ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5629.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 5629/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce S. F. , zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 143, proti žalované FAST HYPO, a. s. , se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, identifikační číslo osoby 26485893, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 3205/6, adresa pro doručování Praha 1, Těšnov 1, o zaplacení částky 763 516 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 65/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015, č. j. 97 Co 419/2014-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, č. j. 17 C 65/2010-169, uložil žalované zaplatit žalobci částku 763 516 Kč s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti žalované doplatit neuhrazenou část soudního poplatku (výrok III.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti oběma výrokům), v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, „které dovolací soud dosud neřešil“, a otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda lze projev vůle původního vlastníka nemovitostí považovat za vzdání se nároku na výplatu hyperochy vůči věřiteli. Je zřejmé, že dovolatelka touto otázkou brojí proti výkladu projevu vůle provedenému odvolacím soudem.
Žalobce jakožto dlužník ze smlouvy o úvěru uzavřené se žalovanou jako věřitelkou, jejíž pohledávky ze smlouvy o úvěru byly zajištěny smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ve vlastnictví žalobce, podepsal dne 14. 4. 2008 „prohlášení o souhlasu s prodejem nemovitostí“, v němž je mimo jiné uvedeno: „prohlašuji a svým podpisem stvrzuji, že jsem seznámen s obsahem výše uvedené kupní smlouvy uzavřené mezi věřitelem jako prodávajícím a výše uvedenými kupujícími a souhlasím se způsobem úhradu kupní ceny tak, jak je uvedeno v kupní smlouvě“. V čl. II předmětné kupní smlouvy bylo dohodnuto, že kupní cena činí 2 500 000 Kč, přičemž část kupní ceny ve výši 1 736 484 Kč kupující uhradili na účet prodávající (žalované) a část ve výši 763 516 Kč na účet zprostředkovatelky EUROBYDLENÍ s. r. o., a to před podpisem kupní smlouvy.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných již v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněného v časopise Právní rozhledy, ročník 1999, číslo 7, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úmyslem dlužníka nebylo vzdát se práva na hyperochu, tedy přenechat částku 763 516 Kč společnosti EUROBYDLENÍ, s. r. o. nebo žalované za situace, kdy prohlášení bylo učiněno nikoli ve vztahu k žalované, ale ve vztahu ke společnosti EUROBYDLENÍ, s. r. o. Závěr odvolacího soudu, že z projevu vůle dlužníka nevyplývá, že by se svého práva na vyplacení hyperochy vzdal, když ani neznal konkrétní výši nákladů spojených s prodejem nemovitostí a výši dalších plateb souvisejících s dluhem ze smlouvy o úvěru, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda lze náklady řízení přiznané pravomocným soudním rozhodnutím v řízení o určení (ne)existence zajištění pohledávky (zajišťovacího převodu vlastnického práva k nemovitostem, resp. vlastnického práva k nemovitostem) považovat za příslušenství zajištěné pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. a uspokojit je tak bez dalšího z následného výtěžku zpeněžení těchto nemovitostí. Nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou, neboť v rozsudku ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 29 Odo 1032/2006, jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, Nejvyšší soud uzavřel, že podle §121 odst. 3 obč. zák. jsou příslušenstvím pohledávky náklady spojené s uplatněním pohledávky, tedy nepochybně i náklady soudního řízení, v němž byla pohledávka uplatněna. Jestliže dovolatelka tvrdí, že příslušenstvím její pohledávky za žalobcem ze smlouvy o úvěru by měly být její náklady vzniklé v jiném řízení, v němž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, je nepochybné, že takové řízení nebylo soudním řízením, v němž byla uplatněna pohledávka ze smlouvy o úvěru, a náklady v něm vzniklé tedy nemohou být příslušenstvím pohledávky ze smlouvy o úvěru. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že náklady řízení související s řízením o určení vlastnického práva k nemovitostem nesouvisí s vymáháním pohledávky z úvěru, je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka dále předkládá otázku, podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, „zda může být soudním rozhodnutím věřiteli uložena povinnost zaplatit dlužníkovi částku ve výši sjednané smluvní pokuty dle neplatného smluvního ujednání za situace, kdy věřitel takové ujednání vůči dlužníkovi nikdy neaplikoval, smluvní pokutu neuplatnil, nepožadoval k zaplacení, a ani jinak mu takový nárok nikdy uhrazen nebyl“. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má na mysli smluvní pokutu dohodnutou v čl. 8.7 smlouvy o úvěru (pro případ porušení povinnosti dlužníka si strany sjednaly smluvní pokutu ve výši poskytnutého úvěru, tj. 504 000 Kč). Odvolací soud však posuzoval toliko platnost ujednání o smluvní pokutě v čl. 10.1 smlouvy o úvěru (pro případ prodlení se žalobce zavázal zaplatit 0,2 % z úvěru za každý i započatý den prodlení bez ohledu na výši dosud nesplaceného úvěru v době prodlení). Na řešení dovolatelkou předestřené otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neuložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši smluvní pokuty podle čl. 8.7, jak se mylně domnívá dovolatelka. Smluvní pokutou podle čl. 8.7 smlouvy o úvěru se odvolací soud nezabýval, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka patrně přehlédla, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatelka vznáší otázku, zda lze náklady exekučního řízení považovat za příslušenství pohledávky ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. a uspokojit je tak bez dalšího z výtěžku zpeněžení nemovitostí realizovaného mimo exekuční řízení, a v té souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, od něhož se měl odvolací soud odchýlit. V této jiné věci se Nejvyšší soud zabýval otázkou, kdy lze použít k započtení náklady vynaložené v dosud neskončeném nalézacím řízení, tvořené mimosmluvní odměnou za právní služby a úhradou za vypracování znaleckého posudku. V projednávané věci odvolací soud posuzoval, zda jsou příslušenstvím pohledávky ze smlouvy o úvěru náklady exekutora vzniklé v exekučním řízení, které bylo zastaveno, a dospěl k závěru, že tyto náklady nebyly účelně vynaložené. Od citovaného rozhodnutí se tak odvolací soud neodchýlil.
Dovolatelka rovněž tvrdí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení „otázky splatnosti pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, a tedy otázky, od jakého data se může žalobce úspěšně domáhat přiznání úroku z prodlení, a v návaznosti na to i otázky počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení“, přehlíží však, že na těchto otázkách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, těmito otázkami se nezabýval. Odvolací soud výslovně uvedl, že se ztotožňuje se soudem prvního stupně „v názoru na charakter žalobou uplatněného nároku jako nároku plynoucího ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva“, a přitakal jeho závěru, že „žalovaný porušil svoji povinnost ze smlouvy plynoucí, totiž povinnost vydat bez zbytečného odkladu převodci výtěžek z prodeje (…)“. Jestliže soudy obou stupňů posoudily žalobní nárok jako nárok plynoucí ze smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem, jsou otázky formulované dovolatelkou týkající se bezdůvodného obohacení irelevantní a jejich prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.
Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rozporu s dispoziční zásadou rozhodovaly o odlišných nárocích, než jaké byly žalobou uplatněny, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka vady řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že tvrzení dovolatelky nemá oporu v obsahu spisu, neboť žalobce se od počátku domáhal po žalované [tehdy označované jako žalovaná 1)] zaplacení částky 763 516 Kč z titulu porušení ujednání v čl. 8.5 smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Nárok z titulu bezdůvodného obohacení byl žalobou uplatněn proti žalované 2) společnosti EUROBYDLENÍ, s. r. o., ve vztahu k níž byla věc vyloučena k samostatnému projednání.
Zpochybňuje-li dovolatelka nárok žalobce na úrok z prodlení přiznaný mu soudy nižších stupňů a tvrdí-li, že „splatnost nemohla nastat dříve než 15. 1. 2010“, činí tak v rozporu se zásadou, že v dovolacím řízení nelze uplatnit nové skutečnosti a důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). V řízení o odvolání tuto skutečnost netvrdila, odvolací soud se jí nezabýval a neučinil žádný závěr, který by mohl být dovolacím soudem přezkoumán. Nadto její argumentace směřuje ke splatnosti závazku z bezdůvodného obohacení, přičemž odvolací soud, jak bylo uvedeno výše, žalobní nárok posoudil jako nárok plynoucí ze smlouvy.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit zbylou část neuhrazeného soudního poplatku (42 064 Kč), a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž výše soudního poplatku a výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (31 268,53 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu