ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.3889.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3889/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) Z. D. a b) J. D. , zastoupených JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti žalované WELLE-RENOVIERUNGSSYSTEME CS-MARKETING, s. r. o. se sídlem v Brně, Křižíkova 2697/70, identifikační číslo 47910089, zastoupené JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Mendelovo náměstí 470/2a, o 26.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 253 C 78/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2015, č. j. 15 Co 182/2014-108, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 253 C 78/2011-84, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalované zaplacení částky 26.700 Kč s úrokem z prodlení, bez určení poměru (popř. bez vyslovení požadavku solidárního plnění), v jakém jim má žalovaná spornou částku zaplatit. Rozhodnutí odůvodnil tím, že došlo k prekluzi práva vyplývajícího z odpovědnosti za vady díla.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co 182/2014-108, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku o věci samé ohledně částky 13.350 Kč s příslušenstvím týkající se žalobkyně J. D. a v části zamítavého výroku ohledně příslušenství z částky 13.350 Kč za dobu od 8. 5. 2011 do 3. 6. 2011, změnil jej ve zbývajícím výroku o věci samé v rozsahu částky 13.350 Kč s příslušenstvím týkající se žalobce Z. D. a tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 13.350 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud potvrzující (zamítavý) výrok vůči žalobkyni J. D. odůvodnil tím, že žalobci v řízení požadovali zaplacení částky 26.700 Kč bez určení poměru, v jakém ji má žalovaná uhradit, a tak měl zato, že každý z nich v řízení požaduje zaplacení její jedné poloviny, tj. částku 13.350 Kč. Uzavřel-li smlouvu o dílo pouze žalobce, který tak je z ní oprávněn a zavázán výlučně, nemůže se druhý z manželů, který účastníkem smlouvy nebyl, svým jménem domáhat práv ze smlouvy, včetně práva vyplývajícího z odpovědnosti za vady. Nedostatek aktivní věcné legitimace brání přiznání žalovaného práva žalobkyni. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě lze v rozsahu částky 13.350,- Kč s úrokem z prodlení vůči žalobci vyhovět, pak proto, že řádně a včas uplatnil právo na slevu z ceny díla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání, doplněné podáním ze dne 8. 7. 2015, které mají za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť mají zato, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda je možné práva a povinnosti manželů z téhož závazku, který je součástí společného jmění manželů, posuzovat odlišně. Tento závěr plyne podle dovolatelů z „ustálené rozhodovací praxe soudů“, neboť platí, že ze závazků, které vznikly za trvání manželství jednomu z manželů, jsou zavázáni oba manželé společně a nerozdílně, a nelze je zavazovat k dělitelnému plnění, ani je činit oprávněnými z dělitelného plnění. Jsou-li ze zákona manželé oprávněni společně a nerozdílně, odporuje hmotnému právu situace, kdy odvolací soud požadované plnění ve výši 26.700,- Kč rozdělil na dvě poloviny. S tímto odůvodněním odvolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co 182/2014-108, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazku 2, pod číslem C 154). V projednávané věci se dva žalobci společnou žalobou domáhali splnění závazku, jehož předmětem je peněžité, tedy dělitelné plnění, aniž v žalobním petitu vyjádřili požadavek, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim žalovanou částku k jejich ruce společné a nerozdílné. Z ustanovení §512 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Toto ustanovení upravuje tzv. dílčí závazky, jimiž jsou všechny závazky s dělitelným plněním, které nejsou ze zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy solidárními. Vznikají sice vždy ze stejné právní skutečnosti, a jen v tom smyslu jsou společné, ale jinak jde o samostatné závazky. Každý z věřitelů má samostatnou vlastní pohledávku vůči témuž dlužníkovi, která tvoří jen určitý podíl z celého závazku, a je oprávněn požadovat od dlužníka jen svůj díl. Nejsou-li podíly věřitelů na celkovém dluhu stanoveny dohodou, platí, že jsou stejné (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, strana 1373).
Z tohoto hmotněprávního režimu pak v procesní rovině plyne, že nedomáhají-li se společně žalující žalobci toho, aby jim uplatněná pohledávka byla přisouzena solidárně, je třeba vycházet z toho, že každý z nich požaduje svůj díl, přičemž jejich díly jsou stejné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 888/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ). V poměrech projednávané věci to znamená, že v řízení byly uplatněny (jsou jeho předmětem) dvě dílčí pohledávky, vzniklé sice (podle žalobních tvrzení) ze stejné právní skutečnosti, ale jinak samostatné, a každý ze dvou žalobců tedy uplatnil svou vlastní pohledávku ve výši jedné poloviny z celkové žalované částky, tj. ve výši 13.350 Kč.
Jestliže byl v řízení před odvolacím soudem dílem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně vůči žalobkyni, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 13.350 Kč s úrokem z prodlení, a dílem tentýž rozsudek změněn vůči žalobci tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 13.350 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, pak každý z nich mohl napadnout dovoláním jen tu část výroku odvolacího soudu ve věci samé, jež se týká jím uplatněné dílčí pohledávky.
Proti té části výroku rozsudku, jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalobě žalobce vyhověl, není dovolání subjektivně přípustné. Jak bylo řečeno shora, k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Současně platí, že žalobce není osobou oprávněnou podat dovolání vůči té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o samostatné pohledávce žalobkyně; zároveň nejde o žádný z případů uvedených v ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř., v nichž dovolací soud není vázán rozsahem dovolání.
K dovolání předložené otázce žalobkyně, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od blíže nespecifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tj. zda je možné práva a povinnosti manželů z téhož závazku, který je součástí společného jmění manželů, posuzovat odlišně, nutno uvést následující:
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou takovou konkrétní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ (s jakými rozhodnutími dovolacího soudu, řešícími totožnou problematiku) se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek); takový údaj se z dovolání žalobkyně (posuzováno podle celého jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) nepodává. Nelze nadto přehlédnout, že žalobkyně byla neúspěšná kvůli nedostatku aktivní legitimace.
Jako obiter dictum považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na to, že již v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, publikovanému pod č. 63/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnil a přijal závěr, podle něhož „k vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů.“ Na toto rozhodnutí Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, v němž uzavřel, že „za situace, kdy smlouvu o dílo (...) za trvání manželství uzavřel se zhotovitelem jen jeden z manželů, byl pouze on oprávněn se zhotovitelem sjednat změnu smlouvy o dílo ve lhůtě k plnění a pouze on je oprávněn k vymáhání pohledávky z ujednání o smluvní pokutě, a to bez zřetele na to, zda tato pohledávka patří do společného jmění manželů. (…) Právní úprava uvedená v §145 odst. 4 obč. zák. nemůže „modifikovat" okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění.“
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu