ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.948.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 948/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 8. 2017 o dovolání, které podal obviněný R. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 98/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 5 T 57/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 98/2016, a to ve výroku, jímž byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Ve zbývajících výrocích zůstává tento rozsudek nedotčen.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 5 T 57/2015, byl obviněný R. K. jednak podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 1 ZT 180/2014, pro skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině, kvalifikovaný jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a současně byl uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku (skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině). Za to mu soud podle §254 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Současně byli podle §229 odst. 1 tr. řádu všichni poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání jak obviněný R. K., tak v jeho neprospěch též státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně, který je zaměřil proti zprošťující i odsuzující části výroku o vině i proti výroku o trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o těchto odvoláních ve veřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2017 rozsudkem pod sp. zn. 7 To 98/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. řádu zrušil napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a současně podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl. Obviněného R. K. uznal vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a podle §254 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání jednoho roku podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Podle §226 písm. b) tr. řádu dále Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl o zproštění obviněného obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 1 ZT 180/2014, pro skutek v němž obžaloba spatřovala přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Všechny poškozené pak odvolací soud odkázal podle §229 odst. 3 tr. řádu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem se obviněný citovaného přečinu měl dopustit způsobem uvedeným v §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti Severní realitní Děčín, s. r. o., IČ: 28716302, se sídlem Děčín I, Pohraniční 1/1288, v době od 31. 3. 2011 do 31. 10. 2013, ačkoli podle zápisu o předání a převzetí podniku ze dne 31. 3. 2011 mezi obchodními společnostmi Severní realitní, s. r. o., IČ: 25048619, a Severní realitní Děčín, s. r. o., byl zjištěn na účtech jednotlivých vlastníků bytů a společenství vlastníků bytových jednotek schodek ve výši 2 008 093,09 Kč, nevedl o tomto v účetnictví, účetních knihách a zápisech žádný záznam až do 31. 10. 2013, kdy byl tento schodek do účetnictví obchodní společnosti zaúčtován, přičemž nezaznamenáním zjištěného schodku ihned po inventuře z roku 2011 byly porušeny základní účetní zásady uvedené v ustanovení §8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), čímž ohrozil dobytnost pohledávek věřitelů odpovídajících částce 2 008 093,09 Kč a nezohlednění schodku v účetnictví bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí věřitelů vstoupit či setrvat ve smluvním poměru s obchodní společností Severní realitní Děčín, s. r. o.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Citované rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný R. K. dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michala Vejlupka. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolání obviněný směřoval proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestu rozsudku krajského soudu. Nesprávné právní posouzení skutkových zjištění soudů, proti nimž v podstatě neměl žádné výhrady, spočívá podle obviněného především v absenci subjektivní stránky přečinu, avšak jeho konkrétní výhrady napadají i znaky jeho objektivní stránky. Vyloučení svého úmyslu spatřuje dovolatel především v tom, že to byl právě on sám, kdo ke dni 24. 9. 2012 zjistil přesnou a úplnou výši finančního „schodku“ na účtu Severní realitní Děčín, s. r. o., což ostatně konstatoval i soud druhého stupně. Minimálně do tohoto dne, tj. do 24. 9. 2012 tedy nevěděl (ani vědět nemohl) o chybějících peněžních prostředcích v majetku obchodní společnosti a nemohl tudíž úmyslně poškodit jednotlivé věřitele. V další části své dovolací argumentace obviněný (při zohlednění svého chybějícího zavinění) namítl absenci znaku objektivní stránky spočívající v „ohrožení majetkových práv jiného“. Soudy jeho naplnění totiž nesprávně spatřují v tom, že ovlivnil, příp. ohrozil „dobytnost pohledávek věřitelů v souhrnné výši 2 008 093,09 Kč“ a v „rozhodnutí věřitelů vstoupit či setrvat ve smluvních vztazích se Severní realitní Děčín, s. r. o.“. Podle přesvědčení dovolatele by „celá situace (nastalý úpadek obchodní společnosti Severní realitní Děčín, s. r. o.) dopadla naprosto stejně, pokud by byl schodek do účetnictví Severní realitní Děčín, s. r. o., zanesen již v roce 2012.“ Své jednání obviněný ospravedlňoval tím, že pouze čekal na výsledky šetření orgánů činných v trestním řízení ohledně trestního oznámení, jež podal na jednatele Severní realitní, s. r. o., svědka Ing. L. E. Nesprávný je podle obviněného rovněž názor odvolacího soudu, podle něhož věřitelé nemohli na vzniklou situaci reagovat prostředky civilního práva, a proto došlo k ohrožení jejich majetkových práv. Poukázal také na výpovědi svědků a obou znalkyň, podle kterých za jeho působení v Severní realitní Děčín, s. r. o., k žádnému finančnímu schodku nedošlo, neboť ten byl způsoben již dříve v rámci podnikatelské činnosti Severní realitní, s. r. o. Ke zkreslení účetní dokumentace tak nemohlo dojít tím, že předmětnou částku (spornou již v minulosti) zaznamenal v účetních podkladech až v roce 2013 po zjištění její nedobytnosti. Poukázal též na to, že obě znalkyně se shodly na tom, že obviněný nikoho svým jednáním nepoškodil. Soud druhého stupně navíc nepostavil na jisto, o jaká práva věřitelů se mělo jednat, stejně tak jakým způsobem měla být ohrožena. Rovněž opomenul uvést, o jaké konkrétní věřitele se mělo jednat, což je zcela v rozporu judikaturou Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, uveřejněné pod č. T 1135 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 50, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008. Podle dovolatele došlo jeho vinou nanejvýš k porušení účetního standardu, nikoli však zákona o účetnictví, nejednal tudíž protiprávně. Nenastala proto ani příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě ohrožení majetkových práv jiného. Dále se obviněný domnívá, že pokud v průběhu trestního řízení vyvstaly pochybnosti o (ne)podjatosti znalkyně Ing. Vlasty Vagnerové, mohly je soudy odstranit jejím osobním výslechem, případně vypracováním revizního znaleckého posudku, který by buď vyvrátil, anebo podpořil pravdivost závěrů, k nimž v rámci svého znaleckého zkoumání dospěla. Ani jeden z naznačených procesních postupů však odvolací soud a předtím ani soud prvního stupně neprovedly.
6. Závěrem svého dovolání tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve všech výrocích odsuzující části a aby sám rozhodl tak, že obviněného v celém rozsahu zprošťuje obžaloby Okresního státního zástupce v Děčíně pro skutek kvalifikovaný jako přečin podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Souhlasil přitom s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Soni Bednářové (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodu svého podání poukázala na správná skutková zjištění soudů obou stupňů s tím, že ve věci shromážděné důkazy zcela postačovaly pro to, aby mohlo být bez pochybností rozhodnuto o vině obviněného; je proto na místě vycházet ze skutkových zjištění Okresního soudu v Děčíně. ( Je vhodné podotknout, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení zrušen v celém rozsahu a krajský soud poté sám ve věci znovu rozhodl ). Státní zástupkyně zdůraznila, že obhajoba obviněného je od počátku trestního řízení neměnná, avšak vychází z jiného skutkového stavu, než jaký se stal podkladem odsuzující části rozsudku. Soudy podle jejího přesvědčení správně uzavřely, že obviněný naplnil subjektivní stránku přečinu podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku bez toho, aniž by specifikovala jeho formu. K naplnění objektivní stránky přečinu pak podle státní zástupkyně došlo tím, že finanční schodek nebyl neprodleně, tj. ihned poté, jakmile se o něm obviněný dozvěděl, zanesen do účetnictví Severní realitní Děčín, s. r. o., což bylo v rozporu s §8 zákona o účetnictví, navíc o jeho existenci ani nikoho ze společenství vlastníků jednotek, resp. majitelů bytů neinformoval. Dotčené subjekty tudíž nemohly na fakticky minusový stav na bankovních účtech Severní realitní Děčín, s. r. o., reagovat prostředky civilního práva, čímž došlo k ohrožení jejich majetkových práv. Není podle jejího názoru vadou, že ve skutkové větě výroku o vině nejsou uvedeni konkrétní věřitele, jejichž majetková práva byla jednáním obviněného ohrožena. Vycházela přitom z názoru Nejvyššího soudu, podle něhož „…znak ̔ohrozí tak majetková práva jiného’ lze v tzv. skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku vyjádřit obecněji i tak, že pachatel více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku společnosti a ohrozil tak realizaci jejich práv, pokud jsou v odůvodnění takového rozsudku uvedeni i konkrétní věřitelé a zmíněný znak je řádně odůvodněn.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). Závěrem státní zástupkyně shrnula své vyjádření tak, že obviněný R. K. naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, současně vyloučila možnost řešit věc jinými prostředky než vyvozením trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí ujiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné normy hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze zásadně namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
9. Pokud se jedná o samotné dovolání obviněného R. K., Nejvyšší soud může konstatovat, že námitky vznesené v jeho rámci odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 pím. g) tr. řádu, a to v části v níž zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Jím vytčené vady odsuzující části napadeného rozsudku mají původ v konkrétních hmotněprávních ustanoveních trestního zákoníku, a proto dovolací soud mohl na jejich podkladě přezkoumat podle §265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadené části rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, tedy v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Přitom Nejvyšší soud zjistil, že převážná část pochybení vytýkaných dovolatelem je důvodná a rozsudek odvolacího soudu v části týkající se vyslovení viny a v návaznosti na to i uložení trestu není správný a je nutné v tomto rozsahu jej zrušit.
b) Důvodnost dovolání obviněného
10. Předně je třeba v obecné rovině uvést, že přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Co se týče subjektivní stránky tohoto přečinu, zákon vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž postačuje úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku musí být přitom z hlediska úmyslného zavinění vymezen tak, aby z něho bylo zřejmé, že pachatel naplnil jak vědomostní složku, tak i volní složku úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013). Při posouzení zavinění u přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se musí vzít do úvahy rovněž i subjektivní možnosti pachatele dostát příslušným zákonným povinnostem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1088/2012). Objektivní stránka tohoto trestného činu odpovídající alternativě §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, kterou shledal odvolací soud ve svém odsuzujícím výroku, resp. v jeho právní větě, přitom spočívá v tom, že pachatel v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, a ohrozí tak majetková práva jiného.
11. Jedná se o ohrožovací delikt, jehož následkem v uvedené variantě první z jeho dvou základních skutkových podstat, je ohrožení majetkových práv konkrétních osob. V ustanovení je vyjádřen i předmět útoku (majetková práva dalších osob) a účinek na něm se projevující, v podobě ohrožení tohoto předmětu útoku. Musí tudíž dojít k ohrožení majetkových práv nejméně jedné konkrétní osoby odlišné od pachatele („jiného“), dokonce ale může jít i o účetní jednotku, za níž pachatel jednal a v níž se dopustil některého z jednání popsaných ve třech alternativách §254 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 37/2009 Sb. rozh. tr.). Uvedený ohrožovací následek přitom musí být dán u každé ze tří alternativ ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, tedy i v případě alinea 2 (srov. rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Zákonným znakem trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z popisu skutku, jímž byl spáchán tento trestný čin, musí být patrné, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 50, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). Rovněž je třeba poukázat na názor soudní praxe, podle něhož je na prokázání tohoto tzv. dovětku, resp. znaku skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku nutné zaměřit samotné dokazování. Výsledky tohoto dokazování by poté měly být vyjádřeny jak ve skutkové větě, tak i v právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Jmenovaný znak „ohrozí tak majetková práva jiného“ lze přitom v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřit obecněji např. tím, že pachatel více věřitelům značně ztížil možnost zjištění stavu majetku obchodní společnosti a ohrozil tak realizaci jejich práv, pokud však jsou v odůvodnění takového rozsudku uvedeni i konkrétní věřitelé a zmíněný znak je řádně odůvodněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). Ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin podle §254 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 50, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008).
12. Pokud se jedná o první z výhrad dovolatele týkající se absence subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku , je vhodné dále připomenout základní pravidlo odpovědnosti za zavinění obsažené v §13 odst. 2 tr. zákoníku , podle něhož je k trestnosti činu třeba úmyslné zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Jinými slovy bez zavinění není trestný čin a tedy ani trest. Zavinění, které je chápáno jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu, je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a musí se vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, jež jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, přičemž postačí, že pachatel zná reálné skutečnosti (fakta), které se těmto znakům podřazují. Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto je vyloučena trestní odpovědnost pachatele [srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK), 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 203-234]. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. stanovisko trestního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-II., publikované pod č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
13. V návaznosti na uvedená obecná východiska i soudní judikaturu je nezbytné uvést, že v posuzovaném případě nejsou z formulace skutkových okolností, jak jsou vyjádřeny v popisu skutku výroku o vině odsuzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, dostatečně zřejmé ty jeho součásti, jež mají charakterizovat nepřímý úmysl obviněného [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], resp. jeho vědomostní a volní složku, který přitom soud druhého stupně u obviněného dovodil. Ani z příslušné části odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz strana 17 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem) nevyplývají zřetelně skutečnosti navazující na obsah provedeného dokazování, které se staly podkladem pro ta skutková zjištění, z nichž poté soud mohl dovodit u obviněného naplnění nepřímého úmyslu. V podstatě chybí přesvědčivé vyjádření úvah, kterými byl soud při hodnocení provedených důkazů ve vztahu k zavinění obviněného veden. Soud druhého stupně se omezil na pouhé konstatování, že obviněný R. K. „…byl přinejmenším srozuměn s tím, že v důsledku zvoleného postupu účetnictví Severní realitní Děčín, s. r. o., neposkytuje věrný a úplný obraz skutečného stavu, a že v konečném důsledku jsou jednotlivým vlastníkům bytů či společenství vlastníků jednotek poskytovány nepravdivé informace o finančním stavu jmenované obchodní společnosti.“ . Na základě tohoto stručného shrnutí soud následně konstatoval naplnění znaku nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není pak vůbec možné zjistit, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného týkající se především jeho snahy shromáždit podklady pro doplnění účetní dokumentace, která zjevně nebyla v době, kdy převzal obchodní společnost, úplná a přehledná, a stejně tak soud nijak nehodnotil následné kroky obviněného, jimiž se nejprve pokusil vymáhat chybějící finanční prostředky od předcházejícího jednatele, stejně tak soud vůbec nereagoval na tvrzení obviněného ohledně jeho spolupráce s odborníky zabývajícími se vedením účetnictví s tím, že v podstatě respektoval jejich doporučení.
14. Z dosud shromážděných a provedených důkazů vyplývá, že se obviněný stal jednatelem Severní realitní Děčín, s. r. o., na základě Smlouvy o převodu části podniku ze dne 1. 2. 2010, uzavřené v režimu ustanovení §476-488a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), s prodávající ˗ Severní realitní, s. r. o., jednající prostřednictvím svého jednatele Ing. L. E. Tato se zavázala kupující straně, Severní realitní Děčín, s. r. o., jejímž jednatelem byl obviněný R. K., za úplatu „odevzdat část podniku, jakožto soubor veškerých hmotných, nehmotných i osobních složek podnikání, tedy na kupující převést vlastnická práva ke všem věcem, dále pak práva, závazky a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování části podniku a s částí podniku související bez ohledu na to, zda byly či nebyly výslovně v této smlouvě uvedeny.“ . Prodávající dále v této smlouvě prohlásil, že „[s]eznam práv a závazků zahrnutých v části podniku je úplný a správný a že s prodávanou částí podniku nesouvisejí žádná práva ani závazky.“ (viz č. l. 253 a násl. trestního spisu). Strany si v bodě IV. smlouvy taktéž sjednaly, že do 120 dnů od účinnosti této smlouvy bude provedena inventura převzatého majetku a závazků. Jelikož nebyla ve smluvené lhůtě předána veškerá účetní, právní ani technická dokumentace, byl původně oběma stranami dohodnutý termín prodloužen, avšak i poté svědek Ing. L. E. předložil pouze minimum z účetních podkladů, které by odpovídaly zákonným pravidlům a předmětu podnikání.
15. Obviněný následně začal zpětně dohledávat a evidovat účetní doklady, aby účetnictví Severní realitní Děčín, s. r. o., bylo konečně souladné s požadavky kladenými zákonem o účetnictví, jak dokládají zejména svědecké výpovědi Š. V. a V. Š. Svědkyně Š. V., původně zaměstnaná i v Severní realitní, s. r. o., u hlavního líčení konaného Okresním soudem v Děčíně dne 16. 6. 2015 sdělila, že „…se za dob pana E. žádné přehledy uzávěrky moc nevedly. Když někdo něco potřeboval, pan E. to nějak zařídil v Ú. Bylo to chaotické, lépe to fungovalo za pana K., začal to tam dávat dohromady.“. Dobu, během níž byla zaměstnána u svědka Ing. L. E., popsala přitom tak, „že zaměstnancům bylo divné, že firma za Ing. E. nekrachla, ale nepřemýšleli o tom, proč to někdo koupil, byli rádi, že mají práci.“ (viz strana 12-13 rozsudku okresního soudu, č. l. 1379-1380 verte trestního spisu). Obdobně vypovídal i svědek V. Š., podle něhož z doby, kdy správu bankovních účtů měl na starosti svědek Ing. L. E., chyběly účetní doklady; poté je „pan K. dával asi dva roky dohromady.“ Sdělil rovněž, že při předání obchodní společnosti byla k dispozici jen částečná účetní evidence, která navíc podle jeho názoru „ani neodpovídala skutečnosti“ (viz strana 13 rozsudku soudu prvního stupně, č. l. 1381-1382 trestního spisu). Z obsahu trestního spisu lze též dovodit, že s výkonem převzaté správy bytových jednotek, resp. domů obviněným v rámci Severní realitní Děčín, s. r. o., byli spokojeni i samotní majitelé bytů a společenství vlastníků jednotek (viz č. l. 538 verte, 545 verte, 583 verte, 618 verte, 640 verte, 651 verte, 664 verte, 690 trestního spisu), někteří z nich navíc (po zjištění úpadkového stavu Severní realitní Děčín, s. r. o.) přešli k Severní realitní Roudnice nad Labem, s. r. o., (nyní pod obchodní firmou LARKS, s. r. o.), v níž jako jednatelka působí manželka obviněného P. K. (viz např. č. l. 664 verte, 651 verte trestního spisu). Jediným „nespokojeným“ s činností obviněného R. K. v rámci Severní realitní Děčín, s. r. o., byl svědek V. P., který zastupoval společenství vlastníků bytových jednotek S., které se důvodně mohlo cítit nejvíce postiženo, neboť se pro ně stalo nedostupným celkem 761 765 Kč, představující součást finančních prostředků, k jejichž „ztrátě“ však došlo za předcházejícího správce, tudíž evidentně bez zavinění obviněného.
16. Jak obviněný vypověděl u hlavního líčení konaného dne 12. 5. 2015 u Okresního soudu v Děčíně, způsob vedení účetnictví, resp. jeho doplnění a uspořádání příslušné dokumentace průběžně konzultoval s jednatelkou auditorské obchodní společnosti BVM Audit, s. r. o. (nyní pod obchodní firmou 22HLAV, s. r. o.), Ing. M. N. Konkrétně jej pro obviněného zpracovávala jeho manželka P. K., jež v přípravném řízení využila svého zákonného práva a odmítla vypovídat. Okresní soud, ani poté soud druhého stupně (ani orgány činné v přípravném řízení) se však ani nepokusily znovu o výslech manželky obviněného, zejména však nepředvolaly svědkyni Ing. M. N., která by se zásadním způsobem mohla vyjádřit k obhajobě obviněného a přispět k objasnění okolností významných pro posouzení zavinění obviněného. Odvolací soud se k rozsahu dokazování vyjádřil tak, že „z obsahu obou podaných odvolání (obviněného a okresního státního zástupce) vyplývá, že strany vůči rozsahu dokazování nevznesly žádných námitek a stejně tak ani krajský soud neshledal zásadní potřebu doplnění dokazování.“ (viz strana 13-14 rozsudku odvolacího soudu).
17. Dále je z obsahu trestního spisu naprosto evidentní, že poté, co se obviněný dozvěděl o finančním „schodku“ Severní realitní Děčín, s. r. o., opakovaně činil kroky (nejprve sám, poté za pomoci advokáta), jimiž po jednateli Severní realitní, s. r. o., chybějící částku 2 008 093,09 Kč požadoval, a to konkrétně výzvami k úhradě datovanými 5. 1. 2011, 24. 9. 2012, 25. 10. 2012, 23. 5. 2013 (viz č. l. 263, 268, 271, 273 trestního spisu), aby mohl pokračovat v provozování správy bytových domů a též aby odvrátil hrozící úpadek Severní realitní Děčín, s. r. o. Bývalý jednatel Severní realitní, s. r. o., svědek Ing. L. E. nejprve projevoval snahu narovnat majetkové vztahy, snažil se oddálit termín úhrady chybějící částky, aniž by ji zpochybňoval. Zejména však poté, co obviněný pokračoval ve snaze domoci se nápravy smírnou cestou byť prostřednictvím advokáta, změnil Ing. L. E. svou rétoriku a sdělil, že nehodlá peníze vrátit. Jeho odmítavý postoj lze názorně demonstrovat na jeho reakci k písemným výzvám obviněného, v jejichž odpovědi mimo jiné sdělil, že „z dikce mimo jiné i Vámi koncipované smlouvy o prodeji části podniku podle našeho názoru neplyne naše povinnost Vám něco platit.“ , neboť obviněný R. K. „věděl, že koupí jde do nejistoty“ (viz č. l. 274 trestního spisu). Z obsahu v trestním spise založených zejména listinných důkazů tak nevyplývá, že by si obviněný počínal způsobem, jenž by dostatečně přesvědčivě vyjadřoval úmyslné zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu, nezbytné pro naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Bývalý jednatel Severní realitní, s. r. o., svědek Ing. L. E. si musel být vzhledem ke svému dlouhodobému působení ve funkci statutárního orgánu obchodní společnosti (od roku 1999), na rozdíl od obviněného v době koupě části podniku (dne 1. 2. 2010), vědom reálného ekonomického stavu tohoto subjektu, resp. pokud by řádně zpracovával účetní evidenci, jak byl povinen, musel by zaznamenat takto vysoký schodek v aktivech obchodní společnosti. Věrný obraz počínání svědka Ing. L. E. navíc dokresluje i jeho záměr převést část podniku na bývalého zaměstnance Severní realitní, s. r. o., svědka V. Š., jak vyplynulo z jeho výpovědi učiněné při hlavním líčení u Okresního soudu v Děčíně dne 16. 6. 2015, podle níž „[k]dyž Ing. E. chtěl skončit, v podstatě nabízel firmu i mně. Já jsem zájem neměl. Pak měl ještě jednoho zájemce, moc to nevím, pak přišel pan K.“ (viz č. l. 1381 trestního spisu).
18. Současně lze poukázat na to, že odvolací soud, stejně jako před ním ani soud prvního stupně, se vůbec nevypořádaly nejen se shora připomenutými výsledky dokazování, jež jsou souladné s obhajobou obviněného, ale pominuly zohlednit v rozhodné době účinnou právní úpravu související s prodejem podniku, resp. části podniku, zejména s ustanovením §477 odst. 3 obch. zák. Při uzavírání kupní smlouvy s obviněným se svědek Ing. L. E. jednající za prodávající stranu ocitl v postavení ručitele za neuhrazené závazky svých věřitelů, jež přešly podle §477 odst. 1 za použití §487 obch. zák. na kupujícího, za něhož jednal obviněný R. K. [Ustanovení §477 odst. 3 obch. zák. upravuje ručení ze zákona, pro které při absenci jiné úpravy platí, resp. platilo přiměřeně ustanovení §305 až §311 obch. zák. (srov. §312 obch. zák.). Podle ustanovení §311 odst. 1 obch. zák. pak ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Lze tedy uzavřít, že obchodní zákoník v ustanovení §477 obch. zák. ani na jiném místě s dalším prodejem podniku nespojuje zánik ručení prvního prodávajícího za neuhrazené závazky jeho věřitelů.] .
19. Vzhledem k nečinnosti svědka Ing. L. E. a v pozdějších reakcích na opakované výzvy k úhradě dokonce s ohledem na již zcela zřetelné odmítnutí možné dohody o vrácení chybějícího majetku do obchodní společnosti obviněný oprávněně využil zákonného institutu „odstoupení od smlouvy“ o prodeji části podniku ke dni 29. 5. 2013 v souladu s §486 odst. 2 obch. zák. (viz č. l. 275 trestního spisu). Po obdržení písemnosti s tímto obsahem však svědek obviněnému dne 5. 6. 2013 sdělil, že „…důvod pro odstoupení od smlouvy nebyl dán…a proto tento právní úkon obviněného považuje za neplatný.“ (viz č. l. 276 verte trestního spisu), ačkoli se jedná o jednostranný právní úkon a svědek jako prodávající strana se jím byl povinen řídit. Teprve v tomto okamžiku mohl obviněný důvodně předpokládat, že pohledávku je třeba považovat za nedobytnou a na základě doporučení pověřených osob z BVM Audit, s. r. o., (mimo jiné i Ing. M. N.; podle kterých bylo možné finanční „schodek“ do účetnictví Severní realitní Děčín, s. r. o., zaznamenat, až tehdy když bylo evidentní, že je skutečně nedobytná) ji nechal zaznamenat do účetnictví obchodní společnosti Severní realitní Děčín, s. r. o., jako tzv. opravnou položku. V důsledku tohoto úkonu se však obchodní společnost ocitla ve stavu úpadku, a proto dne 18. 11. 2013 na pokyn obviněného podal právní zástupce JUDr. Michal Vejlupek za Severní realitní Děčín, s. r. o., jako dlužníka insolvenční návrh, v němž specifikoval rovněž jednotlivé věřitele i výši jejich pohledávek, které byly jmenovanou obchodní společností s ručením omezeným k tomuto datu evidovány. Jelikož nebylo možné si v důsledku odstoupení od smlouvy se stranou prodávající vrátit plnění pro její nesoučinnost, obviněný využil prostředky civilního práva a podal dne 3. 3. 2015 proti Severní realitní, s. r. o., žalobu o zaplacení dlužné částky s příslušenstvím (viz č. l. 1325 a násl. trestního spisu), současně podal na svědka Ing. L. E. trestní oznámení (viz č. l. 1375 a násl. trestního spisu). Všemi shora rozvedenými skutečnostmi se však soudy nezabývaly s dostatečnou pozorností a nehodnotily je v rámci všech ve věci provedených důkazů tak, aby bylo možné jednoznačně vyvrátit tvrzení obviněného o jeho snaze domoci se vrácení části majetku jím převzaté obchodní společnosti. Jedná se zároveň o významné okolnosti, které mohou vysvětlit důvody pro určité „vyčkávání“ obviněného se zaznamenáním jím zjištěného schodku do účetních dokumentů, zejména pokud tak skutečně činil v souladu s pokyny spolupracující auditorské obchodní společnosti. Byť nelze přehlédnout, že podle ustanovení §25 odst. 3 zákona o účetnictví, se při oceňování ke konci rozsahového dne berou v úvahu všechna předvídatelná rizika a možné ztráty týkající se majetku, známé do okamžiku sestavení účetní závěrky, jakož i všechna snížení hodnoty. Nicméně, jak již bylo konstatováno, bude třeba velmi citlivě a pečlivě v této souvislosti hodnotit představy obviněného o možném škodlivém následku v případě nevrácení chybějících finančních prostředků předchozím statutárním orgánem, a to nejen na ekonomický stav obchodní společnosti, ale též na její věřitele, resp. jejich majetková práva.
20. Další výhrada, kterou obviněný vznesl, směřovala proti naplnění znaku objektivní stránky. Jak již bylo shora naznačeno, pro to aby mohla být vina obviněného vyslovena, muselo být prokázáno, že jeho úmysl pokrýval všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, tudíž i jeho objektivní stránku spočívající v tom, že minimálně v úmyslu nepřímém [podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku uvedl nepravdivé údaje, a současně tím ohrozil majetková práva jiných. V návaznosti na úvahy o nedostatečném podkladu o subjektivní stránce, je třeba konstatovat, že i tuto námitku obviněný vznesl důvodně.
21. Nejprve je však třeba upozornit na vadu právní věty odsuzujícího výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, který neúplně citoval příslušnou zákonnou alternativu prvního odstavce tak, že „obviněný v účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku uvedl nepravdivé údaje “. Soud tak opomenul uvést následek spočívající v ohrožení majetkových práv jiného, když druhá varianta možného následku spočívající v ohrožení včasného a řádného vyměření daně nepřicházela v posuzovaném případě v úvahu. Připojení tzv. dovětku, resp. následku tohoto ohrožovacího deliktu je přitom nutné uvést nejenom ve skutkové větě, ale i ve větě právní výroku o vině.
22. V souvislosti s naplněním objektivní stránky posuzovaného přečinu Nejvyšší soud považuje za důležité poukázat na skutečnost vyplývající z provedeného dokazování, konkrétně že dovolatel se v žádném případě nepodílel na vzniku finančního schodku, ten existoval již dávno předtím, než obviněný převzal obchodní společnost Severní realitní Děčín, s. r. o., a stal se jejím jednatelem. Takový závěr vyplývá z obou vypracovaných znaleckých posudků Ing. Lenky Chvojkové a Ing. Vlasty Vagnerové. Obě znalkyně (i přestože odvolací soud Ing. Vlastu Vagnerovou označil za „podjatou“ s ohledem na její vztah k auditorské obchodní společnosti, s níž obviněný v rozhodné době spolupracoval a v přípravném řízení ji odmítl zbavit mlčenlivosti) se shodly na jasném zjištění, že ztráta na bankovních účtech společenství vlastníků bytových jednotek a majitelů bytů má původ v dřívější činnosti Severní realitní, s. r. o., kdy byl jednatelem Ing. L. E., nikoli po prodeji části podniku obviněnému (srov. č. l. 155 a násl. a 214 a násl. trestního spisu). Při zohlednění již výše uvedeného je evidentní, že obviněný po zjištění chybějící části majetku v podobě finančních prostředků na účtu obchodní společnosti učinil vše, co bylo v jeho silách, aby zamezil hrozícímu úpadku, když Ing. L. E. nejprve opakovaně vyzýval k zaplacení dlužné částky, a až po změně původně smířlivé reakce tohoto svědka v odmítnutí, přistoupil k řešení sporu soudní cestou, ať už v podobě trestního oznámení [pro podezření ze spáchání trestných činů zpronevěry a porušení povinnosti při správě cizího majetku (viz č. l. 1375 a násl. trestního spisu)] či civilní žaloby o zaplacení. Nakonec i soudy obou stupňů vyjádřily svůj jasný názor na to, že obviněný nenese žádnou odpovědnost za „ztrátu“ svými výroky o zproštění obviněného obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž mu bylo kladeno za vinu, že neučinil všechna potřebná opatření k vymáhání dlužné částky, to vše ke škodě jednotlivých majitelů bytů a společenství bytových jednotek ve správě Severní realitní Děčín, s. r. o.
23. Podle skutkové věty odsuzujícího výroku o vině, když ve větě právní tento znak není vyjádřen vůbec, spatřoval odvolací soud naplnění znaku „ohrozí tak majetková práva jiného“ v tom, že poté co byla na bankovních účtech spravovaných subjektů zjištěna finanční ztráta, obviněný o ní dotčené věřitele neprodleně neinformoval, čímž ohrozil dobytnost jejich pohledávek odpovídajících částce 2 008 093,09 Kč. Naplnění tohoto znaku soud dále odůvodnil tím, že obviněný R. K. v postavení jednatele Severní realitní Děčín, s. r. o., ihned poté, co existenci „schodku“ přesahujícího 2 miliony Kč zjistil (v roce 2011), nezaznamenal jej do účetnictví této obchodní společnosti, čímž „došlo k jednoznačnému zkreslení finanční situace a obrazu hospodaření jednotky“ , a to v rozporu s ustanovením §8 zákona o účetnictví. Současně byl uvedený postup obviněného podle krajského soudu „způsobilý ohrozit dobytnost pohledávky v uvedené výši“ . Navíc tím, že žádnou z osob, jejichž bankovní účty obchodní společnost Severní realitní Děčín, s. r. o., spravovala, o nastalé situaci neinformoval, došlo „k ovlivnění možnosti rozhodnutí věřitelů či potencionálních obchodních partnerů vstoupit či setrvat ve smluvních vztazích s obchodní společností Severní realitní Děčín, s. r. o.,“ a současně „po dobu, kdy tento minusový stav nebyl zaznamenán v účetnictví obchodní společnosti, byla věřitelům upřena možnost domáhat se svých práv prostředky civilního práva, čímž došlo k ohrožení jejich majetkových práv“ (viz strana 16 až 17 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší soud však s vysloveným názorem odvolacího soudu nemůže souhlasit, jelikož nemá podklad v provedeném dokazování. Oba znalecké posudky se totiž zaměřovaly výhradně na otázku, zda obviněný postupoval v souladu s účetním standardem, resp. zákonem o účetnictví, když byla pohledávka zanesena do účetních záznamů až po zjištění její nedobytnosti, či nikoli. Samotné ohrožení dobytnosti pohledávek věřitelů Severní realitní Děčín, s. r. o., však znalecky zkoumáno nebylo. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že soudy obou stupňů, a před nimi ani orgány činné v přípravném řízení, vůbec nezaměřily svou pozornost na objasnění a prokázání okolností, jež by svědčily o naplnění tohoto znaku přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tak souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která v reakci na dovoláním vytýkanou vadu napadeného rozsudku poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009. V tam posuzované věci byl znak „ohrožení majetkových práv jiného“ sice ve skutkové větě výroku o vině vyjádřen pouze obecně, nicméně z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí bylo zcela zřejmé, která majetková práva konkrétních věřitelů byla žalovaným skutkem ohrožena. Stejně tak měly soudy k dispozici nejen listinné důkazy vyjadřující určité pohledávky vůči subjektu, v němž nebyly řádně zpracovávány účetní záznamy, ale též vyjádření jednotlivých věřitelů. O takovou situaci se však v trestní věci obviněného R. K. nejedná, jak již bylo naznačeno. Tento obviněný nejprve vyvíjel poctivou snahu domoci se chybějících finančních prostředků od osoby, která nesla odpovědnost za jejich „ztrátu“, činil tak ve snaze dohodnout se, což mu jistě nelze vytýkat především s ohledem na původně vstřícnou reakci Ing. L. E. Nicméně až poté, kdy jmenovaný změnil svůj postoj a jasně dal najevo, že nehodlá napravit svá předchozí pochybení při výkonu správy bytů a domů dotčených subjektů, přistoupil obviněný k razantnějšímu řešení nastalé situace, byť nakonec nebyl úspěšný. V rozhodné době však s největší pravděpodobností (nebylo dosud soudy prověřováno) spolupracoval s odborníky při snaze o obnovení, resp. doplnění účetní dokumentace a zatím nelze vyloučit, že se spoléhal na jejich doporučení při účtování schodku. Požadavek kladený odvolacím soudem na informování klientů lze za tohoto stavu dokazování považovat za přinejmenším předčasný, vzhledem k tomu, jak již bylo konstatováno, že obviněný činil kroky k tomu, aby byla předmětná finanční částka uhrazena. Naopak lze bez dalšího tvrdit, že informační povinnost stíhala již bývalého jednatele Severní realitní, s. r. o., Ing. L. E., jelikož finanční ztráta či dokonce zpronevěra svěřených peněz měla původ v jeho dřívější činnosti, resp. byl za její vznik z pozice jednatele obchodní společnosti odpovědný (§135 obch. zák.). Tato zjištění však zůstala pro orgány činné v trestním řízení zřejmě nepodstatná, neboť se zaměřily na osobu obviněného jako nového jednatele správcovské obchodní společnosti při vědomí zjevné nekalosti v hospodaření v předcházejícím období.
24. Odvolacímu soudu je nutné rovněž vytknout, že v rozporu se soudní judikaturou neoznačil v odsuzujícím výroku o vině, dokonce ani v odůvodnění svého rozsudku, konkrétní subjekty, jejichž majetková práva měla být žalovaným jednáním ohrožena a v jakém alespoň minimálním rozsahu k takovému ohrožení došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, uveřejněné pod č. T 1135 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 50, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008). V této souvislosti dovolací soud současně poukazuje na to, že převážná část procesu dokazování ve vztahu k přečinu podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku byla v této věci zaměřena na jednání související s neuvedením údaje o finančním „schodku“ do účetnictví obchodní společnosti Severní realitní Děčín, s. r. o., nikoli na zjištění, vůči kterým subjektům se ohrožovací následek jednání obviněného měl projevit. Ačkoli tedy krajský soud v tzv. skutkové větě vyjádřil naplnění tohoto znaku tak, že obviněný „ohrozil dobytnost pohledávek odpovídající částce 2 008 093,09 Kč“ a dále, že „nezohlednění schodku účetnictví bylo způsobilé ovlivnit rozhodnutí věřitelů vstoupit či setrvat ve smluvním poměru se společností Severní realitní Děčín, s. r. o.“ , opomněl jednak označit jednotlivé věřitele, vůči nimž tento následek mohl nastat, stejně tak neměl žádné podklady pro svá citovaná tvrzení, neboť tímto směrem fakticky neprováděl dokazování. Tyto významné skutkové okolnosti nelze zjistit ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Lze se pouze domnívat, že konkretizaci těch, jejichž majetková práva byla jednáním ohrožena, krajský soud zamýšlel vystihnout určitým „odkazem“, podle něhož obviněný „…mimo jiné vstoupil do smluv o správě, provozu, údržbě a opravách domů ( …) s různými v obžalobě uvedenými společenstvími vlastníků bytových jednotek a s majiteli domů.“ (viz strana 14 a 15 rozsudku odvolacího soudu). Takový způsob vyjádření okolností významných pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu (odkázání na obžalobu) však nelze přijmout.
25. S ohledem na pochybnosti, jež byly v rámci dovolacího řízení shledány ve vztahu k obviněným vytčených vadám v posouzení subjektivní a objektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za nutné zpochybnit též úvahy soudu druhého stupně vztahujících se k dalšímu z obligatorních znaků skutkové podstaty každého trestného činu, a to k příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem (i účinkem). Je tomu tak proto, že k příčinnému vztahu musí přistoupit zavinění, protože nezaviněné následky (resp. těžší následky) se nepřičítají. Vývoj příčinné souvislosti tak musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech. Otázky související s příčinným vztahem a zaviněním jsou poměrně hojně řešeny soudní judikaturou, přičemž mezi stěžejními je třeba zmínit rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněná pod č . 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.
IV. Závěrečné shrnutí
26. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i obsahu trestního spisu v rozsahu a z důvodů podaného dovolání shledal, že byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí je zatíženo vadami v hmotněprávním posouzení skutku, jak jsou specifikovány shora a obviněný tento mimořádný opravný prostředek uplatnil oprávněně. Odsuzující část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. 7 To 98/2016, a to ve výroku, jímž byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Současně podle §265k odst. 2 dovolací soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajících výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. To znamená, že tímto výrokem Nejvyšší soud ponechal v platnosti výrok uvedeného rozsudku, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), f) tr. řádu zrušil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 5 T 57/2015, a to v celém rozsahu. Vadami, které zjistil v rámci přezkumného dovolacího řízení je totiž zatížen i rozsudek soudu prvního stupně, a to nejen v jeho odsuzujícím výroku o vině, ale též ve zprošťující části výroku o vině. V tomto rozsahu však napravil pochybení okresního soudu odvolací soud, přičemž rovněž tento výrok, jímž byl obviněný R. K. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Děčíně ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 1 ZT 180/2014, a výrok, jímž krajský soud odkázal všechny označené poškozené podle §229 odst. 3 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních zůstaly rozhodnutím Nejvyššího soudu nezměněny. Podle §265 l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v rozsahu vysloveného zrušení znovu projednal a rozhodl.
27. V novém hlavním líčení se okresní soud bude znovu důsledně zabývat všemi skutkovými okolnostmi, které jsou významné pro naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku. Zjevně bude třeba doplnit dokazování v naznačeném směru za účelem prověření obhajoby obviněného především ve vztahu k možné formě jeho zavinění, poté musí soud provedené důkazy náležitě vyhodnotit nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu, a především srozumitelně, pečlivě a přesvědčivě vyjádřit své úvahy, jimiž byl v procesu hodnocení důkazů veden. Bude nutné vypořádat se s argumenty obhajoby, a pokud by okresní soud i nadále shledal u obviněného znaky skutkové podstaty stíhaného přečinu, musí respektovat zejména ustanovení §125 tr. řádu, ostatně jak mu naznačil již soud druhého stupně v napadeném rozsudku (viz strany 12 a 13 rozsudku krajského soudu), bude třeba vysvětlit, proč i za dosud učiněných skutkových zjištění, tedy že obviněný činil reálné kroky ve snaze získat zpět chybějící peněžní částku od bývalého statutárního orgánu obchodní společnosti Severní realitní, s. r. o., dospívá k závěru o jeho vině. Rovněž se soud neopomene náležitě zabývat zásadou subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu trestního práva jako ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tímto se bude snažit napravit všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Pokud by shledal [i navzdory tomu, že obviněný R. K. činil kroky k nápravě, u majitelů bytů a společenství vlastníků jednotek vzbuzoval důvěru, když někteří z nich dokonce i po prohlášení úpadku Severní realitní Děčín, s. r. o., využili nabízené možnosti a správou jejich bankovních účtů pověřili obchodní společnost Severní realitní Roudnice nad Labem, s. r. o., (nyní pod obchodní firmou LARKS, s. r. o.), jejíž jednatelkou je manželka obviněného], že je třeba i nadále právně kvalifikovat jednání jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, musí specifikovat, jaká majetková práva a jakých konkrétních subjektů mohla být ohrožena tím, že ihned po zjištění chybějících peněžních prostředků tuto skutečnost nezaznamenal do účetních podkladů a současně, zda tak učinil na základě doporučení či odborné rady spolupracující auditorské obchodní společnosti. Svoje závěry pak okresní soud promítne do popisu skutku tak, aby odpovídaly všem znakům skutkové podstaty uvedeného přečinu, jakož i do právní věty. Takové doplnění popisu skutku by přitom neznamenalo zhoršení postavení obviněného, jak je patrné i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Jinak ovšem v dalším řízení platí podle §264 odst. 2 tr. řádu zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu odsuzujícímu výroku o vině obviněného. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. řádu).
28. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 8. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu