ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.5411.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5411/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Filipem Černým, advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalovaným 1) IDEA-REAL, spol. s r.o. , se sídlem v Praze 1, Mezibranská 1579/4, identifikační číslo osoby 271 18 959, zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Příkopy 25, a 2) L. G. , zastoupené JUDr. Josefem Košmiderem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 255/2015, o dovolání první žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 13. 6. 2016, č. j. 15 Co 238/2016-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (soud prvního stupně) usnesením ze dne 9. 3. 2016, č. j. 5 C 255/2015-282, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 13. 6. 2016, č. j. 15 Co 238/2016-354, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že není povolán rozhodnout ve věci, neboť rozhodnutí přísluší rozhodci (není tak dána pravomoc soudu), a účastníky sjednanou rozhodčí doložku posoudil jako platnou, odvolací soud s podporou úvah dovozených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3402/13, dospěl k závěru, že sjednáním rozhodčí doložky bylo - v rozporu s dobrými mravy - žalobci odepřeno právo na přístup k soudu; z tohoto důvodu shledal rozhodčí doložku neplatnou a dovodil, že je v pravomoci soudu o věci rozhodnout.
Proti usnesení odvolacího soudu podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že odvolací soud posoudil otázku platnosti rozhodčí doložky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutím ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Soudy obou stupňů v posuzovaném případě vycházely ze zjištění, že v rámci exekuce vedené k vymožení pohledávky dcer žalobce na výživné byla nařízena dražba, jejímž předmětem byly parcely č. 1644, 2130/23, 2130/31 a stavba v katastrálním území H., tj. nemovitosti, jejichž určení vlastnictví je předmětem tohoto řízení; výsledná cena byla pravomocným usnesením exekutora určena částkou 9.500.000 Kč. Kupní cena, za kterou žalobce první žalované nemovitosti kupní smlouvou ze dne 13. 7. 2012 prodal, činila „s ohledem na objem pohledávek zajištěných převáděnými nemovitostmi, jejich technický a právní stav a míru rizika spojenou s dosud neskončeným exekučním řízením“ 600.000 Kč. V následné době první žalovaná vymezila v domě bytové jednotky a jednu z nich prodala druhé žalované. Rozhodčí doložka obsažená v kupní smlouvě ze dne 13. 7. 2012, jíž si strany kupní smlouvy - žalobce a první žalovaná - sjednaly, zní: „Veškeré spory, které by mohly vzniknout z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, včetně jejího porušení, ukončení platnosti nebo z její neplatnosti budou s vyloučením pravomoci obecných soudů rozhodovány s konečnou platností v rozhodčím řízení u rozhodce Mgr. Vladimíra Syručka, kancelář: Werichova 1145/33, 152 00 Praha 5, Česká republika, e-mail: syrucek@kaskady.cz, syrucek@volny.cz a to podle zásad spravedlnosti. Rozhodčí řízení bude probíhat pouze písemně, tj. bez ústního projednání věci. Strany se zavazují splnit všechny povinnosti uložené jim v rozhodčím nálezu ve lhůtách v něm uvedených. Rozhodčí řízení se bude konat v českém jazyce. Jestliže Mgr. Vladimír Syruček nepřijme funkci rozhodce, vzdá se jí nebo funkci odmítne vykonávat, případně stane-li se nemožným, aby tento spor jmenovaný rozhodce rozhodoval, je kterákoliv ze stran oprávněna požádat o jmenování rozhodce předsedu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a při Agrární komoře ČR, a to v termínu do 30 dnů ode dne zjištění skutečnosti vedoucí pro určení náhradního rozhodce.“
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Nedostatek pravomoci soudu patří k podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu (§8 o. s. ř.), tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v §106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v §104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že sjednáním rozhodčí doložky za daných podmínek bylo žalobci v rozporu s dobrými mravy odepřeno právo na přístup k soudu a s ohledem na to je rozhodčí doložka podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), neplatná. Žalobce totiž uzavíral kupní smlouvu v tísni, v době probíhající exekuce pro vymožení pohledávky svých dcer na výživném, nemovitosti první žalované prodal za zlomek jejich ceny, aniž sjednanou kupní cenu vůbec obdržel (strany uzavřely dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek).
Nelze přisvědčit žalované, že závěr odvolacího soudu koliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Byť v rozhodnutí, kterého se na podporu své argumentace žalovaná dovolává, Nejvyšší soud dovodil, že „platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny“, současně nevyloučil, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ze spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoli sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy. Závěr odvolacího soudu správně reflektuje právě okolnosti daného případu. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že okolnosti uzavření kupní smlouvy vyplývající z obsahu spisu naznačují jistému zneužití nepříznivé situace žalobce. Vůle žalobce se utvářela pod tlakem okolností nesvobodně, neboť konečný výsledek, k němuž směřovala uzavřená kupní smlouva (její účel), odporoval jeho vlastnímu zájmu získat finanční prostředky nejen na umoření dluhů, ale i pro budoucí uspořádání svých poměrů. Žalobce jednající v tísni, přistoupil k uzavření smlouvy sice formálně právně bezvadné, avšak pro něho nevýhodné, která ve své podstatě vede ke ztížení, resp. upření jeho práva na řádnou a efektivní soudní obranu. Za tohoto stavu je tudíž namístě poskytnout žalobci možnost své tvrzené nároky řádně uplatnit v rámci soudního řízení, neboť institut zrušení rozhodčího nálezu soudem je vázán na splnění určitých zákonných podmínek, takže je do jisté míry omezen. Obdobně ostatně judikoval i Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3402/13, v němž se zabýval postupem obecných soudů při posuzování platnosti rozhodčí doložky v rámci zkoumání pravomoci soudu podle §106 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů obstojí právní závěr odvolacího soudu, že je ve smyslu §39 obč. zák. neplatná a je tudíž v pravomoci soudu o žalobě na určení vlastnického práva žalobce rozhodnout. Otázka platnosti kupní smlouvy nebyla odvolacím soudem řešena a Nejvyšší soud se jí tudíž rovněž nezabýval.
Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, je pro skutkovou odlišnost nepřípadný.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu