ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5767.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5767/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Československá obchodní banka, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 10 359 380,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 141/2010, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 29 Co 225/2016-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 812,30 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 10 359 380,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu ručení žalované (jako právního nástupce Fondu národního majetku České republiky) za závazky privatizovaného státního podniku podle §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 224/1994 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 65 C 141/2010-204, v pořadí druhým v této věci, žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 900 Kč. Městský soud v Praze k odvolání žalované, v němž žalovaná brojila proti nepřiznání nákladů na právní zastoupení advokátem v celkové výši 585 120 Kč, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení částku 6 812,30 Kč.
Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v obou výrocích, napadla žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. odpovídá argument, že odvolací soud se při řešení otázky účelnosti nákladů vynaložených dovolatelkou na zastoupení advokátem v souzené věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1485/2014, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2527/2015 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ). V tom však dovolatelce nelze přisvědčit.
Odvolací soud posoudil předmětnou otázku procesního práva v souladu s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, vycházejícími z rozhodovací praxe Ústavního soudu, jestliže v poměrech souzené věci neshledal důvody pro uplatnění výjimky ze zásady, že není důvodu, aby stát, jenž je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně a personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt.
Odvolací soud správně dovodil a přesvědčivě zdůvodnil, že předmětem sporu byla právní problematika, která úzce souvisí s oblastí spravovanou Ministerstvem financí České republiky, a tento ústřední orgán státní správy je pro její řešení organizačně i personálně vybaven.
Přisvědčit lze odvolacímu soudu též v tom, že nelze dospět k závěru o mimořádné obtížnosti či specifičnosti předmětného sporu ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nelze přehlédnout též to, že otázka výkladu §15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., se zdaleka neřešila jen v tomto řízení, a nebylo to právě toto řízení, v němž byla s konečnou platností vyřešena.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu byla v této otázce ustálená (srov. v podrobnostech důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2488/2011, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 3016/2013, in http://www.usoud.cz ); důvodem, proč věc vedená před Nejvyšším soudem původně pod sp. zn. 32 Cdo 2459/2012 musela být předložena k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“), byl ojedinělý odchylný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008, tedy v tom rozhodnutí, jímž argumentovala žalobkyně ve zde souzené věci. Takto vzniklý rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu pak byl odstraněn a předmětná otázka byla s konečnou platností vyřešena rozsudkem velkého senátu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, uveřejněným pod číslem 57/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tedy rozhodnutím vydaným v jiném řízení, na čemž nic nemění skutečnost, že se tak stalo na základě téže právní argumentace žalované, jaká byla uplatněna ve zde souzené věci.
Neobstojí tedy tvrzení dovolatelky, že dovolání podané advokátem výrazně přispělo k jejímu vítězství ve sporu; příčinou jejího úspěchu nebyla aktivita jejího advokáta v tomto řízení, nýbrž, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2572/2013, a rozsudku soudu prvního stupně, právě citované rozhodnutí velkého senátu.
Při řešení otázky, zda lze vzhledem k okolnostem konkrétního případu vyhodnotit náklady vynaložené státem na zastoupení advokátem jako účelně vynaložené, je třeba mít na zřeteli závěry, v nichž Ústavní soud podmiňuje takové posouzení jen zcela výjimečnými okolnostmi a zdůrazňuje, že zastoupení státu advokátem lze akceptovat jako výjimku z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem (srov. např. nález ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 123/12, uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 1727/14, uveřejněný pod číslem 181/2014 tamtéž).
Přípustnost dovolání nemůže přivodit ani řešení otázky, kterou dovolatelka předkládá jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, „zda situace, kdy výsledek soudního řízení závisí na potenciální změně judikatury Nejvyššího soudu, dosahuje takové míry obtížnosti, aby bylo důvodné a účelné pro organizační složku státu nechat se v takové věci zastoupit advokátem“. Na takovou otázku totiž nelze dost dobře odpovědět; bude vždy záležet na okolnostech konkrétního případu. Nejvyšší soud ve svých shora citovaných rozhodnutích zdůrazňuje, že je nutno v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy za stát v řízení vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka státu, podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu (pokud v něm vystupuje jako strana žalovaná) účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokáty (shodně viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 59/2013 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Z pohledu těchto judikatorních závěrů tu dovolatelka předkládá jako určující izolovaně pouze jeden z možných faktorů, které by soud musel při takovém posouzení vzít v úvahu.
Proti dovoláním napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení není dovolání přípustné z důvodů uvedených v §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž nejde o žádnou z výjimek tam stanovených), nehledě na to, že ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání relevantní argumentaci.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu