ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3332.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3332/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně R. H. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1018/1, proti žalované T-Mobile Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Tomíčkova 2144/1, IČ: 64949681, zastoupené Mgr. Nikolou Živcovou, advokátkou se sídlem v Brně – Bohunicích, Švermova 272/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 34/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2015, č. j. 37 Co 229/2014-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. ledna 2015, č. j. 37 Co 229/2014-143, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 10 C 34/2013-114, uložil žalované povinnost vyklidit stožár na pozemku parc. č. 712/1 a pozemek parc. č. 712/1 (dále jen „předmětné nemovitosti“) v k. ú. Č. H. do 3 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), řízení částečně zastavil ohledně stanovení povinnosti žalované vyklidit pozemek parc. č. 712/2 v k. ú. Č. H., jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e. – garáž (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 6. 8. 1999 nájemní smlouvu (dále jen „předmětná nájemní smlouva“) s následnými dodatky, na jejichž základě mohla žalovaná umístit na předmětné nemovitosti své telekomunikační zařízení a užívat je do 9. 1. 2013. Jelikož je stožár dočasnou stavbou, tedy i nemovitou věcí, a zároveň telekomunikační zařízení žalované umístěné na předmětných nemovitostech je souborem movitých věcí, které lze bez poškození odstranit, správně přichází do úvahy ochrana podle §126 občanského zákoníku. Podle zákona č. 48/1964 Sb. příslušelo mobilním operátorům oprávnění vybrat si pozemek a vystavět na něm potřebná zařízení i proti vůli vlastníka, jestliže vlastníkovi poskytli náhradu. Operátorovi tak vzniklo ze zákona věcné břemeno, které zatížilo onu nemovitost. Jestliže však mobilní operátor měl jiný právní důvod, a to na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemku, například nájemní smlouvu, nemůže mu svědčit titul ze zákona. Žalovaná nepopírá, že „by neuzavřela smluvní vztah s právním předchůdcem žalobkyně“; v opačném případě by musela vlastníka upozornit na svůj záměr a případně se zúčastnit projednání vlastníkových námitek před stavebním úřadem, což se však nestalo, když její právo nebylo odvozeno ze zákona č. 110/1964 Sb., a proto se nemůže dovolávat ani ustanovení tohoto zákona. Jestliže žalobkyně dobrovolně žalované postoupila některá vlastnická oprávnění, neznamená to, že by žalovaná nabyla oprávnění užívat pozemek na základě §12 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb. Bez uzavřené nájemní smlouvy by totiž žalovaná nemohla nainstalovat telekomunikační zařízení na předmětných nemovitostech, a to s ohledem na těsnou blízkost stožáru policejní služebny. Zcela absurdní je tak obrana žalované, že sice předmětnou nájemní smlouvu uzavřela, ale následně po vstupu na předmětné nemovitosti a po umístění telekomunikačního zařízení jí vzniklo k předmětným nemovitostem věcné břemeno ze zákona. Ostatně nájem a věcné břemeno nemohou vedle sebe existovat. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že věcné břemeno na základě §12 zákona č. 110/1964 Sb. nevzniklo, neboť jeho vzniku bránila existence nájemního vztahu. Vzhledem k tomu soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost vyklidit nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2015, č. j. 37 Co 229/2014-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu je stožár stavbou dočasnou, kterou lze odstranit a její jednotlivé díly po rozmontování odvézt; přiklonil se tak k závěru soudu prvního stupně, proti nimž odvolatel žádné konkrétní námitky neuvedl. Ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně. Smlouva ze dne 6. 8. 1999 je nepochybně nájemní smlouvou a ne pouhým ujednáním o výši úhrady za zákonné věcné břemeno. Je proto nutno dovodit, že „vůlí obou stran při uzavírání smlouvy bylo uzavření nájemní smlouvy na dobu určitou“ a obě strany počítaly s tím, že po uplynutí doby nájmu bude stožár odstraněn. Argumentace, že po skončení nájmu či dokonce samotnou výstavbou stožáru vzniklo zákonné věcné břemeno podle §12 zákona č. 110/1964 Sb., zcela pomíjí smluvní vůli účastníků i to, že bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně by se žalovaná na předmětné nemovitosti vůbec nedostala a nemohla na nich nic budovat. Je tak třeba dát přednost ochraně smluvního vztahu a vůli stran směřující pouze k dočasnému umístění stožáru. Odvolací soud nevyloučil též variantu, že žalovaná od počátku uzavřela smlouvu o nájmu jen naoko, aby mohla zařízení umístit na předmětných nemovitostech a posléze tvrdit vznik věcného břemene, takto vzniklému právu však podle odvolacího soudu není možné poskytnout právní ochranu. Ve zbytku odkázal na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku, který potvrdil jako věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při vyřešení otázky konkurence nájemního práva a práva odpovídajícího věcnému břemeni odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně pokud žalobkyní uvedená judikatura na posuzovaný případ nedopadá, jedná se o otázku doposud neřešenou. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 265/2003 a sp. zn. 22 Cdo 2222/2011 vyplývá, že věcné břemeno musí mít přednost před nájmem coby právem závazkovým. Na základě §12 zákona č. 110/1964 Sb. jí vzniklo oprávnění odpovídající věcnému břemeni. Nejedná se přitom o „komunistický přežitek“, neboť toto ustanovení bylo přijato až novelou provedenou zákonem č. 150/1992 Sb. v reakci na veřejnou poptávku po GSM signálu. Věcné břemeno bylo zřízeno ve veřejném zájmu, což odvolací soud dostatečně nereflektoval. Umístěním telekomunikačního zařízení „vzniklo žalované věcné břemeno“, a proto nájemní právo na základě předmětné nájemní smlouvy platně vzniknout nemohlo. Věcné břemeno podle §12 zákona č. 110/1964 Sb. pak nemohlo zaniknout uzavřením předmětné nájemní smlouvy, neboť v době jejího uzavření ještě neexistovalo. K zániku věcného břemene nemohlo dojít ani vzdáním se práva, které učiněno nebylo. Uzavírání nájemních smluv za účelem umísťování a provozování telekomunikačních zařízení na cizích nemovitostech bylo za účinnosti zákona č. 110/1964 Sb. contra legem . Žalovaná přitom mohla své zařízení umístit na nemovitostech žalobkyně i bez uzavření nájemní smlouvy. Jelikož své zařízení umístila na předmětných nemovitostech a následně je ve veřejném zájmu provozovala, domnívá se, že vzniklo v její prospěch věcné břemeno. Odvolací soud také odůvodnil napadený rozsudek v rozporu s požadavky na náležitosti rozsudku vyplývajícími z judikatury dovolacího soudu, např. rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1277/2013, a nevypořádal se v rozporu s judikaturou, např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, s veškerými námitkami žalované. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně s dovoláním nesouhlasí, žalovaná řádně nevymezila přípustnost dovolání. Z dovolání nevyplývají právní otázky, na nichž jsou napadená rozhodnutí založena, ani příslušná judikatura dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit. K jednotlivým námitkám uvádí, že soudy vyřešily konkurenci nájemního práva a věcného břemene v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Rozhodnutí, na která pak dovolatelka poukazuje, jsou nepřiléhavá, není zřejmé, v čem žalovaná spatřuje odchylnost napadených rozhodnutí. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a zjevně je, jak vyplývá z obsahu dovolání, pochopila i žalovaná. Dovolání je vnitřně rozporné, protože na jednu stranu žalovaná hovoří o konkurenci nájmu a věcného břemene, na druhou stranu uvádí, že nájemní smlouva je neplatná, což by ke konkurenci nároků vést nemohlo. Pokud sama žalovaná uvádí, že věcné břemeno uzavřením nájemní smlouvy nemohlo zaniknout už proto, že v době uzavření ještě nevzniklo, pak je evidentní, že nájemní právo muselo vzniknout dříve než údajné věcné břemeno a zaniklo až uplynutím doby. Zákonné věcné břemeno nemohlo zaniknout uzavřením nájemní smlouvy, neboť podle soudů nikdy nevzniklo, a to právě pro již existující nájemní právo. Zákon č. 110/1964 Sb. nemůže vylučovat autonomii vůle stran v tom směru, že by nesměly uzavřít nájemní smlouvy k nemovitým věcem. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013 (uveřejněného pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), vyplývá, že ochranu vlastnického práva, o níž soud rozhoduje po 1. 1. 2014, je nutno v poměrech negatorní žaloby poměřovat úpravou obsaženou v §1042 o. z. Zákonem č. 89/2012 Sb. se tak řídí jak samotné posouzení předpokladů pro vyhovění negatorní žalobě, tak i případné důvody, pro které lze uvažovat o zamítnutí této žaloby [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4884/2015 (dostupné na www.nsoud.cz )], vznik věcného břemene, případně jiného právního titulu k užívání pozemku, se nicméně posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaná namítala mimo jiné vady řízení spočívající v nedostatcích odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu týkající se náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka v této souvislosti vymezila otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru), uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy“.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí“.
V posuzovaném případě se sice odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, ale argumentace, kterou k tomu odvolací soud použil, je vnitřně rozporná. Odvolací soud na jednu stranu uvedl, že při střetu nájemního práva a zákonného věcného břemene musí být upřednostněno nájemní právo, na druhou stranu však uvedl, že nelze vyloučit, že nájemní smlouva byla uzavřena jen naoko za účelem umístění telekomunikačního zařízení. Možný závěr o nájemní smlouvě „jen na oko“ ovšem nutně vede k závěru, že by nájemní vztah nikdy nevznikl, a proto by ke konkurenci nájemního práva a zákonného věcného břemene nemohlo dojít. Odvolací soud v odůvodnění také uvádí, že vzniku zákonného věcného břemene brání, že by se žalovaná bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně na předmětné nemovitosti nedostala a nemohla zde instalovat telekomunikační zařízení. Odvolací soud ovšem tuto svou úvahu nijak blíže nerozvádí, nepoukazuje na žádné konkrétní zákonné ustanovení, takže dovolacímu soudu není zřejmé, proč nebylo v daném případě možné umístit telekomunikační zařízení na předmětných nemovitostech. Tyto nejasnosti se přitom dovolacímu soudu nepodařilo odstranit ani případným posuzováním rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně, který jednak zdůraznil, že by bylo třeba „podstoupit zákonnou proceduru“, a který dále poukázal na „blízkost stožáru policejní služebně“. V prvním případě ovšem chybí argument o tom, že umístění telekomunikačního zařízení bez podstoupení zákonné procedury stanovené v §12 zákona č. 110/1964 Sb. má za následek vyloučení vzniku zákonného věcného břemene podle tohoto ustanovení, v druhém případě pak není dovolacímu soudu zcela zřejmé, jak by blízkost stožáru u policejní služebny ve vlastnictví státu měla vylučovat vznik zákonného věcného břemene. Nabízí se snad argumentace, že nebylo možné bez souhlasu právního předchůdce žalobkyně umístit telekomunikační zařízení na předmětných nemovitostech, neboť se jedná o pozemky ve státním vlastnictví, či argumentace, že by mohla být ohrožena bezpečnost státu. V obou případech ovšem chybí poukaz na konkrétní zákonné ustanovení, které by mělo vznik zákonného věcného břemene vylučovat, případně jinou konkrétní úvahu odvolacího soudu. V případě střetu zákonného ustanovení o vzniku věcného břemene a ústavou či zákonem chráněné hodnoty (například bezpečnosti) pak chybí úvaha o tom, které právo má být posouzeno jako přednostní, a má mu proto být poskytnuta ochrana. Nelze pominout ovšem ani tu skutečnost, že i zákonné věcné břemeno podle §12 zákona č. 110/1964 Sb. zřízené ve prospěch organizace spojů vznikalo primárně za účelem veřejného zájmu na zajištění pokrytí telekomunikační sítí a nikoliv za účelem zajištění zisku organizace spojů, jak uvedl soud prvního stupně, a proto ani v případném vážení vůči sobě navzájem kolidujících principů by tato úvaha neměla absentovat.
Dovolacímu soudu není v této souvislosti ovšem zřejmá ani úvaha soudů obou stupňů, proč v případě vyloučení vzniku zákonného věcného břemene na předmětných nemovitostech z důvodu blízkosti „policejní služebny“ může být na předmětných nemovitostech umístěno totožné telekomunikační zařízení na základě nájemního práva. Možnost zřízení nájemního práva by totiž spíše nasvědčovalo tomu, že bezpečnost státu v daném případě ohrožena nebyla.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí pro vnitřní rozpornost a nedostatek odůvodnění. Mimoto rozhodnutí odvolacího soudu trpí i dalším deficitem spočívajícím v nevypořádání se se všemi odvolacími námitkami. Žalovaná v odvolání uplatnila dvě námitky. V první řadě zdůraznila, že není povinna odstranit své telekomunikační zařízení z předmětných nemovitostí, neboť jí svědčí zákonné věcné břemeno podle §12 zákona č. 110/1964 Sb. Dále žalovaná rozporovala, že pokud soud prvního stupně zjišťoval existenci řízení vedeného před stavebním úřadem, měl zároveň řízení v této věci přerušit do rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolací soud se ovšem s druhou odvolací námitkou nijak nevypořádal, čímž zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož odvolací soud zatížil své rozhodnutí ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V další fázi řízení bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, jestli jsou naplněny předpoklady pro vyklizení předmětných nemovitostí, tedy zdali neexistuje oprávnění pro umístění telekomunikačního zařízení na předmětných nemovitostech. Zejména je třeba se řádně zabývat otázkou, zda vzniku zákonného věcného břemene podle §12 zákona č. 110/1964 Sb. bránila blízkost policejní stanice či jiná okolnost. V případě, že v tomto konkrétním případě by vznik zákonného věcného břemene možný nebyl, nebude třeba dále zkoumat, zdali předmětná nájemní smlouva platně vznikla či nikoliv, a žalobě by bylo třeba vyhovět, neboť i v případě platné nájemní smlouvy by uplynutí doby, na kterou byla sjednána, mělo za následek pozbytí práva k užívání předmětných nemovitostí. V opačném případě bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, jestli vedle sebe mohl existovat nájemní vztah a zákonné věcné břemeno podle §12 zákona č. 110/1964 Sb. a jaký byl případně právní režim po zániku nájemního práva. Dovolací soud v této souvislosti upozorňuje, že závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98 (uveřejněném pod 19/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 265/2003, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, na posuzovanou věc bez dalšího nedopadají, neboť se týkají střetu smluvně vzniklého nájmu a smluvně zřízeného věcného břemene.
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej §243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (srovnej §243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu