ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.772.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 772/2017-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2017 č. j. 3 To 832/2016-60, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 154/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2016 č. j. 6 T 154/2016-49 bylo podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., zastaveno trestní stíhání obviněného J. T. pro skutek spočívající v tom, že „v době nejméně od 6. 11. 2015 do 11. 12. 2015 v Č. B. či jinde, s úmyslem zmařit výkon rozhodnutí soudu a vyhnout se výkonu trestu, nenastoupil bez závažného důvodu k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 32 T 198/2014, který nabyl právní moci dne 5. 9. 2015, a to i přesto, že výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody s nástupem nejpozději do 10ti dnů od převzetí výzvy k nástupu trestu převzal prokazatelně do vlastních rukou dne 26. 10. 2015, přičemž dne 12. 11.2 015 byl vydán pod sp. zn. 32 T 198/2014 příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, na jehož základě byl dodán do Vazební věznice MS v Českých Budějovicích dne 11. 12. 2015“ , v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Soud dospěl k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2016 č. j. 32 T 158/2015-630.
Proti usnesení soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 3. 1. 2017 č. j. 3 To 832/2016-60 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
Citované rozhodnutí stížnostního soudu a v návaznosti na tom i jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně napadl následně nejvyšší státní zástupce dovoláním . Učinil tak v neprospěch obviněného J. T. s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce (dovolatel) předně zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, jakož i úvahy, které soudy obou stupňů vedly k vydání výše uvedených rozhodnutí a s nimiž se podle jeho názoru nelze zcela ztotožnit. Zdůraznil, že při aplikaci ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. a §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. je v řízení vedeném stran přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku nutno brát v úvahu specifickou povahu tohoto deliktu. V uvedené souvislosti poukázal právní závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 642/2013, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 446/2016, podle nichž bylo záměrem zákonodárce při konstrukci skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku postihnout jednání spočívající v nenastoupení do výkonu trestu odnětí svobody, které ve svém důsledku maří samotný účel trestu po stránce výchovné, preventivní, represivní aj. Pokud totiž odsouzený nenastupuje uložený trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem brání nástupu jeho výkonu, snižuje tím také efektivitu uloženého trestu. Právě z tohoto důvodu existuje zájem společnosti na tom, aby na takové jednání odsouzeného bylo adekvátně reagováno a aby nesl trestněprávní důsledky svého činu. Je třeba klást důraz na skutečnost, že pachatel zcela záměrně maří již jeden jemu uložený trest odnětí svobody a jeho jednání tak výrazně nabývá na společenské škodlivosti a závažnosti, která se zvyšuje jak celkovou délkou trvání stavu, po který uložený trest odnětí svobody nenastoupil, tak i samotnou délkou uloženého trestu odnětí svobody, jehož výkon maří. Pouhé porovnání trestních sazeb za dva trestné činy, jichž se obviněný dopustil, je nesprávné a zavádějící. Skutková podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je totiž podle poukazu dovolatele sama o sobě konstruována jako sankce, a proto z povahy věci nelze použít úvahu o tom, že případné uložení dalšího trestu odnětí svobody by bylo nadbytečné. Takový myšlenkový postup zásadně zpochybňuje existenci předmětné skutkové podstaty, neboť by ve svém důsledku mohl vést až k absurdnímu závěru, že čím dlouhodobější trest odnětí svobody bude odsouzenému v předcházející trestní věci uložen, tím bezvýznamnější se vedle něho bude jevit trest další a tím déle by se tak mohl bez hrozby trestního postihu nástupu výkonu trestu vyhýbat.
Výše uvedenými výkladovými východisky se po výtce dovolatele soudy obou stupňů v nyní posuzované trestní věci neřídily. Zcela nepřípadně akcentovaly skutečnost, že obviněný J. T. již musí vykonat několik trestů odnětí svobody uložených mu za jinou trestnou činnost. Opomněly přitom závažnost stíhaného skutku, která je zvyšována právě jeho recidivou. Přijetí jejich závěrů by podle dovolatele v konečném důsledku znamenalo, že čím větší počet trestů odnětí svobody byl obviněnému jako recidivistovi uložen, tím spíše se může bez hrozby trestního postihu vyhýbat nástupu jejich výkonu, neboť jeho trestní stíhání pro takové jednání je namístě s odkazem na ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavit. Dovolatel pokládá za nerozhodné, že v daném případě byly u obviněného J. T. dány zákonné podmínky pro případné uložení souhrnného trestu. Podle jeho názoru není žádný důvod k tomu, proč by měl obviněný být touto skutečností zvýhodněn a proč by mělo být rezignováno na jeho trestní postih. Soudy obou stupňů navíc přehlédly další významnou skutečnost, a sice že obviněný byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2016 sp. zn. 32 T 158/2015 odsouzen za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost (opakovaná vloupání), jíž se dopouštěl převážně právě v období následujícím po dni 6. 11. 2015. Tedy poté, co již měl nastoupit výkon trestu odnětí svobody. V tomto období cca 5 týdnů se tak nejen vyhýbal nástupu výkonu trestu odnětí svobody, kam musel být nakonec dodán policií, ale zároveň páchal trestnou činnost. Zmíněná okolnost pak nepochybně výrazně zvýšila společenskou škodlivost přečinu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a naopak zcela vylučovala zastavení trestního stíhání obviněného pro neúčelnost. Soudy obou stupňů tudíž podle přesvědčení dovolatele nesprávně dovodily, že trest, k němuž může trestní stíhání obviněného vést, je zcela bez významu vedle již uložených trestů odnětí svobody, které má v budoucnu vykonat.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud 1) podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. 3 To 832/2016 zrušil, dále zrušil i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2016 sp. zn. 6 T 154/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, 2) postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a 3) aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil dovolatel i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyšší soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím svého obhájce obviněný J. T. V písemné replice ze dne 5. 5. 2017 uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů a s dovolací argumentací nejvyššího státního zástupce naopak nesouhlasí. Soudy podle jeho názoru důvodně přihlédly k tomu, že již vykonává trest odnětí svobody uložený v jiné trestní věci, že má těchto trestů postupně vykonat více, a to v úhrnné délce čtyř let, že předmětný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání nijak nepopíral, doznal se k němu, projevil nad ním upřímnou lítost a při jeho vyšetřování plně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Dále zdůraznil, že se nástupu výkonu trestu nijak nebránil a v tomto smyslu nejednal úmyslně. Předmětnou výzvu pouze někam založil a posléze na ni zapomněl. Především však odmítl konstrukci, podle níž specifická povaha spáchaného přečinu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku brání soudu postupovat podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř. a trestní stíhání pachatele tohoto deliktu pro neúčelnost zastavit. Zákon podle jeho poukazu dovolatelem tvrzenou podmínku, podle níž by bylo možno předmětná ustanovení aplikovat pouze u druhově stejných trestných činů, nikde nestanoví. Závěrem doplnil, že je ve výkonu trestu odnětí svobody vůbec poprvé a vedením věznice je hodnocen kladně. Odkázal také na racionální zhodnocení celé věci Krajským soudem v Českých Budějovicích z pohledu zásady ekonomie řízení a navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo zamítnuto.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (stížnost) státní zástupkyně proti usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., jímž bylo zastaveno trestní stíhání obviněného.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní námitky, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, která by v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí stížnostního soudu bylo skutečně zatíženo namítanou vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání , o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o zastavení trestního stíhání, lze tento důvod dovolání spatřovat mimo jiné i v tom, že soud zastavil trestní stíhání s odkazem na některý z fakultativních důvodů podle §172 odst. 2 tr. ř., ačkoli žádný z nich nebyl dán (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 15/2005, pod č. T 793).
S ohledem na výše uvedená výkladová východiska je zřejmé, že námitky nejvyššího státního zástupce vůči zastavení trestního stíhání obviněného J. T. v projednávané trestní věci jsou z pohledu uplatněných dovolacích důvodů právně relevantní. Nejvyšší soud jim však nepřiznal takové opodstatnění, aby bylo nezbytné napadené (resp. napadená) rozhodnutí rušit.
Předně je vhodné připomenout, že zastavení trestního stíhání podle §314c odst. 1 písm. b) tr. ř., z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř., je fakultativním rozhodnutím, které lze vydat tehdy, jestliže je trest, k němuž trestní stíhání může vést, zcela bez významu vedle trestu, který byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne pro jiný trestný čin. Při aplikaci ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je vždy nutno primárně vycházet z úvahy, zda uložený nebo očekávaný trest za jiný skutek (trestný čin) bude u obviněného postačovat k dosažení účelu trestu . Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že k takovému závěru zásadně nepostačuje pouhé srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání pro neúčelnost by mělo vycházet z komplexního zvážení všech specifických okolností projednávaného případu, které je následně nutno hodnotit především ve světle zásad pro ukládání trestních sankcí podle §38 tr. zákoníku a §39 tr. zákoníku (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 68/2001). Důsledně je třeba zvážit také to, zda trest dříve uložený, popřípadě očekávaný, dostatečně zabezpečí výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život. Tam, kde přichází v úvahu uložení souhrnného trestu odnětí svobody pro sbíhající se trestnou činnost, jak je tomu i v nyní posuzované trestní věci, se ustanovení §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. uplatní zejména tehdy, jestliže lze důvodně očekávat buď upuštění od uložení souhrnného trestu obviněnému (§44 tr. zákoníku) nebo jeho uložení ve výměře jen nepatrně či nepodstatně převyšující trest již uložený (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář - díl II., 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 1311 a 1312).
Výše uvedená teoretická a judikatorní východiska Krajský soud v Českých Budějovicích v projednávané trestní věci plně respektoval. Nikde ve svém rozhodnutí neuvedl, že by úmyslné nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody bylo nedůležité, že by se k němu orgány činné v trestním řízení měly stavět tolerantně či přezíravě. Své rozhodnutí především odůvodnil souborem úvah, v jejichž rámci vyjádřil svůj náhled na osobu obviněného a jeho dosavadní způsob života, zohlednil celkovou délku na sebe navazujících trestů odnětí svobody, které má v budoucnu vykonat, a konečně přihlédl i k zásadnímu zjištění, že obviněný po dobu již více než jeden rok trvajícího pobytu ve věznici doposud nebyl kázeňsky trestán a jeho chování a plnění povinností bylo vězeňskou službou hodnoceno kladně. Teprve v návaznosti na tom dospěl k závěru, že z pohledu účelu trestu není zapotřebí na obviněného působit další sankcí, v daném případě spíše nepatrným navýšením nyní vykonávaného dvouletého trestu odnětí svobody, uloženého v trestní věci vedené Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 154/2016, v rámci trestu souhrnného. Krajský soud tak učinil vše, na co v trestních věcech řešených Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 642/2013 a sp. zn. 3 Tdo 446/2016 soudy nižších stupňů zcela rezignovaly. Jeho rozhodnutí lze zároveň akceptovat i s ohledem na specifickou povahu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, pokud jde o posouzení účelnosti dalšího trestního postihu za něj, na kterou Nejvyšší soud upozorňoval ve výše citovaných kasačních usneseních. V nich prezentované obecné závěry nelze interpretovat tak, že by bylo zastavení trestního stíhání pro neúčelnost u trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku z principu absolutně vyloučeno a soud tak neměl žádný prostor pro zohlednění výjimečných okolností konkrétního případu, jaké byly podle přesvědčivě odůvodněného názoru krajského soudu dány právě v nyní projednávané trestní věci obviněného T. (viz str. 2 a 3 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud tudíž v jeho rozhodnutí neshledal takové vady, jež by bylo nutno odstranit cestou dovolání.
Současně nebylo v daných souvislostech možné zcela ignorovat zásadu ekonomie řízení. V této věci by se po zrušení napadených usnesení nižších soudů muselo konat kompletní řízení před soudem s tím, že je zde dán důvod nutné obhajoby s ohledem na to, že obviněný t. č. vykonává trest odnětí svobody v jiné věci. Výsledkem takového řízení by pak při vyslovení viny obviněného v úvahu přicházelo upuštění od uložení souhrnného trestu, případně maximálně navýšení existující výměry trestu odnětí svobody o několik málo měsíců. Nejvyšší soud jako soud dovolací nepokládá ze všech výše uvedených důvodů za nezbytné ani účelné, aby v tomto konkrétním případě bylo řízení znovu otevřeno a ve věci jednáno a rozhodováno.
V konečném výsledku tak pokud jde o podané dovolání nejvyššího státního zástupce a v něm uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud rozhodl, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítá jako zjevně neopodstatněné. Takto rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 8. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu