ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4623.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4623/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 58, proti žalované L. Č. , o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 393/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2017, č. j. 14 Co 366/2016-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2016, č. j. 16 C 393/2014-91, zamítl žalobu o určení vlastnictví k nemovitosti z titulu vrácení daru; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 14 Co 366/2016-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po korekci závěru soudu prvního stupně o právní normě, která na souzenou věc dopadá [§630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) ], se ztotožnil s jeho závěrem, že se žalobci nepodařilo prokázat naplnění podmínek pro vrácení daru, tj. hrubé porušení dobrých mravů ze strany obdarované. V řízení zjištěné chování žalované nelze považovat za hrubé porušení dobrých mravů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné, neboť dílem je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na řešení otázky hmotného práva, při kterém se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dílem spočívá na řešení právní otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu podle dovolatele spočívá v tom, že se odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, při posuzování zabýval chováním dárce, místo aby se soustředil na chování obdarované. Za dovolacím soudem dosud nevyřešenou otázku hmotného práva považuje otázku ochrany práv třetích osob v případě vrácení daru; prosazuje názor, že vrácení daru se nedotýká práv takových osob.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II. bod. 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argumentem, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, při posuzování podmínek pro vrácení daru, vymezil dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Pomíjí ovšem, že závěry citovaného rozhodnutí nejsou v rozporu s právním názorem odvolacího soudu. Jak správně poukázal odvolací soud na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, reprezentovaná i tímto citovaným rozsudkem, je zajedno v tom, že právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému , kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je jen takové chování obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné , a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky §630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Nelze současně přehlédnout, že ustanovení §630 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §630 obč. zák., je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002).
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolatelem tvrzený rozpor se závěry rozsudku ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále spojuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. s řešením otázky, zda při vrácení daru lze odhlédnout od ochrany třetích osob (např. bank či jiných věřitelů), kterým v důsledku právního jednání vznikla určitá práva; má zato, že tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Jedním z předpokladů, jejichž splněním zákon podmiňuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., je to, že dovolatelem vymezenou otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud řešil a jeho rozhodnutí na jejím vyřešení závisí. V posuzovaném případě tento předpoklad splněn není, neboť nosným důvodem, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, byl závěr, že v řízení zjištěné chování žalované nenaplňuje intenzitou hrubé porušení dobrých mravů jako důvod pro vrácení daru. Dodal-li odvolací soud závěrem svého rozhodnutí poznámku o tom, že v řízení o vrácení daru nelze odhlédnout od ochrany třetích osob, učinil tak pouze jako obiter dictum .
Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolateli vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nutno akcentovat, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že hodnocení důkazů soudem podle §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Václav Duda
předseda senátu