ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.397.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 397/2017 -19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného P. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 116/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016 a jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 2 T 116/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 2 T 116/2016, byl skutek obviněného spočívající v tom, že v době od 1. 5. 2016 do 31. 8. 2016 v P. jako strážník Městské policie hl. m. Prahy čerpal příspěvek na dopravu ve výši 2.000 Kč měsíčně z fondu zaměstnavatele, a to přesto, že na tento příspěvek již neměl nárok, protože mu byl dne 30. 3. 2016 přidělen služební byt v P., ul. B., který převzal dne 8. 4. 2016, přičemž z Příkazu ředitele Městské policie hl. m. Prahy č. 48/2014, se kterým byl seznámen dne 1. 1. 2015, jednoznačně vyplývá, že příspěvek na dopravu se neposkytne zaměstnanci, který má uzavřenou smlouvu o nájmu bytu hlavního města Prahy, a neoprávněně tak získal finanční částku ve výši 8.000 Kč ke škodě Hlavního města Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1 , podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. ve spojení s §188 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupen k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1, neboť by mohl být posouzen jako přestupek.
Proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 2 T 116/2016, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, podal následně nejvyšší státní zástupce podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. jako osoba oprávněná včas a za splnění všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce se domnívá, že nebyly splněny podmínky pro postoupení předmětného skutku k projednání Obvodnímu úřadu Městské části Praha 1 a skutek měl být posouzen jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že soudy nesprávně a nedostatečně, v kontextu zjištěných skutkových okolností, ve prospěch obviněného vyhodnotily a aplikovaly materiální korektiv uvedený v §12 odst. 2 tr. zákoníku, spočívající v použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio, což se odrazilo v nesprávném právním posouzení skutku. Své tvrzení o nevhodnosti aplikace zásady subsidiarity nejvyšší státní zástupce dovozuje především ze způsobu spáchání uvedeného trestného činu, konkrétně z toho, že obviněný P. K. čerpal daný příspěvek neoprávněně poté, co pozbyl nárok na jeho vyplácení, o této skutečnosti věděl, avšak svého zaměstnavatele neinformoval, ač byl povinen tak učinit, a získal tak částku 8.000 Kč. Je tedy evidentní, že obviněný P. K. se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť využil omylu zaměstnavatele, jenž zjevně nebyl Magistrátem hl. m. Prahy informován o přidělení bytu obviněnému (protože jinak by výplatu příspěvku zastavil), a současně, ač byl povinen ji zaměstnavateli sdělit, zamlčel tuto informaci i ze své strany. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ze spisového materiálu nelze dovodit nic, co by odůvodňovalo závěr o tom, že jednání obviněného P. K. by nebylo společensky škodlivé, či by se vyznačovalo alespoň menší závažností. Jednalo se o trestní věc, která nevykazuje v osobě pachatele či způsobu provedení činu specifické okolnosti, jež by mohly odůvodňovat závěr o tom, že jednání obviněného P. K. není společensky škodlivé. Z tohoto pohledu se nelze ztotožnit s bagatelizováním výkonu povolání strážníka, a to až do té míry, že jednání, které zakládá skutkovou podstatu úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, mělo být řešeno v rámci pracovněprávního vztahu, či v rámci přestupkového řízení a nikoliv prostředky trestního práva, jak to uvedly soudy rozhodující v této věci.
Rozhodnutí soudu prvého stupně tudíž tím, že soud učinil nesprávný právní závěr, že skutek popsaný v návrhu na potrestání, v němž je státním zástupcem spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, by mohl naplňovat toliko znaky skutkové podstaty přestupku proti majetku, rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí s tím, že toto rozhodnutí současně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Jestliže pak Městský soud v Praze i přes níže uvedené důvody zamítl stížnost podanou státní zástupkyní proti tomuto usnesení soudu prvního stupně, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., což zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 2 T 116/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasil nejvyšší státní zástupce i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému P. K. Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá, mimo jiné, v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V souvislosti s námitkami nevhodné aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, jakož i principu ultima ratio, uplatněnými v podaném dovolání je nutno s ohledem na obecná tvrzení shora uvedená konstatovat, že i v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o relevantní námitky.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 a 4 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, jakož i řízení mu předcházející, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným dovolacím námitkám. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Soudy nižších stupňů shodně posoudily jednání obviněného z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku jako jednání, které nedosahuje míry společenské škodlivosti stanovené trestním zákoníkem, přičemž užití trestněprávního postupu, aniž by prostředky jiných právních odvětví, zejména prostředky soukromoprávní a při jejich nedostatečnosti sankce správní, byly (pokud jsou dostupné) použity, by bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, totiž jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Citované ustanovení vyjadřuje zásadu subsidiarity trestní represe a zároveň je výrazem toho, že trestní právo je krajním prostředkem ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Subsidiarita trestní represe neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná.
Na tomto místě je třeba zdůraznit základní funkci trestního práva, a to ochranu společnosti před kriminalitou, především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu. Při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem je povinností státu přivést pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na existenci institutů jiných právních odvětví. Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Pojem společenské škodlivosti se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákonem, a v tomto smyslu je tedy poškodil. Trestní zákoník společenskou škodlivost, včetně jejích stupňů přesně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, a to orgány činnými v trestním řízení (v konečné fázi soudem). Lze tedy shrnout, že na konkrétní společenskou škodlivost je třeba v každém posuzovaném případě nahlížet přísně individuálně, především:
a) s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem podřaditelným pod jednotlivé znaky skutkové podstaty spáchaného trestného činu, ale zároveň s ohledem na další okolnosti případu podle §39 odst. 2 tr. zákoníku, dále pak
b) s přihlédnutím k trestní sazbě zvažovaného trestného činu, která vždy vyjadřuje typovou společenskou škodlivost takového trestného činu, a v neposlední řadě také
c) při zvážení, zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
(viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Nejvyšší soud konstatuje, že společenská škodlivost je určována kritérii, které se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu, tedy zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Je nutné připomenout, že pro případ hodnocení osoby určitého pachatele z hlediska ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku je třeba přihlížet k negativnímu nebo pozitivnímu významu této osoby pro hodnocení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, který vyplývá z jeho chování ve společnosti. Hodnocení osoby pachatele nesmí být jen pouhou registrací osobních dat obviněného bez hlubšího rozboru jeho osobnosti ve vztahu k jeho protiprávnímu činu a jeho společenské škodlivosti.
Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný P. K., jako strážník Městské policie hl. m. Prahy, byl dne 1. 1. 2015 seznámen s Příkazem ředitele Městské policie hl. m. Prahy č. 48/2014, ve kterém byla zakotvena povinnost všech strážníků sdělit svému zaměstnavateli obratem zánik nároku výplaty příspěvku na dopravu, poskytovaného pouze těm strážníkům, kteří měli trvalé bydliště mimo území hl. m. Prahy a do zaměstnání dojížděli. Dne 30. 3. 2016 byl obviněnému přidělen služební byt na ulici B. v P., který převzal dne 8. 4. 2016, přesto tuto skutečnost svému zaměstnavateli neohlásil, což následně odůvodnil tím, že předpokládal, že Magistrát hl. m. Prahy, který mu byt poskytl, uvědomí o této skutečnosti jeho zaměstnavatele - Městskou policii hl. m. Prahy. Nijak nereagoval ani na skutečnost, že příspěvek na dopravu mu byl nadále nedůvodně vyplácen po dobu čtyř měsíců a neoprávněně vyplácené finanční prostředky si ponechával pro vlastní potřebu.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Z hlediska subjektivní stránky se k naplnění znaků trestného činu podvodu, jak jsou stanoveny v §209 odst. 1 tr. zákoníku, vyžaduje úmyslné zavinění (§13 odst. 2 tr. zákoníku).
Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný musel vědět, že pobírá neoprávněně po delší dobu příspěvek na dopravu, neboť byl výslovně svým zaměstnavatelem upozorněn na podmínky, za nichž byl příspěvek vyplácen, stejně tak jako na důvody zániku jeho vyplácení (což ostatně i stvrdil svým podpisem). Přestože mu byly tyto okolnosti známy a věděl tedy, že příspěvek vyplácí Městská policie hl. m. Prahy, kterou on sám byl povinen uvědomit o změně okolností a zániku nároku na výplatu příspěvku na dopravu, neučinil tak a způsobenou škodu nahradil až po zahájení trestního řízení.
Z těchto okolností je jasné, že obviněnému bylo zřejmé, že čerpá předmětný příspěvek neoprávněně (poté co pozbyl nárok na jeho vyplácení), a že zaměstnavatele neinformoval, přestože byl povinen tak učinit, čímž neoprávněně získal částku 8.000 Kč. Lze tedy uvést, že obviněný P. K. se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, neboť využil omylu zaměstnavatele, který nebyl Magistrátem hl. m. Prahy informován o přidělení bytu obviněnému a současně, přestože měl povinnost tuto skutečnost zaměstnavateli sdělit, zamlčel tuto informaci i ze své strany. Obviněný tak jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Posuzovaný skutek se tedy vyznačuje přítomností širšího okruhu okolností, které ho v souhrnu charakterizují jako čin kriminální povahy. Je totiž třeba reflektovat skutečnost, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. I podle názoru Nejvyššího soudu jednání obviněného rozhodně nelze mít za natolik nezávažné a bagatelní, aby bylo namístě řešit jeho odpovědnost prostředky jiného právního odvětví namísto trestní represe. V této souvislosti nelze přehlédnout např. zjištění, že obviněný je strážníkem Městské policie hl. m. Prahy, tedy osobou, od které lze očekávat vyšší morální a mravní úroveň a vyžadování dodržování zákonů nejen ze strany dalších osob, ale zejména jejich dodržování jak v osobním, tak i profesním životě jeho osobou.
Dle názoru Nejvyššího soudu nelze akceptovat ani argumentaci soudů nižších stupňů principem ultima ratio, a sice, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné nebo neúčinné. Z úvah jak obvodního, tak městského soudu vyplývá, že v rámci posouzení jednání obviněného z hlediska principu ultima ratio je nejprve nutno vyloučit možnost aplikace jiných právních předpisů na předmětné jednání obviněného a až následně zvažovat aplikaci trestní represe. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že při úvaze, zda s přihlédnutím ke zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod. Princip ultima ratio však nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010.).
Nejvyšší soud tak shodně s nejvyšším státním zástupcem dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a vzhledem ke kterému je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného.
Pokud soud prvního stupně usoudil, že skutek lze posoudit jen jako přestupek, je toto usnesení rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Postoupení věci jinému orgánu pak je rozhodnutím, pro které nebyly podmínky, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. f) tr. ř. Jestliže pak Městský soud v Praze i přes výše uvedené důvody zamítl stížnost podanou státní zástupkyní proti tomuto usnesení soudu prvního stupně, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., což zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, podaného v neprospěch obviněného, zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, sp. zn. 67 To 412/2016, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 2 T 116/2016, zrušil i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Po vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 bude nezbytné, aby se soud prvního stupně náležitě vypořádal s otázkou společenské škodlivosti z hlediska kritérií formulovaných v §39 odst. 2 tr. zákoníku a specifikovaných ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, nepomíjeje další relevantní judikaturu, a své úvahy vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanovení §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu