ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.832.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 832/2017-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovoláních, která podali obviněná M. P. , a obviněný F. Š . proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 10 To 115/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné M. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného F. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 46 T 2/2016, byla obviněná M. P. uznána vinnou zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Rovněž obviněný F. Š. byl pod bodem I. ve výroku o vině citovaného rozsudku uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se tito obvinění dopustili skutkem podrobně popsaným v bodě I. ve výroku o vině citovaného rozsudku.
2. Stejným rozsudkem byl obviněný F. Š. uznán vinným též přečinem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným v bodě II. ve výroku o vině rozsudku.
3. Obviněná M. P. byla odsouzena podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků nepodmíněně, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Obviněný F. Š. byl odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem byl odsouzen i další spoluobviněný J. K.
4. Všem třem obviněným byla uložena podle §228 odst. 1 tr. řádu povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému V. Ř., škodu ve výši 692 901 Kč a se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 10 To 115/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněných M. P. a F. Š.
6. Obvinění M. P. a F. Š. podali prostřednictvím svých obhájců proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání. Podání obviněného F. Š. bylo sice označeno jako dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 46 T 2/2016, z jeho obsahu však vyplývá, že obviněný napadá také usnesení odvolacího soudu, takže jde o formální nedostatek dovolání. Obviněná M. P. opřela své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a s poukazem na něj napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu. Obviněný F. Š. napadl usnesení odvolacího soudu na podkladě dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu, a to pouze ve vztahu k výroku o trestu.
7. Obviněná M. P. v podaném dovolání vytkla, že soud prvního stupně pochybil, když zamítl její návrhy na doplnění dokazování a nepřihlédl k její obhajobě. Podle obviněné nebyla prokázána podstatná náležitost trestného činu krádeže, a to „objektivní stránka úmyslu zmocnit se cizí věci“ (zde měla obviněná patrně na mysli prokázání úmyslu zmocnit se cizí věci, tedy subjektivní stránku trestného činu krádeže), ani její spolupachatelství na trestném činu. Soud prvního stupně se v tomto ohledu měl zcela přiklonit k verzi poškozeného a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ nevzal v úvahu některé okolnosti, protože u obviněné nebyly nalezeny žádné věci z majetku poškozeného, který navíc nebyl schopen sdělit, kdy a kdo konkrétně mu v průběhu napadení věci odcizil. Také z videozáznamu opuštění místa činu je podle názoru obviněné zcela zřetelné, že neměla u sebe žádnou odcizenou věc.
8. Jak dále obviněná zdůraznila, svou činnost v inkriminované době v domě poškozeného logicky popsala před soudy a neshledala ji nijak pochybnou. Rovněž odmítla hodnocení provedených důkazů a některá skutková zjištění soudu prvního stupně, především ohledně její role při odlákání pozornosti poškozeného během páchání trestné činnosti a účelovosti jejího jednání. Obviněná taktéž popřela svou účast na jakémkoliv incidentu spojeném s napadením poškozeného a konstatovala, že se odvolací soud nevypořádal s časovou sousledností kamerových záznamů a telefonátu poškozeného na policii, a tedy nezjistil vůbec skutkový děj probíhající při odhalení páchání krádeže spoluobviněným J. K.
9. Obviněná zde spatřuje i porušení svého práva na obhajobu a spravedlivý proces, protože odvolací soud nepřisvědčil jejím námitkám a pouze formálně přejal argumentaci a postup soudu prvního stupně. Tím měl odvolací soud rozhodnout v rozporu se zásadou materiální pravdy uvedenou v §2 odst. 5 tr. řádu.
10. Závěrem svého dovolání obviněná M. P. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněná navrhla odklad výkonu napadeného rozhodnutí postupem podle §265h odst. 3 tr. řádu.
11. Obviněný F. Š. ve svém dovolání vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly jeho námitkou ohledně nezapočítání dříve vykonané vazby v jiné trestní věci do nyní uloženého trestu odnětí svobody. Podle obviněného mu nebyla započítána jeho vazba v období od 13. 5. 1998 do 12. 1. 1999 (tj. 7 měsíců a 29 dnů), přičemž v dané věci měl rozhodovat Městský soud v Praze pod sp. zn. 44 To 32/99 (jak vyplývá z přiloženého výpisu Vězeňské služby České republiky ze dne 6. 6. 2016). Ve zmíněné trestní věci nebyl obviněný podle jeho tvrzení seznámen s vyšetřováním, nebyla podána obžaloba a ani neproběhlo soudní řízení, a jelikož dosud nežádal o odškodnění od státu za vykonanou vazbu, je přesvědčen o tom, že došlo v této trestní věci, v níž podal dovolání, k nesprávnému hmotně právnímu posouzení uloženého trestu, do jehož výměry mu nebyla započítána uvedená doba strávená ve vazbě. V rozsudku soudu prvního stupně a následném zamítavém usnesení odvolacího soudu pak podle obviněného chybí výrok o započítání uvedené doby, a tato rozhodnutí jsou tedy neúplná.
12. Jak dále obviněný zdůraznil, jeho trestní stíhání pro skutek uvedený pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 46 T 2/2016, nebylo důvodné, protože trestnost tohoto činu již zanikla. Část kopií bankovek, které byly nalezeny ve skříňce během domovní prohlídky u obviněného, totiž byla určena k filmovým účelům a další část byla kopiemi bývalé československé měny. Navíc obviněný neměl v úmyslu jakýmkoliv způsobem nakládat s těmito bankovkami.
13. Obviněný F. Š. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovoláním
14. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obou obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o dovolání obviněné M. P., podle názoru státního zástupce obviněná pouze polemizuje s provedenými důkazy a jejich hodnocením, popřípadě zpochybňuje skutková zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky však nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. Podle státního zástupce byl skutkový stav náležitě zjištěn a dostatečně popsán, důkazy byly řádně hodnoceny v souladu s jejich obsahem a bez známek jakékoliv deformace a rozhodnutí obou soudů jsou jasná, logická a přesvědčivá. Státní zástupce tedy navrhl, aby bylo dovolání obviněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
15. K dovolání obviněného F. Š. státní zástupce konstatoval, že dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají některé jeho námitky, a to především pokud jimi vytkl nezapočítání dříve vykonané vazby v jiné trestní věci do nyní uloženého trestu odnětí svobody. Totéž podle státního zástupce platí ohledně skutku obsaženého pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ve vztahu k němuž obviněný zpochybnil možnost spáchání přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, protože nalezené kopie bankovek byly určeny k filmovým účelům. Státní zástupce nepovažuje za opodstatněnou ani námitku obviněného, že nemohlo jít v tomto případě o trestný čin, protože obviněný nijak nemanipuloval s bankovkami a neměl v úmyslu je jakkoli užít. Pro spáchání zmíněného přečinu totiž podle státního zástupce nejsou tyto okolnosti rozhodné. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, jehož existenci obviněný spatřoval v chybějícím výroku o započítání vazby do uloženého trestu v rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě v rozhodnutí odvolacího soudu, státní zástupce shledal tuto námitku neopodstatněnou, protože takový výrok není zákonnou součástí ani výrokové části odsuzujícího rozsudku, ani výrokové části usnesení o zamítnutí odvolání.
16. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného F. Š. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
17. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky
k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
a) K dovolání obviněné M. P.
18. Obviněná M. P. uplatnila ve svém dovolání dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je naplněn, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
19. Obviněná ovšem ve svém dovolání nevytkla soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedla, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jí spáchaný skutek, ani nekonkretizovala, které zákonné znaky zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou, nebyly naplněny. Obviněná totiž ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítla nedostatečné prokázání toho, že vůbec spáchala trestný čin, jímž byla uznána vinnou, a dále že nebyla prokázána subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění obviněné nebo její jednání ve spolupachatelství. Tím obviněná zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byla obviněná odsouzena, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněná v této souvislosti nepoukázala na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno, ale argumentuje jen nedostatečným prokázáním viny a nesprávným hodnocením důkazů. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 23 až 33 rozsudku Městského soudu v Praze a s. 7 až 9 usnesení Vrchního soudu v Praze) se velmi podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, úmyslné zavinění obviněné i její jednání ve shodě s ostatními spolupachateli po minimálně konkludentní dohodě, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich úvahy.
20. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz §265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.
21. Pokud jde o námitku obviněné M. P., podle níž soudy nižších stupňů pochybily, když nevyhověly jejím důkazním návrhům a odvolací soud v odůvodnění pouze odkazem potvrdil správnost postupu soudu prvního stupně ohledně provedeného dokazování, tato rovněž neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud ke zmíněné námitce uvádí nad rámec tohoto důvodu dovolání, že v trestním řízení – a to podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (publikované pod č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Proto nelze zpochybnit ani postup odvolacího soudu, který souhlasil s argumentací soudu prvního stupně a důsledně odůvodnil, proč se s jeho závěry ztotožnil.
b) K dovolání obviněného F. Š.
22. Obviněný F. Š. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Pokud jde o první z nich, k jeho podstatě a výkladu lze odkázat na to, co bylo zmíněno výše pod bodem 18. tohoto usnesení k dovolání obviněné M. P. Druhý z dovolacích důvodů je pak naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
23. Své námitky zaměřil obviněný především vůči skutku uvedenému pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (byť obviněný výslovně napadl dovoláním jen výrok o trestu) a zde vytkl, že nemohlo jít o trestný čin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, protože část nalezených kopií bankovek byla určena k filmovým účelům, v další části šlo o kopie původní československé měny a obviněný nehodlal tyto bankovky nijak použít. Jak přitom vyplývá z rozhodných důkazů, zejména z protokolu o domovní prohlídce provedené v bydlišti obviněného, ten zde přechovával padělky bankovek o nominální hodnotě 500 Kč, 200 Kč a 100 Kč, což ostatně ani sám obviněný nepopřel. Padělky bankovek nalezené u obviněného následně Česká národní banka označila za barevné reprodukce vyrobené na reprodukčním zařízení pracujícím na principu inkoustového tisku, přičemž jde o takové padělky, které nebyly nepříliš zdařilé (viz s. 33 a 34 rozsudku Městského soudu v Praze). Pokud obviněný podle svého vyjádření nechtěl bankovky po odstranění popisu „pro filmové účely“ vyhodit údajně kvůli uklízečkám, které by si mohly myslet, že jde o pravé peníze, soud prvního stupně vyhodnotil tuto obhajobu jako nevěrohodnou a pro věc nepodstatnou a takový odůvodněný postup následně nezpochybnil ani odvolací soud.
24. Nejvyšší soud k výše uvedenému a k přečinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zákoníku obecně připomíná, že tohoto přečinu se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání. K trestní odpovědnosti zde tedy postačuje pouhé přechovávání padělaných nebo pozměněných peněz nebo prvků peněz sloužících k ochraně proti jejich padělání , což je jakákoli dispozice s nimi, která není jejich nabytím ani udáním; jde např. o uchování nebo ukrytí pro sebe či pro jiného, převoz z místa na místo apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2332 až 2345). Ke spáchání přečinu padělání a pozměnění peněz v alternativě podle §233 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, proto postačí jakýkoli způsob opatření a/nebo přechovávání padělaných (nebo pozměněných) peněz, bez ohledu na to, za jakým účelem a z jakého důvodu se tak stalo, a není vůbec významné, co pachatel či kdokoli jiný hodlal učinit s opatřenými nebo přechovávanými padělky peněz, zda a jak je chtěl uvést do oběhu nebo jinak použít atd. Naplnění všech zákonných znaků uvedeného přečinu obviněným bylo před soudem prvního stupně prokázáno a řádně, jasně a srozumitelně odůvodněno, což také potvrdil odvolací soud. Námitka obviněného, že trestnost jím spáchaného činu zanikla, protože nijak nemanipuloval s předmětnými bankovkami a neměl v úmyslu je ani jakýmkoliv způsobem užít, je tudíž neopodstatněná. Ostatně, kdyby obviněný měl v úmyslu udat tyto padělané peníze jako pravé, tj. uvést je do oběhu, resp. pokud by mu to bylo prokázáno, dopustil by se závažnější alternativy v podobě zločinu padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 2 alinea 2 tr. zákoníku, za který by mu hrozil mnohem přísnější trest odnětí svobody (v trvání 3 roků až 8 let). Proto jen v důsledku zmíněného tvrzení obviněného nemohla zaniknout trestnost jím spáchaného činu, když obviněný navíc ani nekonkretizoval, jaký ze zákonem stanovených důvodů měl způsobit zánik jeho trestní odpovědnosti (viz §33 a násl. tr. zákoníku).
25. Pokud obviněný F. Š. v další části svého dovolání vytkl, že mu soudy nižších stupňů nezapočítaly do výměry uloženého trestu odnětí svobody dobu strávenou ve vazbě v jiné trestní věci, jde o námitku, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. S odkazem na tento dovolací důvod lze totiž v souvislosti s ukládáním trestu vytýkat výhradně nesprávné použití určitých hmotně právních ustanovení týkajících se rozhodování o trestu a souvisejících s právním posouzením skutku (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), např. pravidel pro ukládání souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) a úhrnného trestu (§43 odst. 1 tr. zákoníku), kde jde o návaznost na vícečinný nebo jednočinný souběh trestných činů (skutků), nebo pro ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 tr. zákoníku), kde jde o návaznost na pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku). Totéž obdobně platí o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je sice jinak přímo určen k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu, ale jeho uplatnění u obviněného nepřichází v úvahu (a sám se toho ani nedomáhal). Podstatou posledně zmíněného dovolacího důvodu je totiž uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Přitom soudy nižších stupňů uložily obviněnému F. Š. trest odnětí svobody jako přípustný druh trestu, s nímž ustanovení §204 odst. 4 tr. zákoníku výslovně počítá, a jeho výměru zvolily v trvání 5 let, což je v rámci zákonného rozpětí zde obsaženého, které činí 2 roky až 8 let. Započítání vazby (a trestu) je sice zčásti i otázkou hmotného práva upravenou v ustanovení §92 tr. zákoníku, ovšem musí jít o vazbu vykonanou v tomtéž řízení, v němž byl uložen i trest (§92 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný se však domáhal započítání vazby, kterou měl vykonat v jiném řízení, nijak nesouvisejícím s tímto trestním řízení, v němž byl odsouzen k trestu odnětí svobody a v kterém podal své dovolání.
26. Ohledně druhého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který uplatnil obviněný F. Š. a jímž vytkl rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu chybějící výrok o započítání vykonané vazby v jiné trestní věci do uloženého trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud především odkazuje na to, co bylo k problematice započítání vazby uvedeno výše pod bodem 25. tohoto usnesení. Protože zde nebyly věcné důvody k takovému zápočtu vazby, nemůže v rozhodnutích soudů nižších stupňů ani chybět výrok o něm. Navíc, i kdyby snad přicházelo v úvahu započítání vazby do uloženého trestu odnětí svobody, postupuje se podle §334 odst. 1 tr. řádu, přičemž o započítání vazby rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Výrok, kterým se započítává vykonaná vazba do uloženého trestu, je tedy obsahovou náležitostí tohoto rozhodnutí soudu v rámci vykonávacího řízení. Tvrzení obviněného je proto neopodstatněné, neboť výrok o započítání vazby do uloženého trestu nepatří mezi obsahové náležitosti nejen odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (viz §120 a násl. tr. řádu), ale ani usnesení odvolacího soudu o zamítnutí nedůvodného odvolání (viz §134 a násl. tr. řádu).
V. Závěrečné shrnutí
27. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná M. P. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podala dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
28. Pokud jde o dovolání obviněného F. Š., tento obviněný podal dovolání, které částečně vycházelo z námitek odpovídajících uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani ty nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
29. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních obou obviněných v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
30. K podnětu obviněné M. P., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. František P ú r y , Ph.D.
předseda senátu