ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5725.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5725/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně QI investiční společnost, a. s. , se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, PSČ 110 05, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené JUDr. Erikem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalovanému M. P. , zastoupenému Mgr. Petrem Olivou, advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, o zaplacení částky 30 557,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 136/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2016, č. j. 27 Co 175/2015-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 194,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též je „R 4/2014“), usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Dovolatelka na splnění povinnosti uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, rezignovala. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. není postačující již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání a z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 667/2016, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14).
Z hlediska obsahového (věcného) odpovídá jednomu z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně stanovených v §237 o. s. ř. argumentace, že odvolací soud se při řešení otázky, zda právní předchůdce dovolatelky splnil svou povinnost tvrzení odkazem na obsah předložených listin (výpisů z účtu) od závěru přijatého Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2795/2012, podle něhož „je běžné, že věřitelé pohledávek ze smluv o úvěru dokládají v žalobě tvrzenou výši pohledávky výpisy z úvěrového účtu, neboť je nadbytečné opisovat výši úroku a úroku z prodlení z tohoto účtu, a soudy je tato skutečnost akceptována, je-li výpis z účtu přehledný“. Od těchto závěrů se však odvolací soud neodklonil, neboť v souzené věci jde o jinou situaci, než kterou řešily soudy ve věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 32 Cdo 2795/2012. Tam Nejvyšší soud vycházel z poznatku, že žádná z listin předložených v elektronické podobě nebyla vytisknuta a založena do spisu, takže otázka, zda šlo o listiny obsáhlé či nepřehledné, je tak v rovině domněnek soudů nižších stupňů. Na to pak Nejvyšší soud navázal citovanou úvahou o tom, co je v praxi soudů obvykle akceptováno. V souzené věci se však odvolací soud velmi pečlivě vypořádal s povahou předložených listin a dovodil, že v souzené věci se o výjimku z pravidla připuštěnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nejedná.
Při řešení předmětné otázky procesního práva odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou, podle níž závěr, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít zprostředkovaně původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce – coby důkaz – připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, a ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000), je nutno rovněž aplikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každé věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 705/2004), a uvedená možnost je pouze výjimkou z pravidla, že vylíčení rozhodných skutečností má být obsaženo v návrhu (žalobě) a jako každá výjimka musí být vykládána restriktivně. Povinností žalobce je uvést rozhodující skutková tvrzení v žalobě a nespoléhat se na to, že soud případně sám zjistí potřebné skutečnosti z příloh k žalobě (srov. usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 830/2002). V žádném případě nelze připustit, aby žalobce předložil soudu celou řadu listin a v žalobě (či jejím doplňku) souhrnně a nekonkrétně, bez vztahu k jednotlivým rozhodným tvrzením odkázal na tyto listiny. Takový postup by stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními stran a skutkovými zjištěními, která soud činí z provedených důkazů, zcela nepřípustným způsobem by přenášel aktivitu a odpovědnost příslušející účastníkům řízení na soud a byl by též v rozporu se základními zásadami občanského (sporného) řízení – zásadou dispoziční, projednací, rychlosti a hospodárnosti (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2259/2008, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2017/2011, či ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2921/2015, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 3356/2015).
Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. neshledal.
Dovolatelka též namítá, že odvolací soud při úvaze o důsledcích koncentrace řízení považoval v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu za novoty skutková tvrzení, která byla uplatněna již před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem pouze zopakována a doplněna. Judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, však nikterak neoznačila. Nejvyšší soud již v R 4/2014 zdůraznil, a vychází z toho v celé řadě svých dalších rozhodnutí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, která brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání (srov. §243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Dovolání není podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné ani proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení, neboť výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení přitom nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy ve smyslu citovaného ustanovení, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 6. 6. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu