ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.421.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 421/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 451/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. J. S. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2016, sp. zn. 92 T 70/2016, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §251 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří roků podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž mu soud uložil podle §67 odst. 1, 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 400 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný Ing. J. S. dopustil tím, že nejméně od července 2011 do 31. prosince 2014 na různých místech území České republiky jako statutární orgán obchodních společností REALITY INVESTING, a. s., IČ: 44653671, se sídlem Konventná 625/7, Bratislava, Slovenská republika, a REALITY INVESTING Private, a. s., IČ: 01943464, se sídlem Hlinky 46, Brno, na základě nejméně 250 uzavřených „smluv o zhodnocení“ s určeným pevným úrokem přijal postupně od klientů peněžní vklady minimálně ve výši 85 mil. Kč za účelem jejich zhodnocení, ačkoli k tomu neměl speciální oprávnění, tedy licenci udělenou Českou národní bankou, a. s., v souladu s ustanoveními zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Ing. J. S. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 7 To 451/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. S. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Pelecha, Ph.D. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatel se v úvodu svého podání vyjadřoval nejprve k obchodní společnosti REALITY INVESTING, a. s. Uvedl, že tato od okamžiku svého založení až do nynějška působí pouze na území Slovenské republiky, k čemuž má i příslušné oprávnění vydané Národnou bankou Slovenska. Podle názoru obviněného nebylo možné z provedeného dokazování učinit zjištění o tom, že by tato obchodní společnost navázala na činnost REALITY INVESTING, s. r. o., na niž bylo dříve podáno trestní oznámení pro jednání, v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Současně z provedeného dokazování není zřejmé ani to, že by obviněný sám nebo prostřednictvím REALITY INVESTING, a. s., činil jakékoli podněty k nabízení finančních produktů mimo území Slovenska. Výkon uvedené činnosti mimo Slovenskou republiku soudy navíc dovozovaly pouze z účelové a samostatně stojící výpovědi svědka F. S., který má eminentní zájem na poškození jeho jména. Obviněný se rovněž domnívá, že bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu podle §33 tr. řádu tím, že nebyli předvolání svědci, jejichž výslech navrhoval. Poukázal přitom na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, podle které lze jím navrhované a soudy neprovedené důkazy považovat za opomenuté důkazy. Rovněž tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces deklarovaného v čl. 36 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, a nebyla dodržena zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 tr. řádu.
6. Pokud jde o obchodní společnost založenou podle českého práva, tj. REALITY INVESTING Private, a. s., tak podle domnění obviněného soudy pochybily ve výroku o vině, když paušalizovaly objem finančních prostředků pocházejících z činnosti obou obchodních společností a sečetly je dohromady. Z toho důvodu je nesprávná částka, která měla být od klientů neoprávněným podnikáním přijata. Nebylo přitom rozlišováno, jménem které z obou těchto akciových společností byly jednotlivé smlouvy uzavírány. Navíc za REAL INVESTING Private, a. s., bylo podle názoru obviněného uzavřeno pouze mizivé procento smluv, z nichž byl i finanční zisk minimální. Smlouvy uzavírané jménem obchodní společnosti se sídlem v České republice měly navíc jiný charakter než ty, které byly uzavírány za REALITY INVESTING, a. s., jednalo se totiž o smlouvy o půjčce, které byly nabízeny pouze omezenému množství lidí. Nabízené služby ze strany poskytovatele tak nemohly být považovány za nabídku veřejnosti přístupnou. Pojem „veřejnosti“ navíc není možné ani jasně vymezit. Na podporu svých tvrzení obviněný dále doplnil, že vzhledem ke globálně propojenému světu nebylo možné příjemce informací uveřejněných na internetových stránkách REALITY INVESTING, a. s., omezit pouze na osoby žijící na území Slovenska. Obviněný má za to, že žádný trestný čin nespáchal; činnost REALITY INVESTING Private, a. s., nelze žádným způsobem spojovat s činností dřívější obchodní společnosti REALITY INVESTING, s. r. o. Na rozdíl od podnikání REALITY INVESTING Private, a. s., nikdy neexistovala veřejná nabídka, žádné prezentace, nebo reklama. Nejednalo-li se o trestný čin v případě činnosti REALITY INVESTING, s. r. o., nemůže o něm být uvažováno, ani pokud jde o REALITY INVESTING Private, a. s. Vzhledem k absenci společenské škodlivosti jednání obviněného, když žádný z klientů nepřišel o své finanční prostředky zapůjčené REALITY INVESTING Private, a. s., soudy měly při rozhodování o jeho vině aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný dále zdůraznil, že REALITY INVESTING Private, a. s., je v současné době založena na zcela novém a odlišném principu. Disponuje povolením uděleným Českou národní bankou k vydávání dluhopisů, tudíž by pro futuro neměla být spatřována v její činnosti žádná pochybení.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout; případně aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám rozhodl tak, že obviněného zprošťuje obžaloby v celém jejím rozsahu.
8. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zástupci, který prostřednictvím JUDr. Lumíra Crhy sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
b) Důvodnost dovolání obviněného
10. Dovolací soud považuje za vhodné úvodem upozornit na skutečnost, že obviněný Ing. J. S. v rámci svého mimořádného opravného prostředku až na výjimky opakoval argumenty, které uplatnil nejenom v rámci odvolacího řízení ale i ty, jež uváděl od počátku trestního řízení. Soudy prvního i druhého stupně se navíc prakticky se všemi výhradami obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádaly a velmi pečlivě vyjádřily veškeré úvahy, jimiž vyvrátily tvrzení obhajoby. V rámci dovolání obviněný nepředložil žádné nové skutečnosti než ty, na něž přiléhavě reagovaly soudy obou stupňů. Je třeba upozornit, že v takových případech Nejvyšší soud zpravidla posoudí dovolání jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
11. Předmětem svého dovolání učinil obviněný primárně úvahu, že se nemohl dopustit trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, protože nenaplnil jeho objektivní stránku, tj. že by neoprávněně ve větším rozsahu přijímal vklady od veřejnosti bez bankovní licence udělené Českou národní bankou. Ačkoli je tato námitka nedůvodná a jak již bylo shora uvedeno, obviněný ji předložil již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se k ní ve svém rozhodnutí vyjádřil stejně jako již předtím soud prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné na ni ve stručnosti reagovat doplněním nad rámec správných úvah soudů nižších stupňů.
12. V obecné rovině je nutné k trestnému činu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku připomenout, že zmíněné ustanovení postihuje taková jednání pachatele, při němž ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Podnikáním je ve smyslu §420 a §421 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, soustavná samostatná činnost vykonávaná buď pod vlastním jménem (fyzické osoby), příp. pod obchodní firmou (v případě právnických osob), a to na vlastní zodpovědnost za účelem dosažení zisku, přičemž osoba (ať už fyzická nebo právnická) má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona a je zapsaná v obchodním rejstříku. Jiným podnikáním ve smyslu §251 tr. zákoníku je přitom míněno jakékoli podnikání jiné než v oblasti výroby, obchodu a poskytování služeb. Patří mezi ně mimo jiné i podnikání na základě speciálního povolení jako např. bankovní činnost, kolektivní investování na kapitálových trzích nebo činnost obchodníka s cennými papíry.
13. Jde-li o bankovní činnost, potom jsou podstatné následující skutečnosti. Vklad je definován v §1 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., zákona o bankách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o bankách“) tak, že jím jsou „svěřené peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu“. Finanční prostředky takové povahy potom mají oprávnění podle uvedeného zákona přijímat pouze banky, jež musí mít právní formu akciové společnosti a povolení od České národní banky působit jako banky (srov. BARÁK Josef a kol. Zákon o bankách. Komentář a předpisy související. Praha: Linde, a. s., 2003, s. 21.). K přijímání vkladů od veřejnosti a vydávání elektronických peněžních prostředků je subjektům, zpravidla bankám, vydávána licence (§1 odst. 1 zákona o bankách). Provádí-li pak určitý podnikatel bez uvedené licence České národní banky některou z činností vyhrazených pouze bankám, pak jde za splnění dalších podmínek o neoprávněné podnikání ve smyslu §251 tr. zákoníku. Pokud takto podniká právnická osoba, je možné trestně postihnout fyzické osoby, které dané činnosti fakticky vyvíjí, resp. jednají uvedeným způsobem jménem takové právnické osoby nebo jako její zástupci. V případě činností připomínajících bankovní činnost je přitom třeba rozlišit, zda jde o shromažďování vkladů nebo jen o půjčky peněz anebo o tiché společenství, které nevyžadují žádné povolení a nejsou ani předmětem žádné regulace, pokud se nejedná o součást určitého živnostenského podnikání. Při posuzování znaku neoprávněného podnikání „ve větším rozsahu“ jsou základními kritérii pro jeho naplnění délka neoprávněného podnikání, jeho rozsah a objem, včetně obratu, ceny podaných výkonů nebo zhotovených výrobků a výše odměny vyplacené osobám, které se na podnikání podílely, užití §138 odst. 1 tr. zákoníku je přitom vyloučeno (srov. DRAŠTÍK Antonín, FREMR Robert, DURDÍK Tomáš, RŮŽIČKA Miroslav, SOTOLÁŘ Alexander a kol. Trestní zákoník. Komentář I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1868-1869, 1875, 1877.).
14. Vzhledem k těmto východiskům je třeba zabývat se okolnostmi daného případu, kdy z učiněných skutkových zjištění plyne, že obviněný Ing. J. S. vystupoval již dříve jako jednatel obchodní společnosti REALITY INVESTING, s. r. o., na jehož činnost bylo v roce 2010 ze strany České národní banky podáno trestní oznámení, protože vše nasvědčovalo tomu, že se dopouštěl v rámci uvedené společnosti s ručením omezeným protiprávního jednání, jež vykazovalo znaky trestného činu neoprávněného podnikání podle §251 tr. zákoníku. Obviněný jménem obchodní společnosti bez příslušné bankovní licence na základě smluv o zhodnocení s pevným úrokem přijímal vklady od veřejnosti s tím, že klientům nabízel možnost jejich zhodnocení investováním do nemovitostí. Na základě jasně odmítavého stanoviska České národní banky (dále také jako „ČNB“), přislíbil ukončit tento způsob podnikání, což dokonce písemně sdělil ČNB prostřednictvím svého právního zástupce (viz č. l. 78-79 tr. spisu). Usnesením komisaře I. oddělení hospodářské kriminality, Městského ředitelství policie Brno, ze dne 24. 6. 2014, byla podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena trestní věc podezření obviněného ze spáchání trestného činu podle §251 odst. 1 tr. zákoníku (viz č. l. 111-113 tr. spisu). Jak je zřejmé především z veřejně přístupných internetových stránek www.realityinvesting.cz (dříve www.realityinvesting.eu ) ˗ sekce „Naše struktura“, jmenovaná společnost s ručením omezeným je až do současné doby součástí investiční skupiny REALITY INVESTING, a to společně s REALITY INVESTING, a. s., a REALITY INVESTING Private, a. s. Současně je z obchodního rejstříku evidentní že, obviněný Ing. J. S. stále vykonává funkci statutárního orgánu obchodní společnosti REALITY INVESTING, a. s., se sídlem na území Slovenské republiky, a až do konce listopadu 2016 rovněž zastával funkci předsedy představenstva obchodní společnosti REALITY INVESTING Private, a. s., se sídlem v České republice.
15. Dovolací soud poukazuje především na to, že podmínkou trestnosti neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku je mj. výkon neoprávněného podnikání uskutečňovaného ve větším rozsahu. Otázku neoprávněného podnikání obviněného je přitom nutné posuzovat v souvislosti s celým souborem okolností, které charakterizují jeho jednání. Nejvyšší soud se přiklonil k názoru vyslovenému již v rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého bylo cílem obviněného (poté co přislíbil činnost REALITY INVESTING, s. r. o., ukončit) nalézt cestu k pokračování v provádění činnosti vyhrazené pouze bankovním subjektům disponujícím příslušným oprávněním tím, že ji rozšířil na území Slovenska, kde měla sídlo REALITY INVESTING, a. s. Tato akciová společnost byla na základě schváleného prospektu investic ve znění jeho dodatků oprávněna (se souhlasem Národnej banky Slovenska, dále jen „NBS“) vykonávat veřejnou nabídku majetkových hodnot pouze na území Slovenska (tudíž nikoli na území České republiky) a shromažďovat na jejím základě peněžité prostředky od veřejnosti, a to v době od 14. 6. 2011 do 1. 6. 2017, resp. 22. 7. 2013 (viz č. l. 91 tr. spisu). Schválený prospekt investic REALITY INVESTING, a. s., (ve znění jeho dodatků) ji však neopravňoval k podnikání v oblasti kolektivního investování, přičemž ani do dne 15. 8. 2014 tato akciová společnost NBS neoznámila svůj záměr poskytovat služby na území České republiky (viz č. l. 92 tr. spisu). Navzdory deklarovanému ukončení činnosti společnosti s ručením omezeným však veškerá aktivita obviněného (případně zprostředkovatelů) fakticky i nadále probíhala v České republice, a to jménem REALITY INVESTING Private, a. s. Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že akciové společnosti navázaly na dřívější činnost prováděnou REALITY INVESTING, s. r. o., vykazující znaky tzv. „černého bankovnictví“. O tom, že fakticky šlo o provozování stejného druhu podnikatelské činnosti, svědčí i téměř identický obsah smluvních ujednání v rozhodné době uzavíraných s jednotlivými (novými) klienty. Nově sjednávané smlouvy v České republice i na Slovensku navzájem vykazují v zásadě shodné aspekty pouze s tím rozdílem, že na smlouvách uzavíraných slovenskou obchodní společností bylo předtištěno místo podpisu Bratislava a vyčíslení finančních prostředků určených ke zhodnocení bylo uvedeno v Eurech, namísto v českých korunách.
16. Je nutné především zdůraznit, že svou povahou se nejednalo o smlouvy o půjčkách peněz (pro které by nebyla bezpodmínečně nutná bankovní licence), jak tvrdil obviněný Ing. J. S., ale o smlouvy týkající se přijímání peněžitých vkladů podléhající právní úpravě podle §1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách. Proto pro řádné provozování bankovní činnosti na území České republiky, jež byla skutečně fakticky vykonávána, byl obviněný z pozice statutárního orgánu akciových společností povinen předem zajistit bankovní licenci, jelikož platná právní úprava jednoznačně stanoví, že bez licence nesmí nikdo přijímat vklady, jakožto svěřené finanční prostředky představující závazek vůči klientům na jejich výplatu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (§2 odst. 1 zákona o bankách). Ani jedna z obchodních společností REALITY INVESTING, a. s., či REALITY INVESTING Private, a. s., (rovněž i REALITY INVESTING, s. r. o.) přitom bankovní licencí udělenou Českou národní bankou, ani tzv. jednotnou licencí podle Evropského práva nedisponovala (viz č. l. 26).
17. Právní povahu lze přiznat další výhradě obviněného týkající se znaku výkonu neoprávněného podnikání „ve větším rozsahu“. Jak již bylo uvedeno shora pod bodem 13 tohoto usnesení, pro splnění podmínky „většího rozsahu“ je nutné zabývat se délkou neoprávněného podnikání, jeho rozsahem, objemem finančních prostředků a dalšími okolnostmi jej charakterizujícími včetně obratu. Je možné poznamenat, že tento znak objektivní stránky byl shledán již v případě REALITY INVESTING, s. r. o., která v průběhu své dřívější činnosti získala od 22 osob finanční prostředky v celkové výši 50,25 mil. Kč. Jde-li o posouzení tohoto znaku ve vztahu k období, za něž byl dovolatel odsouzen, z provedeného dokazování a soudy učiněných zjištění vyplynulo, že REALITY INVESTING Private, a. s., a REALITY INVESTING, a. s., od července 2011 do 31. prosince 2014 výlučně na území České republiky přijaly vklady přinejmenším od 208 klientů v celkové výši 85 550 058,40 Kč, přičemž těmito klienty byly ve všech případech fyzické osoby české státní příslušnosti s trvalým bydlištěm v České republice (viz č. l. 238-242 tr. spisu). Současně bylo zjištěno, že předmětné smlouvy s jednotlivými vkladateli sepisovalo nejméně 76 zprostředkovatelů (viz str. 7-8 rozsudku soudu prvního stupně, resp. č. l. 244-245 tr. spisu). V posuzovaném případě tak akciové společnosti, resp. jejich jménem obviněný ve většině případů prostřednictvím smluvně pověřených osob sjednávaly se zájemci, kteří chtěli využít nabízený způsob investování svých finančních prostředků, a to soustavně po dobu téměř tří let, přičemž oproti REALITY INVESTING, s. r. o., byl klientů téměř čtyřnásobek a přijaté vklady se blížily dvojnásobku. Ani tato sice formálně právní námitka (ne)naplnění znaku „ve větším rozsahu“, kterou však obviněný uplatnil výlučně prostřednictvím skutkových argumentů, nejenže není podřaditelná uplatněnému dovolacímu důvodu, ale neodpovídá ani výsledkům dokazování, proto nemohla v dovolacím řízení obstát.
18. V další části svého dovolání obviněný polemizoval s naplněním pojmu „veřejnost“, který je použit v ustanovení §2 odst. 1 zákona o bankách, a to v tom smyslu, že žádnému subjektu není dovoleno bez licence přijímat vklady „od veřejnosti“, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Soudy obou stupňů správně vyhodnotily, že akciové společnosti, zejména pak česká REALITY INVESTING Private, a. s., finanční částky mající povahu vkladů [ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) zákona o bankách], skutečně přijímaly od veřejnosti, když klientů obchodních společností bylo v řádu několika stovek bez jejich bližšího vzájemného propojení a vazeb (klientů i obviněného, resp. obou obchodních společností navzájem). Je pravdou, že sporný pojem „veřejnost“ není výslovně definován v zákoně o bankách, o jehož ustanovení především jde. Jak potvrdila ve věci slyšená zaměstnankyně České národní banky, svědkyně Mgr. B.W., v rámci posuzování dodržování mj. citovaného ustanovení §2 odst. 1 zákona o bankách, vychází Česká národní banka při svém dohledu ze zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, a výkladu k jeho ustanovení §34 odst. 1 týkající se úpravy veřejné nabídky (veřejnou nabídkou cenných papírů se rozumí „jakékoli jednání, kterým se sděluje širšímu okruhu osob dostatek informací o nabízených cenných papírech a podmínkách pro jejich nabytí, které investor potřebuje pro své rozhodnutí pro koupi nebo úpis těchto cenných papírů“). Jak správně již soud prvního stupně upozornil zejména na str. 9 svého rozsudku, vodítkem při posuzování naplnění pojmu „veřejnosti“ je i pro ČNB též dosavadní praxe příslušných orgánů státní správy (srov. stanovisko Komise pro cenné papíry ze dne 8. 6. 2005 č. STAN/6/2005, z něhož bylo citováno). Základní kritéria účasti „veřejnosti“ jak v oblasti kolektivního investování, resp. přijímání vkladů, lze stručně shrnout tak, že okruh oslovených osob nesmí být velmi malý, nepřesahující cca 10 osob, mezi navrhovatelem (tím, kdo nabízí) a osloveným subjektem musí chybět jasná vazba, odůvodňující nadstandardní důvěru mezi oběma subjekty, přičemž toto tzv. materiální kritérium vazby je podstatnější než vymezení konkrétním počtem oslovených. Jde o určité standardizované služby spojené se správou svěřených finančních prostředků, nikoli o přímou správu přizpůsobenou individuálním potřebám či zájmům jednotlivých zákazníků, resp. smluvních partnerů. Přitom tato respektovaná výkladová pravidla hovoří o počtu 150 oslovených osob jako o množství, které lze již zahrnout pod pojem veřejnosti. Samozřejmě je vždy nutné vycházet z konkrétních okolností posuzovaného případu.
19. Právě v kontextu podnikatelské činnosti obviněného, která je předmětem daného trestního stíhání je naprosto zřejmé, že se jednalo o činnost, která nese typické znaky přijímání vkladů od veřejnosti, byť se mohlo formálně jednat zčásti o uzavírání smluv o půjčce, avšak faktickým obsahem takového smluvního ujednání s klienty, bylo vždy zhodnocení jimi vložených peněžních prostředků, a to podle předem dohodnutého scénáře včetně pevně stanoveného výnosu za určité investované období (mohli si vybrat cca ze tří nabízených produktů). Soudy rovněž zcela správně zahrnuly do skutkových zjištění všechny smlouvy, byť na straně navrhovatele (investora) vystupovaly dvě různé obchodní společnosti, z nichž jedna měla sídlo ve Slovenské republice (v podstatě obě patřily do tzv. skupiny REALITY INVESTING – viz str. 7 rozsudku Městského soudu v Brně). Je nutné odmítnout tvrzení dovolatele o tom, že REALITY INVESTING, a. s., sídlící v Bratislavě, obdržela příslušné povolení od NBS, tudíž její činnost byla v souladu s právem. Předmětem odsuzujícího skutku jsou totiž jen ty smlouvy, jejichž stranou poskytující vklad byli výlučně občané České republiky, zde trvale bydlící. Jak vyplývá ze sdělení NBS, pokud jmenovaná společnost měla svolení k tomuto druhu podnikání, bylo v rozhodné době účinné jen pro Slovensko, tj. též výlučně pro jeho občany, resp. osoby s trvalým bydlištěm. Obviněný proto není postihován za povolenou činnost, nýbrž naopak. Zcela mimo výsledky dokazování se obviněný ocitl výhradou, podle níž bylo v rámci REALITY INVESTING Private, a. s., se sídlem v České republice, uzavřeno pouze „mizivé procento smluv“. Z výpisů bankovních účtů této obchodní společnosti je zřejmé, že v období od 22. 7. 2013 do 31. 12. 2014 přijala platby od klientů v celkovém objemu 193 029 403,25 Kč [viz č. l. 229; tj. téměř dvojnásobek toho, co slovenská akciová společnost, která přijala celkem 106 134 570,31 Kč od 24. 3. 2011 do 11. 11. 2013 (viz č. l. 237)]. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na zjištění soudů, že faktická kontraktace probíhala v Brně, a to i v případě akciové společnosti se sídlem na Slovensku. Současně na peněžité vklady (v naprosté většině provedené fyzickými osobami) realizované v České republice bezprostředně navazovaly výběry v hotovosti na Slovensku. Bankovní účet vedený u Sberbank Slovensko, a. s., byl rovněž veden v korunách českých (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 usnesení odvolacího soudu).
20. Při zohlednění uvedeného má Nejvyšší soud za prokázané, že nejenom objektivní stránka, ale i stránka subjektivní přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zákoníku, byly jednáním obviněného naplněny. Právě tím, že v podstatě navázal na svůj předcházející způsob podnikání v rámci obchodní společnosti REALITY INVESTING, s. r. o., ačkoli byl poučen zástupci České národní banky, že tak činí v rozporu se zákonem o bankách a vyzván k ukončení, tak nelze mít žádných pochyb o jeho úmyslném zavinění jako dalším znaku skutkové podstaty trestného činu podle §251 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů se explicitně nevyjádřily, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, je nutné v dovolacím řízení vycházet z pro něho příznivější verze, tj. nepřímého úmyslu, přestože se nabízí i varianta úmyslu přímého právě s ohledem na výsledek jeho vlastního podnětu vůči ČNB a jejímu následnému stanovisku. Důvodem odložení trestního oznámení v roce 2010 byla podle odůvodnění shora citovaného usnesení policejního komisaře jedině skutečnost, že sám obviněný požádal Českou národní banku o posouzení své podnikatelské činnosti v rámci REALITY INVESTING, s. r. o., z čehož orgány vyšetřující podnět usoudily, že ke spáchání trestného činu nemohlo dojít pro nedostatek subjektivní stránky. Tudíž další úvahy obviněného vyjádřené k těmto okolnostem nemají žádné opodstatnění a nejsou v souladu s provedenými důkazy.
21. Již s ohledem na posledně uvedené konstatování a především správné argumenty soudů obou stupňů ke shodné výhradě, nelze přijmout ani snahu dovolatele využít zásadu subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). V této souvislosti sice správně poukázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. , avšak zcela přehlédl, že ve věci rozhodující soudy aplikovaly citovanou zásadu a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, přičemž zjistily, že na daný případ již nepostačují prostředky jiného právního odvětví (dovolatelem navrhované správní řízení), a to nejen pro předchozí jasně vyslovený příkaz ČNB ukončit sporné přijímání finančních prostředků od veřejnosti, který však obviněný fakticky nerespektoval. Naopak pokračoval v provozování podnikání prakticky stejným způsobem jen s určitými formálními změnami, které však nic nezměnily na samotném obsahu a účelu téže podnikatelské aktivity. Nelze ani přehlédnout, že se obviněný snažil „obejít“ nedostatek příslušné licence či povolení, čímž vystavil klienty obou akciových společností reálnému riziku, že o své vložené finanční prostředky přijdou. Za nijak výrazně polehčující okolnost, jež by snad dokonce mohla mít vliv na plné využití zásady subsidiarity trestní represe a vyloučení trestního postihu obviněného, nelze považovat argument dovolatele, že všem investujícím byly vždy jejich peníze vráceny a nikdo tak nebyl poškozen. Obviněný totiž není stíhán a odsouzen za trestné činy zpronevěry popř. podvodu, ale „pouze“ za neoprávněné podnikání, jehož znakem není způsobení jakékoli škody na cizím majetku. Rozhodně tak nemůže jít o okolnost, která by snižovala společenskou škodlivost předmětného jednání a vedla by k úvaze o dostatečném postihu v jiném druhu řízení, které by např. vyústilo v uložení správní sankce. V dalších podrobnostech lze odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 usnesení odvolacího soudu), z nichž vyplývají důvody, proč při aplikaci ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy správně dospěly k potřebě konání trestního řízení proti obviněnému a k uložení trestu za stíhaný skutek.
22. Ve zbývající části dovolání se obviněným uplatněná argumentace míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože jím vznesené námitky jsou rázu skutkového, resp. procesního. Jedná se o výhradu proti rozsahu dokazování, konkrétně neprovedení výslechu svědků S. Š. a I. S., dvou z celkem 76 finančních zprostředkovatelů REALITY INVESTING (viz č. l. 244-245 tr. spisu), kteří se měli vyjádřit k otázce šíření informací o investiční skupině a o jí nabízených produktech. Návrh obviněný předložil v rámci hlavního líčení dne 30. 6. 2016. Svědci byli soudem předvoláni k odročenému hlavnímu líčení na den 4. 8. 2016, avšak oba omluvili svou neúčast. I přesto byly v rámci tohoto hlavního líčení obě strany (tj. též obhajoba) soudem znovu dotazovány na případné další návrhy, jimiž by mělo být ještě soudní řízení doplněno. Obhajoba nejenže neměla žádné nové návrhy, ale ani netrvala na výsleších obou jmenovaných svědků (viz č. l. 2959 tr. spisu). V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že v souladu s principem nezávislosti soudů vyplývajícího z článku 81 Ústavy České republiky, jsou to výlučně soudy, kdo posuzuje, zda v určitém stadiu trestního řízení je potřeba doplnit dokazování, nebo zda je možné rozhodnout na podkladě důkazů již ve věci opatřených a provedených. Pokud se rozhodnou ukončit proces dokazování i přes vznesené návrhy stran, musí soudy vyložit v odůvodnění svých rozhodnutí i své úvahy o důvodech, které je vedly k zamítnutí návrhů stran, což se v dané věci bezezbytku stalo. V takových případech nejde o porušení pravidel spravedlivého procesu opomenutím důkazů, ale pouze o výraz práva obhajoby i obžaloby, či jiných účastníků soudního řízení, činit procesní návrhy mj. i na provedení určitých důkazů. Tomuto oprávnění však na druhé straně neodpovídá povinnost soudů stranám vyhovět, nýbrž s ohledem na již zmíněnou zásadu nezávislosti a nestrannosti soudní moci postačí vyložit, z jakých důvodů soud navržené důkazy neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10). Navíc, jak již bylo uvedeno, na konci hlavního líčení již obviněný netrval na výslechu obou jmenovaných svědků, přesto v mimořádném opravném prostředku označil jejich neprovedení za porušení pravidel spravedlivého procesu. Takový přístup obhajoby je proto nutné zcela odmítnout.
23. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu je také tvrzení obviněného, že nebyly činěny jakékoli podněty k nabízení finančních produktů investiční skupiny REALITY INVESTING mimo území Slovenska. Toto přesvědčení dovolatele je nutné odmítnout pro jeho nesprávnost a zřejmý rozpor s obsahem trestního spisu. Mediální propagace celé investiční skupiny byla totiž zajišťována prostřednictvím webových stránek ( www.realityinvesting.cz , dříve www.realityinvesting.eu ). Z povahy věci ˗ nabídky prostřednictvím webového rozhraní, jež je zpravidla zřizováno právě za účelem přiblížení činnosti co nejširšímu okruhu lidí, pro který je snadno dohledatelný a dostupný, je tudíž prakticky vyloučeno, aby se jejich obsah omezoval výlučně na území Slovenska a nedostal se tak k potenciálním klientům i z jiných zemí, včetně České republiky. Tím spíš, když je slovenský jazyk pro občany České republiky jazykem lehce srozumitelným. Odkaz na webové stránky byl přitom i v zápatí jednotlivých prezentací, resp. informačních prospektů, jejichž prostřednictvím představovali a nabízeli jednotliví zprostředkovatelé (vykonávající svoji činnost převážně na území České republiky) produkty skupiny REALITY INVESTING svým klientům (viz č. l. 126, 147 tr. spisu). Těžko je možné akceptovat dovolací argument obviněného, že nebylo v jeho možnostech omezit šíření informací veřejně sdělovaných REALITY INVESTING, a. s., prostřednictvím internetové sítě na určité území. Je přece naprosto jasné každému, že pokud se touto formou nabízí jakýkoli produkt, jedná se ze strany inzerenta o záměr, jímž právě oslovuje co nejširší okruh uživatelů internetu. To znamená, že fakticky počítá s tím, že na takovou nabídku přistoupí i osoby mimo okruh určitého územního celku, v daném případě Slovenské republiky, v jejímž rámci mohl na základě povolení NBS vykonávat takovou činnost. Pak je nutné respektovat vůli zákonodárce, který se rozhodl mj. ustanovením §2 odst. 1 zákona o bankách, vykonávat dohled či regulovat činnost nebankovních subjektů spočívající v přijímání vkladů od veřejnosti formou vyžadování příslušné licence. Ani tyto tvrzené skutečnosti v dovolacím řízení proto nemohly obstát a založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
IV. Závěrečné shrnutí
24. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Ing. J. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu