ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.614.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 614/2017-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání, které podala obviněná M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 177/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušují rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 177/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 177/2015, byla obviněná M. Š. uznána vinnou pod body I., II. a III. výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 (bez uvedení alinea), odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem II. výroku o vině i zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a pod bodem III. výroku o vině i přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jí byl uložen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost RATH Žárotechnika, spol. s r. o., se sídlem Dvůr Králové nad Labem, Vorlešská č. 290 (dále ve zkratce „obchodní společnost RATH“), odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněná dopustila podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) jako zaměstnankyně obchodní společnosti RATH na pozici účetní a hlavní ekonom ve zjištěné době nejméně od 17. 12. 2007 do 31. 7. 2012 jednak v sídle této obchodní společnosti a jednak ve svém bydlišti (na adrese T., T.– D. P.) pod bodem I. výroku o vině za účelem neoprávněného opatření si finančních prostředků obchodní společnosti RATH vkládala doklady o výdajích, které však nebyly skutečnými výdaji, a prováděla chybné a nepravdivé účetní operace v účetnictví této obchodní společnosti, čímž neoprávněně zasáhla do jejích majetkových práv a též do majetkových práv jejího jediného společníka – společnosti Rath Aktiengesellschaft, se sídlem Walfischgasse č. 14, Vídeň, Rakouská republika, neboť tímto jednáním neoprávněně odčerpávala finanční prostředky, anebo o něm zakrývala určité skutečnosti. Současně tím obviněná zvyšovala náklady této obchodní společnosti a snižovala její zisk, a to nejméně o částku ve výši 704 341,13 Kč. Pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v případech zde konkretizovaných si obviněná neoprávněně přisvojila finanční prostředky obchodní společnosti RATH, a způsobila tím této společnosti škodu ve výši nejméně 586 105,13 Kč. Pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněná zde popsaným jednáním uváděla obchodní společnost RATH a jejího jednatele v omyl tím, že do účetnictví vkládala doklady o výdajích obchodní společnosti RATH, které však nebyly jejími skutečnými výdaji, a na podkladě těchto dokladů od ní vylákala finanční prostředky a způsobila jí škodu ve výši nejméně 186 105,13 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání jednak obviněná M. Š. a jednak poškozená obchodní společnost RATH. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 2 1. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, tak, že odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl a z podnětu odvolání poškozené obchodní společnosti RATH podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o odkázání poškozené s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávních, a podle §259 odst. 4 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. řádu je obviněná povinna zaplatit poškozené obchodní společnosti RATH jako náhradu škody částku ve výši 704 341,37 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněné
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podala obviněná M. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřuje v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, a to zejména v nesprávném posouzení subjektivní a objektivní stránky trestných činů, za něž byla odsouzena, neboť zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky uvedených trestných činů.
5. Obviněná předně vytkla, že soud prvního stupně uvedl obě alternativy ohrožovacího následku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku totiž byla shledána vinnou tím, že „v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo jejich kontrole, uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, a ohrozila tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně a způsobila takovým činem značnou škodu“. Odvolací soud si byl vědom tohoto nesprávného právního posouzení skutku, avšak ponechal právní větu soudu prvního stupně v nezměněné podobě. Podle názoru obviněné v odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů zcela chybí vysvětlení, proč jejím jednáním mělo dojít k ohrožení včasného a řádného vyměření daně a v čem mělo spočívat. S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu nelze z tohoto důvodu jednoznačně dospět k závěru, zda došlo k naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu.
6. Jak dále obviněná zdůraznila, nebylo bez pochybností prokázáno způsobení značné škody na cizím majetku, a nebyla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle §254 odst. 3 tr. zákoníku. Ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn a popsán v rozsudku soudu prvního stupně, totiž bez pochyb nevyplývá způsobení škody ve výši 518 236,24 Kč. Na základě provedeného dokazování tedy soudy došly k nesprávnému právnímu závěru, které je podle obviněné vyvoláno extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
7. V podstatné části svého dovolání pak obviněná zpochybňovala skutková zjištění soudů nižších stupňů a podrobně se věnovala jednotlivým tvrzeným nesouladům mezi nimi. Pod bodem II./1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle názoru obviněné nebylo nijak zohledněno, že si měla přisvojit částku ve výši 26 000 Kč, naopak je v rozsudku výslovně uvedeno, že dne 17. 12. 2007 převedla částku 26 000 Kč z účtu poškozené obchodní společnosti a dne 18. 12. 2007 vložila tuto částku zpět do její pokladny. Nejde tedy o přisvojení, ale nanejvýš o neoprávněné užití cizí věci, přičemž poškozené tímto jednáním nevznikla žádná škoda. Jednání uvedené pod bodem II./2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně považuje obviněná za neprokázané, protože není nijak doloženo, že by si ponechala částku ve výši 5 000 Kč a nevložila ji do pokladny. Tuto částku vybrala z bankovního účtu poškozené obchodní společnosti a řádně ji zaúčtovala jako příjem do pokladny. Jestliže faktické vložení peněz do ruční pokladny nebylo prokázáno pokladní evidencí, pak to v trestním řízení nelze použít jako důkaz o přisvojení si těchto peněz obviněnou. Povinnost prokazovat skutečnosti v neprospěch obviněné leží na straně orgánů činných v trestním řízení. Obviněná nemá povinnost prokazovat svou nevinu ani předložit doklad o vkladu peněz do pokladny. Orgány činné v trestním řízení musí bez pochyb prokázat, že obviněná nevložila tyto peníze do pokladny, ale ponechala si je pro vlastní potřebu. Ani v případě bodu II./3. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nepovažuje obviněná za prokázané přisvojení si částky ve výši 10 000 Kč pro vlastní potřebu, protože tuto částku vybrala z bankovního účtu a řádně ji zaúčtovala jako příjem do pokladny poškozené obchodní společnosti. Rovněž u bodů II./5., II/6., II/7., II/10. a II./11. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněné nebylo prokázáno, že by si přisvojila tam uvedené peněžní částky. Navíc, pokud jde o bod II./11. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná měla z hotovostní pokladny vybrat částku ve výši 4 140,70 Kč, ačkoli k výběru takové částky nemohlo skutečně dojít, protože v té době již neexistovaly haléřové mince.
8. Skutek popsaný pod bodem II./12. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je podle obviněné zjevně nesmyslný, protože podle soudu si obviněná ponechala finanční prostředky ve výši 31 432,14 Kč, což měl být přebytek z nezaúčtování dobropisů. Nikde však nebylo uvedeno, jak se tyto finanční prostředky dostaly do dispozice obviněné, když je zjevné, že nejde o reálné peníze, ale jen o účetní rozdíl vzniklý na základě započtení dobropisů proti fakturám vystaveným mateřskou společností poškozené obchodní společnosti. Šlo tedy o bezhotovostní započtení, při kterém nedochází k žádné manipulaci s peněžními prostředky, které si tak obviněná nemohla ponechat. Pokud jde o skutky pod body II./15., II./16., II./17., II./18., II./19., II./23., II./25., II./26., II./27., II./29., II./30., II./32., II./34., II./36., II./37., II./38., II./39. a II./40. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná rovněž nepovažuje za prokázané ponechání si uvedených vybraných peněžních prostředků a jejich použití pro vlastní potřebu. Jestliže nebyly doloženy doklady o použití části těchto prostředků, respektive o jejich vložení do hotovostní pokladny, nemůže to vést k závěru, že si je obviněná přisvojila. Bod II./22. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je podle obviněné zjevně nesmyslný, pokud obviněná měla vybrat z hotovostní pokladny částku ve výši 1 795,40 Kč, ačkoli k výběru takové částky nemohlo dojít, protože v té době již neexistovaly haléřové mince.
9. Podle názoru obviněné nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry, protože zde není „přisvojení si“ cizí věci ani způsobení škody ve výši 518 236,24 Kč. Ohledně skutků pod body II./2., II./3., II./5., II./6., II./7., II./10., II./11., II./12., II./15., II./16., II./17., II./18., II./19., II./22., II./23., II./25., II./26., II./27., II./29., II./30., II./32., II./34., II./36., II./37., II./38., II./39. a II./40. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně z popsaného skutkového stavu nevyplývá to, že by mělo dojít k přisvojení si tam uvedených částek obviněnou.
10. Pokud jde o přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle názoru obviněné nebylo prokázáno zaviněné způsobení větší škody na cizím majetku ani její obohacení se tím, že by uvedla někoho v omyl. Pod bodem III./1. ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně si měla obviněná přisvojit zde zmíněnou SIM kartu a poskytnout ji třetí osobě. V takto vyjádřené skutkové větě však nejsou uvedeny všechny skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (tedy obohacení se uvedením někoho v omyl a zároveň způsobení škody). To považuje obviněná za nesprávné právní posouzení, protože popis skutku obsažený ve skutkové větě neobsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vyjádřené v právní větě rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu. V závěru bodu III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně soud konstatoval, že zde popsaným jednáním měla obviněná uvést poškozenou v omyl tím, že do účetnictví vkládala doklady o výdajích obchodní společnosti RATH, které však nebyly jejími skutečnými výdaji, a na podkladě těchto dokladů měla vylákat finanční prostředky, a způsobit tak škodu poškozené obchodní společnosti. Takové doplnění skutkové věty ale logicky nemůže navazovat na popis skutku pod bodem 1. této části rozsudku, protože v tomto případě nedošlo k žádnému vylákání finančních prostředků. Navíc podle obviněné nebyl naplněn znak spočívající v přisvojení si cizí věci, tedy SIM karty, neboť obviněná byla zaměstnancem a účel svěření nebyl zmařen, protože SIM karta byla posléze vrácena poškozené obchodní společnosti. Nebylo rovněž prokázáno používání SIM karty pro soukromé účely obviněné, a nikoli pro účely jejího zaměstnavatele. Totéž se týká způsobení škody ve výši 7 124,53 Kč, když navíc – jak je jednoznačně uvedeno ve znaleckém posudku Ing. Vladimíra Horáka (z něhož soudy nižších stupňů vycházely) – poškozené obchodní společnosti nebyla způsobena žádná škoda.
11. Ohledně výroků o vině pod body III./2., III./3., III./6., III./8. a III./9. v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněné ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by platila v případech zde popsaných za služby nebo zboží peněžními prostředky poškozené obchodní společnosti a že doklady za tyto výdaje neoprávněně zaúčtovala do jejího účetnictví, čímž se měla obohatit.
12. Obviněná zpochybnila i správnost výroku o náhradě škody v napadeném rozsudku odvolacího soudu, protože podle ní nemohla být způsobena škoda výši 704 341,37 Kč, takže navrhla zrušení tohoto výroku. Soudy nižších stupňů se totiž opíraly o znalecký po sudek Ing. Vladimíra Horáka, který však odpovídá pouze na otázku, zda účetnictví obsahuje nesprávně vedené účetní operace, ale nelze jej použít jako důkaz prokazující údajné neoprávněné přisvojení finančních pr ostřed ků nebo neoprávněnou výplatu peněžních prostředků a rovněž také jako jediný podklad pro stanovení výše vzniklé škody. Jak dále obviněná zdůraznila, znalecký posudek obsahuje různé subjektivní domněnky a úsudky znalce, které však nejsou podpořeny provedenými důkazy nebo prokázanými skutečnostmi, přičemž znalci nepřísluší právo hodnotit skutkový stav.
13. Podle názoru obviněné jí orgány činné v trestním řízení bez pochybností neprokázaly, že si přisvojila peněžní prostředky a že se na úkor poškozené obchodní společnosti neoprávněně obohatila. Konstatování soudů nižších stupňů, podle něhož nebyly předloženy doklady o použití těchto peněz, svědčí pouze o nikoli řádném vedení účetnictví, ale nedokládá to, jak bylo ve skutečnosti naloženo s penězi. Nesprávné zaúčtování účetního dokladu neznamená zároveň i neoprávněné vyplacení odpovídající peněžní částky, protože k takovému výsledku by bylo možné dojít pouze na základě jednoznačně prokázaného rozdílu mezi účtovaným a skutečným stavem finančních prostředků na pokladně a na bankovních účtech poškozené obchodní společnosti, který by vznikl výlučně na základě jednání obviněné. Takový rozdíl však prokázán nebyl a není v rozsudku ani tvrzen. Soudy nižších stupňů podle obviněné zcela rezignovaly na vlastní kritické zhodnocení popisu jednotlivých skutků a bez dalšího převzaly tento popis z textu znaleckého posudku zpracovaného v přípravném řízení, aniž by se zabývaly tím, zda mu skutkový stav opravdu odpovídá.
14. V účetnictví poškozené obchodní společnosti zřejmě skutečně došlo k pochybením a byly prokázány, popsány a odůvodněny nedostatky v jeho vedení. Podle přesvědčení obviněné však nebylo provedeno žádné dokazování co do tvrzeného přisvojení si peněžních prostředků obviněnou a neoprávněného vyplácení a užívání peněžních prostředků poškozené obchodní společnosti, přičemž trestní řízení bylo od začátku vedeno jednostranně a byly v něm prováděny téměř výlučně důkazy svědčící v neprospěch obviněné. Tím měla být porušena zásada presumpce neviny.
15. Jak navíc obviněná zdůraznila, soudy nižších stupňů odmítly provést všechny důkazy, které navrhla, a soud prvního stupně pak pouze bez dalšího odůvodnění považoval obhajobu obviněné za účelovou a vyvrácenou především znaleckým posudkem Ing. Vladimíra Horáka a jeho výslechem. Přitom soud prvního stupně nijak nezohlednil skutečnost, že kromě obviněné měly přístup do účetnictví obchodní společnosti RATH a do její hotovostní pokladny i další osoby, které rovněž vedly pokladní knihy, a obviněná pak od března 2011 neměla žádný přístup k peněžní hotovosti ani k pokladním knihám. Obviněná poukázala i na další údajné nesrovnalosti vyplývající z rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž podle jejího názoru byla v řízení porušena též zásada in dubio pro reo .
16. S ohledem na výše uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření státního zástupce k dovolání
17. K dovolání obviněné M. Š. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku, podle státního zástupce soud prvního stupně ve svém rozsudku nesprávně označil obě alternativy následku uvedeného přečinu, tedy jak ohrožení majetkových práv jiného, tak i ohrožení včasného a řádného vyměření daně, ačkoliv druhá z nich nemá žádný podklad v provedeném dokazování, resp. v učiněných skutkových zjištěních. Soud ji tedy užil zřejmě nesprávně, nicméně podle názoru státního zástupce toto pochybení nemá vliv na správnost právní kvalifikace, a tudíž nemůže být důvodem ani ke zrušení již pravomocného rozhodnutí v řízení o dovolání. Kdyby došlo k „vypuštění“ zmíněné alternativy právní kvalifikace, nemělo by to žádný vliv na postavení obviněné. Jinak pokud ve vztahu k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění obviněná poukázala na údajný nesoulad ve skutkových zjištěních a nedostatky v dokazování, polemizovala se závěry soudů a předkládala své vlastní skutkové závěry, neodpovídají tyto námitky uplatněnému dovolacímu důvodu, přičemž dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a důkazy byly správně vyhodnoceny.
18. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněné, které se týkají zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a z nichž velká část rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se v podstatě týkají skutkových zjištění a dokazování. Podle názoru státního zástupce přitom rozhodné skutkové okolnosti svědčí jak o naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ (tak např. výraz „ponechala si a použila pro svou potřebu“), tak o úmyslném zavinění obviněné, jakož i o způsobení značné škody (konkrétně ve výši 518 236,34 Kč).
19. Pokud jde o přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, výtky obviněné považuje státní zástupce za bezpředmětné, neboť zpochybňují skutková zjištění, resp. výsledky dokazování. Přitom obviněná se obohatila (nejméně o částku ve výši 186 105,13 Kč), a způsobila tak na cizím majetku větší škodu (na majetku poškozené obchodní společnosti), a to jednak uváděním v omyl a jednak zamlčováním podstatných skutečností.
20. Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkami obviněné, které se týkají výroku odvolacího soudu o náhradě škody. Ten má totiž oporu v provedeném dokazování a obviněná se v podstatě domáhá toho, aby dovolací soud přehodnotil provedené důkazy, což je však zásadně vyloučeno.
21. Státní zástupce neakceptoval ani výhrady obviněné ohledně údajně jednostranně vedeného trestního řízení proti ní, provádění důkazů jen v její neprospěch a nevyhovění důkazním návrhům, které učinila. Navíc podle protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 6. 2016 obviněná neměla žádné návrhy na doplnění dokazování. Státní zástupce považuje vinu obviněné za prokázanou bez důvodných pochybností, takže nemohlo dojít k tvrzenému porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo .
22. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.
IV. Replika obviněné k vyjádření státního zástupce
23. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obhájci obviněné, který využil tohoto práva, setrval na důvodech podaného dovolání a v návaznosti na jednotlivá tvrzení státního zástupce podrobněji rozvedl některé argumenty obsažené v podaném dovolání. Vzhledem k tomu, co obviněná uvedla v samotném dovolání i v replice k vyjádření státního zástupce k němu, její obhájce považuje toto vyjádření za nepřiléhavé a neopodstatněné a setrval na svém návrhu obsaženém v dovolání.
V. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud po zjištění, že jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům .
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který – na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků – není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby mu námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly.
26. Obviněná M. Š. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byla obviněná stíhána a odsouzena, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
27. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů, nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů .
b) K přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku
28. Podle názoru obviněné M. Š. soud prvního stupně dovodil naplnění obou alternativ následku přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přestože jedna z těchto alternativ nemá svůj podklad ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud, ač si byl vědom tohoto pochybení, nezjednal odpovídající nápravu.
29. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení o trestném činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, zajišťuje ochranu majetkových vztahů dalších osob a zájem státu na řádném vyměření daní. Citované ustanovení obsahuje tři alinea, tedy nečíslované odstavce (které je třeba při právní kvalifikaci skutku vždy výslovně uvést, což v daném případě soudy nižších stupňů neučinily), v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy vadného vedení a uchovávání účetnictví a dalších dokladů. Tohoto přečinu se tedy dopustí (alinea 1), kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, anebo (alinea 3) kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají. Pro všechny tři alternativy se dále vyžaduje, aby tím pachatel ohrozil majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Obviněné byla v této věci kladena za vinu alternativa, podle níž „v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, a ohrozila tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně a způsobila takovým trestným činem značnou škodu“. Soud prvního stupně uznal obviněnou vinnou spácháním jednání uvedeného v §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, přitom však z více alternativně uvedených znaků týkajících se ohrožovacího následku nevybral ty, které byly skutečně naplněny, ale jen doslovně opsal zákonný text obou alternativ. To obviněná důvodně vytkla ve svém dovolání, protože jí bylo kladeno za vinu, že svým jednáním měla ohrozit i včasné a řádné vyměření daně, ač o tom ve skutkové větě výroku o vině není žádná zmínka, v uvedeném směru nebyly učiněny žádné skutkové závěry a ani z provedených důkazů nic takového nevyplývá. Ovšem i v případě jiných alternativně uvedených znaků soud prvního stupně vůbec nevybral tu, která by odpovídala zjištěnému skutkovému stavu, resp. uváděl vždy obě alternativy bez jednoznačného závěru, jak vyplývá z použití spojky „nebo“. Pokud měl soud prvního stupně za to, že byly naplněny obě alternativy a odpovídá to také skutkovým okolnostem, měl svůj závěr vyjádřit spojkou „a“. To platí již ohledně hmotného předmětu útoku, kterým v daném případě mohou být účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Totéž platí o jednání, které může mít podobu uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů. Tyto alternativní znaky přitom musí odpovídat konkrétním skutkovým zjištěním, která je povinen soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě odůvodnit, což se v daném případě nestalo (zejména pokud jde o výše zmíněný ohrožovací následek).
30. Soudu prvního stupně je třeba vytknout jednak nesprávnou formulaci právní věty výrokové části jeho rozsudku, jednak nedostatečné právní posouzení rozhodných skutkových zjištění, ale též zcela nepřesvědčivé a nepostačující odůvodnění jeho rozsudku. To vyplývá již z faktu, že výroková část zabírá téměř 2/3 celého rozsahu rozsudku, zatímco odůvodnění jen nepatrně převyšuje jeho 1/3. Navíc se odůvodnění v převážné části skládá pouze z reprodukce jednotlivých důkazních prostředků bez jejich hodnocení. Až na posledních 3 stranách celého rozsudku je určitá argumentace soudu, proč obviněnou uznal vinnou, tj. jak hodnotil důkazy a jak právně kvalifikoval skutečnosti z nich vyplývající, ovšem odůvodnění všech tří trestných činů reprodukující především právní věty výrokové části je obsaženo v pouhém jediném odstavci na straně 30 rozsudku, aniž by bylo jakkoliv vysvětleno, v čem je ten který znak skutkové podstaty spatřován. Rozsudek soudu prvního stupně je v uvedených směrech zcela nepřezkoumatelný, takže není zřejmé, jaké právní závěry měly být učiněny na podkladě konkrétních skutkových zjištění.
31. Již proto byl dán důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu, jelikož v této podobě nemohl rozsudek soudu prvního stupně obstát. Uvedená pochybení přitom nenapravil ani odvolací soud, ač si byl vědom minimálně části z nich. Ostatně jeho rozsudku lze vytknout stejná pochybení, jako rozsudku soudu prvního stupně, protože odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se skládá převážně jen z popisné části, aniž by se řádně vypořádal s důvodně uplatněnými námitkami obviněné.
32. Zjištěné nedostatky se týkají celého výroku rozsudku soudu prvního stupně, protože jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2, odst. 3 tr. zákoníku bylo kvalifikováno veškeré jednání obviněné popsané ve skutkové větě ve výroku tohoto rozsudku. Přitom ani z výrokové části, ani z následného odůvodnění vůbec nevyplývá, zda posuzované jednání uvedené ve výroku rozsudku má být skutkem jediným, v němž soud spatřuje tři trestné činy spáchané v jednočinném souběhu, či zda jde o pokračování v trestném činu, jehož některé dílčí útoky jsou současně i jinými trestnými činy, či zda jde o tři různé skutky, kterými byly vždy naplněny též znaky trestného činu podle §254 tr. zákoníku.
33. Obviněné bylo soudy nižších stupňů dále vytýkáno, že přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění způsobila značnou škodu, což je okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §254 odst. 3 tr. zákoníku. Značnou škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč. Podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně měla obviněná způsobit celkem škodu ve výši 704 341,13 Kč, která měla konkrétně spočívat v dílčích útocích popsaných pod body II. a III. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přitom však součet dílčích částek zde uvedených neodpovídá celkové částce (liší se o 0,24 Kč). Vedle nápravy této (zřejmě početní) drobné chyby bude však na místě v dalším průběhu řízení se vypořádat i s obhajobou obviněné týkající se jednotlivých dílčích útoků, jakož i s tím, zda některé částky uváděné pod jednotlivými body II. a III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se vzájemně nepřekrývají, jak bude ještě rozvedeno níže.
c) Ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku
34. Obviněná M. Š. zde zpochybnila naplnění znaků objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívajících jednak v přisvojení si cizí věci a jednak ve způsobení značné škody, tedy škody ve výši 518 236,24 Kč.
35. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pachatel si „přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena“, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí, které má trvale vyloučit vlastníka nebo jinou oprávněnou osobu z dispozice s věcí (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel skutečně nakládá s přisvojenou cizí věcí, která mu byla svěřena. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod.
36. Námitky obviněné zpochybňující přisvojení si peněz v konkrétních případech a následné vyčíslení škody ve výši 518 236,24 Kč jsou sice skutkového charakteru a samy o sobě by neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, nicméně je třeba i s ohledem na další zjištěná pochybení jim přiznat určitý význam a při novém projednání věci je nelze ignorovat. Soudy nižších stupňů se totiž alespoň v odůvodnění svých rozhodnutí skutečně nezabývaly jednotlivými dílčími útoky uvedenými pod bodem II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale značně nekriticky vycházely jen ze závěrů znaleckého posudku Ing. Vladimíra Horáka, aniž by se ovšem řádně vypořádaly s uplatněnou obhajobou obviněné ohledně jednotlivých dílčích útoků. Je též dosud neřešenou otázkou, zda nedůvodné zakládání některých daňových dokladů do účetnictví poškozené, jak je popsáno pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, neprováděla obviněná právě proto, aby účetně zakryla neoprávněné nakládání s finančními prostředky, které měla mít v hotovostní pokladně, jak je popsáno v některých případech pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.
d) K přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku
37. Přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku měla obviněná spáchat skutkem popsaným pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž obviněná zpochybnila zaviněné způsobení větší škody na cizím majetku i své obohacení tím, že by uvedla někoho v omyl. V závěru popisu skutku pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je souhrnně ke všem dílčím útokům uvedeno, že obviněná měla uvést v omyl poškozenou obchodní společnost RATH tím, že do účetnictví vkládala doklady o výdajích této společnosti, které však nebyly jejími skutečnými výdaji, na podkladě těchto dokladů měla obviněná vylákat finanční prostředky, a způsobit tím poškozené obchodní společnosti škodu.
38. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §209 odst. 3 tr. zákoníku je způsobení větší škody na cizím majetku, tj. škody ve výši nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Z alternativně stanovených znaků citované skutkové podstaty bylo obviněné kladeno za vinu, že sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila takovým činem na cizím majetku větší škodu.
39. Uvedení v omyl, jehož se obviněná M. Š. měla dopustit, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Podvodné jednání , tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popřípadě zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností, přičemž o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti, nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí vědět o omylu jiného již v době, kdy dochází k majetkové dispozici a následnému obohacení jeho či jiné osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon (resp. nyní právní jednání) spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (viz rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
40. Lze tak shrnout, že skutková podstata trestného činu podvodu předpokládá účast až čtyř různých osob, a sice pachatele, který jiného uvádí v omyl, využívá jeho omylu, či zamlčuje mu podstatné okolnosti, osoby podvedené, která v důsledku omylu učiní majetkovou dispozici, osoby obohacené, která má z takové majetkové dispozice prospěch, a konečně osoby poškozené uvedenou majetkovou dispozicí. Zpravidla je pachatel zároveň osobou obohacenou tímto trestným činem a podvedený činící majetkovou dispozici je zároveň poškozeným, není to však nutné.
41. V nyní posuzovaném případě ovšem soudy nižších stupňů vůbec nevysvětlily, v čem spatřují naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, především pak to, kdo měl být onou podvedenou osobou, která prováděla majetkovou dispozici v důsledku omylu, do něhož ji uvedla obviněná. Takové majetkové dispozice, učiněné podvedenou osobou v důsledku předložení nepravých účetních dokladů obviněnou, nejsou vůbec obsaženy v popisu skutku pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a nejsou nijak zmíněny ani v odůvodnění tohoto rozsudku. S ohledem na velmi nedostatečné odůvodnění rozsudků není vůbec zřejmé, zda se tím soudy nižších stupňů zabývaly, případně k jakým konkrétním závěrům v tomto směru dospěly. Na první pohled by se mohlo jevit, že obviněné je kladeno za vinu, že to byla ona sama, kdo prováděl v jednotlivých popsaných případech majetkové dispozice. Za takové situace ovšem nemůže jít o podvodné jednání, protože obviněná nemohla klamat sebe sama; je totiž neslučitelné současné postavení osoby pachatele podvodného jednání a osoby podvedené, jak bylo uvedeno shora. Popis jednotlivých dílčích útoků (aniž by byly konkrétně odůvodněny) mnohem spíše odpovídá tomu, že se v zásadě neodlišují způsobem provedení od těch, které jsou popsány pod bodem II. výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, pouze je zde určitá „nadstavba“ spočívající v tom, že neoprávněné nakládání s penězi poškozené obchodní společnosti měla obviněná zakrývat daňovými doklady neoprávněně zakládanými do účetnictví. Přitom – jak již bylo výše zmíněno – mohlo by jít též o zakrývání nakládání s pokladní hotovostí, kterou obviněná získala neoprávněnými výběry z bankovního účtu poškozené obchodní společnosti. V tomto směru však jde o skutková zjištění a závěry, které musí soudy nižších stupňů zdůvodnit nejen paušálně a obecně, ale i konkrétně a jednotlivě takovým způsobem, aby jejich rozhodnutí bylo přesvědčivé a přezkoumatelné. Této své povinnosti soudy dosud nedostály.
42. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje i námitky obviněné M. Š., jimiž zpochybnila naplnění subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, za opodstatněné.
43. Bude namístě se následně zabývat i námitkami obviněné ve vztahu k celkové výši škody, kterou zpochybňovala, a to jak vzhledem k výroku o vině, tak i vzhledem k výroku o náhradě škody. Kriticky je třeba především přistoupit ke znaleckému po sudku Ing. Vladimíra Horáka a případné pochybnosti vykládat ve prospěch obviněné (v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní plynoucího postulátu in dubio pro reo ).
VI. Závěrečné shrnutí
44. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl důvodnému dovolání obviněné a podle §265k odst. 1 tr. řádu z jeho podnětu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 10 To 250/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 1 T 177/2015, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
45. Okresní soud v Trutnově následně zváží, nakolik je s ohledem na výše uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení §206, §209 a §254 tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury, zapotřebí doplnit dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze na základě stávajících důkazů. Na základě řádně provedeného dokazování pak učiní jasné skutkové závěry, které náležitě právně posoudí a subsumuje je pod relevantní zákonné znaky příslušných skutkových podstat. Pokud soud prvního stupně znovu dospěje k závěru, že není důvod k tomu, aby obviněnou zprostil obžaloby, ale je na místě uznat ji vinnou, musí jednoznačně formulovat popis skutku v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními tak, aby odpovídal ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu a především vyjadřoval všechny zákonné znaky trestných činů, které bude soud v takovém skutku i nadále spatřovat. Jestliže dospěje k závěru, že obviněná spáchala více trestných činů, musí se soud náležitě zabývat i tím, v jakém vzájemném poměru byly tyto trestné činy spáchány, zda jde o tzv. jednotu či mnohost skutků, zda v případě více trestných činů jde o tzv. konkurenci ideální či reálnou (tzv. skutečná konkurence), či naopak zda je taková konkurence vyloučena (případ tzv. konkurence zákonů), což nalezne svůj odraz i ve výrokové části rozsudku. Bude-li soud považovat jednání obviněné jako pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, jasně též vysvětlí, proč dospěl k takovému závěru a v čem spatřuje naplnění těchto znaků. Má-li jít o pokračování v trestném činu, jehož jednotlivé dílčí útoky budou zároveň naplňovat znaky více trestných činů, bude se též zabývat jejich vzájemným poměrem, jak bylo uvedeno shora. V případech trestných činů s tzv. složitou skutkovou podstatou pak soud vybere jen ty znaky těchto trestných činů, které budou mít svůj odraz ve skutečnostech zjištěných provedeným dokazováním a budou zachyceny v popisu skutku ve výrokové části rozsudku. Především pak v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu a ustálenou judikaturou odůvodní své závěry a náležitě se vypořádá i s uplatněnou obhajobou obviněné.
46. Přitom všem je třeba v naznačeném směru respektovat obecně závaznou judikaturu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se opakovaně vyjadřoval k možnostem aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního zástupce jako veřejného žalobce. V tomto směru lze odkázat zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve svazku č. 49 pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem §2 odst. 5 alinea ultima tr. řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku obviněné týkající se neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jak bylo nakládáno s účetnictvím, jak bylo nakládáno s penězi, zejména těmi v hotovostní pokladně) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů zamítne návrhy na jejich provedení. Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu týkající náležitého popisu skutku (viz např. nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod č. 88 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu soud nucen ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu).
47. Okresní soud v Trutnově tak za součinnosti stran, zejména pak státního zástupce, vyjasní, jaká jsou rozhodná skutková zjištění, jakými důkazy jsou prokázána, a bude-li toho třeba, doplní v potřebném rozsahu dokazování, resp. vypořádá se s návrhy na doplnění dokazování, věc náležitě posoudí při respektování uznávané judikatury a shora rozvedených závazných právních názorů a znovu v ní rozhodne.
48. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu). Zároveň je třeba upozornit na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem prvního i druhého stupně (tzv. zákaz reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. řádu). Nešlo by ovšem o zhoršení postavení obviněné, pokud by (v případě jejich prokázání) dílčí útoky nyní uvedené pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly následně zařazeny mezi dílčí útoky nyní uvedené pod bodem II. téhož výroku jako další dílčí útoky trestného činu zpronevěry. Mohlo by tak (s ohledem na skutkové závěry po řádně provedeném dokazování) sice dojít k navýšení způsobené škody, nicméně jednání by pak nebylo posuzováno jako tři trestné činy, ale pouze jako dva trestné činy (podle §206 a §254 tr. zákoníku). V každém případě by nesměl být uložen trest přísnější, než jaký byl uložen soudem prvního stupně ve zrušeném rozsudku.
49. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, jak vyplývá z ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.