ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.986.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 986/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání obviněného R. V. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 133/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. věty druhé se zrušují i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 12. 2016 sp. zn. 16 T 133/2014 byl obviněný R. V. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě popsaném ve výroku o vině. Za to byl podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo také ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou.
K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. shora citovaný rozsudek v celém rozsahu zrušil. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. poté znovu ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku na upřesněném skutkovém základě, že „dne 12. 7. 2013 kolem 19.00 hod. v P., P., v 5. patře, byt č. …, při pokusu o spáchání sebevraždy, v kuchyni otevřel dva kohoutky plynového sporáku zn. MORA 1101, ze kterých do prostoru unikal zemní plyn, současně v koupelně uvedl do plného provozu plynový průtokový ohřívač vody zn. MORA 371, očekávaje, že dojde k samovolnému výbuchu plynu nashromážděného v uzavřeném prostoru bytu, přičemž v době události se v předmětném domě, který měl 25 plně obsazených bytových jednotek, nacházela minimálně polovina obyvatel, například manželé H. s dcerou, paní C., která by v případě výbuchu byla bezprostředně ohrožena na životě a zdraví, přičemž ke škodlivému následku nedošlo pouze včasným zákrokem přivolané hlídky PČR svědkyní V.“.
Za to byl obviněnému podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku, uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné opatření, a to ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
Tento rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný R. V. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že stíhaným skutkem nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na publikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 1964 sp. zn. 7 Tz 77/64 a ze dne 6. 2. 1967 sp. zn. 11 Tz 67/66 zdůraznil, že předpokladem k naplnění skutkové podstaty daného trestného činu je, aby z jednání pachatele hrozilo nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví většímu počtu lidí anebo nebezpečí vzniku škody velkého rozsahu na cizím majetku bezprostředně. Takovým způsobem si však podle svého přesvědčení nepočínal. V uvedené souvislosti dovolatel připomněl závěry znaleckého posudku z odvětví technické obory - plynová zařízení, vypracovaného Ing. Jiřím Buchtou CSc., podle nichž mohlo k výbuchu plynu reálně dojít až po více než 3 hodinách, a to pouze při zavřených oknech bytu a dveřích do kuchyně. Okna však ponechal otevřená na mikroventilaci, dveře do kuchyně zůstaly rovněž otevřené a pouze přivřené byly i dveře na balkon. Tím se doba potřebná k dosažení dolní meze koncentrace zemního plynu pro jeho výbuch ještě prodloužila. Karma byla navíc podle výpovědi znalce v jiné místnosti a další plyn z ní neunikal. V daném případě tak podle dovolatele nebyla splněna nezbytná podmínka pro použití soudy zvolené právní kvalifikace, a sice „živelnost a neovladatelnost“ průběhu vyvolané události, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, které se vymykají vlivu pachatele i ohrožených osob. Dovolatel trvá na tom, že situaci měl pod kontrolou, když věděl, že v bytě není dána dolní mez koncentrace plynu potřebné pro výbuch, kterou navíc mohl plně ovládat. Ani z jeho výpovědi ani z výpovědí svědků pak nevyplývá, že by jednal s úmyslem způsobit v domě výbuch. V extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů je pak podle jeho mínění i skutkové zjištění odvolacího soudu stran počtu obyvatel nacházejících se v inkriminované době v domě. Ani svědkyně C. totiž ve své výpovědi nedokázala upřesnit, kdo konkrétně se v danou chvíli v domě nacházel. Soud přesto uzavřel, že se ve svých bytech v kritické době zdržovala nejméně polovina obyvatel nemovitosti. Ve skutečnosti však nebylo objektivně prokázáno, že šlo alespoň o sedm osob, které by byly vydány v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, což je podle ustálené soudní judikatury dalším nezbytným předpokladem pro posouzení skutku jako zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. K dané otázce dovolatel citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1094/2013 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010 sp. zn. 7 To 274/2010.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem zrekapituloval obsah meritorních rozhodnutí soudů obou stupňů v posuzované věci. Poté připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a nikoli k revizi skutkových zjištění, na nichž je takové právní posouzení založeno. V jeho rámci tedy nelze relevantně namítat neúplnost dokazování nebo nesprávnost jeho hodnocení, vyjma případů, kdy jsou skutkové závěry soudu v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Taková situace však podle názoru státního zástupce v posuzované trestní věci nenastala. K námitce dovolatele stran chybných závěrů ohledně počtu obyvatel přítomných v inkriminované době v budově, poukázal na to, že odvolací soud po doplnění dokazování výslechem svědkyně H. C. a listinnými důkazy zjistil, že k jednání došlo v činžovním domě s pětadvaceti bytovými jednotkami, které jsou všechny obsazeny. V kritické době se v něm nacházela minimálně polovina obyvatel, kdy svědkyně poukázala na to, že v něm bydlí lidé důchodového věku i rodina s dětmi, ta dokonce přímo pod bytem obviněného. Soud v odůvodnění rozhodnutí také správně konstatoval, že si obviněný ke svému jednání zvolil večerní hodinu, kdy je velká pravděpodobnost, že se obyvatelé bytů již zdržují doma. Samotná doba výbuchu byla navíc stanovena znalcem v čase nejméně 3,23 hodin. K fatálnímu následku tedy mělo dojít v pozdních večerních až nočních hodinách. Podle závěrů znaleckého posudku mohlo v důsledku výbuchu v uvedených podmínkách dojít od statického poškození objektu až k jeho zhroucení, při nichž by bezesporu došlo ke ztrátám na životech a těžkým poraněním nejen obyvatel domu, ale mohly by se projevit i v bezprostředním okolí. Znalec v uvedených souvislostech poukázal na konkrétní případy podobných výbuchů s tragickými následky. Z provedeného dokazování tak podle názoru státního zástupce dostatečně zřetelně vyplynulo, že obviněný svým vysoce nebezpečným jednáním vydal větší počet (nejméně sedm) lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu obecného ohrožení. V rámci podaného dovolání se je pouze snaží bagatelizovat tvrzením, že k samotnému výbuchu by s ohledem na mikroventilaci a přiotevřené dveře na balkon došlo mnohem později a že situaci měl plně pod kontrolou. Tato jeho obhajoba však podle státního zástupce vyznívá nelogicky, jestliže si plyn pustil se záměrem spáchat sebevraždu, jak v telefonu sdělil svědkyni V., a čekal na výbuch. Svědkyni telefonoval v době, kdy věděl, že ta nastupuje na noční směnu a nebude za ním moci přijít a nebezpečnou situaci zvrátit. Jen díky její pohotové reakci přišli do bytu svědkové H. a B., kteří přívody plynu uzavřeli. Že se rozhodl spáchat sebevraždu, pak obviněný sdělil i svědku H. Přestože od doby, kdy svědkyni V. telefonicky oznámil, že si pustil plyn, a příjezdem policistů uplynula zhruba jedna hodina a koncentrace plynu v bytě tak ještě nedosahovala objemu potřebného pro výbuch, nasvědčovalo celkové jednání obviněného tomu, že tento stav navodit chtěl. Až do příchodu policistů neudělal nic, čím by hrozící nebezpečí zvrátil. Jako laik přitom mohl jen těžko oplývat znalostmi o potřebné koncentraci plynu a především - pokud by výbuch způsobit nechtěl - neměl jistě důvod pouštět po tak dlouhou dobu v bytě plyn „naprázdno“ a uvažovat nad tím, zda jeho koncentrace již dosahuje či nedosahuje dolní meze výbušnosti. Státní zástupce shrnul, že obviněný svým jednáním navodil stav výrazně se blížící k poruše zájmu chráněného trestním zákonem, přičemž bylo jen otázkou času, kdy k této poruše dojde. Ač se jednalo o dobu několika hodin, odvolací soud ji správně označil za hrozící bezprostřední nebezpečí. Námitka obviněného, že za daných okolností by znamenalo každé puštění plynu naplnění znaku skutkové podstaty zločinu podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, v uvedeném kontextu nemohla obstát. Přestože obviněný chtěl výše popsaným jednáním především spáchat sebevraždu, musel současně vědět, že je reálně způsobilé vydat větší počet lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu. Potud tedy jednal úmyslně, byť ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 2 tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 8. 8. 2017 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do doby konání neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný R. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv v porušení procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na shora uvedený výklad je zřejmé, že obviněný svými námitkami směřujícími vesměs vůči právnímu posouzení stíhaného skutku uplatnil zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné .
Na tomto místě je vhodné připomenout, že zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění. Za obecné nebezpečí je v obecně uznávané právní nauce i ustálené soudní judikatuře považován takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Takové nebezpečí přitom musí hrozit bezprostředně. K naplnění objektivní stránky shora uvedeného zločinu tedy nestačí, že jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně nebezpečný následek sice může vzniknout, ovšem jen při splnění dalších podmínek, které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Jak případně zdůraznil dovolatel, pro stav obecného nebezpečí je typická živelnost a neovladatelnost průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech, které se již vlivu pachatele i ohrožených osob vymykají. Jedině za tohoto předpokladu je trestný čin obecného ohrožení dokonán (k tomu srov. v právní nauce Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II - komentář, 2. vydání. C. H. Beck, Praha 2012, str. 2770, a dále např. rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. I/1966 tr. a 12/1988 tr.).
Skutkový stav, z nějž vycházel odvolací soud při hmotněprávním posouzení stíhaného skutku, lze stručně charakterizovat tak, že obviněný dne 12. 7. 2013 kolem 19.00 hod. se záměrem spáchat sebevraždu otevřel ve svém bytě dva kohoutky plynového sporáku a plyn ponechal unikat do prostoru. Současně uvedl v koupelně do provozu průtokový ohřívač vody a očekával, že po jisté době unikající plyn v bytě samovolně vybuchne. Počínal si tak v domě, který měl dvacet pět plně obsazených bytových jednotek, a v čase, kdy bylo možno důvodně předpokládat, že valná část obyvatel v nich také bude fyzicky přítomna. Ti by v případě exploze byli ohroženi na zdraví a v krajním případě i na životech, ať již v momentě samotného výbuchu, nebo v důsledku požáru objektu, jeho statického poškození či dokonce zhroucení. K těmto škodlivým následkům nedošlo pouze díky včasnému zásahu hlídky Policie ČR, kterou přivolala svědkyně V. poté, co jí obviněný telefonicky zpravil o realizaci svého záměru vzít si život.
Z odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že odvolací soud posoudil jako již existující obecné nebezpečí ve smyslu §272 odst. 1 tr. zákoníku situaci, kdy podle znaleckého posudku mělo dojít k výbuchu unikajícího plynu za více než tři hodiny od jeho spuštění, a to pouze za předpokladu, že byt obviněného by byl zcela uzavřen. V době zásahu policejní hlídky přitom plyn do prostoru unikal cca po dobu jedné hodiny. V bytě byla nadto otevřena mikroventilace, která dobu nutnou pro dosažení výbušné koncentrace plynu ještě prodloužila. Přes tato zjištění odvolací soud dovodil, že celý časový úsek od spuštění plynu obviněným až do jeho eventuálního výbuchu, byť by se jednalo v řádu o několik hodin, je nutno chápat jako „hrozící bezprostřední nebezpečí, neboť vede přímo k poruše, tedy k výbuchu a k následnému možnému požáru“.
Takový výklad znaku obecného nebezpečí je ovšem s výše rozvedenými teoretickými a judikatorními východisky ve zřejmém rozporu a nelze jej tudíž akceptovat. Pokud soud druhého stupně zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako již dokonaný zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil v tomto směru své rozhodnutí dovolatelem namítanou vadou nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017 sp. zn. 6 To 70/2017 zrušil. Podle §265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného R. V. a rozhodnout o něm po úplně a řádně provedeném přezkumu. V dalším řízení bude odvolací soud povinen respektovat právní názor Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Ten přitom nelze vykládat tak, že by vyvození trestní odpovědnosti obviněného za stíhaný skutek bylo zcela vyloučeno. Jestliže obviněný po dobu cca jedné hodiny záměrně nechal volně unikat plyn do prostoru svého bytu s vědomím notoricky známé skutečnosti, že s určitým časovým odstupem může dojít k jeho explozi s významnými devastujícími účinky na plně obydlený dům (zde o celkem pětadvaceti bytových jednotkách), bude namístě se zabývat otázkou, zda takové jeho počínání neslo charakteristiky pokusu zločinu obecného ohrožení podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §272 odst. 1 tr. zákoníku. Nepochybně totiž směřovalo k vyvolání stavu obecného nebezpečí, který nenastal jen díky duchapřítomnosti svědkyně V., jíž se obviněný svěřil se svým úmyslem spáchat sebevraždu výbuchem plynu, a následnému včasnému zásahu přivolané policejní hlídky, jejíž členové přívody plynu uzavřeli dříve, než jeho koncentrace mohla dosáhnout hodnot potřebných k explozi. V uvedené souvislosti pak Nejvyšší soud podotýká, že vůči právním závěrům odvolacího soudu stran úmyslného jednání dovolatele, směřujícího k vydání většího počtu lidí (nejméně sedmi) v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a současně vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu, nemá žádných podstatných výhrad . Dovolatel minimálně věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a to v obou uvedených alternativách současně, a s takovou eventualitou byl zároveň nejméně srozuměn. Zjevně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla případnému škodlivému následku jeho jednání zabránit. Pokud namítl, že v celém řízení nebylo ztotožněno alespoň sedm osob, které byly v kritické době přítomny v domě, opírá se jeho argumentace o účelově selektivní výklad usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1094/2013. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud jasně deklaroval, že k přijetí právního závěru o vydání většího počtu lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se nevyžaduje, aby oněch nejméně sedm osob bylo v řízení individuálně určeno nebo dokonce vyslechnuto. Naplnění předmětného formálního znaku městský soud správně dovodil ze zjištěných místních a časových okolností spáchaného skutku. Potud tedy dovolací argumentaci obviněného nebylo možno přisvědčit.
V rámci nového rozhodování o odvolání obviněného při současném respektování právního názoru dovolacího soudu ohledně právní kvalifikace bude třeba obviněnému kromě ochranného léčení nově uložit i trest, v jehož výměře se musí odrazit učiněná změna právního posouzení spáchaného skutku.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soudu učinil za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu