ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.847.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 847/2017 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2017 o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 To 94/2017-156, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 2 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 1. 2017 č. j. 2 T 16/2015-123 byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 16. 11. 2014 v O., na K. ulici kolem 00.05 hodin řídil pod vlivem návykové látky osobní vozidlo zn. Alfa Romeo, a v době řízení vozidla byl negativně ovlivněn pervitinem (metamfetaminem) se zjištěnou hladinou 167 ng/ml a amfetaminem se zjištěnou hladinou 36 ng/ml, který je psychotropní látkou zařazenou do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 o seznamech návykových látek“. Za to byl obviněný podle §274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 To 94/2017-156 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. K. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění předně namítl, že soud prvního stupně opřel právní kvalifikaci stíhaného skutku o chybné závěry znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Milana Karase. Ten postupoval nesprávně, pokud provedl mechanický součet koncentrací obou návykových látek (metamfetaminu a amfetaminu) zjištěných v jeho těle a na podkladě takto získaného výsledku dovodil, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost je bezpečně ovládat. Přestože odvolací soud tuto vadu znaleckého posudku nepřehlédl a nadále pracoval s naměřenou hodnotou 167 ng/ml metamfetaminu v krevním vzorku dovolatele (namísto původních 203 ng/ml), jeho odvolání jako nedůvodné zamítl. I on totiž dospěl k závěru, že dovolatel řídil vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti a mohl tak ohrozit životy a zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Jeho rozhodnutí je podle názoru dovolatele v rozporu s obecně přijímanou soudní judikaturou (konkrétně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 3 Tdo 897/2015), podle níž lze takový stav pachatele dovozovat teprve tehdy, jestliže koncentrace metamfetaminu v jeho organismu činí alespoň 200 ng/ml. Této hranice v daném případě dosaženo nebylo. Dovolatel rovněž zdůraznil, že MUDr. Karas svůj znalecký posudek nevypracoval na podkladě jeho osobního vyšetření, ale vycházel pouze ze sporných tvrzení zasahujících policistů o zarudlých očích nestandardní hovornosti kontrolovaného řidiče. Tyto symptomy ovšem odborným lékařským vyšetřením dovolatele, provedeným bezprostředně po jeho zadržení, verifikovány nebyly. Naopak, z příslušné lékařské zprávy se podává, že v jeho chování nebyly pozorovány žádné fyziologicky významné odchylky od běžných standardů. Přesto znalec učinil kategorický závěr, že v době řízení byla způsobilost dovolatele k bezpečnému ovládání motorového vozidla zcela vyloučena. Dovolatel trvá na tom, že základním a jediným východiskem pro právní posouzení jeho jednání mohla být toliko zjištěná koncentrace metamfetaminu v jeho krevním séru, která činila 167 ng/ml. Pak se ovšem nedopustil trestného činu, ale maximálně přestupku.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017 č. j. 6 To 94/2017-156 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 24. 1. 2017 č. j. 2 T 16/2015-123 a podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje příslušnému správnímu orgánu k projednání přestupku.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně zdůraznil, že námitky obviněného mají procesní charakter, když jsou zaměřeny na zpochybnění validity závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z nichž soud prvního stupně vycházel při zjišťování skutkového stavu věci. Teprve v návaznosti na tom obviněný brojil i proti právní kvalifikaci stíhaného skutku. Takovým argumentačním postupem ovšem existenci uplatněného „hmotněprávního“ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně odůvodnit nelze. Státní zástupce se navíc s výhradami dovolatele neztotožnil ani z věcného hlediska. V prvé řadě s ním zcela nesouhlasí v názoru, že hodnoty metamfetaminu a amfetaminu zjištěné v organismu řidiče není možné pro účely stanovení míry jeho ovlivnění požitou drogou žádným způsobem sčítat. V obecné rovině připustil, že mechanický součet se zde sice neuplatní, ale zároveň podle jeho mínění nelze odhlížet od skutečnosti, že amfetamin se v organismu typicky objevuje jako produkt metabolismu metamfetaminu. V dané trestní věci tak není vyloučeno, že skutečná původní hodnota metamfetaminu v organismu obviněného v době řízení vozidla mohla být i vyšší než jím prosazovaná hranice 200 ng/ml, přičemž do odběru krve se právě jistá část přeměnila na amfetamin. S odkazem na sdělení předsedy trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. Tpjn 54/2016 státní zástupce uvedl, že bezvýhradně nelze přijmout ani názor dovolatele, podle nějž je podle ustálené soudní praxe koncentrace 200 ng/ml metamfetaminu v krvi hraniční hodnotou, která musí být naplněna, aby bylo možno spolehlivě dovodit, že pachatel řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Dále podotkl, že soudy prvního a druhého stupně při dokazování reflektovaly aktuálně platné judikatorní požadavky na prokázání znaku „stav vylučující způsobilost“, jak vyplývají zejména z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 23/2011 tr. Závěr o vyloučení způsobilosti obviněného k řízení motorového vozidla byl proto podložen znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jehož zpracovatel zároveň přesvědčivě vysvětlil nesoulad mezi výpovědí zasahujících policistů a zjištěními lékaře, jak byla uvedena ve zprávě o vyšetření založené na č. l. 23 procesního spisu.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby předmětné rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci rozhodl způsobem předpokládaným v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný P. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Pokud obviněný P. K. namítl, že jednáním, jak bylo popsáno ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nenaplnil veškeré znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zjištěná koncentrace návykových látek v jeho krvi neumožňovala přijmout právní závěr o tom, že v důsledku jejich požití řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud nicméně této jeho argumentaci nepřiznal žádné opodstatnění .
Předně je vhodné připomenout, že prozatím neexistuje žádná obecně přijímaná definice zákonného znaku „stav vylučující způsobilost“ ve smyslu ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku. Stav vylučující způsobilost je podle dosud platné judikatury nutno vždy zjišťovat a dokazovat v každém konkrétním případě a při posuzování této otázky je třeba důsledně přihlédnout zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Není pochyb o tom, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho také ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti. Proto je nezbytné v každém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost pachatele vykonávat tu kterou provozovanou činnost.
Obecně platí, že naplnění skutkové podstaty přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo například vůbec není schopen komunikovat. Postačí takové ovlivnění jeho fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při nichž by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Pokud jde o požití alkoholu, podle poznatků lékařské vědy i judikatury není žádný ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, jestliže hladina alkoholu v jeho krvi dosáhne nejméně 1,00 g/kg. V případech tzv. nealkoholové toxikomanie, tedy u jiných návykových látek než alkoholu, je třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícího způsobilost, který byl přivozen alkoholem, a to zpravidla za pomoci znalce (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 2012, s. 2791).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti i nadále vychází z judikatorního názoru, podle nějž pouhé zjištění, že řidič motorového vozidla byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu ohrožení pod vlivem návykové látky. V takových případech je zásadně třeba, aby byl stanoven druh a množství takové návykové látky a míra ovlivnění pachatele jejím požitím v době řízení motorového vozidla. Přitom se zpravidla nelze obejít bez odborného vyjádření či posudku znalce toxikologa, jehož závěry se opírají o výsledky laboratorního zkoumání odebraného vzorku krve nebo moči vyšetřované osoby. Na základě poznatků o druhu a množství (eventuelně koncentraci) návykové látky, kterou měl pachatel v těle, a o zjištěných reakcích a jeho jednání například během prováděné silniční kontroly, pak znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, určí, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení motorového vozidla (k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2011 tr).
Výše uvedený důkazní postup soudy v posuzované trestní věci plně respektovaly, když právní závěr o naplnění znaku „stav vylučující způsobilost“ v jednání dovolatele relevantně založily jednak na závěrech znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, odvětví toxikologie, RNDr. Petra Kurky, CSc., dále na výpovědích policistů provádějících silniční kontrolu stran projevů a chování dovolatele při ní a konečně na závěrech posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Milana Karase, na nichž znalec setrval i v rámci výpovědi v hlavním líčení. Není tedy pravdou, že Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování vycházel výhradně ze zjištěné koncentrace metamfetaminu v krevním vzorku obviněného, jak prosazuje obhajoba.
Stejně tak nelze přijmout názor dovolatele, že u každého pachatele lze obecně na „stav vylučující způsobilost“ k výkonu určité činnosti usuzovat teprve za předpokladu, že hladina metamfetaminu v jeho krevním séru dosáhla hranice koncentrace 200 ng/ml a více, přičemž při nižších hodnotách může být pachatel postižen za své jednání nanejvýš v přestupkovém řízení. Tento jeho argument se opírá o do jisté míry tendenční výklad jak odborného vyjádření MUDr. Jiřího Švarce, Ph.D. ze dne 28. 3. 2017, tak i závěrů ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatre a klinické psychologie, vypracovaného dne 8. 12. 2014 Psychiatrickou nemocnicí Bohnice k trestní věci vedené Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 6 T 11/2014.
Otázkou validity zmíněného ústavního znaleckého posudku pro účely posouzení správnosti aplikace ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku se Nejvyšší soud naposledy poměrně obsáhle zabýval v usnesení ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 6 Tz 10/2017, jímž jako nedůvodnou zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti. V tomto rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že závěry posudku zdaleka nejsou pro svou problematičnost obecně přijímány odbornou komunitou. Minimálně poradní sbor ministerstva spravedlnosti pro psychiatrii a sexuologii ve vyjádření ze dne 1. 3. 2017 posudku vytýkal vnitřní rozpornost a jeho autoři mimo jiné uzavřeli, že z odborného hlediska se ani nejeví jako správné stanovení jednotné hranice množství nealkoholové návykové látky, při jejímž dosažení v organizmu řidiče by se bez dalšího mělo předpokládat, že řidič byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla. Ani Nejvyšší soud v žádném ze svých dosavadních rozhodnutí nedovodil, že by koncentrace 200 ng/ml metamfetaminu v krvi pachatele měla být vzata za jakousi arbitrární hranici pro členění typizovaných drogových deliktů řidičů na přestupky a trestné činy (k tomu srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 8 Tdo 358/2015, ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 6 Tdo 1019/2015 ale i dovolatelem citované usnesení ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. 3 Tdo 897/2015). Na tomto pojetí prozatím nemá důvod cokoli měnit. Při vědomí toho, že aplikační praxe obecných soudů v důsledku znalosti odborných závěrů vyslovených v ústavním znaleckém posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice není jednotná, však nadále vyvíjí aktivní snahu o opatření dalších odborných podkladů, které by do budoucna umožnily sjednocení a tím i předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů k posuzovaným otázkám, třebas i formou určení kvantitativního hlediska pro stanovení míry negativního ovlivnění řidičských schopností pachatele v důsledku užití jiné návykové látky než alkoholu, již by bylo bez pochybností možno spojovat s vyloučením schopnosti průměrně disponovaného jedince bezpečně ovládat motorové vozidlo.
V nyní projednávaném případě tak Nejvyšší soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí soudů byla zatížena vytýkanou vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného zákonného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je nesporné, že jízda motorovým vozidlem v silničním provozu je z povahy věci činností kladoucí vysoké nároky na koncentraci, sebeovládání, schopnost racionálně vnímat realitu a adekvátně reagovat na případné podněty. Tyto nezbytné předpoklady pro bezpečné a nerizikové ovládání motorového vozidla jsou významně sníženy již při hodnotě 25 ng/ml metamfetaminu v krvi řidiče (viz nařízení vlády č. 41/2014 Sb.), kterou naměřená koncentrace v krevním vzorku dovolatele překročila téměř sedminásobně. Odhlédnout přitom nelze ani od skutečnosti, že vedle toho byla v jeho krevním vzorku zjištěna i další psychoaktivní látka s obdobnými účinky (amfetamin) v koncentraci 36 ng/ml. To spolu se závěry znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, i podle názoru dovolacího senátu dostatečně odůvodňuje závěr, že obviněný dne 16. 11. 2014 v nočních hodinách řídil osobní automobil ve stavu, v němž nepochybně mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku a tudíž nebyl způsobilý tuto činnost vykonávat bezpečně a s potřebnou jistotou.
Vzhledem k výše uvedeným zjištěním a závěrům Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu bylo třeba souhlasu stran.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 12. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu