ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1281.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1281/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 o dovolání obviněné M. M. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 14 To 61/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 T 142/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. 3 T 142/2015 uznal obviněnou M. M. P. vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že:
1) v době od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2013 jednak v postavení statutárního zástupce společnosti Relax Int. v.o.s., IČ:26044102, v té době se sídlem tř. Dr. Edvarda Beneše 411/65, Soběslav, okres Tábor (nyní se sídlem v Praze 10, Kolovratská 58/1, Strašnice), jednak jako zástupce statutárních orgánů na základě notářsky ověřené plné moci, či na základě faktického pověření ze strany statutárních zástupců této společnosti, byla osobou odpovědnou za výpočty a odvody pojistného na sociální zabezpečení za zaměstnance společnosti Relax Int. v.o.s., které zaměstnávala tato společnosti jako tzv. agentura práce, zatajila skutečný rozsah pracovního poměru u některých zaměstnanců, u těchto zaměstnanců uvedla v příslušných výkazech pouze část skutečně odpracovaného období, ačkoli tito zaměstnanci pracovali a obdrželi vždy alespoň zákonnou minimální mzdu také v období, které ve výkazech neuvedla, zaměstnavatel společnost Relax Int. v.o.s., kterého M. M. P. zastupovala, byl povinen vykázat a odvést pojistné na sociální zabezpečení za celou dobu výkonu práce svých zaměstnanců, konkrétně nevypočetla a neodvedla pojistné na sociální zabezpečení a to
- v roce 2008 ve výši nejméně 54 038 Kč za zaměstnance H. K., M. M., R. T.,
- v roce 2009 ve výši nejméně 126 000 Kč za zaměstnance O. N., N. Y., M. M., R. T., H. K.,
- v roce 2010 ve výši nejméně 93 240 Kč za zaměstnance O. N., H. K., M. M., N. Y., R. T.,
- v roce 2011 ve výši nejméně 128 520 Kč za zaměstnance O. N., N. Y., M. M., I. V., R. T., L. P., H. K.,
- v roce 2012 ve výši nejméně 113 400 Kč za zaměstnance O. N., N. Y., M. M., I. V., R. T., L. P., H. K., M. Y.,
- v roce 2013 ve výši nejméně 36 323 Kč za zaměstnance O. N., N. Y., M. M., I. V., L. P., H. K., M. Y.,
celkem tak České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, Praha, za uvedené období neodvedla pojistné na sociální zabezpečení částku 551 521 Kč.
2) v době od 19. 8. 2008 do 31. 12. 2010 jako zástupce statutárních orgánů na základě notářsky ověřené plné moci, či na základě faktického pověření ze strany statutárních zástupců, byla osobou odpovědnou za výpočty a odvody pojistného na sociální zabezpečení za zaměstnance společnosti Relax T+M v.o.s., IČO 28072626, se sídlem tř. Edvarda Beneše 411, Soběslav, okres Tábor, které zaměstnávala tato společnost jako tzv. agentura práce, zatajila skutečný rozsah pracovního poměru u zaměstnankyně L. P., přičemž u jmenované zaměstnankyně uvedla v příslušných výkazech pouze část skutečně odpracovaného období, ačkoli tato zaměstnankyně pracovala a obdržela vždy alespoň zákonnou minimální mzdu také v období, které ve výkazech neuvedla, a zaměstnavatel společnost Relax T+M v.o.s., kterého M. M. P. zastupovala, byl povinen vykázat a odvést pojistné na sociální zabezpečení za celou dobu výkonu práce této zaměstnankyně, konkrétně nevypočetla a neodvedla pojistné na sociální zabezpečení a to
- v roce 2008 ve výši 2 520 Kč
- v roce 2009 ve výši 20 160 Kč
- v roce 2010 ve výši 17 640 Kč
celkem tak České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292, Praha, za uvedené období neodvedla pojistné na sociální zabezpečení částku 40 320 Kč.
Za to a sbíhající se přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 8 T 205/2013, jenž právní moci nabyl dne 20. 2. 2014, jí byl v souladu s §240 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč (slovy sto tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku soud pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, vyslovil náhradní trest odnětí svobody v délce osmi měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a dále zákazu jakékoli práce pro obchodní korporaci, provádějící podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, či mimo tento rámec, zprostředkování zaměstnání na území České republiky nebo z území České republiky do zahraničí a ze zahraničí na území České republiky, na dobu pěti let.
Zároveň tímto rozsudkem Okresní soud v Táboře podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 8 T 205/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Citovaný rozsudek obviněná napadla odvoláním, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 14 To 61/2017 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnul tak, že obviněné při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč (slovy: sto tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, uložil obviněné náhradní trest odnětí svobody v délce osmi měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a dále zákazu jakékoli práce pro obchodní korporaci, provádějící dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti či mimo tento rámec, zprostředkování zaměstnání na území České republiky nebo z území České republiky do zahraničí a ze zahraničí na území České republiky, na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jenž spatřuje v tom, že odvolací soud neshledal žádné vady v procesním postupu Okresního soudu v Táboře, které by odůvodňovaly zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., přestože v podaném odvolání obhajoba zcela konkrétně poukázala jak na vady řízení, které rozhodnutí soudu prvního stupně předcházely, tak na vady postupu řízení soudu prvního stupně, jímž byla porušena práva obhajoby.
Jako zásadní vady řízení obviněná spatřuje v tom, že před soudem byli vyslýcháni příslušníci Policie České republiky, kteří v přípravném řízení vyslýchali a sepisovali úřední záznamy s osobami, které byly později soudem vyslýchány také jako svědci, přičemž tyto osoby byly vyslýchány bez přítomnosti tlumočníka a byla jim tak odňata možnost řádně a plně porozumět nejen předmětu vyšetřování, ale zejména obsahu poučení o jejich právech. Stejně tak postupoval soud prvního stupně, který přizval tlumočníka až teprve po stížnosti ze strany obhájce.
Za flagrantní porušení práva na obhajobu obviněná považuje zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování o výslechy dvou statutárních orgánů obchodních společností, za něž se měla obviněná dopustit trestné činnosti, a to i přes to, že byl nalézacímu soudu předložen notářský zápis ověřený notářem z Ukrajinské republiky sepsaný s navrhovanými svědky, z něhož je zřejmé, že obviněná postupovala na základě pokynů a podkladů, které jí navrhovaní svědci měli předávat.
Obviněná proto v závěru navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 14 To 61/2017 podle §265k odst. 1 tr. ř., popřípadě též vadné řízení mu předcházející.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněné proti rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 14 To 61/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. a rovněž ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzené obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou obviněnou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Po prostudování předloženého spisového materiálu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněné obsažené v dovolání nespadají pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Aby byl tento dovolací důvod naplněn, musel by Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zamítnout odvolání obviněné z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože by nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. odvolání nepodala obviněná opožděně, ale včas, odvolání podala obviněná opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení). Nebo by Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře takové odvolání musel odmítnout pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoliv obviněná nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad. To však namítáno v dovolání není a z obsahu procesního spisu rovněž nevyplývá, že by k takovému pochybení došlo.
Dovolání obviněné současně nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ani z toho pohledu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo takovými vadami, které by naplňovaly nějaký z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněnou uplatňované námitky k postupu soudu prvního stupně, resp. k postupu orgánů činných v přípravném řízení, totiž nenaplňují žádný z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž dovolatelka ani ve svém dovolání žádný z uvedených důvodů dovolání necitovala. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že dovolání je mimořádný opravný prostředek poměrně přísně formalizovaný a Nejvyšší soud jako soud dovolací není povinen domýšlet za dovolatele jeho argumenty, případně jiné skutečnosti, jimiž dovolatel hodlal cokoli namítat.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisu navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněná v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k námitce obviněné týkající se procesní nepoužitelnosti výpovědí svědků M. a Ž. odvolací soud ve shodě se státní zástupkyní správně konstatoval, že nelze učinit závěr, že by okresní soud při učinění skutkových závěrů jakkoli vycházel z výpovědi těchto dvou svědků. Na skutkové závěry popsané ve výroku napadeného rozsudku jejich výpovědi neměly žádný vliv. Námitka obviněné ohledně neznalosti českého jazyka ze strany svědků ukrajinské národnosti nemůže obstát, protože, jak správně poukázal odvolací soud, z úředních záznamů vyplývá, že tito svědci byli ihned na počátku podání vysvětlení dotázáni, zda rozumí českému jazyku a zda žádají tlumočníka. Všichni uvedli, že českému jazyku rozumějí a tlumočníka nežádají. Na základě tohoto prohlášení Nejvyšší soud nevidí nejmenší důvod, proč by měl být povolán tlumočník k podání vysvětlení těmito svědky, když sami ze svobodné vůle prohlásili, že česky rozumí a tlumočníka nepožadují. Takový postup tudíž nelze prohlásit za vadný. Obviněná považuje za flagrantní porušení práva na obhajobu to, že okresní soud zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování o výslechy dvou svědků. Soud prvního stupně podle názoru Nejvyššího soudu, který se shoduje s konstatováním odvolacího soudu, zcela přesvědčivě zdůvodnil, proč tento důkaz považuje za irelevantní a výslechy svědků navržených obžalobou za nepotřebné. Podle názoru jak okresního soudu, tak soudu odvolacího, je čestné prohlášení jednoho z navrhovaných svědků účelově vytvořeným důkazem, který má obviněnou zbavit odpovědnosti. Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožňuje, jelikož z dalšího provedeného dokazování vyplývá, že to byla právě a výhradně obviněná, kdo jednal, a to jak ve vztahu k zaměstnancům, tak i ve vztahu ke společnostem, kde tito zaměstnanci vykonávali práci, a v neposlední řadě také k různým úřadům České republiky. Podstatné je, že soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky vysvětlily a odůvodnily své hodnocení důkazů, jakož i neprovedení některých důkazů navrhovaných obviněnou, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiných vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněné M. M. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože obviněná se svým pojetím dovolání v celém jeho rozsahu ocitla mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu