ECLI:CZ:NS:2017:32.ND.91.2017.1
sp. zn. 32 Nd 91/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce M. V. , zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalovanému městu Kuřim , se sídlem v Kuřimi, Jungmannova 968/75, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 00281964, zastoupenému Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem, se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 27 C 102/2007, o námitce podjatosti soudce senátu č. 30 Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona, takto:
Soudce senátu Nejvyššího soudu č. 30 JUDr. Pavel Simon není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 214/2017.
Odůvodnění:
Žalobce uplatnil podáním datovaným dnem 23. 1. 2017 a doručeným Nejvyššímu soudu dne 20. 2. 2017 námitku podjatosti soudce senátu č. 30 Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona.
Důvod vyloučení soudce žalobce spatřuje v „možném nedostatku nestrannosti“, na který usuzuje z vyjádření tohoto soudce podaného k výzvě Ústavního soudu ve věci ústavní stížnosti žalobce proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 30 Cdo 1377/2016-357, a to konkrétně z pasáží, kde se uvádí: „V této souvislosti se nelze ubránit dojmu, že právní zástupce stěžovatele se podáním ústavní stížnosti, spojené dokonce s návrhem na zrušení celé úpravy dovolacího řízení v občanském soudním řádu, pouze snaží skrýt vlastní pochybení při sepisu dovolání, za údajné porušení práv stěžovatele ze strany Nejvyššího soudu, či snad neústavnosti celé úpravy dovolacího řízení. To vše v situaci, kdy je nyní zjevné, že žaloba směřuje proti osobě, které tvrzená hmotněprávní povinnost nesvědčí, a měla být již po svém podání zamítnuta… Žalobce se tak snaží Ústavnímu soudu namluvit, že jen on je ochráncem ústavnosti, zatímco Nejvyšší soud lidská práva systematicky přehlíží a judikaturu Ústavního soudu ignoruje.“ a „Nejvyšší soud k výše uvedenému pouze pro úplnost dodává, že v konkrétním případě stěžovatele by ani zrušení napadeného odmítavého usnesení Nejvyššího soudu Ústavním soudem nemělo žádný vliv na výsledek řízení…. Kasační zásah Ústavního soudu v této fázi řízení by proto vedl jen k jeho prodloužení, aniž by dával stěžovateli nejmenší naději na jiný výsledek sporu.“. Žalobce má za to, že toto vyjádření „je nepřípustným vykročením z povinnosti soudce počínat si vůči stranám řízení nestranně“, je nepřijatelně osobní vůči žalobcovu právnímu zástupci a je jím „předjímána důvodnost dovolání“, ačkoliv v řízení před ústavním soudem byla řešena pouze otázka jeho přípustnosti.
JUDr. Pavel Simon k uplatněné námitce podjatosti uvedl, že nemá žádný vztah k věci samé, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům a nemá ani žádný zájem na výsledku sporu. Pokud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jejím podáním se zástupce žalobce snažil zakrýt vlastní pochybení při podání dovolání, kdy nerespektoval ustanovení občanského soudního řádu stanovící obligatorní náležitosti dovolání, šlo o vyjádření plně odpovídající tehdejší judikatuře Nejvyššího soudu stran požadavků na náležitosti dovolání při vymezení jeho přípustnosti, navíc aprobované i tehdejší judikaturou Ústavního soudu. Porušení zásady nestrannosti neshledává ani ve vyjádření názoru, že žalobce nemůže být ve sporu úspěšný pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, jež je naopak projevem principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a reflexí závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3257/2012, přičemž stejný názor vyjádřil i disentující soudce Ústavního soudu JUDr. Ludvík David.
Podle §14 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti [odstavec 1]. U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání [odstavec 2]. Důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech [odstavec 4].
Podle §16 odst. 1 věty druhé o. s. ř. o vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sen. zn. 29 NSČR 149/2016).
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2000, pod číslem 33, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001, uveřejněné v témže časopise, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 48, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdyby soudce sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech. Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský. V úvahu přichází také vztah ekonomické závislosti.
Důvod pochybovat o nepodjatosti soudce v uvedeném smyslu je přitom dán, je-li zde objektivní skutečnost (nikoli pouhá domněnka nebo pouhé difamující tvrzení), která, poměřeno „věcí“, „osobami účastníků“ nebo „osobami jejich zástupců“, vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti soudce (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sen. zn. 29 NSČR 79/2014, uveřejněného pod číslem 20/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný pod číslem 98/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
V posuzovaném případě nejsou známy žádné takové okolnosti, z nichž by bylo možno v intencích zákonem nastavených a judikaturou blíže vysvětlených kritérií dovodit důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Pavla Simona. Z toho, co žalobce uvádí, nic nenasvědčuje tomu, že tento soudce má k věci, k účastníkům či k jejich zástupcům vztah významný z hlediska ustanovení §14 odst. 1 a 2 o. s. ř., a taková skutečnost nevyšla najevo ani jinak.
Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) navíc plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který však v posuzované věci předložen nebyl (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12, veřejnosti dostupné na webových stránkách Ústavního soudu).
Nejvyšší soud proto rozhodl, že ve výroku označený soudce Nejvyššího soudu není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 214/2017. Jelikož nebylo prováděno dokazování, rozhodl o námitce podjatosti, aniž nařizoval jednání (§16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. 7. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu