ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.562.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 562/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TOVALENE s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Plaská 622/3, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 29000165, zastoupené JUDr. Ivanem Peclem, advokátem se sídlem v Brně – Zábrdovicích, Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, proti žalované J. H. , o zaplacení částky 437 163,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 ECm 8/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016. č. j. 1 Cmo 33/2016-61, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Má-li pak být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014).
Těmto požadavkům dovolatelka nedostála. Při označení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání se omezila na argument, že odvolací soud se „odchýlil od rozhodovací praxe dovolacích soudů, když judikatura pro určení neúčinnosti doručení uvádí toliko závažné důvody, které nemohou mít podstatu v subjektivní spíše nechuti zajímat se v tomto případě o doručování do datových schránek své firmy“. Konkrétní judikatorní závěry dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení této otázky odchýlit, však neoznačila.
I kdyby se tak však stalo, nemohlo by být dovolání shledáno přípustným. Dovolatelka totiž správnost právního posouzení odvolacího soudu zpochybňuje jen prostřednictvím kritiky skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při řešení předmětné otázky procesního práva vycházel, a prosazované právní posouzení zakládá na vlastní verzi příslušného skutku.
Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). To platí obdobně též tam, kde soud shledá určité skutečnosti významné pro posouzení otázky procesního práva osvědčenými.
K námitce vady řízení, která má spočívat v tom, že „odvolací soud z důvodu procesní ekonomie vzal za fakta toliko tvrzení žalované, aniž byla podložena jakýmikoliv důkazy“, dovolatelka neformuluje příslušnou otázku procesního práva a nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že samotné právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s judikaturou, v níž se Nejvyšší soud zabývá omluvitelností důvodů, pro které se účastník s písemností nemohl seznámit, např. se závěry usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 6028/2016, a ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1539/2000, dostupných na http://www.nsoud.cz .
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu