ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2517.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2517/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. B. , místem podnikání v Teplicích, Krušnohorská 1556/2 (identifikační číslo osoby 139 26 365), zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalované L. S. , zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze 9, Náchodská 760/67, o zaplacení 304.241 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 97/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2016, č. j. 68 Co 352/2016-487, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 7. června 2016, č. j. 18 C 97/2011-453, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 82.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 82.000,- Kč od 5. 10. 2011 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 304.241 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.); a rozhodl o nákladech řízení (III.). Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 6. listopadu 2012, č. j. 18 C 97/2011-46, Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2014, č. j. 68 Co 236/2013-220, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. října 2016, č. j. 68 Co 352/2016-487, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že odvolací soud nerespektoval závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015 (konkrétně dovodil, že je nezbytné, aby soud v důvodech rozhodnutí vyložil právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav věci použita, a to včetně /blíže specifikované/ relevantní judikatury). Přestože závěr o neplatnosti ujednání o ceně díla pro neurčitost, k němuž v posuzované věci dospěl odvolací soud, žalobce označuje za nepřezkoumatelný, z jím použité argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti odvolacímu soudu nevytýká, že jeho závěr není odůvodněn v souladu s požadavky kladenými na odůvodnění rozhodnutí §157 odst. 2 o. s. ř., nýbrž namítá, že soudy při posuzování /ne/platnosti ujednání o ceně díla nevycházely z nabídky z 5. 5. 2008, kterou žalovaná akceptovala, a že učinily nesprávná skutková zjištění z výpovědí svědků Ing. M. a P., kteří existenci ujednání o ceně díla jednoznačně potvrdili. Žalobce přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně), nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Pokud je v dovolání v tomto směru argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud, resp. soud prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal, vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (ze skutkové verze prosazované žalobcem), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu závěru, totiž že účastníci dostatečně určitě sjednaly cenu díla. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné poznamenat, že již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí obsáhle a přesvědčivě vyložil, proč zjištění učiněná z nabídky z 5. 5. 2008, popř. z výpovědi svědka P. nejsou s to zpochybnit jeho závěr o neurčitosti ujednání o ceně díla; odvolací soud se s těmito závěry zcela ztotožnil a nepochybil, jestliže na jejich zdůvodnění pro stručnost odkázal. Ve světle uvedeného proto neobstojí ani tvrzení žalobce, že soudy k jím uváděným důkazům nepřihlížely nebo že se s nimi nevypořádaly. Nadto se sluší připomenout, že soud rozhoduje vždy na základě jím zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.). Skutkovou verzi některého z účastníků řízení (subjektivní vnímání skutku) nemůže akceptovat, neodpovídá-li výsledkům provedeného dokazování (objektivně zjištěnému skutkovému stavu věci).
Na přípustnost dovolání usuzuje žalobce rovněž z kolize dovoláním napadeného rozhodnutí s rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pokud soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním, nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci. Prosazuje, že jeho námitky směřující proti znaleckému posudku vypracovanému znalcem Ing. Tomášem Jandou (žalobce poukazuje na rozpor mezi závěry znaleckého posudku a dalšími v řízení provedenými důkazy) jsou uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Přehlíží přitom, že závěry, které přijal Nejvyšší soud ve shora označeném rozsudku dovolacího soudu, na uvedenou věc nedopadají .
Ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 878/2014 šlo o situaci, kdy odvolací soud založil své rozhodnutí na hodnocení (porovnání) důkazní síly znaleckého posudku vypracovaného na zadání žalobkyně (listinného důkazu) a znaleckého posudku vypracovaného podle zadání soudu ve smyslu §127 o. s. ř., což dovolací soud shledal v rozporu se svojí dosavadní judikaturou s tím, že nelze bez dalšího dovodit, že znalecký posudek, jenž byl vypracován mimo rámec řízení (a z hlediska procesního práva má tedy povahu listinného důkazu), má nižší důkazní sílu než znalecký posudek zpracovaný soudem ustanoveným znalcem. Konstatoval, že procesní právo nestanoví odlišnou důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (ať už zpracovaným mimo řízení nebo soudem ustanoveným znalcem) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009). Pro úvahu o tom, který z posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, je rozhodující komplexní hodnocení uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.).
V nyní projednávané věci odvolací soud ke znaleckému posudku vypracovanému soudem ustanoveným znalcem Ing. Jandou uvedl, že znalec měl dostatek podkladů pro jeho vypracování a hodnověrně zdůvodnil své závěry. Závěry znaleckého posudku neshledal v rozporu s ostatními v řízení provedenými důkazy, a to výslovně ani s fakturami, kterých se opakovaně dovolával žalobce; z nich totiž vyplývá pouze to, že žalobce žalované vyúčtoval požadovanou cenu provedených prací, nikoliv to, že by žalovaná rozsah provedených prací odsouhlasila nebo uznala svůj závazek uhradit požadovanou cenu díla. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil, nepřisvědčil výhradám proti závěrům znaleckého posudku a akcentoval, že mu nepřísluší přezkoumávat správnost odborných závěrů znalce, nýbrž pouze hodnotit přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého závěru a soulad znaleckého posudku s ostatními provedenými důkazy (tj. postupoval zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014). Protože účastníci byli přítomni místnímu šetření znalce a nevznesli námitky proti jeho postupu při provádění měření (znalec vycházel při určování obvyklé ceny stavebních prací a úprav provedených žalobcem z vlastního měření, z projektové dokumentace a stavebního deníku, z informací ze spisu a od účastníků řízení), odmítly soudy snahu žalobce zpochybnit závěry znalce objektivizované jeho vlastním měřením porovnáváním s nabídkou stavebních prací z 5. 5. 2008, kterou vypracoval žalobce před započetím stavebních prací (a tudíž neodpovídá rozsahu skutečně odvedených prací, který objektivně zjistil znalec).
Je zřejmé, že závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 878/2014, se v nyní posuzované věci neuplatní již proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru o síle jednotlivých důkazů (ani nekonfrontoval různé znalecké posudky), nýbrž dospěl k závěru, že závěry vyplývající ze znaleckého posudku, který hodnotil zcela v souladu s principy vyloženými v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, nejsou v rozporu s ostatními důkazy. Znalecký posudek upřednostnil pouze před výpočty žalobce založenými na jeho původním návrhu rozsahu díla a představě o provedených pracích a jejich ceně. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že závěry znaleckého posudku jsou v rozporu s výsledky ostatních v řízení provedených důkazů. Namítá, že znalec při určení cen vycházel z nesprávných podkladů (příručky „Vím za kolik“ určené pro laiky) a že do obvyklé ceny odvedených prací nezapočítal některé položky, ačkoli tak podle nabídky z 5. 5. 2008 a faktury vystavené žalované učinit měl. Řečeno jinak, žalobce zpochybňuje věcnou správnost údajů, které odvolací soud čerpal z provedeného znaleckého posudku (tj. zjištění o ceně vykonaných prací) a zpochybňuje tím nepřípustně skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel.
Bez významu je odkaz žalobce na rozsudek ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1538/2013, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je "nadbytečný", je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž není založeno na závěru, že by žalobce neunesl důkazní břemeno.
Námitku, že částečné plnění žalované ve výši 63.056,- Kč na nedoplatek ceny díla je konkludentním uznáním dluhu, žalobce neodůvodnil v souladu s požadavky na vylíčení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolací soud se jí tudíž nezabýval. Nad rámec ratio decidendi považuje za vhodné uvést, že částečné plnění nelze v režimu občanského zákoníku považovat za konkludentní uznání dluhu.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu