ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5094.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5094/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně H. S. , zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému P. S. , zastoupenému Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o 557.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 6 EC 287/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č.j. 19 Co 95/2016-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 26. 1. 2016, č.j. 6 EC 287/2010-236, Okresní soud v Kolíně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 557.000 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, na náhradě nákladů řízení 207.886 Kč a státu 9.360 Kč (náklady znalečného).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č.j. 19 Co 95/2016-264, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13.116 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný neprokázal zánik dluhu splněním, jinak řečeno, že z listiny, kterou předložil a jejíž pravost žalobkyně popřela, ve spojení s dalšími důkazy splnění dluhu nevyplývá.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu žalovaný napadl, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že dohodou ze 17. 7. 2007, jíž účastníci vypořádali po rozvodu manželství společné jmění, se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni 1.900.000 Kč. Dluh splnil z části, a to 270.000 Kč dne 10. 9. 2007 a 1.073.000 Kč dne 23. 1. 2008. Sporným zůstalo, zda zanikla část dluhu ve výši 557.000 Kč. Žalovaný tvrdil, že zaplatil žalobkyni v blíže neurčené době 600.000 Kč, což – podle jeho názoru – vyplývá z kopie prohlášení o částečném vypořádání společného jmění z 30. 10. 2007; pravost listiny žalobkyně popřela. Z provedených důkazů, včetně znaleckého posudku PhDr. Vladimíra Svobody, podle něhož nelze objektivně zjistit, zda podpis na kopii listiny je či není falsum, odvolací soud uzavřel, že se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení o zániku dluhu splněním.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro účastníkovu nečinnost prokázána nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, která je na sporný vztah aplikována. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat a koho při nesplnění této povinnosti stíhá nepříznivý následek v podobě neúspěchu ve sporu. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
U soukromých listin je třeba rozeznávat jejich pravost (tedy skutečnost, že soukromá listina pochází od toho, kdo je v ní uveden jako vystavitel) a správnost (pravdivost). Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky; důkazní břemeno opaku, tj. popření pravdivosti listiny, zatěžuje toho, kdo ji popírá, jen tehdy, unesla-li protistrana důkazní břemeno pravosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013).
Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaného, který listinu předložil, zatěžuje důkazní břemeno stran její pravosti, neboť obsah listiny měl verifikovat jeho tvrzení o úhradě dluhu žalobkyni, odpovídá tomu, co je vyloženo výše. Protože důkazní břemeno neunesl, nemohlo žalobkyni tížit důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny.
Odkaz žalovaného na ustanovení §565 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, není případný; se zřetelem k §3028 uvedeného zákona je třeba aplikovat ustanovení o listinách, která se pojí s jejich procesněprávním významem (§129, §134 o.s.ř.).
Přehlédnout nelze ani okolnost, že žalovaný hodnocením provedených důkazů dospívá k vlastní verzi skutku (že žalobkyně prvopis listiny podepsala, protože obsah a identita podepisující osoby byly ověřeny zaměstnankyní banky), který nekoresponduje s tím, co zjistil odvolací soud (že zaměstnankyně banky R. C. ověřila pouze shodu prvopisu s kopií, nikoliv pravost podpisu žalobkyně). Pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů – opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o.s.ř., který platí i pro odvolací řízení (§211 o.s.ř.) – zásadně nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Přestože námitkou, že soudy neprovedly důkaz (revizním) znaleckým posudkem, žalovaný vytýká vadu řízení, k níž – pokud by jí řízení skutečně bylo postiženo – dovolací soud přihlédne jen za (v dané věci nenaplněného) předpokladu, shledá-li dovolání přípustným (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.), Nejvyšší soud upozorňuje, že o provedení důkazů, které účastníci navrhli, rozhoduje soud a že není vázán jejich důkazními návrhy potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy (§120 odst. 1, §213 odst. 4 o.s.ř.); soud se však vždy v odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé účastníky navržené důkazy neprovedl. V souzené věci soudy obou stupňů řádně a výstižně zdůvodnily, proč neustanovily (revizního) znalce (jestliže by kopie listiny, jejíž prvopis není k dispozici, byla autentická, nemělo by to žádný význam na posouzení pravosti podpisu žalobkyně).
Pokud je vůbec nutné zabývat se dovolatelem poněkud konfuzně formulovanou otázkou, „zda soud může založit své závěry na skutkovém posouzení odpovídajícím spáchání trestného činu za situace, kdy ze strany orgánů činných v trestním řízení takový trestný čin shledán nebyl a ze strany poškozeného je takové jednání popíráno,“ postačí odkázat na ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o.s.ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o.s.ř. – nevznesl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2017
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu