ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2184.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2184/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PavlaKrbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. V. K. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Keršnerem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalovaným 1) Ing. V. K. , zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, 2) Ing. S. R. , zastoupenému Mgr. Karlem Neubertem, advokátem se sídlem v Třebíči, Oldřichova 159/1, 3) Ing. V. R. , 4) Ing. R. Ř. , 5) R. S. , a 6) Ing. M. V. , zastoupeným JUDr. Irenou Schejbalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bubeníčkova 752/3, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 32/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2015, č.j. 15 Co 110/2014-463, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Josefa Čecha, advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 2/ až 6/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2013, č.j. 53 C 32/2008-426, „jen“ tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je – „ke dni úmrtí zemřelé D. K.“ – výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že žalobce (právní nástupce původní žalobkyně D. K.) nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť o tom, že nemovitosti jsou předmětem dědictví zůstavitelky, může rozhodnout jen soud v řízení o dědictví podle ustanovení §175a a násl. občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Má za to, že se bez dalšího stal ke dni smrti D. K. výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, protože Městský soud v Brně usnesením ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 60 D 179/2011, mu jako jedinému dědici potvrdil nabytí dědictví. Pro případ, že měl žalovat o určení vlastnictví zůstavitelky ke dni její smrti (a nikoliv o určení svého vlastnictví), měl být soudem poučen podle §5 občanského soudního řádu o tom, že žalobní petit je neurčitý a že je třeba ho opravit či doplnit.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §237 o.s.ř. je dovolání – není-li stanoveno jinak – přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání není přípustné.
Právní otázky, jejichž řešení odvolacím soudem žalobce zpochybnil, byly již Nejvyšším soudem vyřešeny (viz výklad níže), napadené rozhodnutí je s touto (konstantní) judikaturou v souladu a dovolací soud v projednávaném případě nemá důvod se od ní odchylovat.
Ze spisu vyplývá, že D. K. – původní žalobkyně – se žalobou z 11. 2. 2008 domáhala po prvním žalovaném vrácení nemovitostí (budovy , pozemků parc. č. 1611 a 1612, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území Jihomoravského kraje, Katastrální pracoviště B., na listu vlastnictví č. 576), které mu na základě smlouvy z 22. 9. 1992 darovala (§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“). V průběhu řízení před soudy nižších stupňů D. K. zemřela (21. 12. 2010). Usnesením ze dne 12. 4. 2012, č.j. 60 D 179/2011-220, které nabylo 12. 4. 2012 právní moci, Městský soud v Brně potvrdil nabytí dědictví Ing. V. K. - jedinému dědici veškerého majetku podle závěti zůstavitelky z 16. 9. 2008. Soud prvního stupně usnesením ze dne 15. 5. 2012, č.j. 53 C 32/2008-322, rozhodl, že v řízení bude na straně žalující pokračováno s žalobcem (právní moci rozhodnutí nabylo 17. 7. 2012). Žalobce navrhl změnu žaloby tak, že žádá o určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, „a to ke dni úmrtí zemřelé D. K.“ ; odvolací soud při jednání 28. 4. 2015 změnu žaloby připustil (§95 odst. 1, §211 o.s.ř.).
K otázce naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k nemovitostem.
Podle §175a a násl. o.s.ř. se dědictví projedná v řízení, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (§175a odst. 1, 2 o.s.ř.), a které podle §175s o.s.ř. – vedle případu přenechání dědictví věřitelům (§175p o.s.ř.) – končí mj. usnesením podle §175q odst. 1 písm. a/ o.s.ř.; jím soud potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici. Usnesením podle §175q o.s.ř. se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele. Z uvedeného vyplývá, že k potvrzení nabytí dědictví, tedy v podstatě k potvrzení nabytí vlastnického práva dědictvím k věcem náležejícím do dědictví po zůstaviteli ke dni jeho smrti, je oprávněn soud toliko v řízení o dědictví. Mimo řízení o dědictví nelze deklaratorním rozhodnutím určit, že dědic je vlastníkem věci (nemovitosti) náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané. Rozhodnutí, jímž by bylo ve sporném řízení podle §80 písm. c/ o.s.ř. určeno, že jediný dědic je vlastníkem předmětu dědictví, by tak nahrazovalo usnesení o potvrzení nabytí dědictví jedinému dědici podle §175q odst. 1 písm. a/ o.s.ř., což s ohledem na výše uvedené nelze připustit. Nelze totiž pominout ani skutečnost, že i v případě určení vlastnictví podle §80 písm. c/ o.s.ř., by muselo proběhnout řízení o dodatečném projednání dědictví ve smyslu §175x o.s.ř., přičemž by nebylo možno vylučovat odchylný závěr soudu příslušného k řízení o dědictví o předmětu dědictví, než by vyplýval z předchozího sporného řízení. Platí tedy, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c/ o.s.ř. určení, že je vlastníkem věci (nemovitosti) náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně níž nebylo jedinému dědici potvrzeno nabytí vlastnictví (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/2001, ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001, a ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2290/2006). V projednávaném případě právní předchůdkyně žalobce, která nemovitosti darovala prvnímu žalovanému, podle zápisu v katastru nemovitostí jejich vlastnicí v době zahájení dědického řízení nebyla; nemovitosti proto nemohly být předmětem řízení o dědictví zůstavitelky.
K poučovací povinnosti soudu.
Výrazem ustálené soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 1994, sp. zn. 3 Cdo 17/94, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 344/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001) je, že ustanovení §5 o.s.ř. se vztahuje pouze na poučení o procesních právech účastníků. Jde-li však o formulaci procesních úkonů, které nevyplývají z procesněprávních předpisů, ale mají základ v hmotném právu – např. změna žaloby podle §95 o.s.ř. – ustanovení §5 o.s.ř. se neuplatní. Žalobní návrh (petit) není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale vychází z hmotněprávních norem. Součástí obecné poučovací povinnosti není návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném stadiu řízení učinit, ale jen pomoc směřující k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem vyjádřil, co sám hodlá v řízení učinit; takové pomoci se žalobci při odvolacím jednání 28. 4. 2015 dostalo (odvolací soud jej vyzval, aby s ohledem na nastalé skutečnosti zvážil formulaci žalobního petitu). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2618/98, je nepřípadný; žalobní petit, jehož změnu podle jeho návrhu odvolací soud usnesením připustil, není nepřesný, neurčitý či nesrozumitelný, takže postup podle §43 o.s.ř. nepřipadal v úvahu.
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud – aniž se z důvodu nadbytečnosti zabýval námitkami týkajícími se věcné legitimace žalovaných 3/ až 5/ – je odmítl (§243c odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může první žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. 1. 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu