ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.2890.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2890/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Hranostav s.r.o. se sídlem v Praze 10, Kodaňská 649/20, identifikační číslo osoby 248 05 599, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem v Bykoši 41, o zaplacení 109.765 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 5/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 68 Co 49/2017-165, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017, č. j. 68 Co 49/2017-165, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 5 C 5/2015-152, ve výroku o nákladech řízení se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 5 C 5/2015-152, „ řízení zastavil podle §96 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu zpět a žalovaný výslovně se zpětvzetím souhlasil “ (výrok I.) „ S ohledem na skutečnost, že byl návrh ve věci podán důvodně a následně částečně vzat zpět pro chování žalovaného “ uložil žalovanému povinnost „ podle ust. §146 odst. 2 o. s. ř. “ zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 19.371 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. února 2017, č. j. 68 Co 49/2017-165, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení změnil tak, že výše náhrady činí 23.545 Kč; jinak tento výrok potvrdil. Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.690,50 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), neboť má za to, že odvolací soud se při rozhodování o nákladech řízení v případě zpětvzetí žaloby (tj. při výkladu §146 odst. 2 o. s. ř.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 439/06) i obecných soudů, resp. uvádí, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Nesouhlasí s odvolacím soudem, že zaplatil-li v průběhu řízení žalobkyni částku 75.000 Kč, byla žaloba vzata zpět pro jeho chování, a že na důvodnost žaloby je v tomto případě třeba pohlížet plně z procesního hlediska s tím, že splnil to, co po něm bylo žalobou požadováno. Srozuměn není ani s názorem odvolacího soudu, že jeho argumentace, že neplnil na žalobou uplatněný nárok (na údajný dluh ze smlouvy o dílo uzavřené účastníky 11. 10. 2012), nýbrž ve smyslu dohody účastníků o narovnání ze dne 22. 2. 2016, která později zanikla, neobstojí v situaci, kdy z obsahu spisu bez pochyb plyne, že dohoda o narovnání byla účastníky uzavřena výlučně ve vztahu k závazku žalovaného, jehož splnění se žalobkyně v řízení domáhala. Připomíná, že principem dohody o narovnání je nahrazení sporných či pochybných závazků závazkem novým a namítá, že odvolací soud v tomto směru nerespektoval konstantní judikaturu Nejvyššího soudu vyjadřující se k institutu narovnání ( transacio ) podle §585 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Je přesvědčen, že pokud by žalobkyně pokračovala v předmětném řízení a nevzala žalobu zpět, byla by v případě oprávněnosti svého nároku na zaplacení ceny díla ve věci úspěšná, neboť jakékoli peněžité plnění mezi stranami soudního sporu nemůže být považováno za (částečný) procesní úspěch. Z toho pak dovozuje, že nezavinil, že předmětné řízení bylo zastaveno, nýbrž že zastavení řízení zavinila žalobkyně.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, konkrétně na posouzení /procesního/ zavinění účastníka řízení na zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby, kterou dovolací soud v intencích nastoleného skutkového terénu dosud neřešil, je dovolání žalovaného přípustné.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil závěr odvolacího soudu, že žalobkyni je podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. namístě přiznat poměrnou část nákladů, které účelně vynaložila při uplatnění svého práva, neboť žalovaný po podání žaloby (částečně) splnil to, co po něm bylo žalobou požadováno (přičemž na důvodnost žaloby je třeba pohlížet z procesního hlediska); zavinil tudíž, že řízení muselo být zastaveno.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §146 odst. 1 o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení
a) mohlo být zahájeno i bez návrhu; to neplatí, odůvodňují-li okolnosti případu přiznání náhrady nákladů řízení;
b) skončilo smírem, pokud v něm nebylo o náhradě nákladů ujednáno něco jiného;
c) bylo zastaveno.
Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného /jiného účastníka řízení/ vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný /jiný účastník řízení/ (odst. 2).
Odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce /navrhovatel/ povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady (odst. 3).
Úprava rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout v takovém případě bez dalšího (automaticky) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s §146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, může spočívat např. v tom, že účastník podal žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto nebo v níž už probíhá jiné řízení, že návrh podal proti někomu, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, že vzal návrh na zahájení řízení (žalobu) zpět, že nezaplatil soudní poplatek apod. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení). Aby se při zpětvzetí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o zavinění žalobce (jiného navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně) dvě podmínky – žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, nýbrž z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce). Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Přitom není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoliv k tomu neměl právní povinnost; podstatné je, zda žalobcův požadavek byl uspokojen. Ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného většinou tehdy, jestliže žalovaný po podání žaloby uplatněný nárok zcela uspokojil. Ukáže-li se již z prostého porovnání žalobního petitu s plněním, které poskytl žalovaný žalobci, že se jedná o totéž, lze učinit závěr, že k následnému zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalovaného. Není však vyloučeno, že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného i tehdy, nesplnil-li žalovaný bezezbytku to, co bylo žalobním návrhem v řízení uplatněno. I když zásadně platí, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení se vychází z principu procesního výsledku, nelze toto pravidlo chápat ryze formálně. Nárok uplatněný žalobou nelze z hlediska procesního výsledku chápat jen úzce, jako to, co bylo uplatněno žalobním petitem. Žalobu je třeba vnímat jako celek. Nejen žalobní petit, ale i žalobní tvrzení (důvody žaloby) vyjadřují, proč se žalobce domáhá právě toho plnění, jež uplatňuje. Pak ovšem může být chováním žalovaného i něco jiného než poskytnutí právě toho, co bylo žalobním petitem uplatněno. To ovšem neznamená, že by jakékoliv chování žalovaného mohlo být vykládáno jako příčina zpětvzetí žaloby. Nejde-li přímo o splnění uplatněného nároku, musí i zde být dána přímá příčinná souvislosti mezi chováním žalovaného a uplatněným nárokem. Jinak řečeno, musí být napevno postaveno, že důvod, pro nějž byla žaloba podána, tak jak je vyjádřen v žalobě, byl následným chováním žalovaného uspokojen; z tohoto pohledu není významný skutečný motiv (důvod) zahájení řízení, ale jen to, co se z žalobních tvrzení a samotného petitu skutečně podává.
K aplikaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. lze shrnout, že pouze jsou-li zároveň splněny obě podmínky (tj. žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného), má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování práva. Použití uvedeného ustanovení pak přichází v úvahu jen tehdy, je-li příčinou zpětvzetí výlučně (jen) chování žalovaného. Bylo-li touto příčinou chování osoby odlišné (žalobcův nárok uspokojil někdo jiný) nebo chování obou stran v řízení (došlo k dohodě o sporných nárocích apod.), použití tohoto pravidla nepřichází v úvahu; v obou uvedených případech bude o nákladech řízení rozhodováno podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř.
Jestliže není důvod k postupu podle §146 odst. 2 o. s. ř., platí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jež bylo zastaveno (§146 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
V posuzovaném případě podala žalobkyně dne 28. 4. 2014 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu (EPR), v němž po žalovaném požadovala zaplacení 109.765 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení ceny díla podle smlouvy o dílo, kterou účastníci uzavřeli dne 11. 10. 2012. Proti EPR podal žalovaný včas odpor; žalobkyní uplatněný nárok neuznal s odůvodněním, že sjednané práce řádně neprovedla (nedodržela sjednaný způsob zhotovení jednotlivých částí díla, provedené práce vykazovaly vady) a dílo (rekonstrukce bytu) nebylo dokončeno a předáno. Při jednání soudu prvního stupně dne 6. 1. 2016 zástupce žalovaného soudu sdělil, že mezi účastníky „ došlo k dohodě o tom, že žalovaný zaplatí žalobkyni částku 90.000 Kč na jistinu a 20.000 Kč na nákladech řízení “. Požádal, aby soud jednání odročil, neboť „ mezi účastníky je dále dohoda o tom, že by finanční plnění mělo nastat do 20. 2. 2016; účastníci proto zamýšlejí uzavřít dohodu o narovnání “. Zástupce žalobkyně souhlasil s uvedenými skutečnostmi a avizoval, že v případě, že žalovaný finanční částky ve sjednaných termínech uhradí, vezme žalobkyně žalobu zpět. Dne 26. 2. 2016 žalobkyně soudu sdělila, že účastníci dne 22. 2. 2016 uzavřeli dohodu o narovnání; z této dohody se podává, že právní vztahy účastníků založené smlouvou o dílo uzavřené dne 11. 10. 2012, na jejímž základě se žalobkyně zavázala provést pro žalovaného rekonstrukci bytu čp. 40 v Praze 7 za sjednanou cenu, jsou mezi účastníky sporné a proto se účastníci dohodli, že se jejich vzájemná práva a povinnosti vyplývající z uvedené smlouvy ruší a nahrazují tak, že žalovaný se zavazuje zaplatit žalobkyni na jistině a úrocích z prodlení částku v celkové výši 90.000 Kč na bankovní účet žalobkyně tak, že 75.000 Kč zaplatí nejpozději do 26. 2. 2016 a 15.000 Kč nejpozději do 25. 3. 2016; dále se zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20.000 Kč nejpozději do 25. 3. 2016. Žalobkyně se zavázala vzít do 5 dnů od úplného uhrazení částek žalobu z 28. 8. 2014 vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 10 v plném rozsahu zpět a zaslat žalovanému k rukám jeho zástupce dokumentaci vztahující se k rekonstruovanému bytu; dále přislíbila, že kromě v dohodě uvedených částek nebude po žalovaném ničeho dalšího požadovat. Žalovaný se zavázal vyslovit se zpětvzetím žaloby souhlas. Článek III. bod 3 dohody obsahuje ujednání, že nebude-li kterákoliv z částek uvedených v dohodě připsána na bankovní účet ve sjednané lhůtě, je tato skutečnost rozvazovací podmínkou ve smyslu §48 odst. 2 zákona č. 89/20012 Sb.; účinnost dohody tudíž zaniká. Podáním ze dne 19. 4. 2016 vzala žalobkyně žalobu co do částky 75.000 Kč zpět proto, že jí byla žalovaným zaplacena, a navrhla, aby řízení bylo v této části zastaveno. V podání ze dne 1. 9. 2016 žalovaný soudu sdělil, že neuznává žalobcem uplatněnou pohledávku na zaplacení 109.765 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla podle smlouvy o dílo uzavřené dne 11. 10. 2012 a výslovně prohlašuje, že takovým uznáním není ani zaplacení 75.000 Kč z titulu dohody o narovnání uzavřené dne 22. 2. 2016, která zanikla v důsledku rozvazovací podmínky; navrhl uzavření soudního smíru podle společného návrhu účastníků, in eventum setrval na svém požadavku, aby žaloba byla zamítnuta a jemu přiznána náhrada nákladů řízení. Podáním ze dne 20. 10. 2016 vzala žalobkyně žalobu zpět i ve zbývajícím rozsahu (tj. zcela) s odůvodněním, že žalovaný namítá neustále nové údajné vady díla a v řízení by bylo třeba provádět rozsáhlé a nákladné dokazování; netrvá proto na úhradě zbývající dlužné částky. Žádá však náhradu poměrné části nákladů řízení s ohledem na procesní úspěch co do 75.000 Kč.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně vzala žalobu zpět co do 75.000 Kč bezprostředně poté, co účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, resp. poté, co jí žalovaný tuto částku podle uvedené dohody plnil, tzn., že důvodem zpětvzetí žaloby co do této částky bylo chování obou stran v řízení (dohoda o narovnání je dvoustranným právním úkonem, jež předpokládá konsensus vůle smluvních stran); i když lze přisvědčit dovolateli, co se týče právních důsledků narovnání z pohledu úvahy o procesním zavinění účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je skutečnost, že dohoda o narovnání je samostatným zavazovacím důvodem (dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým, který vyplývá z narovnání) právně nevýznamnou. Rozhodné je, že příčinou zpětvzetí žaloby nebylo výlučně (jen) chování žalovaného (částku 75.000 Kč neplnil žalobkyni bez dalšího), nýbrž chování obou stran v řízení. V takovém případě platí, že použití §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nepřichází v úvahu a o nákladech řízení bude rozhodováno podle §146 odst. 2 věty první o. s. ř. Ve zbytku, tj. do 34.765 Kč s příslušenstvím vzala žalobkyně žalobu zpět, aniž jí žalovaný tuto částku uhradil, přičemž své jednání odůvodnila postojem žalovaného k řešení sporu a obavami z průběhu dalšího řízení; z procesního hlediska tudíž zavinila, že řízení v této části bylo zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že uzavřel-li odvolací soud, že žalobkyni náleží podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. (částečná) náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, neboť její žaloba byla podána - uvažováno z procesního hlediska - důvodně a následně byla vzata co do 75.000 Kč zpět pro chování žalovaného, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Protože žalovaný uplatil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. l věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu