ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2810.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2810/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce R. H. , zastoupeného Mgr. Liborem Vincencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Šandy ze Semčic 7, proti žalovaným 1) B. H., a 2) H. S. , zastoupeným Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, o 7.973.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 99/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014, č. j. 58 Co 199/2014-536, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 100.144,44 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Hrdličkové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2013, č. j. 6 C 99/2009-378, zamítl žalobu, aby první žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 18.099.420,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 7.973.900,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu, aby druhé žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 10.125.520,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Ve vztahu k první žalované dospěl k závěru o nedostatku její pasivní věcné legitimace a ve vztahu k druhé žalované naopak k tomu, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila a je povinna toto obohacení mu vydat.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 58 Co 199/2014-536, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé (výroky I. a III.) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a první žalovanou (výrok IV.). Ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok II.) jeho rozsudek změnil tak, že žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila žalobci částku 7.973.900,- Kč s úrokem z prodlení zamítl. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Uzavřel, že žalobce nemohl být úspěšný se svým nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy závazek druhé žalované z tohoto titulu byl následnými ujednáními několikrát upraven a změněn. Těmito ujednáními vždy došlo ke vzniku nového závazku, který v souladu s ustanovením §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nahradil původní závazek na vydání bezdůvodného obohacení. Naposledy byl závazek k finančnímu plnění modifikován smlouvou o společném postupu ze dne 12. 7. 2006, který zůstal nedotčen bez ohledu na výpověď žalovaných. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení z titulu investic do nemovitosti zaniklo transformací v jiný závazek (tj. v jiný právní titul) – výplatu ¼ kupní ceny po odečtení 3% v případě prodeje předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že se odvolací soud při posuzování otázky neplatnosti výpovědi smlouvy o společném postupu odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 203/2002. Dovolání má za přípustné také pro řešení otázky pasivní legitimace první žalované pro vydání bezdůvodného obohacení, kteroužto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, podle něhož „povinným subjektem je ten, kdo získal na úkor jiného bezdůvodné obohacení, tedy ten, jehož majetek se úkor jiného neoprávněně zvětšil,“ a tím je v souzené věci rovněž první žalovaná.
Žalované navrhly dovolání jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V rozsudku ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 203/2002, Nejvyšší soud řešil otázku, zda lze podle §582 odst. 1 obč. zák. vypovědět smlouvu o bezplatném užívání nemovitosti k bydlení třetí osobou sjednanou na dobu jejího života, přičemž uzavřel, že „převzal-li žalobce závazek bezplatného a doživotního užívání a bydlení vůči E. S., nebyl tímto závazkem určitě vymezen čas trvání závazku (... ) Časový úsek trvání závazku vymezený neurčitě nelze posoudit jako časově omezený.“ Z uvedených důvodů jeho závěry nedopadají do poměrů nyní souzené věci, přijal-li odvolací soud v této věci závěr, že „závazek druhé žalované z titulu bezdůvodného obohacení byl následnými ujednáními účastníků několikrát upraven a změněn (…). Naposledy byl závazek žalovaných ve vztahu k žalobci upraven smlouvou o společném postupu (…) a tento závazek zůstal výpovědí smlouvy nedotčen.“
Má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům přijatým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že je zde nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž na tom, že žalobci svědčí jiný titul, než právo na vydání bezdůvodného obohacení.
Z téhož důvodu nemůže být dovolání přípustné pro tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 944/97 a jeho rozsudkem ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3532/2013, neboť pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující otázka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není navíc založeno na závěru, že žalobce nemá právo na zaplacení sporné částky pro neplatnost výpovědi smlouvy o společném postupu, nýbrž proto, že jeho nárok neobstojí z titulu vydání bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že hodnocení důkazů soudem podle §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 věty druhé, §11 odst. 1 písm. k), a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 486/2012 Sb., a čl. II vyhlášky č. 120/2014 Sb. - dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 82.464,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 17.380,44 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu