ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.908.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 908/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Eurobowl s.r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Krásné Březno, Neštěmická 796/4a, PSČ 400 07, identifikační číslo osoby 25457551, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, proti žalované Wind Tech, a.s. , se sídlem v Brně, Moravské náměstí 127/3, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60706376, zastoupené JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 ECm 13/2011, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2016, č. j. 4 Cmo 135/2016-171, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou vydání bezdůvodného obohacení ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím, které podle žalobních tvrzení na její úkor získala žalovaná nevrácením zaplacené části kupní ceny po odstoupení žalobkyně od smlouvy o prodeji díla uzavřené mezi ní jako kupující a žalovanou jako prodávající.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 36 ECm 13/2011-144, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 479 459 Kč s příslušenstvím oproti vydání dokumentace k dílu podle specifikace ve výroku rozhodnutí (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu 20 541 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Na základě výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o prodeji díla ze dne 8. 9. 2008 (dále jen „smlouva o prodeji díla“) nebyla platně uzavřena ve smyslu §409 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), a to zejména proto, že předmět koupě v ní byl vymezen neurčitým způsobem. Bylo-li proto na základě této smlouvy plněno, jde o plnění z neplatného právního úkonu, tedy o bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), které jsou si povinny účastnice vrátit podle §457 obč. zák. Z nároků uplatněných žalovanou v řízení k započtení soud prvního stupně shledal oprávněnými nároky na zaplacení částek 9 600 Kč a 10 941 Kč, přiznaných pravomocnými soudními rozhodnutími, a proto v rozsahu 20 541 Kč žalobu zamítl. Tvrzený nárok na zaplacení částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím přiznaný žalované pravomocným rozhodčím nálezem posoudil jako nezpůsobilý k započtení se zdůvodněním, že byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky; podle názoru soudu prvního stupně neměl rozhodce pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, který tak nemůže představovat překážku věci rozhodnuté a není způsobilým exekučním titulem. K částce 2 380 000 Kč započítávané žalovanou na předmět sporu soud prvního stupně dodal, že jde o kupní cenu z neplatné smlouvy, a proto žalovaná nemůže po žalobkyni tuto částku požadovat a tedy ani ji úspěšně započítat. Námitkou započtení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, požadované žalovanou v důsledku nevrácení nehmotné části předmětu převodu smlouvy, se soud prvního stupně nezabýval z důvodu, že ji žalovaná vznesla až poté, co bylo řízení zkoncentrováno.
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech I. a III. výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o prodeji díla z důvodu neurčitosti vymezení předmětu koupě a o nemožnosti započtení částky 2 380 000 Kč přiznané žalované rozhodčím nálezem pro absolutní neplatnost rozhodčí doložky a v tomto směru pro stručnost odkázal na správná skutková zjištění a odůvodnění napadeného rozsudku. Podle odvolacího soudu však soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud do prvního bodu výroku rozsudku převzal žalobní návrh, kterým se žalobkyně po připuštěné změně žaloby nově domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení od 1. 9. 2009 do zaplacení oproti vydání dokumentace k dílu podle specifikace ve výroku rozhodnutí. Takto koncipovaný výrok je podle odvolacího soudu nevykonatelný, neboť z něj nelze vůbec zjistit, jaké konkrétní protiplnění by měla žalobkyně žalované vydat, a to jak co do označení dokumentů, tak co do jejich počtu. Tímto nesprávným postupem soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud proto zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokynem na upřesnění žalobního petitu tak, aby požadované protiplnění bylo nezaměnitelně identifikováno.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji díla z důvodu nedostatečné identifikace předmětu plnění a má za to, že by tato právní otázka měla být posouzena jinak. Dále tvrdí, že se odvolací soud při posuzování námitky zápočtu pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a má za to, že by měla být tato otázka posouzena dovolacím soudem jinak, než ji posoudil odvolací soud.
Dovolatelka zastává a obhajuje názor o platnosti smlouvy o prodeji díla; opačný závěr soudů obou stupňů by podle jejího mínění vedl ve svém důsledku k naprostému popření nepochybně projevené vůle účastnic právního vztahu. Poukazuje na to, že ani jedna z účastnic nikdy dříve neplatnost nenamítala a obě účastnice se podle uzavřené smlouvy chovaly, jestliže žalovaná předala žalobkyni dokumenty týkající se prodávaného díla a žalobkyně zaplatila sjednanou zálohu na kupní cenu a předávané dokumenty převzala. Pokud by žalobkyně považovala smlouvu za neplatnou, jistě by od ní neodstupovala a nedomáhala se vydání bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje, že obě účastnice si byly dobře vědomy, co bylo předmětem prodeje. Dovolatelka na podporu své argumentace odkazuje na judikaturu Ústavního soudu s akcentem na nutnost upřednostnění výkladu respektujícího vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu před formalistickým výkladem v případech, kdy existuje více přijatelných interpretací. Upřednostňování formalistického výkladu vedoucího k neplatnosti posuzované smlouvy před výkladem nezakládajícím neplatnost smlouvy není podle jejího názoru ústavně konformní, resp. je v rozporu s principy právního státu.
Dovolatelka dále tvrdí, že se odvolací soud při posuzování její námitky zápočtu pohledávky přiznané pravomocným rozhodčím nálezem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně například od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 ICdo 11/2014, jichž se dovolává. Namítá, že pokud odvolací soud (a stejně i soud prvního stupně) nepřihlédl k předmětnému rozhodčímu nálezu, který nabyl právní moci a je soudně vykonatelný, jednal v rozporu s §159a odst. 1, 4 a 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené rozhodnutí v souzené věci nelze aplikovat z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, má dovolatelka za to, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, přičemž současně se domnívá, že by tato právní otázka měla být posouzena jinak, než ji posoudil odvolací soud. Podle mínění dovolatelky měly soudy při řešení otázky neplatnosti rozhodčí smlouvy a následně pak účinků vydaného rozhodčího nálezu přihlédnout k tomu, že žaloba žalobkyně na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy byla soudem pravomocně zamítnuta z důvodu překážky stanovené v §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „cit. zákon“). Nemohl-li se soud v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu otázkou platnosti rozhodčí smlouvy z důvodu překážky stanovené v §33 cit. zákona zabývat, je třeba podle dovolatelky považovat věc za pravomocně rozhodnutou, což je závazné i pro soudy v posuzované věci. Předmětný rozhodčí nález tak zůstává i nadále pravomocný a představuje překážku věci rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 1, 4 a 5, když otázka vykonatelnosti s aplikací §159a o. s. ř. nijak nesouvisí.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji díla a o nemožnosti přihlédnout k námitce započtení pohledávky přiznané rozhodčím nálezem pro neplatnost rozhodčí doložky. Poukazuje na to, že všechny otázky předestřené dovolatelkou byly judikaturou Nejvyššího soudu vyřešeny. Navrhuje dovolání odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., jak ukládá §241a odst. 2 o. s. ř., však dovolatelka nedostála, označila-li v souvislosti s kritikou právního závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o prodeji díla jako předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. skutečnost, že „právní otázka by měla být posouzena jinak“. Dovolatelka patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Dovolání tedy v této části trpí vadou, neboť neobsahuje obligatorní náležitost podle §241a odst. 2 o. s. ř.
I kdyby však dovolatelka uplatnila u otázky posouzení smlouvy o prodeji díla čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání. Odkazuje-li dovolatelka v souvislosti s předestřenou otázkou na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, tak dovolací soud pro úplnost dodává, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1226/2016).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemohla založit ani otázka kompenzační námitky ohledně zápočtu pohledávky přiznané dovolatelce rozhodčím nálezem. Dovolatelka se mýlí, tvrdí-li, že se odvolací soud při rozhodování této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je uvedena například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 ICdo 11/2014. Toto rozhodnutí na předmětnou věc nedopadá; dovolací soud se v něm vyjadřoval k otázce závaznosti rozhodčího nálezu a jeho účinků v případě, kdy se účastníci v rozhodčí smlouvě dohodli na konkrétním rozhodci, který má jejich spor rozhodovat. Nebyla v něm tedy řešena situace vydání rozhodčího nálezu na základě neplatné rozhodčí doložky z důvodu, že rozhodce neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu, jak je tomu v souzené věci. Ztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o nemožnosti započíst proti žalobní pohledávce pohledávku žalované přiznané vydaným rozhodčím nálezem, neboť tento rozhodčí nález byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a takovýto nález není způsobilým exekučním titulem, postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem v situaci, jestliže rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jak tomu bylo v souzené věci (dále srov. například usnesení ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2083/2014, či usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné pod číslem 77/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které odkázal v odůvodnění rozsudku soud prvního stupně). Tento názor sdílí i Ústavní soud, který například v usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 199/13, deklaroval, že rozhodčí nález vydaný mimo pravomoc rozhodce překážku rozsouzené věci nezakládá. S ohledem na výše uvedené dovolací soud nemohl přisvědčit názoru dovolatelky, že by odvolací soud svým závěrem o nemožnosti započíst proti žalobní pohledávce pohledávku, která jí byla přiznána předmětným rozhodčím nálezem, postupoval v rozporu s §159a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., který upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným rozhodnutím odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu