ECLI:CZ:NS:2017:4.TZ.53.2017.1
sp. zn. 4 Tz 53/2017 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného N. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 To 108/2017, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se zamítá .
Odůvodnění:
Policejním orgánem Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV – OOK – 2. oddělení, bylo usnesením ze dne 4. 5. 2016 pod č. j. KRPB-43647-37/TČ-2016-060072 zahájeno dle §160 odst. 1 tr. ř. trestní stíhání obviněného N. B. pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Dne 5. 5. 2016 pod sp. zn. 1 KZV 32/2016 byl státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně podán k Okresnímu soudu Brno-venkov dle §73b odst. 1 tr. ř. návrh na vzetí obviněného do vazby. Okresní soud Brno-venkov na podkladě návrhu státního zástupce ze dne 5. 5. 2016 rozhodl usnesením dne 6. 5. 2016 pod sp. zn. 2 Nt 1207/2016 tak, že obviněného vzal podle §68 odst. 1 tr. ř. do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř., přičemž počátek vazby byl počítán ode dne 4. 5. 2016.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně dne 22. 7. 2016 pod sp. zn. 1 KZV 32/2016 podal návrh dle §72 odst. 1 tr. ř. na rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř., když na základě tohoto návrhu rozhodl Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 30 Nt 1801/2016, tak, že podle §72 odst. 1 tr. ř. obviněného ponechal ve vazbě, neboť u něho byly dány důvody vazby uvedené v §67 písm. a), b) tr. ř. Obviněný si ponechal lhůtu pro podání stížnosti. Po uplynutí lhůty pro podání stížnosti toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 8. 2016.
Státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně byl poté dne 17. 10. 2016 pod sp. zn. 1 KZV 32/2016 podán dle §72 odst. 1 tr. ř. návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Soud o zmíněném návrhu rozhodl dne 31. 10. 2016 pod sp. zn. 2 Nt 1804/2016 usnesením dle §72 odst. 1 tr. ř. tak, že se obviněný ponechává ve vazbě a důvod vazby dle §67 písm. a) tr. ř. trvá.
Dne 7. 2. 2017 pak podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství dle §72 odst. 1 tr. ř. pod sp. zn. 1 KZV 32/2016 návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby obviněného z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. O tomto návrhu rozhodl Okresní soud Brno-venkov dne 20. 2. 2017 pod sp. zn. 2 Nt 1801/2017 tak, že dle §72 odst. 1 tr. ř. se obviněný ponechává ve vazbě s tím, že důvod vazby dle §67 písm. a) tr. ř. trvá. Proti tomuto rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov podal obviněný již při vazebním zasedání stížnost, kterou dne 13. 3. 2017 zdůvodnil.
V mezidobí byla dne 20. 3. 2017 ve věci obviněného podána státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně obžaloba.
Krajský soud v Brně poté rozhodl o stížnosti obviněného usnesením dne 23. 3. 2017 pod sp. zn. 9 To 108/2017 tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou.
Poslední rozhodnutí o vazbě bylo učiněno Krajským soudem v Brně dne 19. 4. 2017 pod sp. zn. 52 T 5/2017, kdy soud rozhodl, že dle §72 odst. 3 tr. ř. se obviněný ponechává ve vazbě z důvodu vazby uvedeného v §67 písm. a) tr. ř., dle §71a tr. ř. se jeho žádost o propuštění z vazby zamítá, dále se dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario písemný slib specifikovaný v usnesení nepřijímá a dle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario nelze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 To 108/2017, podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného N. B. Podle jeho názoru se se závěry Okresního soudu Brno-venkov vyslovenými v usnesení ze dne 20. 2. 2017 pod sp. zn. 2 Nt 1801/2017 stran vyznačení právní moci a od toho se odvíjejícího počítání plynutí lhůty k dalšímu rozhodování o vazbě, které bylo následně potvrzeno také v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2017 pod sp. zn. 52 T 5/2017 nelze z následujících důvodů ztotožnit.
Obviněný při vazebním zasedání dne 31. 10. 2016, ve věci sp. zn. Nt 1804/2016, prohlásil, že si ponechává lhůtu a žádá, aby mu bylo rozhodnutí přeloženo do srbštiny. Soud následně usnesení písemně vyhotovil, neboť dospěl k závěru, že se nejedná o situaci ve smyslu §136 odst. 1, 2 nebo 3 tr. ř., kdy by nemuselo být usnesení písemně vyhotoveno. Dále v souladu s článkem 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a §28 odst. 2 tr. ř. nechal vyhotovit na žádost obviněného překlad usnesení a ten mu dne 18. 11. 2016 ve smyslu §137 odst. 3 tr. ř. doručil, neboť byl obviněný ve vazbě a nestačilo doručit jeho obhájci dle §137 odst. 2 tr. ř. S daným postupem se ministr spravedlnosti ztotožňuje.
Pokud jde o posouzení okamžiku nabytí právní moci, vyplývá z odůvodnění usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 2. 2017 pod sp. zn. 2 Nt 1801/2017, že soud tak učinil zejména s odkazem na §134, §136, §137, §28 a §72 tr. ř. a zároveň s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/2009 ze dne 23. 9. 2009. Soud tedy na základě zmíněného nálezu vyznačil právní moc až poté, co byl překlad odůvodněného usnesení doručen obviněnému a ten ve lhůtě tří dnů od doručení nepodal stížnost, tedy dne 22. 11. 2016. Od takto vyznačené právní moci soud následně počítal lhůtu stanovenou v §72 tr. ř., dle kterého nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě. Státní zástupce, který se řídil vyznačením právní moci pak ve smyslu §72 odst. 2 tr. ř. podal soudu návrh na ponechání obviněného ve vazbě dne 7. 2. 2017.
Soud o dalším trvání vazby rozhodoval dne 20. 2. 2017, tedy ve lhůtě tří měsíců od jím vyznačené právní moci. Obviněný při vazebním zasedání dne 20. 2. 2017 a následně i v jím podané stížnosti s tímto postupem nesouhlasil a argumentoval zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 234/2008. Této argumentaci soud nepřisvědčil s tvrzením, že se nejedná o stejnou situaci, neboť v případě předestřeném obviněným již nebylo možné proti rozhodnutí stížnostního soudu podat řádný opravný prostředek, kdežto v případě obviněného přicházel řádný opravný prostředek v úvahu. Dále soud poukázal na to, že při písemném vyhotovení a následném překladu rozhodnutí nedošlo z jeho strany k žádným průtahům.
Na tomto místě ministr spravedlnosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 235/14. Podle jeho názoru je poslední zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu na daný případ nejpřiléhavější a lze mj. na jeho podkladě učinit závěr, že soud postupoval při vyznačení právní moci usnesení ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Nt 1804/2016 chybně, neboť od vyhlášení usnesení dne 31. 10. 2016, kterému byli přítomni obviněný, obhájce i tlumočník, počala běžet zákonná třídenní lhůta k podání stížnosti, po jejímž marném uplynutí nabylo usnesení právní moci dne 4. 11. 2016 a nikoliv až dne 22. 11. 2016, jak vyznačil soud.
Ve svém mimořádném opravném prostředku také upozornil na skutečnost, že právo na tlumočníka stanovené v §28 tr. ř. je jedním ze základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod, přičemž však nelze dané právo vykládat s důsledky směřujícími v neprospěch obviněného. Pokud by soudy postupovaly tak, jak postupoval v tomto vytýkaném případě Okresní soud Brno-venkov, mohlo by v praxi docházet k nepřiměřenému prodlužování lhůty do dalšího rozhodování o vazbě.
Ministr spravedlnosti konstatuje, že soud zcela jistě učinil všechna opatření proto, aby bylo usnesení bez zbytečných průtahů písemně odůvodněno, přeloženo a doručeno obviněnému, pravdou však zůstává, že postupem, kdy soud počítal lhůtu pro podání stížnosti až od doručení překladu usnesení obviněnému, došlo k prodloužení zákonem stanovené lhůty pro další rozhodování o vazbě obviněného. Ad absurdum by pak tímto postupem mohlo docházet i k delšímu prodloužení lhůty, např. pro časovou náročnost překladu ve zvláště složitých věcech a k doručení překladu by následně mohlo dojít i po uplynutí doby v řádu měsíců. Také by tímto postupem nemohlo být zaručeno, aby byla zákonem stanovená a garantovaná lhůta k dalšímu rozhodování o vazbě pro každého obviněného stejná. Fakt, že obviněný neovládá jazyk, nesmí vést k implicitnímu prodlužování lhůt pro přezkum dalšího trvání důvodů vazby.
S ohledem na možnost podání opravného prostředku přímo při vazebním zasedání, popř. ve lhůtě tří dnů, nemohlo dojít správným postupem při vyznačení právní moci ani ke zkrácení práv obviněného ve smyslu práva na obhajobu, resp. na podání opravného prostředku. Jak bylo konstatováno i v posledním zmíněném rozhodnutí Ústavního soudu, obviněný mohl podat v zákonné lhůtě opravný prostředek, byť i blanketně, který by následně po doručení opisu, resp. překladu usnesení mohl ještě zdůvodnit. Naopak realizovaným postupem soudu došlo k podstatnému zásahu do základního práva obviněného, a to práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Nebylo tedy postupováno podle zákona. O vazbě bylo rozhodováno po uplynutí lhůty uvedené v §72 odst. 1 tr. ř. a mělo tak dojít k neprodlenému propuštění obviněného z vazby. Na tom nic nemění ani skutečnost, že právní moc byla vyznačena chybně, neboť soudní rozhodnutí nabývá právní moci ze zákona a samotná doložka právní moci a její vyznačení na písemném vyhotovení rozhodnutí soudu není právní skutečností, která by mohla konstituovat právní moc takového rozhodnutí.
Ministrem spravedlnosti bylo také poukázáno na tu skutečnost, že soud ve stejné vazební věci, stejného obviněného již rozhodoval dvakrát, kdy pokaždé byl vazebnímu zasedání přítomen obviněný, obhájce a tlumočník a v obou případech si obviněný ponechal lhůtu k podání opravného prostředku (jednou se nevyjádřil), opravný prostředek následně ani v jednom případě nepodal a soud pokaždé vyznačil právní moc uplynutím třídenní lhůty běžící od konání těchto vazebních zasedání. Daný postup soudu se jeví minimálně rozporuplný, neboť na stejných procesních podkladech rozhodoval soud dvakrát po sobě jedním způsobem a potřetí rozhodoval v rozporu se způsobem předchozím. Krajský soud v Brně, který mohl na základě stížnosti obviněného napravit nezákonnost napadeného rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov, rozhodoval o stížnosti obviněného dne 23. 3. 2017, pod sp. zn. 9 To 108/2017. Stížnostní soud, aniž by se podrobněji zabýval námitkami obviněného, zkonstatoval, že stížnost není důvodná, neboť byla ke Krajskému soudu v Brně v trestní věci obviněného dne 20. 3. 2017 podána obžaloba a podle §72 odst. 3 tr. ř. je soud povinen nejpozději do třiceti dnů rozhodnout o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění. Dne 19. 4. 2017 Krajský soud v Brně ve vazebním zasedání pod sp. zn. 52 T 5/2017 rozhodl tak, že obviněného ve vazbě ponechal a současně nepřijal žádné instituty vazbu nahrazující. V odůvodnění se pak zcela ztotožnil s názorem Okresního soudu Brno-venkov a taktéž shodně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1542/2009.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti uvedl, že vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že postupem soudů v napadených rozhodnutích byl porušen zákon v neprospěch obviněného N. B., a to v ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v ust. §72 odst. 1 tr. ř., navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 To 108/2017, byl porušen zákon v neprospěch obviněného N. B. v ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanovení §72 odst. 1 tr. ř., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 2 Nt 1801/2017 a zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř.
Ke stížnosti pro porušení zákona se dne 18. 8. 2017 písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Shrnul, že Okresním soudem Brno-venkov bylo rozhodováno ve vazebním zasedání obviněného za přítomnosti jeho obhájce i tlumočníka. Obviněný u vazebního zasedání prohlásil, že si ponechává lhůtu a žádá, aby mu bylo rozhodnutí přeloženo do srbštiny. Přeložené rozhodnutí bylo obviněnému doručeno dne 18. 11. 2016. Na podkladě závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1542/2009, pak byla soudem vyznačena právní moc ve lhůtě tří dnů od doručení přeloženého usnesení obviněnému, který v této lhůtě nepodal stížnost proti usnesení, tedy dne 22. 11. 2016. Takto vyznačenou právní mocí se řídil i státní zástupce, který ve smyslu §72 odst. 2 tr. ř. podal dne 7. 2. 2017 soudu návrh na ponechání ve vazbě. Soud o dalším trvání vazby obviněného rozhodl dne 20. 2. 2017, tedy v zákonné lhůtě tří měsíců (viz §72 tr. ř.) od soudem vyznačené právní moci. S tímto postupem obviněný nesouhlasil a argumentoval zejména odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 234/2008. S danou argumentací se stížnostní soud neztotožnil s odůvodněním, že v poukázaném případě se jednalo o rozhodnutí ve vazební věci, kdy již nepřicházel v úvahu opravný prostředek, kdežto v případě obviněného řádný opravný prostředek v úvahu přicházel.
Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 235/14, na které poukázal ve stížnosti ministr spravedlnosti, se vztahuje na situaci obdobnou situaci obviněného, kdy při vazebním zasedání byl přítomen stěžovatel se svým obhájcem a tlumočníkem. Na místě prohlásil, že si proti rozhodnutí ponechává lhůtu na rozmyšlenou. Soudem byla po marném uplynutí třídenní lhůty od vyhlášení usnesení vyznačena právní moc. Opis odůvodnění usnesení byl stěžovateli doručen až po vyznačení právní moci a po jeho doručení podal stěžovatel stížnost, která byla soudem zamítnuta jako opožděně podaná. Ústavní soud tento postup soudu shledal správným, když s odkazem na §143 odst. 1 tr. ř. uvedl, že u vazebního zasedání, kde bylo usnesení o vzetí do vazby vyhlášeno, byly přítomni stěžovatel, jeho obhájce i tlumočník a došlo tedy i k vyhlášení usnesení. Od vyhlášení pak běžela třídenní lhůta pro podání stížnosti. Právě osobní přítomnost stěžovatele a jeho obhájce při vyhlášení usnesení s náležitým poučením o opravných prostředcích založila právní účinky předmětného usnesení vyhlášením ve veřejném zasedání a nikoli až doručení jeho písemného vyhotovení. Stěžovatel tedy měl dle Ústavního soudu podat stížnost byť i blanketně ve lhůtě tří dnů od daného vazebního zasedání a následně po doručení písemného odůvodnění ji odůvodnit.
Poslední zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu považuje v tomto případě i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za nejpřiléhavější. Jedná se o obdobnou situaci, kdy soud rozhodoval ve vazebním zasedání za přítomnosti obviněného, jeho obhájce i tlumočníka a u vazebního zasedání byl obviněný řádně poučen o opravném prostředku, na který měl i v posuzovaném případě nárok. Ze závěrů zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že soud měl při vyznačení právní moci usnesení ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Nt 1804/2016, postupovat tak, že zákonnou třídenní lhůtu měl počítat od vyhlášení usnesení, kterému byli přítomni obviněný, obhájce a tlumočník a následně právní moc vyznačit 4. 11. 2016 a nikoli až 22. 11. 2016
V písemném vyjádření státní zástupce dále uvedl, že postup, který je v tomto případě vytýkán Okresnímu soudu Brno-venkov a který následně aproboval i Krajský soud v Brně při rozhodování o stížnosti, vede ve svém důsledku k prodlužování maximální zákonem stanovené doby k rozhodování soudu o dalším trvání vazby (viz §72 tr. ř.) a zasahuje i do práva obviněného na osobní svobodu (viz čl. 8 Listiny). Je také pravdou, že tímto postupem nelze zaručit přesnou dobu vyhotovení a doručení přeloženého usnesení obviněnému, a to nejen v tomto případě, ale i v obdobných případech jiných obviněných navzájem (jak bylo uvedeno ve stížnosti mj. z důvodu specifického jazyku obviněného, státních svátků, složitosti překladu, aj.). Rozdíly tedy mohou čítat nejen dny, týdny, ale dokonce až měsíc, a to i přes veškerou snahu soudu jednat bez zbytečných průtahů.
S ohledem na výše uvedené závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že podle jeho názoru byly jednoznačně dány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona podle §266 odst. 1 tr. ř. a navrhl proto, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 To 108/2017 shledal důvodnou a rozhodl ve smyslu tam uvedeného návrhu.
Dalším přípisem ze dne 20. 9. 2017 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dodal, že v mezidobí bylo na Nejvyšší státní zastupitelství doručeno usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1969/17, z něhož vyplývá, že o této problematice již bylo rozhodnuto Ústavním soudem. Dává proto na zvážení, zda v dané věci není důvod aplikovat postup vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 Tz 52/2005.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud konal podle §274 tr. ř. ve věci neveřejné zasedání, přičemž ve smyslu ustanovení §243 tr. ř. doplnil dokazování nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1969/17.
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1969/17, Nejvyšší soud zjistil, že obviněný N. B. napadl ústavní stížností pravomocné usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 9 To 108/2017 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 2. 2017, č. j. 2 Nt 1801/2017-15, jelikož těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost byla odmítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho případě došlo k překročení lhůty stanovené v §72 odst. 1 tr. ř., pročež byl ode dne 4. 2. 2017 nezákonně omezen na svobodě. Dle stěžovatele byl soudy zastávaný výklad §72 odst. 1 tr. ř. činěn v jeho neprospěch, což je v rovině trestního práva při absenci jasné konkretizace znění zákona nepřípustné. S ohledem na skutečnost, že usnesení o ponechání ve vazbě se vyhlašuje, a vzhledem k tomu, že stěžovatel, jeho obhájce i tlumočník byli tomuto vyhlášení přítomni, bylo údajně rozhodnutí okresního soudu ze dne 31. 10. 2016 stěžovateli oznámeno jeho vyhlášením ve smyslu §137 odst. 1 tr. ř. Na základě §143 odst. 1 tr. ř. tak zákonná lhůta pro podání stížnosti uplynula dne 4. 11. 2016, čímž se usnesení v souladu s §140 odst. 1 tr. ř. stalo pravomocné. Od tohoto okamžiku začala podle stěžovatele běžet lhůta dle §72 odst. 1 tr. ř. Stěžovatel zdůrazňuje, že při vazebním zasedání dne 31. 10. 2016 byla celou dobu přítomna tlumočnice, stěžovatel tak byl ve svém rodném jazyce informován o průběhu zasedání i o jeho výsledku. Neobstojí proto údajně argument, že bylo v jeho zájmu, aby se před započetím třídenní lhůty k podání stížnosti mohl nejprve seznámit s písemným vyhotovením usnesení v rodném jazyce.
Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stručně poznamenal, že podání obžaloby představuje v rámci trestního řízení zásadní moment, a to i z hlediska přezkumu zákonnosti vazby. Pokud se věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá, nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby automaticky a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z §72 odst. 1 tr. ř. k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů. Zákon tak počítá s tím, že podáním obžaloby nastupuje přísnější, nezávislá kontrola ze strany soudu - přímo, namísto dřívější kontroly státním zástupcem, který podával návrh soudci na přezkum trvání vazebních důvodů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1242/14 ze dne 24. 4. 2014). V citovaném usnesení Ústavní soud řešil situaci, kdy v důsledku podání obžaloby byla zdánlivě překročena lhůta stanovená v §72 odst. 1 tr. ř., a nezaobíral se tak přímo situací, která nastala nyní, kdy proti prvostupňovému rozhodnutí o ponechání ve vazbě byla v době podání obžaloby již podána stížnost. Ovšem za situace, kdy soudem, u kterého napadla obžaloba, byl tentýž soud, který je soudu, jenž vydal prvostupňové rozhodnutí, nadřízený, přičemž se tento soud vypořádal i s námitkami, které stěžovatel vznesl proti rozhodnutí okresního soudu, považuje Ústavní soud postup krajského soudu za ústavně konformní a odpovídající výše popsanému, tedy že podáním obžaloby dochází k přesunu kontroly zákonnosti vazby na soud, u něhož byla podána obžaloba.
Došel-li by Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, patrně by mu nezbylo než zrušit také rozhodnutí krajského soudu jakožto soudu stížnostního, neboť by jím došlo k potvrzení protiústavního rozhodnutí. Avšak za situace, kdy byl dle názoru Ústavního soudu postup okresního soudu ústavně konformní, samotný procesní postup krajského soudu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nepředstavuje. V tomto směru koneckonců není bez významu ani to, že stěžovatel v ústavní stížnosti např. nenamítal, že by doba mezi oběma rozhodnutími krajského soudu byla příliš dlouhá, a že tak neměl možnost nechat zákonnost své vazby v přiměřených intervalech přezkoumat.
Podstata ústavní stížnosti tedy spočívala v otázce, zda výklad zastávaný trestními soudy nevedl k porušení §72 odst. 1 tr. ř. a v konečném důsledku i k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (v této souvislosti přichází do úvahy zejména čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Podle §72 odst. 1 tr. ř. je v přípravném řízení nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě soudce povinen rozhodnout o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě.
Podle §140 odst. 1 písm. b) tr. ř. je usnesení pravomocné a vykonatelné mimo jiné tehdy, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, která nebyla ve lhůtě podána.
Podle §74 tr. ř. je proti rozhodnutí o vazbě přípustná stížnost, a to dle §143 tr. ř. do tří dnů od oznámení usnesení. Dle §137 tr. ř. se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení.
Z judikatury Ústavního soudu (viz např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1542/09) plyne, že je-li třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle §134 tr. ř., lze účinky oznámení dle §137 odst. 1 tr. ř. spojovat až s doručením jeho opisu, přičemž právě od okamžiku doručení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti. Podle §28 odst. 3 tr. ř. se rozhodnutí považuje za doručené až v okamžiku doručení jeho písemného překladu, pokud je ho potřeba pořídit.
Z uvedeného nevyhnutelně plyne, že pokud se stěžovatel práva podat proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov, č. j. 2 Nt 1804/2016 ze dne 31. 10. 2016 nevzdal (což netvrdí), toto usnesení nenabylo vůči jeho osobě právní moci až do okamžiku uplynutí třídenní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení písemného překladu. Až od nabytí právní moci, tedy ode dne 22. 11. 2016, potom počala běžet lhůta podle §72 odst. 1 tr. ř.. Pokud pak okresní soud rozhodl o dalším trvání vazby dne 20. 2. 2017, požadavky dle §72 odst. 1 tr. ř. byly dodrženy.
Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/08 není relevantní, neboť tehdy šlo o nabytí právní moci rozhodnutí stížnostního soudu, v kterémžto případě na něj dopadá §140 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého je usnesení pravomocné, pokud proti němu zákon nepřipouští stížnost [resp. ve vztahu k rozhodnutí prvního stupně §140 odst. 1 písm. b) alinea cc) tr. ř., podle něhož je usnesení pravomocné, pokud stížnost proti němu byla zamítnuta]. Právní moc se tak nemohla odvíjet od doručení překladu usnesení, na čemž §28 odst. 3 tr. ř. nic neměnil.
Na druhou stranu nelze přehlédnout jiné nálezy, které se, byť nikoli přímo, k otázce nabytí právní moci pro účely §72 odst. 1 tr. ř. vyjádřily. Jde především o nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014. V nich Ústavní soud odmítl, že by se počátek běhu lhůty dle §72 odst. 1 tr. ř. řídil okamžikem doručení usnesení státnímu zástupci za situace, kdy k doručení došlo po několika měsících od vyhlášení rozhodnutí za přítomnosti obviněného. Za těchto okolností Ústavní soud odvíjel počátek běhu lhůty od nabytí právní moci usnesení ve vztahu k obviněnému, k němuž mělo dojít tři dny od vyhlášení.
Ani tyto nálezy ovšem otázku, kdy rozhodnutí o vazbě nabývá právní moci, primárně neřešily. Jejich podstatou bylo pouze to, že rozhodující je nabytí právní moci vůči obviněnému, nikoli vůči státnímu zástupci, a to ještě za situace, kdy se doručení písemného vyhotovení zcela nepřípustným způsobem protahovalo. Jak k tomu Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 2343/15 ze dne 8. 9. 2015, oba nálezy vycházely z mimořádné situace, kdy došlo ke zcela nestandardnímu postupu při vyhotovení rozhodnutí a jejich doručení státnímu zástupci. Předmětná usnesení soud vyhotovil v písemné podobě až s odstupem více než čtyř měsíců a teprve poté je doručil oprávněným osobám. Vzhledem k tomu, že ve věci posuzované v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2343/15 k žádným průtahům nedošlo, Ústavní soud postup, kdy se právní moc usnesení odvíjela až od jeho doručení (státnímu zástupci), za protiústavní (oproti uvedeným nálezům) vůbec nepovažoval.
Na uvedeném nic nemění ani předchozí praxe okresního soudu, který právní moc patrně vyznačoval po uplynutí tří dnů od vyhlášení usnesení za přítomnosti stěžovatele. Je tomu tak již proto, že tato praxe nemohla založit žádné legitimní očekávání stěžovatele v tom směru, že by právě v důsledku spoléhání se na dříve zastávaný právní názor např. zmeškal lhůtu k podání stížnosti apod. Stěžovatel měl naopak lhůtu k podání stížnosti nově prodlouženou, přičemž pokud chtěl zákonnost vazby nechat přezkoumat, mohl požádat o propuštění z vazby. Nelze konečně ani z ničeho usuzovat, že by se soud odlišným výkladem zákona např. snažil napravit nějaké pochybení své či státního zástupce (třeba v podobě opožděně podaného návrhu na ponechání stěžovatele ve vazbě). Za těchto okolností Ústavní soud uzavřel, že držení stěžovatele ve vazbě od 4. 2. 2017 bylo v souladu se zákonem i jeho ústavně zaručenými právy.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Podle odst. 2 citovaného ustanovení vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Podle §267 odst. 1 tr. ř. ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle §267 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Stížností pro porušení zákona, jak je podrobně výše citováno, napadá ministr spravedlnosti závěry Okresního soudu Brno-venkov, vyslovené v usnesení ze dne 20. 2. 2017 pod sp. zn. 2 Nt 1801/2017 stran vyznačení právní moci a od toho se odvíjejícího počítání plynutí lhůty k dalšímu rozhodování o vazbě, které byly následně potvrzeny také usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2017 pod sp. zn. 52 T 5/2017. Ministr spravedlnosti namítl, že okresní soud postupoval při vyznačení právní moci usnesení ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Nt 1804/2016, chybně, neboť podle něj od vyhlášení usnesení dne 31. 10. 2016, kterému byli přítomni obviněný, obhájce i tlumočník, počala běžet zákonná třídenní lhůta k podání stížnosti, po jejímž marném uplynutí nabylo usnesení právní moci dne 4. 11. 2016 a nikoliv až dne 22. 11. 2016, jak vyznačil soud. Stížností pro porušení zákona je tedy v podstatě vytýkán postup soudu při vyznačení (resp. počítání) právní moci usnesení, kterým bylo rozhodováno o vazbě, v případě, že je vazebnímu zasedání přítomen obviněný, jeho obhájce i tlumočník.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že z důvodu totožné argumentace byla obviněným podána ústavní stížnost proti rozhodnutí, které bylo napadeno i stížností pro porušení zákona. Ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta, jak je podrobně rozvedeno výše. Stížnost pro porušení zákona tak, jak je koncipována, se snaží přimět Nejvyšší soud k revizi rozhodnutí Ústavního soudu, k čemuž není Nejvyšší soud oprávněn vzhledem k ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Vzhledem k okolnostem, jež jsou uvedeny výše, Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona neshledal důvodnou, a podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř. ji proto zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu