ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1056.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1056/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2017 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 146/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 T 146/2016, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 T 146/2016, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“) zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, kterým měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ve znění zákona č. 494/2012 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), a jehož se měl dopustit tím, že
„dne 24. 5. 2016 v I., okres B.-v., prokazatelně převzal proti podpisu výzvu ze dne 9. 5. 2016 k nastoupení trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců do věznice v Brně nejpozději do 5 dnů od převzetí výzvy, kdy trest mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Benešově pod č. j. 2 T 204/2012-118 ze dne 23. 9. 2013, který nabyl právní moci dne 17. 12. 2013, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Benešově pod č. j. 2 T 204/2012-166 ze dne 24. 2. 2016, v právní moci dne 13. 4. 2016, a bez závažného důvodu trest nenastoupil až do dne 26. 6. 2016 do 08:25 hodin, kdy byl v obci I. na ulici H. omezen na svobodě Policií České republiky na základě příkazu Okresního soudu v Benešově k dodání do výkonu trestu odnětí svobody vydaného dne 6. 6. 2016.“
2. Odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
4. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a argumentaci soudů nižších stupňů, přičemž vyjádřil nesouhlas s jejich právním závěrem, že s odkazem na existenci údajně závažných důvodů bránících obviněnému v nástupu trestu odnětí svobody souzený skutek není trestným činem. Za obdobně vadný označil rovněž závěr nalézacího soudu spočívající v tom, že i navzdory naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku je společenská škodlivost jednání obviněného natolik nízká, že uplatnění jeho trestní odpovědnosti s poukazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřichází do úvahy.
5. Poté, co v obecnosti vymezil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, připomněl, že v dané trestní věci není pochyb o tom, že usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 2 T 204/2012, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 12 To 175/2016, jímž bylo rozhodnuto, že obviněný trest vykoná, je pravomocným a vykonatelným rozhodnutím ve smyslu §337 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k této skutečnosti soudům nižších stupňů vytknul, že autoritativní povahu těchto rozhodnutí zcela pominuly. V daných souvislostech poznamenal, že obviněný měl možnost se vyjádřit již v řízení o přeměně trestu před Okresním soudem v Benešově, avšak bez omluvy se nedostavil k veřejnému zasedání, ačkoliv byl řádně vyrozuměn o jeho konání, a že nevyužitím svého práva vědomě odkázal na skutkový podklad obsažený v trestním spise. Následně poukázal na to, že rozhodnutí Okresního soudu v Benešově bylo potvrzeno Krajským soudem v Praze, který posuzoval i okolnosti dodatečně sdělené obviněným v podané stížnosti, tj. jeho zdravotní stav i rodinné poměry dané péčí o zdravotně postiženou matku, přičemž s vědomím těchto skutečností mu stanovil dobu nástupu k výkonu trestu s přiměřenou lhůtou k obstarání svých záležitostí v délce pěti dnů. V návaznosti na to vyjádřil názor, že soudy obou stupňů v nyní posuzované věci uvedenou rozhodovací pravomoc Okresního soudu v Benešově a Krajského soudu v Praze v rámci polemiky se stanovenou pětidenní lhůtou k nástupu trestu, která je podle nich krátká, přinejmenším zpochybnily, čímž nepřípustně zasáhly do jejich výlučné rozhodovací pravomoci. Za nejzazší mezní hranici pro hodnotící úvahy soudů nižších stupňů ve vztahu k pravomocným rozhodnutím soudů v předchozí věci označil ta skutková zjištění, že obviněnému byl řádně doručen příkaz k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a že obviněný v soudem stanovené lhůtě k výkonu trestu nenastoupil. V této souvislosti rovněž namítl, že úvahy soudů nižších stupňů stran údajně krátké lhůty k nástupu trestu neobstojí již proto, že v souladu se zásadou rychlosti řízení a zásadou oficiality promítající se do §321 odst. 1 tr. ř. je třeba nařídit výkon trestu co možná nejrychleji po právní moci rozhodnutí, podle kterého se má nepodmíněný trest odnětí svobody vykonat, k čemuž příkladmo poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 10/2012.
6. Nejvyšší státní zástupce dále konstatoval, že z výše uvedených procesních podmínek vyplynula povinnost obviněného nastoupit trest na výzvu soudu, přičemž okolností, pro kterou by tak učinit nemusel, by byl podle zákona pouze „závažný důvod“, takže za daného skutkového stavu bylo úkolem soudů nižších stupňů posoudit výlučně to, zda byly na straně obviněného zjištěny závažné důvody, nikoli zkoumat přiměřenost délky soudem stanovené lhůty k nástupu trestu. V návaznosti na to shrnul teoretické a judikaturní východiska stran pojmu „závažný důvod“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku s tím, že pokud u obviněného takový závažný důvod nevznikl a výkon trestu nenastoupil, naplnil svým jednáním znaky skutkové podstaty výše uvedeného přečinu. K tomu uvedl, že z obviněným opakovaně namítaných zdravotních problémů ani z péče o nemocnou matku nelze dovodit, že se jednalo o náhlou a nečekanou situaci, načež připomněl, že obviněný sám označuje svůj zdravotní stav i stav jeho matky za dlouhodobý, což vyplývá i z provedených listinných důkazů. Opětovně podotkl, že tyto okolnosti hodnotil i Krajský soud v Praze při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o přeměně trestu, jakož i při vydání příkazu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody. Zdravotní problémy obviněného vyplývající z lékařských zpráv (hypertenze, diabetes, zažívací problémy) neshledal takovými, které by mu bránily v nástupu výkonu trestu odnětí svobody, kde by mu posléze byla poskytnuta patřičná lékařská péče. Z dalších listinných důkazů pak podle nejvyššího státního zástupce plyne, že obviněný sám vyhodnotil, že jeho zdravotní stav jej neohrožuje na životě ani nevyžaduje nezbytně hospitalizaci, když nabídku praktického lékaře k hospitalizaci odmítl, byť z důvodů osobních. V dané souvislosti pak poznamenal, že z lékařských zpráv nevyplývá ani to, že by život nebo zdraví obviněného byly výkonem trestu odnětí svobody bezprostředně ohroženy, a ke zmínce soudu prvního stupně o hospitalizaci obviněného na jednotce intenzivní péče uvedl, že k této došlo až po jeho zadržení policií, a nikoli v době, kdy měl trest nastoupit. Dále konstatoval, že ani okolnost, že obviněný žil ve společné domácnosti se svou nemocnou matkou, o níž se dlouhodobě staral, není relevantním důvodem k nenastoupení trestu, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 558/2015, s tím, že péče o nemocnou matku trvající již dlouhou dobu před rozhodnutím o výkonu trestu nebyla zákonem předpokládanou náhlou a neočekávanou překážkou, na kterou obviněný nebyl připraven a kterou by musel nečekaně řešit.
7. Za zcela liché označil rovněž úvahy nalézacího soudu ohledně možné interpretace některého z četných podání obviněného jako žádosti o odklad výkonu trestu. K tomu uvedl, že ani z jednoho ustanovení trestního řádu různě upravujících možnost odkladu výkonu trestu odnětí svobody nevyplývá, že by podání takového návrhu bylo spojeno s odkladným účinkem nástupu výkonu trestu, takže obviněný se podáním uvedeného návrhu nemůže zbavit povinnosti trest nastoupit, načež příkladmo odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 7 Tdo 732/2014. Nadto v obecnosti konstatoval, že v případě zdravotních problémů odsouzeného je možné odložit výkon trestu odnětí svobody toliko na základě lékařské zprávy o jeho hospitalizaci v lůžkovém zdravotnickém zařízení, přičemž z takové zprávy musí nepochybně vyplývat, že jeho život nebo zdraví by byly výkonem trestu ohroženy, zatímco postup podle §322 odst. 1 tr. ř. je vyloučen v případě, že takové skutečnosti vyplynou jen z lékařské zprávy o ambulantním vyšetření a neexistují žádné jiné skutečnosti svědčící o vážnosti zdravotního stavu odsouzeného, k čemuž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 201/2012. Poté připomněl, že v trestní věci obviněného žádná zpráva o hospitalizaci předložena nebyla a výkon trestu odnětí svobody, i navzdory jeho vážným zdravotním problémům, jeho život či zdraví v době určeného nástupu neohrožoval. Dodal, že obviněný doručil svá podání, o nichž se zmiňuje soud prvního stupně v souvislosti s údajnou možností posoudit je jako žádost o odklad trestu, až po uplynutí lhůty k nástupu trestu.
8. Ničím nepodloženými shledal také závěry nalézacího soudu, s nimiž se následně ztotožnil soud odvolací, že obviněný začal ihned po doručení výzvy podnikat kroky k vytvoření podmínek pro nástup výkonu trestu. V této souvislosti namítl, že soudy nekonkretizovaly skutkové okolnosti, z nichž takový závěr dovodily, a to alespoň v rozsahu, z něhož by bylo možné zjistit, o jaké důkazní prostředky lze takový skutkový závěr opřít, takže v uvedeném ohledu označil jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Navíc podotknul, že toto tvrzení soudů je neopodstatněné tím spíše, že obviněný ani po uplynutí stanovené pětidenní lhůty k výkonu trestu, byť se zpožděním, dobrovolně nenastoupil, a musel do něj být dodán po více jako třech týdnech policejním orgánem na základě příkazu k dodání do výkonu trestu.
9. Nejvyšší státní zástupce v neposlední řadě rozvedl své výhrady vůči úvahám soudu prvního stupně stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe za současného tvrzení, že jednáním obviněného nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. K tomu totiž konstatoval, že uplatnění uvedené zásady mající odraz v §12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě až tehdy, je-li nepochybné, že formální znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny. Nalézacímu soudu rovněž vytknul, že podrobněji nerozvedl skutečnosti, na jejichž podkladě by bylo možné učinit závěr o malé závažnosti jednání obviněného, nýbrž se spokojil s obecným odkazem na argumentaci k absenci znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu. Především však vyjádřil nesouhlas s tvrzením soudu prvního stupně o malé společenské škodlivosti jednání obviněného. Po vymezení obecných východisek stran zásady subsidiarity trestní represe poukázal na to, že obviněný ignoroval výzvu k nástupu do výkonu trestu, jež mu byla doručena dne 24. 5. 2016, a teprve po více než třech týdnech, co udržoval protiprávní stav, byl do výkonu trestu dodán. Dále připomněl, že s přihlédnutím k (byť nepravomocnému) rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 2. 2016 o přeměně podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný měl obviněný dostatek času na obstarání svých záležitostí, včetně zabezpečení náhradní péče pro svou zdravotně postiženou matku, v tomto směru však ničeho neučinil. Zdůraznil přitom, že zájem společnosti na potrestání pachatele trestné činnosti nemůže být popřen jeho nepříznivým zdravotním stavem, který jinak neohrožuje jeho život a zdraví, ani nahrazen nutností péče o rodinného příslušníka za situace, kdy se nejedná o naléhavou skutečnost, neboť v opačném případě by došlo k popření smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku i jeho samotné aplikace. V těchto souvislostech zmínil též konstatování nalézacího soudu, že obviněný se neskrýval, přebíral zásilky a z jeho strany nebyly zjištěny řádné obstrukce, k čemuž podotkl, že obviněnému je kladeno za vinu jednání spočívající v nenastoupení výkonu trestu, nikoli spáchání trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v jeho druhé alternativě, podle níž pachatel „jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu“. Se zřetelem k uvedeným skutečnostem dovodil, že jednání obviněného nevykazuje žádné specifické rysy, které by odůvodňovaly závěr, že jím spáchaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, nýbrž jde o jednání svým charakterem, okolnostmi spáchání i poměry pachatele pro obdobné trestné činy typické, takže závažnost souzeného jednání vylučuje věc z dosahu §12 odst. 2 tr. zákoníku a uplatnění trestní odpovědnosti je zcela namístě.
10. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, a pokud soud prvního stupně učinil závěr opačný, tak jeho rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nalézacímu soudu současně vytknul, že své rozhodnutí zatížil vadou v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť přinejmenším jeho tvrzení, že obviněný začal ihned po doručení výzvy podnikat kroky k vytvoření podmínek pro nástup výkonu trestu, z provedených důkazů nevyplývá. V návaznosti na to dovodil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož soud druhého stupně rozhodl o zamítnutí odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Vzhledem ke shora rozvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 T 146/2016, jakož i všechna případná další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládá §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný tak, že s názorem dovolatele nesouhlasí a opětovné projednání považuje za zbytečné. Namítl, že státní zástupce v podstatě jen požaduje hodnocení stávajících důkazů odlišným způsobem, avšak nepředkládá žádné nové důkazy ani skutečnosti, které by svědčily v neprospěch obviněného. Ztotožnil se přitom s názorem soudů nižších stupňů, jež hodnotily „závažné důvody“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve vzájemných souvislostech jako celek, a to na rozdíl od státního zástupce, který již v podaném odvolání hodnotil tyto důvody izolovaně. Současně poukázal na to, že judikatura ani právní názory neposkytují žádný konkrétní návod, jak klíčové znaky pojmu „závažný důvod“ posuzovat, a proto jsou ponechány zcela na úvaze soudu, přičemž vždy záleží na tom, zda soud shledá konkrétní okolnosti stojící na straně obviněného jako důvody závažné pro nenastoupení trestu odnětí svobody. V daném směru poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 249/2012, z něhož má plynout, že není podmínkou, aby došlo k náhlé změně zdravotního stavu, jak uvádí státní zástupce ve svém dovolání. V návaznosti na to konstatoval, že není pochyb o tom, že v jeho případě byly jako důvod dány nejen jeho závažné zdravotní potíže, ale i potíže jeho matky. Navzdory dlouhodobosti špatného zdravotního stavu obviněného a jeho matky, tento podotkl, že jeho zdravotní stav se zhoršil v den zadržení policií, načež byl po prohlídce lékařem okamžitě hospitalizován šest dnů na jednotce intenzivní péče a následně čtyři týdny na interním oddělení. Připomněl rovněž, že hospitalizace mu byla vzhledem k jeho nepříznivému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nabízena již dříve, musel ji však odmítnout z důvodu péče o nemocnou matku, která je na jeho pomoci závislá. Za další důležitý fakt nasvědčující tomu, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty daného přečinu, označil to, že se nikde neskrýval, po celou dobu se zdržoval v místě svého bydliště, kde pečoval o svoji matku, chodil k lékaři, nevyhýbal se doručování listin, ani nečinil žádné účelové obstrukce, jelikož má z toho plynout, že se nesnažil mařit výkon rozhodnutí, ani se neoprávněně nebránil nástupu výkonu trestu. Dodal, že jeho záměrem byla především snaha získat dostatek času pro zajištění náhradní péče o nemocnou matku a také to, aby byl sám ze zdravotního hlediska ve stavu způsobilém k nástupu výkonu trestu. Dále vyjádřil souhlas s názorem nalézacího soudu stran své snahy řešit nastalou situaci, k čemuž poznamenal, že ačkoli to právně vzdělanému člověku může připadat nedostatečné, za dané situace dělal, co mohl, aby se neprotivil rozhodnutí o výkonu trestu, avšak je zřejmé, že v tak krátké době (pěti dnů) nemohl být schopen vyřídit všechny potřebné záležitosti týkající se jeho zdravotního stavu a péče o nemocnou matku. Podle jeho názoru tak podání obžaloby i dovolání státního zastupitelství trpí přehnaným formalizmem, jelikož není přihlíženo ke konkrétním okolnostem případu, na něž zákonodárce pamatoval při vnesení pojmu „závažného důvodu“ do příslušného ustanovení a s nimiž se soudy nižších stupňů detailně zabývaly. S ohledem na uvedené skutečnosti setrval na svém přesvědčení, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť nenastoupil trest odnětí svobody, nikoli však bez závažného důvodu, ani se jiným způsobem neoprávněně nebránil nástupu jeho výkonu.
13. Ze shora rozvedených důvodů obviněný shledal dovolání nejvyššího státního zástupce neopodstatněným, neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou správná, a navrhl proto, aby bylo odmítnuto.
III.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
15. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci označeného dovolacího důvodu jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Podstatou dovolacích námitek je posouzení toho, zda byly u obviněného dány závažné důvody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, které by omlouvaly jeho nenastoupení výkonu trestu odnětí svobody, potažmo zda byly správné úvahy nalézacího soudu o eventuální vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud shledal, že takové námitky byly z hlediska výše vymezených dovolacích důvodů uplatněny relevantně, načež přistoupil k posouzení jejich důvodnosti.
IV.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nezaložil podmínky pro rozhodnutí o dovolání způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř., tj. cestou jeho odmítnutí, Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle §265i odst. 3 tr. ř., a poté seznal, že dovolání je důvodné, přičemž k takovému závěru dospěl na podkladě následujících skutečností.
21. Nejvyšší soud v první řadě připomíná argumentaci soudů nižších stupňů, na jejímž základě byl obviněný zproštěn obžaloby pro výše vymezený skutek, kterým měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí nebo vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku ve znění zákona č. 494/2012 Sb.
22. Soud prvního stupně sice dospěl k závěru, že skutek vymezený ve výroku jeho rozsudku se stal a že ho spáchal obviněný, zároveň však dovodil, že obviněný z objektivních důvodů nebyl schopen ve stanovené lhůtě nastoupit trest odnětí svobody tak, aby nebyl ohrožen na zdraví nebo dokonce na životě, a to i navzdory tomu, že jeho nemoc byla dlouhodobého charakteru, takže u něho nedošlo k náhlé změně zdravotního stavu, jak požaduje nalézacím soudem citovaná doktrína. Uvedený právní závěr opřel o skutková zjištění, podle nichž musel být obviněný po zadržení Policií ČR vyšetřen lékařem, po dodání do výkonu trestu odnětí svobody umístěn na jednotce intenzivní péče a následně měsíc hospitalizován. V těchto souvislostech dále připomněl, že z lékařské zprávy z diabetologické ambulance ze dne 2. 6. 2016 vyplývá, že s ohledem na zhoršující se zdravotní stav obviněného „bude v krajním případě zvažována jeho hospitalizace“, a že z lékařské zprávy praktické lékařky bylo zjištěno, že v období nenastoupení trestu odnětí svobody byla obviněnému nabízena hospitalizace, kterou však z důvodu péče o špatně pohyblivou matku odmítl. V návaznosti na to nalézací soud konstatoval, že na straně obviněného byly splněny podmínky nenastoupení trestu ze závažných důvodů, které shledal nejen v jeho nepříznivém zhoršujícím se zdravotním stavu, ale i v těžké rodinné situaci spočívající v péči o nemocnou matku. Soud prvního stupně dále zmínil, že obviněný se na nástup výkonu trestu objektivně nemohl připravit předem, neboť nevěděl, že již bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí o přeměně trestu, jelikož usnesení stížnostního soudu mu bylo doručeno spolu s výzvou k nastoupení výkonu trestu do pěti dnů, jakož i to, že obviněný podal proti rozhodnutí stížnostního soudu zjevně nepřípustné „odvolání“, které mohlo být podle názoru nalézacího soudu posouzeno jako žádost o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů. K závěru o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku nalézací soud rovněž připomněl, že obviněný ihned po doručení výzvy k výkonu trestu začal podnikat kroky k vytvoření podmínek, aby mohl bez ohrožení svého zdraví a bez ohrožení péče o matku do výkonu trestu nastoupit. O skutečnosti, že obviněný se nijak nepokoušel mařit výkon rozhodnutí, pak podle soudu prvního stupně svědčí i velmi krátká časová souslednost mezi kroky Okresního soudu v Benešově, jakož i to, že obviněný se nevyhýbal doručování listin, ani se neskrýval, nýbrž se zdržoval v místě svého bydliště a nebyly zjištěny ani žádné účelové obstrukce, jež by měly vzbudit zdání, že trest nemůže objektivně ze závažných důvodů nastoupit. Nalézací soud nad rámec toho poznamenal, že i za předpokladu naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku není jednání obviněného „s ohledem na okolnosti, za kterých sám nenastoupil do výkonu trestu odnětí svobody“ natolik společensky škodlivé, aby v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodňovalo vznik trestní odpovědnosti.
23. Odvolací soud se následně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. V odůvodnění svého usnesení sice připustil, že jednotlivé důvody na straně obviněného týkající se krátké lhůty k nastoupení výkonu trestu, jeho zdravotního stavu a nutnosti péče o matku nemusí být důvodem pro zproštění, poté však dodal, že odvolávající se státní zástupkyně tyto důvody (zejména zdravotní stav matky obviněného) v zásadě bagatelizuje a hodnotí je izolovaně, a to na rozdíl od nalézacího soudu, který je hodnotil ve vzájemných souvislostech. Poté soud druhého stupně vyjádřil názor, že při celkovém zohlednění situace obviněného nelze pominout velmi krátkou dobu k nastoupení výkonu trestu v trvání pěti dnů i další komplikace týkající se jeho zdravotního stavu a zejména zdravotního stavu jeho matky, přičemž za irelevantní v tomto směru označil námitku státní zástupkyně, že matka obviněného je osobou závislou na pomoci jiného již od 1. 8. 2015, a že se tak nejednalo o náhlé zhoršení jejího zdravotního stavu, načež odvolací soud opětovně zdůraznil velmi krátkou dobu stanovenou k nástupu výkonu trestu.
24. Nejvyšší soud dále připomíná související teoretická východiska pro posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů. Trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo tím, že se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Citovaná skutková podstata tak obsahuje dvě alternativy protiprávního jednání, přičemž k závěru o trestní odpovědnosti za daný trestný čin postačuje naplnění jedné z těchto alternativ. Pokud tedy pachatel trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody , nemusí zároveň jiným způsobem neoprávněně bránit nástupu výkonu tohoto trestu.
25. Již na tomto místě tudíž nutno označit názor soudu prvního stupně, na jehož základě opřel svůj závěr o existenci závažných důvodů ve smyslu první alternativy protiprávního jednání vymezené v §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku také o skutečnost, že „obviněný se nevyhýbal doručování listin, ani se neskrýval, a nebyly zjištěny ani žádné účelové obstrukce, jež by měly vzbudit zdání, že trest nemůže objektivně ze závažných důvodů nastoupit“, za nesprávný. Takové okolnosti by totiž byly relevantní pouze ve vztahu k druhé alternativě protiprávního jednání upravené v §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, která požaduje, aby se pachatel daného trestného činu jiným způsobem neoprávněně bránil nástupu výkonu tohoto trestu.
26. Z trestněprávní doktríny k ustanovení §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pak plyne, že závažným důvodem může být především změna zdravotního stavu reálně bránící odsouzenému trest odnětí svobody nastoupit nebo přechodná těžká situace v rodině (potřeba zajistit péči o bezvládného partnera nebo rodiče, úmrtí v rodině atp.) [srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Zvláštní část. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3191]. Jiná komentářová literatura nadto uvádí, že závažným důvodem pro nenastoupení výkonu trestu může být některá skutečnost odůvodňující zároveň odklad výkonu trestu podle §322 - §323 tr. ř., pokud by např. z lékařské zprávy o hospitalizaci odsouzeného v lůžkovém zdravotnickém zařízení nebo z jiných skutečností vyplývalo, že výkon trestu by ohrozil jeho život nebo zdraví (srov. Draštík, A. a kol. Trestní zákoník: komentář. II. díl (§233 až 421). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2655).
27. Z judikatury Nejvyššího soudu se v daných souvislostech podává, že trestní zákoník sice nedefinuje pojem „závažný důvod“ významný z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, může jím však být jen reálně existující okolnost, v důsledku níž obviněný není schopen se k nástupu výkonu trestu odnětí svobody dostavit. Za takový důvod je vedle závažných zdravotních potíží možné považovat i jiné závažné problémy , pokud však jsou svým nepříznivým dopadem do poměrů obviněného či jeho rodiny srovnatelné se závažnými zdravotními potížemi (např. bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu apod.) Podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 249/2012, publikované pod č. 31/2013 Sb. rozh. tr.].
28. Poukázat možno též na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1325/2013. Obviněný v této trestní věci v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, pečoval o svou plně invalidní matku, přičemž neučinil žádné aktivní kroky pro zabezpečení její náhradní péče. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že odkázanost matky obviněného na pomoc jiné osoby nebyla v daném případě náhle nastalou okolností , na níž by obviněný musel reagovat, neboť jí poskytoval péči již delší dobu před stanoveným termínem nástupu výkonu trestu, věděl o své povinnosti výkon trestu nastoupit a měl dostatek času pro zajištění náhradní péče pro svou matku (pouze pro úplnost lze poznamenat, že obviněnému v této věci byla stanovena rovněž pětidenní lhůta k nástupu výkonu trestu odnětí svobody). Obviněnému tak podle názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v citovaném rozhodnutí nesvědčila náhle vzniklá překážka nebo okolnost vztahující se k jeho blízkému rodinnému příslušníku , kterou by bylo možné hodnotit jako závažný důvod bránící nástupu výkonu trestu. I na podkladě těchto závěrů byly v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 4 Tdo 594/2015, definovány tři hlavní pojmové znaky závažného důvodu ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku – závažnost, náhlost a neočekávanost .
29. Se zřetelem k vymezeným doktrinálním a judikaturním východiskům Nejvyšší soud konstatuje, že pro právní posouzení důvodů nenastoupení trestu odnětí svobody na straně obviněného jako závažných ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku mohly být v nyní souzené věci relevantní pouze skutková zjištění o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu a péči o jeho nemocnou matku. Další okolnosti uvedené soudy nižších stupňů (vedle již zmíněné irelevantní absence „obstrukčního jednání“ obviněného) nicméně závěr o existenci závažných důvodů na straně obviněného ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku odůvodnit nemohou. K těmto lze pouze na okraj poznamenat, že postup Okresního soudu v Benešově i Krajského soudu v Praze byl zcela standardní, a to včetně stanovení lhůty k nástupu výkonu trestu odnětí svobody v délce pěti dnů , jakož i doručení výzvy k nástupu trestu odnětí svobody společně s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016 o zamítnutí stížnosti obviněného proti rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 2. 2016 o přeměně trestu. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z provedených důkazů pak nikterak nevyplývá, jaké kroky měl obviněný podnikat k vytvoření podmínek, aby mohl do výkonu trestu nastoupit bez ohrožení svého zdraví a péče o matku (podnikáním takových kroků by mohlo být např. zařizování náhradní péče o nemocnou matku), takže ani tuto okolnost zmíněnou nalézacím soudem nelze v dané věci zohlednit při posuzování závažnosti důvodů bránících obviněnému v nástupu výkonu trestu. V neposlední řadě ani skutečnost, že obviněný po převzetí výzvy k nástupu výkonu trestu učinil podání, které mohlo být podle názoru nalézacího soudu posouzeno jako návrh na odklad výkonu trestu, nemůže ospravedlnit jeho protiprávní jednání ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (srov. přiměřeně shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 8 Tdo 249/2012).
30. Stran zhoršujícího se zdravotního stavu obviněného nutno uvést, že tento není možné právně posoudit jako takový, který by mu reálně bránil v nástupu výkonu trestu odnětí svobody za cenu ohrožení jeho zdraví nebo života. Není úmyslem Nejvyššího soudu zdravotní potíže obviněného nikterak bagatelizovat, nicméně jejich charakter neskýtá dostatečný skutkový podklad pro učinění právního závěru o existenci závažného důvodu nenastoupení trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jelikož u obviněného se jednalo o dlouhodobě trvající zdravotní problémy , které se sice postupně zhoršovaly, nicméně obviněnému nijak reálně nebránily v nástupu výkonu trestu. Na tomto místě je zapotřebí podotknout, že obviněný v době, kdy měl nastoupit výkon trestu, nebyl hospitalizován (byť mu hospitalizace byla nabízena), nýbrž byl schopen docházet na lékařské kontroly a intenzivně pečovat o svou nemocnou matku, a jak se podává z rozsudku soudu prvního stupně, v den zadržení byl podle vyjádření lékaře schopen i umístění v policejní cele za současné kontroly jeho zdravotního stavu (viz str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Nezanedbatelnou není ani ta okolnost vyplývající z lékařské zprávy ze dne 23. 6. 2016, že v dopoledne po jeho zadření byla v jeho krvi zjištěna přítomnost alkoholu (1,4‰), jehož požívání mu bylo právě s ohledem na jeho zdravotní stav zakázáno. Zdravotní stav obviněného po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody nemůže mít na právní posouzení existence „závažných důvodů“ v době protiprávního nenastoupení výkonu trestu žádný vliv, nicméně i tento napovídá o tom, že obviněný byl výkonu trestu odnětí svobody i navzdory zdravotním potížím schopen.
31. Ohledně péče obviněného o jeho nemocnou matku možno s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1325/2013, konstatovat, že ani tato okolnost na straně obviněného nemůže být právně kvalifikována jako závažný důvod nenastoupení trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, neboť obviněný pečoval o svou matku dlouhodobě , již od roku 2007 a intenzivněji od 1. 8. 2015, od kdy je jeho matka osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), takže se nejednalo o náhle nastalou potřebu péče o blízkého rodinného příslušníka, která by eventuálně mohla ospravedlnit nenastoupení výkonu trestu. Nadto lze poznamenat, že obviněný i navzdory skutečnosti, že již dne 24. 2. 2016 bylo nepravomocně rozhodnuto o přeměně jeho podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, nečinil žádné konkrétní kroky k zajištění případné náhradní péče o svou matku, a to ani v době trvání protiprávního stavu nenastoupení trestu odnětí svobody, tj. od 24. 5. 2016 do 23. 6. 2016 (resp., jak již výše zmíněno, žádné takové kroky nevyplývají z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ani z provedených důkazů).
32. Se zřetelem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shrnuje, že hmotně právní posouzení skutkových okolností na straně obviněného (a to jednotlivě, ani v jejich souhrnu) jako závažných důvodů nenastoupení trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku není správné, takže již z tohoto důvodu bylo nutné přistoupit ke kasaci dovoláním napadených rozhodnutí.
33. Nejvyšší soud se nad rámec toho alespoň ve stručnosti vyjádří i ke správnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe ze strany nalézacího soudu, k čemuž prvně vymezí související obecná východiska.
34. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb.).
35. Soud prvního stupně v rámci svých úvah o eventuální vhodnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe pouze v obecnosti odkázal na okolnosti, které posoudil jako závažné důvody nenastoupení trestu odnětí svobody na straně obviněného ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku. Nejvyšší soud však konstatuje (i se zřetelem k výše již rozvedeným skutečnostem), že tyto okolnosti nevypovídají o tom, že by jednání obviněného vybočovalo z mezí běžně se vyskytujících trestných činů skutkové podstaty podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, přičemž nalézacímu soudu nutno vytknout především obecnost jeho argumentace vztažené k závěru o vhodnosti uplatnění §12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož takový hmotně právní závěr je vždy zapotřebí odůvodnit konkrétními okolnostmi vychylujícími souzený skutek z dosahu trestního práva.
36. Nejvyšší soud s ohledem na výše rozvedené skutečnosti shrnuje, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť u obviněného nebyly dány závažné důvody nenastoupení trestu odnětí svobody ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a za nesprávné nutno označit i hmotně právní úvahy nalézacího soudu stran vhodnosti užití §12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitky nejvyššího státního zástupce tak naplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem ke skutečnosti, že usnesením soudu druhého stupně bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov proti rozsudku nalézacího soudu, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
37. Z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud postupoval podle §265k odst. 1 tr. ř. a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 To 23/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 12 T 146/2016. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
38. V dalším řízení bude Okresní soud Brno-venkov povinen znovu posoudit jednání obviněného v intencích výše uvedeného, zejména se zřetelem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům stran výkladu pojmu „závažné důvody“ ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, jakož i aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve světle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom nalézací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
39. Jelikož zjištěné vady napadených rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu