ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.4792.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4792/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Ing. V. K. , identifikační číslo 654 07 130, zastoupenému JUDr. Ing. Richardem Myslilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, o zaplacení 1.204 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 4/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č. j. 12 Co 300/2016-128, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 25. 5. 2016, č. j. 18 C 4/2015-107, zastavil řízení a JUDr. Jiřímu Voršilkovi uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení. Advokát JUDr. Jiří Voršilka své zplnomocnění k zastupování žalobkyně v předmětném řízení doložil plnou mocí, kterou žalobkyně udělila společnosti VP Tax Free s. r. o. (k vymáhání vrácení daně z přidané hodnoty – dále jen „DPH“), která ho následně zmocnila k vedení tohoto sporu. Jelikož v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobkyně dne 23. 12. 2013 podepsala formulář obsahující zmocnění Global Blue Czech Republic, s. r. o. provedením výplaty DPH, pojal soud pochybnost, koho žalobkyně vymáháním DPH skutečně pověřila, a advokáta JUDr. Voršilku vyzval, aby mu předložil plnou moc žalobkyně s jejím ověřeným podpisem. Vzhledem k tomu, že nedostatek podmínky řízení nebyl odstraněn (advokát soudu ve stanovené lhůtě požadovanou plnou moc nedoložil), dospěl soud k názoru, že zmíněný advokát není právním zástupcem žalobkyně, a protože mu tento nedostatek podmínky řízení brání v řízení pokračovat, řízení zastavil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 8. 2016, č. j. 12 Co 300/2016-128, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Uvedl, že „konstantní judikatura připouští zprostředkované zmocnění“ , tedy aby zmocněnec udělil další osobě plnou moc k tomu, aby místo něho jednala ve věci zmocnitele (v této souvislosti odkázal na „rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 50/2014“ , tj. na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 93 Co 111/2013). Z obsahu předmětných plných mocí vyplývá, že žalobkyně (zmocnitelka) souhlasila, aby zmocněnec (VP Tax Free s. r. o.) zmocnil advokáta JUDr. Voršilku k zastupování ve věci vymáhání její pohledávky za žalovaným.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Je přesvědčená, že postup udělení plné moci společnosti VP Tax Free s. r. o. a zprostředkovaně JUDr. Voršilkovi je v souladu se závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 93 Co 111/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 50/2014, a které tzv. zprostředkované zmocnění připouští. Požadavek předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem jde nad rámec zákona a odpírá jí právo na přístup k soudu. Zdůraznila, že projevila jednoznačnou vůli získat od žalované částku odpovídající DPH.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Dovolatel považuje napadené usnesení odvolacího soudu za nesprávné z hlediska právního posouzení věci a přípustnost svého dovolání zdůvodňuje tvrzením, že „tato otázka navíc nebyla dosud řešena v rozhodování dovolacího soudu“ , resp. „ je Městským soudem v Praze posuzována různými senáty odlišně“. I když nespecifikuje, jakou otázku hmotného nebo procesního práva má přitom na mysli, z obsahu dovolání se podává, že jde o otázku tzv. zprostředkovaného zastoupení. Žalovaný totiž není srozuměn s tím, že odvolací soud svým rozhodnutím de facto revokoval požadavek soudu prvního stupně na předložení plné moci s úředně ověřeným podpisem žalobkyně podle §28 odst. 4 o. s. ř. a umožnil tak pokračovat v řízení. Námitka, že je určitá právní otázka posuzována odlišně jednotlivými senáty odvolacího soudu, nevystihuje žádnou z podmínek přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud se skutkově shodnými věcmi v minulosti již zabýval a závěry obdobné těm, které dovodil odvolací soud v nyní posuzované věci, neshledal vadnými (srov. usnesení ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3334/2016, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3115/2016, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3991/2016, a ze dne 15. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3158/2016). K otázce „zprostředkovaného“ zastoupení přijal a odůvodnil závěr, že platí-li, že se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí, znamená to, že je věcí vůle účastníka řízení, koho svým zástupcem učiní – pokud se tím neprotiví výslovným zákazům a omezením, které občanský soudní řád této volbě dává (nelze zvolit zástupcem právnickou osobu, někoho, kdo není způsobilý k právním úkonům, atd.). Koho si účastník zvolí svým zástupcem pro soudní řízení a jakým způsobem svou vůli projeví (pokud se výsledek takového projevu vůle zákonu neprotiví a neporušuje citovaná omezení), je čistě soukromou sférou člověka a jeho svobody. Volba zástupce je projevem svobodné vůle a výsledkem dohody zástupce i zastoupeného, zmocněnce i zmocnitele a podléhá režimu soukromého práva. Veřejné právo (v podobě omezení upravených občanským soudním řádem) do této bytostně soukromé dohody nevstupuje jinak, než že omezuje použitelnost výsledku dohody v soudním řízení právě pro nezpůsobilé zástupce. Smyslem těchto omezení totiž není vyloučit účastníka řízení z volby svého zástupce, ale vyloučit nezpůsobilé zástupce z řízení (např. právnické osoby, nezpůsobilé fyzické osoby, apod.). Rozhodně není smyslem těchto omezení vyloučit z řízení advokáty, jejichž profesí je vystupování před soudem.
Projevy vůle žalobců, kteří ve věcech revidovaných Nejvyšším soudem ve shora zmiňovaných rozhodnutích provedli volbu procesního zástupce – advokáta JUDr. Jiřího Voršilky – prostřednictvím společnosti VP Tax Free s. r. o., Nejvyšší soud posoudil jako platné udělení (zprostředkované) plné moci. Žalobci v uvedených případech nejprve zmocnili společnost VP Tax Free s. r. o. k „uplatnění /jejich/ nároku na vrácení daně z přidané hodnoty dle dokladu o prodeji zboží vůči vystaviteli dokladu […] , k převzetí částky odpovídající této dani, a to včetně jeho vymáhání v soudním a exekučním řízení (tj. i jako procesní plnou moc), přičemž souhlasili, „aby zmocněnec ustanovil za sebe zástupce“ , a teprve poté prostřednictvím této společnosti po neúspěšném uplatnění nároku přímo u žalovaných udělili plné moci JUDr. Jiřímu Voršilkovi k „zastupování ve věci vymáhání pohledávky zmocnitele za společností […] tj. aby vykonávala veškeré úkony s tím související […] “ . Advokát pak jménem jednotlivých žalobců podal žaloby.
Vztah zmocnění mezi jednotlivými žalobci a společností VP Tax Free s. r. o. Nejvyšší soud posoudil jako hmotněprávní, občanskoprávní dohodu o zastoupení na základě plné moci (§441 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „OZ“). Akcentoval, že obsah právního vztahu je třeba vykládat nejenom podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle úmyslu toho, kdo právní jednání učinil. Jednotliví žalobci měli v úmyslu (jak plyne z jazykového vyjádření plných mocí) pověřit společnost VP Tax Free s. r. o. mimo jiné k soudnímu uplatnění nároku na vrácení daně z přidané hodnoty, a mimo jiné – právě za tímto účelem – souhlasili s tím, aby si uvedená společnost zvolila zástupce. Udělení plné moci advokátovi je soukromoprávním aktem a je nepochybné, že mohl-li by žalobce sám zmocnit advokáta k zastupování v řízení, není důvod omezit jej v přenesení tohoto úmyslu na třetí osobu – zmocněnce – VP Tax Free s. r. o. běžnou hmotněprávní dohodou o zastoupení. A tento zmocněnec pak nepochybně může realizovat vůli svého zmocnitele a udělit advokátovi procesní plnou moc jménem zmocnitele. Výsledné zmocnění není v rozporu s občanským soudním řádem (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 93 Co 111/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2014, jehož závěry přebírá i samotná judikatura Nejvyššího soudu - viz např. usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4165/2014). Aby oprávnění zmocněnce udělit plnou moc jiné osobě k jednání za zmocnitele bylo řádným způsobem realizováno a posléze i osvědčeno, je nezbytné, aby zmocnění obsažené v procesní plné moci bylo formulováno tak, že zmocněnec zmocňuje advokáta k zastupování jeho zmocnitele a nikoliv jeho samotného (srov. usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 733/2001). V posuzovaných případech byly uvedené podmínky splněny; z procesních plných mocí udělených JUDr. Jiřímu Voršilkovi vyplývá, že byly uděleny jednotlivými žalobci (zastoupenými VP Tax Free s. r. o.). Jednotliví žalobci tedy nejdříve udělili plnou moc společnosti VP Tax Free s. r. o. a následně prostřednictvím této společnosti udělili procesní plnou moc advokátovi (účinným způsobem zvolili zástupce pro soudní řízení na základě plné moci /§24 odst. 1 o. s. ř./, jehož zmocnili procesní plnou mocí pro celé řízení /§25 odst. 1 o. s. ř./).
Nejinak tomu bylo v nyní posuzované věci, která je skutkově totožná s dříve posuzovanými případy (rovněž co do textu udělených plných mocí žalobkyní společnosti VP Tax Free s. r. o. a žalobkyní JUDr. Voršilkovi prostřednictvím této společnosti). Nejvyšší soud neshledal důvod, proč by se měl v nyní projednávané věci od shora citovaných závěrů odchýlit.
Z obsahu dovolání je dále zřejmé, že žalovaný je přesvědčen, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v otázce požadavku na úřední ověření podpisu na plné moci (v této souvislosti totiž konfrontuje napadené rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 44/2017). Prosazuje, že odvolací soud nemá právo zasahovat do postupu soudu prvního stupně podle §28 odst. 4 o. s. ř.
Předně je třeba poukázat na to, že rozhodnutí, jehož se žalovaný dovolává na podporu vlastní argumentace, řeší zcela jinou problematiku; Nejvyšší soud v jeho odůvodnění připomněl, že požadavek na úřední ověření podpisu na plné moci je zpravidla odůvodněn tehdy, nemá-li soud možnost se při jednání nebo jiném soudním roku sám přesvědčit o tom, zda k udělení plné moci skutečně došlo, a jsou-li s udělením plné moci spojeny procesní úkony, které mají vliv na další průběh řízení (např. zpětvzetí žaloby, odvolání nebo dovolání, změna žaloby apod.), popřípadě je-li účastník řízení v cizině a zřejmě se osobně k procesnímu soudu nedostaví, nemůže-li se účastník řízení osobně zúčastnit jednání u soudu ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů, apod. (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 177). Konkrétně se však zabýval otázkou nutnosti provést dokazování ohledně (ne)pravosti plné moci v případě, že předseda senátu soudu prvního stupně nerozhodl o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny. Situaci, kdy soud prvního stupně zastavil řízení proto, že žalobce nevyhověl jeho výzvě podle §28 odst. 4 o. s. ř., přičemž odvolací soud takové rozhodnutí změnil tak, že se řízení nezastavuje, neřeší.
Dovodil-li odvolací soud v posuzovaném případě, že opatření soudu prvního stupně podle §28 odst. 4 o. s. ř. je nepřiměřené a neekonomické, nevybočil z intencí výkladu ustanovení §28 odst. 4 o. s. ř., který Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1593/2014. Z ustanovení §28 odst. 4 o. s. ř. nevyplývá, že by rozhodnutí soudu prvního stupně o tom, že podpisy na plné moci musí být úředně ověřeny, bylo absolutní v tom smyslu, že jej soud vyšší instance nemůže přehodnotit. V opačném případě by ostatně systém opravných prostředků v soudním řízení postrádal význam.
V rámci námitky, že na posuzovaný případ nelze vztáhnout závěry přijaté v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 93 Co 111/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2014, žalovaný neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť ji zakládá na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi, resp. na vlastní prezentaci obsahu ujednání obsaženého v plné moci ze dne 28. 12. 2013, jíž žalobkyně zmocnila společnost VP Tax Free s. r. o. k uplatnění nároku na vrácení DPH vůči žalovanému ( „Souhlasím s tím, aby zmocněnec ustanovil za sebe zástupce a pokud jich ustanoví více, souhlasím, aby každý z nich jednal samostatně“ ). Zjišťuje-li soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevů vůle jeho účastníků, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Z citovaného ustanovení vyplývá, že při zjišťování skutkového stavu věci může soud vycházet toliko z důkazů, které byly označeny nejpozději v odvolacím řízení. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy pod č. 6/1996). Teprve v dovolacím řízení přišel žalovaný s (novým) tvrzením, že žalobkyně v e-mailu ze dne 8. 10. 2015 sdělila, že nepodala žádnou žalobu. K tomuto tvrzení dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť jak již bylo výše vyloženo, nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k novým skutečnostem nebo důkazům ve věci.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu