ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3417.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3417/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Ing. M. Z. , zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovanému K. P. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Šromem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 51, o zaplacení 1.526.437 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 53/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 263/2016-286, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 20. dubna 2016, č. j. 12 C 53/2015-231, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.526.437 Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. března 2017, č. j. 25 Co 263/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalovaný ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž jimi odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí „vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování“, resp. namítá, že odvolací soud „nesprávně vyhodnotil jím akcentované důkazy (tj. porušil zásadu volného hodnocení důkazů) a dospěl z nich k nesprávným skutkovým zjištěním a závěrům o skutkovém stavu věci“ . Nesprávný shledává skutkové zjištění odvolacího soudu, že peněžní prostředky, které rodiče žalobkyně poukázali na jeho bankovní účet, byly darem určeným výlučně žalobkyni a že tento bankovní účet byl pouze sjednaným místem plnění. Odvolacímu soudu přitom vytýká, že nesprávně z hlediska věrohodnosti vyhodnotil svědecké výpovědi manželů Z., že je náležitě nekonfrontoval s ostatními v řízení provedenými důkazy - s písemnými návrhy dohod o narovnání, e-mailovými zprávami žalobkyně a jejím podáním z 24. 4. 2013 založeným ve spise vedeném u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 5/2013, resp. že tyto důkazy pominul. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že peněžními plněními obdarovali rodiče žalobkyně jeho za příslib, že na žalobkyni převede část svého nemovitého majetku. Srozuměn není ani s tím, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka Mgr. M..
Je evidentní, že užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Její podstatou jsou totiž skutkové námitky. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalovaného), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení, tedy uzavřít, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována. Žalovaný přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nepřiléhavý je proto odkaz žalovaného na rozsudek ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 1063/2015 (správně 2005), v němž se Nejvyšší soud v době, kdy námitka nesprávného skutkového zjištění byla v určitých případech přípustným dovolacím důvodem, vyjadřoval k hodnocení důkazů (zejména věrohodnosti svědecké výpovědi).
Irelevantní je výtka žalovaného, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že darovací smlouva, kterou uzavřela žalobkyně s rodiči, neměla písemnou formu a je proto neplatná. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na posouzení platnosti zmíněné darovací smlouvy; podstatným pro rozhodnutí je zjištění, že vůlí L. a A. Z. bylo obdarovat výlučně žalobkyni a že darované finanční prostředky se dostaly do sféry žalovaného, který s nimi dále nakládal. Řečeno jinak, v řízení je rozhodováno o nároku žalobkyně vůči žalovanému, nikoliv o nároku z právního vztahu žalobkyně a jejích rodičů. Nad rámec ratio decidendi považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout rozhodnutí ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3883/2011, a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 872/2004, v nichž řešil otázku, zda odevzdání a převzetí daru může být splněno i bez fyzického předání předmětu daru do rukou obdarovaného, příp. zda postačí převzetí toliko symbolické, ze kterého zřetelně vyplývá vůle obou stran, aby se obdarovaný stal držitelem věci; dovodil, že záleží vždy na okolnostech konkrétního případu, zejména na povaze darované věci a na situaci, v níž k darování došlo. Jestliže rodiče darovali své dceři (žalobkyni) finanční částky a obdarovaná označila jako místo plnění bankovní účet třetí osoby (žalovaného), bylo by přehnaným formalismem - při zjištění, že k plnění došlo bezprostředně a na určené místo - vyžadovat písemnou formu darování.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu