ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.882.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 882/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně ASKOL, a. s. , se sídlem v Praze 10, Gutova 1240/17, identifikační číslo osoby 00409804, zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalované Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci , se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, identifikační číslo osoby 70994234, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně KB system Žatec s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, identifikační číslo osoby 62955420, o zaplacení částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 96/2004, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2016, č. j. 12 Cmo 141/2014-604, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 36 Cm 96/2004-453 (v pořadí druhým ve věci), zastavil řízení co do částky 46 677 984 Kč (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7 999 809,60 Kč se 4% úrokem z prodlení od 13. 8. 2004 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu o zaplacení částky 42 138 383,90 Kč a ve zbývající části úroku z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 12 Cmo 141/2014-504 (v pořadí druhým ve věci), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. tak, že žaloba o zaplacení částky 7 999 809,60 Kč s příslušenstvím se zamítá a žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok) a odmítl odvolání žalobkyně proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně (třetí výrok).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1645/2015, k dovolání žalobkyně zrušil první a druhý výrok rozsudku odvolacího soudu a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze poté v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na nesprávném posouzení dvou právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žaloba se i ve zbývajícím rozsahu zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesprávné právní posouzení dovolatelka spatřuje v otázce okamžiku vzniku škody ve formě ušlého zisku, jako okamžiku rozhodného pro použití ustanovení §398 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že ze zjištěného skutkového stavu nelze učinit právní závěr o promlčení uplatněných nároků. Uvádí, že jde o právní otázku, která byla rámcově řešena v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, který je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž odvolací soud se podle dovolatelky „od závěrů soudu prvního stupně odchýlil“. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud se řešením této otázky nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Pouze připomněl, že pokud jde o počátek běhu promlčecí doby, je soud prvního stupně vázán závěrem přijatým v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 177/2012, kterým Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu v projednávané věci, a to rozsudek ze dne 11. 5. 2011, č. j. 12 Cmo 369/2010-322. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, a to ve vazbě na podmínky postupu podle ustanovení §136 o. s. ř. Tvrdí, že úvahy soudu prvního stupně byly sice nesprávné, nicméně byly v odůvodnění rozsudku obsáhle vyloženy, nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně byla dovolatelce zřejmá a způsob odůvodnění rozhodnutí nebyl na újmu jejím procesním právům, pokud jde o možnost podat odvolání. Tuto věcnou nesprávnost odvolací soud posoudil jako procesní nepřezkoumatelnost, čímž se měl odchýlit od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1343/2014 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014). Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. v této otázce splněny nejsou, neboť ani na řešení otázky předložené dovolatelkou napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že soud prvního stupně se dosud nezabýval otázkami, zda byl naplněn výpovědní důvod a zda a v důsledku jaké skutečnosti došlo k ukončení poslední ze smluv. Následně nastínil, jak má soud prvního stupně dále postupovat. V závěru svého rozhodnutí upozornil soud prvního stupně, že jeho postup podle §136 o. s. ř. nebyl řádně zdůvodněný. Platí tedy totéž, co v předchozím odstavci, totiž že prostřednictvím této otázky nemůže být přípustnost dovolání založena.
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu