ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1117.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1117/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 10. 2017 o dovolání obviněného T. D. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017 č. j. 7 To 510/2016-295, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 57/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 10. 2016 č. j. 14 T 57/2016-251, v trestní věci obviněných T. D., M. S., J. T. a J. K. byl obviněný T. D. uznán vinným účastenstvím na zvlášť závažném zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 7. 4. 2016 v době kolem 12:00 hod. po předchozí domluvě mezi všemi obžalovanými, že se zmocní věcí poškozeného T. T., a to zvláště marihuany, kterou měl mít poškozený ve svém batohu, a následně si výnos z odcizených věcí rozdělí, přijeli obžalovaní T. D., M. S. a J. K. a (samostatně stíhaný) ml. AAAAA *), osobním vozidlem zn. Škoda Felicia zelené barvy, které řídil obžalovaný T. D., do blízkosti zastávky MHD Č. v P., následně obžalovaný J. K. a ml. AAAAA *) odešli do ul. R., P., kde se schovali za zde zaparkovaná vozidla a čekali, až po ulici půjde poškozený T. T., kterého z jeho bydliště vylákal prostřednictvím facebookové komunikace obžalovaný J. T. pod záminkou nákupu marihuany, zatímco obžalovaní T. D. a M. S. čekali v zaparkovaném vozidle, následně v době kolem 12:20 hod. šel poškozený T. T. po ulici R. zpět do bydliště z neuskutečněné domluvené schůzky s obžalovaným J. T., obžalovaný J. K. si nasadil kuklu a kapuci a obžalovaný ml. AAAAA *) kapuci, vyběhli ze svého úkrytu za zaparkovanými vozidly, doběhli k poškozenému, jemuž před domem v ul. R. podrazili nohy a strhli jej k zemi, přičemž poškozenému stáhli přes hlavu černou mikinu v hodnotě 712 Kč společně s batohem v hodnotě 1.117 Kč, který obsahoval nákup v hodnotě cca 150 Kč, svazek klíčů v hodnotě 156 Kč a blíže nezjištěné množství marihuany, poškozený upadl na zem a obžalovaný J. K. a ml. AAAAA *) s batohem a mikinou utekli ulicí R. směrem k náměstí B., nasedli do čekajícího zaparkovaného vozidla, ve kterém čekali obžalovaní T. D. a M. S., a společně odjeli, následně do vozidla nastoupil i obžalovaný J. T., poté se všichni obžalovaní rozdělili o odcizenou marihuanu, přičemž tímto jednáním způsobili poškozenému T. T., celkovou škodu ve výši 1.985 Kč“. Za to obvodní soud obviněnému T. D. podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Tento soud současně odsoudil i ostatní tři jmenované a uložil jim podmíněné tresty odnětí svobody.
O odvolání obviněného D. proti výše cit. rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2017 č. j. 7 To 510/2016-295 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl, stejně jako odvolání spoluobviněných S. a T.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. D. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jeho jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako organizátorství zvlášť závažného zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, když ze spisového materiálu nelze nijak dovodit, že by předmětem jeho společné dohody s ostatními spoluobviněnými bylo zmocnění se batohu poškozeného T. za použití násilí nebo pohrůžky násilím. Z provedených důkazů podle jeho názoru jednoznačně vyplynulo, že celou akci organizoval tak, aby došlo k prostému odcizení batohu poškozenému. Dovolatel nepředpokládal, že by při něm mělo dojít k jakémukoli násilí nebo pohrůžce násilím ze strany spoluobviněného J. K. a AAAAA *). Ti svým počínáním vybočili ze společné dohody a tento jejich exces mu nelze přičítat k tíži. Dovolateli není zřejmé, z jakých skutkových okolností soudy dovodily, že byl srozuměn i s eventuálním násilným odnětím batohu poškozenému. Závěr o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu loupeže v jeho jednání se podle jeho mínění opírá o ničím nepodložené domněnky a spekulace. Pokud se spolu s T. S. zajímali o to, zda spoluobviněný K. nezná někoho dalšího, kdo by s ním do celé akce „šel“, znamená to pouze tolik, že chtěli vědět, jestli by spoluobviněnému s odcizením batohu někdo nepomohl, případně krádež neprovedl místo něho. Jestliže se spoluobviněný K. s AAAAA *) při kontaktu s poškozeným maskovali kapucemi, resp. i kuklou, neznamená to ještě, že měli od počátku v úmyslu zmocnit se batohu násilím. I pachatelé krádeží tyto pomůcky běžně používají ve snaze znemožnit nebo ztížit následnou identifikaci a dopadení své osoby. Dovolatel navíc ani nevěděl, že se spoluobvinění při činu hodlají nějak maskovat. Za nepřiléhavou pokládá i argumentaci odvolacího soudu, podle níž batoh vybavený dvěma popruhy nelze odcizit prostým neočekávaným stržením z ramene, aniž by bylo nutno překonávat odpor oběti, jak tomu bývá typicky u dámských kabelek. V uvedené souvislosti poukázal na to, že lidé často nosívají batohy zavěšené pouze na jednom rameni a nikoli nutně na obou. Pak ovšem výše zmíněný mechanismus jejich odcizení bez použití násilí možný je. Především ale dovolatel soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly možností, že k odcizení batohu mohli spoluobviněný K. a AAAAA *) přistoupit ve chvíli, kdy jej poškozený sejme z ramene a položí na zem, nebo jej bude držet v ruce, aby z něj mohl vyjmout marihuanu. Právě tuto alternativu skutkového děje si přitom dovolatel při plánování celé akce představoval jako jedinou možnou a počítal s ní. Když mu K. a AAAAA *) po činu sdělili, jakým způsobem se batohu zmocnili, byl překvapen. Jeho úmysl coby organizátora se tedy vztahoval nanejvýš k naplnění znaků objektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2017 č. j. 7 To 510/2016-295 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 10. 2016 č. j. 14 T 57/2016-251 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem podotkl, že obviněný v něm v podstatě pouze opakuje námitky, které na svou obhajobu uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení. S nimi se však ve věci činné soudy vypořádaly dostatečně a zcela správně je označily za nedůvodné. S jejich závěry stran naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže v jednání dovolatele se státní zástupce plně ztotožnil. Znovu připomněl, že dovolatel se dohodl s dalšími osobami na tom, že poškozenému uzmou proti jeho vůli batoh, přičemž podle výpovědi obviněného M. S. se domnívali, že by to „nemuselo jít úplně hladce“ a že „použijí nějakou výhrůžku“. Podle výpovědi J. K. v rámci dohody „nebyly stanoveny žádné mantinely, kam až mohou jít, co všechno mohou dělat“. Pak ovšem zjevně k žádnému excesu J. K. a AAAAA *) ze společné dohody nedošlo. Závěry o zavinění dovolatele podle názoru státního zástupce plně korespondují s průběhem zjištěného skutkového děje. Soudy tudíž nepochybily, pokud u něho konstatovaly existenci minimálně nepřímého úmyslu zahrnujícího veškeré znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obvodním soudem užitá právní kvalifikace byla potud v zásadě správná.
Státní zástupce se navíc domnívá, že jednání obviněných mělo být posouzeno podle ještě přísnější právní kvalifikace podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tj. jako loupež spáchaná členy organizované skupiny. Zároveň si je ovšem vědom skutečnosti, že tuto vadu v právním posouzení skutku již za stávající procesní situace odstranit nelze. Své vyjádření uzavřel konstatováním, že z odůvodnění dotčených rozhodnutí nelze dovodit existenci extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a z učiněných skutkových zjištění. Naopak z nich vyplývá, že soudy v řízení postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání pak projevil i pro případ předpokládaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud dne 30. 8. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do dne konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný T. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolání obviněného se v zásadě opírá o argumenty, které lze považovat z hlediska použitého dovolacího důvodu za právně relevantní. Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že subjektivní vztah organizátora ve smyslu §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k jednání hlavního pachatele musí být takový, že jeho úmysl, ať už přímý (§15 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) či nepřímý (§15 odst. 1 písm. b/ tr. zákoníku), směřuje k zosnování nebo řízení konkrétního trestného činu spáchaného hlavním pachatelem. Přitom platí, že pokud hlavní pachatel následně jedná mimo rámec společné domluvy s účastníkem na trestném činu (zde organizátorem) a takovým excesivním jednáním spáchá závažnější trestný čin, zásada uvedená v ustanovení §24 odst. 2 tr. zákoníku se zde neuplatní a organizátora lze v daném případě činit trestně odpovědným pouze za účastenství na mírnějším trestném činu, jehož spáchání zahrnovala původní společná dohoda (k tomu srov. v právní teorii např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník I - komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 345).
Výše uvedená teoretická východiska však soudy obou stupňů při právním posouzení jednání dovolatele neporušily.
Přestože ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá, že by společná dohoda dovolatele s hlavními pachateli činu přímo zahrnovala použití násilí proti poškozenému T. T. (to mu ostatně ani za vinu kladeno není), na jeho srozumění s eventualitou, že případný odpor poškozeného bude nutno překonat násilím nebo pohrůžkou násilí, z provedeného dokazování usuzovat lze. Dovolatel se především mohl jen stěží s jistotou domnívat, že poškozený si při přenosu svých osobních věcí (včetně cenného „obchodního artiklu“) bude počínat do té míry neopatrně, že se nechá J. K. a AAAAA *) tak snadno přelstít (okrást). Klíčový význam má v tomto směru skutkové zjištění, podle nějž hned dvojici hlavních pachatelů sdělil nejen podstatné informace o pohybu poškozeného a způsobu, jakým bude podle předpokladu přenášet velké množství marihuany, kterou měli v úmyslu získat, ale zároveň je v rámci dohody o provedení činu nijak neinstruoval v tom směru, jak mají postupovat, aby se batohu poškozeného zmocnili takříkajíc „nenásilnou cestou“. Pak ovšem dovolatel nemůže soudům důvodně vytýkat, že nepřisvědčily jeho obhajobě, podle níž celou věc organizoval tak, aby došlo k prosté krádeži batohu poškozenému, a v rámci svých úvah vůbec nepředpokládal, že by přitom mělo dojít k užití jakéhokoli násilí. Jejich závěr, že jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tak aby si dokázal představit jako reálnou i násilnou variantu zmocnění se inkriminovaného batohu hlavními pachateli (k níž také nakonec došlo), a pro takový případ byl s danou eventualitou srozuměn, má náležitou oporu v obsahu provedených důkazů.
Soudy obou stupňů tedy nepochybily, pokud na podkladě zjištěného skutkového stavu věci posoudily jednání dovolatele jako účastenství na zvlášť závažném zločinu loupeže ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku. Jejich rozhodnutí proto vadou vytýkanou dovolatelem spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou. Pokud jde o problematiku přísnější právní kvalifikace spáchaného činu, nastíněnou ve vyjádření státního zástupce, tak Nejvyšší soud se jí nezabýval, jelikož dovolání podal pouze obviněný D. a jakémukoli zpřísnění v tomto směru brání princip zákazu reformationis in peius (§265p odst. 1 tr. ř.).
Jelikož dovolání obviněného T. D. bylo opřeno o námitky, jimž z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.