ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1068.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1068/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný Ing. V. T., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 13/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 1 T 13/2016-293, a to v celé jeho odsuzující části, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se za použití §222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného Ing. V. T. pro skutek spočívající v tom, že
dne 12. ledna 2015 okolo 08.20 hodin na benzinové čerpací stanici Benzina v obci N. přistoupil k vozidlu své bývalé manželky, v němž na místě spolujezdce seděl P. V., otevřel dveře a domáhal se vydání mobilního telefonu, P. V. vytáhl z vozidla, přičemž se mu stále snažil z ruky vytrhnout mobilní telefon Samsung Galaxy ACE, černé barvy, s vloženou SIM tel. č. ......, následně začal P. V. kousat do ruky, v níž dotyčný držel předmětný mobilní telefon, čímž jej přinutil mobil pustit, poté i s mobilním telefonem odjel pryč,
v němž byl obžalobou státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ZT 139/2015, a posléze rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 1 T 13/2016-293, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347, spatřován přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku,
p o s t u p u j e
Městskému úřadu v Neratovicích, odboru správních činností a dopravy,
neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 1 T 13/2016-293 , byl obviněný Ing. V. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 12. ledna 2015 okolo 08.20 hodin na benzinové čerpací stanici Benzina v obci N. přistoupil k vozidlu své bývalé manželky, v němž na místě spolujezdce seděl P. V., otevřel dveře a domáhal se vydání mobilního telefonu, P. V. vytáhl z vozidla, přičemž se mu stále snažil z ruky vytrhnout mobilní telefon Samsung Galaxy ACE, černé barvy, s vloženou SIM tel. č. ......., následně začal P. V. kousat do ruky, v níž dotyčný držel předmětný mobilní telefon, čímž jej přinutil mobil pustit, poté i s mobilním telefonem odjel pryč.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 a §81 odst. 2 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ZT 139/2015, v části týkající se dílčího útoku pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Pro úplnost se dodává, že pravomocným usnesením ze dne 11. 11. 2016 rozhodl nalézací soud o další části současně žalovaného skutku právně (dílčích útocích pokračujícího trestného činu) kvalifikovaném jako přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku tak, že jej postoupil Městskému úřadu v Neratovicích, neboť posuzované jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako přestupek.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (jeho odsuzující části) rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., neboť namítá, že skutek, tak jak byl soudem prvního stupně zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde. S ohledem na intenzitu a průběh činu, pohnutku obviněného, okolnosti případu a následky činu nenaplňuje znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel uvádí, že k žádnému napadení nedošlo, neboť poškozeného pouze mírně kousl do ruky, kdy jeho jednání bylo sice nestandardní, nemělo však delšího trvání a především nevznikla nikomu žádná újma ani na zdraví, ani na majetku. Jeho jednání proto nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti a bylo na místě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe. Jednání by tak mělo být posuzováno maximálně jako přestupek podle zákona č. 200/1990 Sb.
6. Obviněný dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily kamerový záznam, kdy odvolací soud se s tímto ani neseznámil. Má za to, že ze záznamu je patrné, že poškozeného z auta nevytáhl a ten naopak z auta vystoupil sám. Upozorňuje na lékařskou zprávu o zranění poškozeného, ve které není žádné poranění uvedeno, a na fotodokumentaci levé horní končetiny poškozeného, na které také není žádné zranění vidět.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 1 T 13/2016-293, zrušil, a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Mělníku k novému projednání a rozhodnutí.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), který uvedl, že se s argumentací dovolatele ztotožňuje a dodal, že z výroku ani odůvodnění rozsudku není patrno, že by popsaný konflikt probíhal hlučně či přitáhl pozornost dalších osob. Motivem útoku bylo toliko získání zpět mobilního telefonu. Má tedy za to, že právě předmětná věc je příkladem jednání, které podle původního úmyslu zákonodárce nemělo být kriminalizováno, neboť se jednalo pouze o nevhodné, ale nijak extrémně hrubé řešení ryze osobního sporu na veřejném místě. Odkázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se kvalifikace přečinu výtržnictví.
9. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu nalézacího zrušil, aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
14. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
15. Protože námitky uplatněné obviněným v jeho dovolání svědčí o tom, že nejsou dány podmínky pro rozhodnutí o jeho mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. dovoláním napadená rozhodnutí a dospěl k poznatku o důvodnosti právních závěrů dovolatele.
vlastní posouzení dovolání
16. Přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo „ se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí .“
17. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
18. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
19. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemusí každé napadení jiného, jehož se útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (srov. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). V souladu se zásadou subsidiarity trestní represe je tedy nutné individuálně posoudit všechny okolnosti daného případu, neboť „ aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost jako je tomu v případě hrubé neslušnosti nebo hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu…“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012). V případech, kdy porušení chráněného zájmu nedosáhne požadované intenzity je tedy na místě uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V tomto případě lze méně závažné projevy narušení občanského soužití a veřejného pořádku postihnout jako přestupky podle §47 a §49 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
20. Přečin výtržnictví je v trestním zákoníku systematicky zařazen do hlavy X. jeho zvláštní části, tj. mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných. Z toho vyplývá, že i v případě přečinu výtržnictví podle §358 tr. zákoníku je hlavním předmětem ochrany veřejný klid a pořádek. „ Předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, jakými jsou např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. “ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002).
21. Z uvedeného vyplývá, že napadení jiného, přestože k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném zpravidla nelze považovat za výtržnost, pokud nesměřuje primárně k porušení hlavního chráněného zájmu, veřejného pořádku. O výtržnost se tedy nejedná v případech, „ kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod .“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016).
22. V případech posuzování naplnění znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné se vždy zabývat otázkou, zda jednání útočníka směřuje skutečně primárně k narušení veřejného pořádku a jestli narušení chráněného zájmu dosahuje intenzity potřebné k uplatnění odpovědnosti podle trestního práva. Každý případ tak musí být posuzován individuálně, zejména podle způsobu provedení činu, intenzity útoku, jeho dominantních rysů a průběhu, podle celkových okolností, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod.
23. V posuzovaném případě obviněný podle skutkových zjištění nalézacího soudu přistoupil k vozidlu své bývalé manželky, v němž na místě spolujezdce seděl P. V., otevřel dveře a domáhal se vydání mobilního telefonu, P. V. vytáhl z vozidla, přičemž se mu neustále snažil z ruky vytrhnout mobilní telefon, následně začal P. V. kousat do ruky, v níž dotyčný držel mobilní telefon, čímž jej přinutil mobil pustit. Z dokazování dále vyplynulo, že dotyčný mobilní telefon byl skutečně vlastnictvím obviněného, P. V. byl v době, kdy k incidentu došlo současným partnerem bývalé manželky obviněného.
24. V hlavním líčení k věci vypovídal obviněný, jenž přiznal, že s poškozeným měl rozpor, kdy po něm žádal vrácení telefonu, popřel však, že by jej vytáhl z vozidla, přiznal dále, že se o telefon přetahovali, kdy následně poškozeného kousl do ruky, ten pustil telefon a obviněný si ho vzal a odešel. Svědkyně I. T. v hlavním líčení k incidentu vypověděla, že byla uvnitř benzinové stanice, když z venku slyšela, že se tam něco děje. Vyšla ven v momentě, kdy obviněný vytahoval poškozeného z auta. Pošťuchovali se pak a obviněný pokousal poškozeného na ruce. Soud však vyšel z poznatku (str. 18 rozsudku), že z videozáznamu z benzinové stanice bylo zjištěno, že svědkyně I. T. byla po celou dobu incidentu uvnitř obchodu, kdy na cca 13 vteřin stála u prosklených dveří obchodu a po zbytek času byla v části obchodu mezi regály, kde je pevné zdivo. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze záznamu je dále patrné, že obviněný „ otevřel dveře spolujezdce a donutil P. V. vystoupit z auta, následně oba muži stáli venku před vozidlem a dohadovali se .“ Důkaz výslechem poškozeného P. V. nebyl nalézacím soudem proveden, neboť tohoto se nepodařilo předvolat ani opakovaným zasíláním předvolání na soudu známé adresy a adresu trvalého pobytu a ani Policii ČR se nepodařilo vypátrat, kde se svědek zdržuje.
25. Nalézací soud podle odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že jednáním obviněného byla naplněna skutková podstata přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „ se dopustil na místě veřejnosti přístupném (benzinové čerpací stanice) výtržnosti tím, že napadl jiného “. Odvolací soud věc z podnětu odvolání obviněného přezkoumal a došel k závěru, že závěry nalézacího soudu jsou správné. Uvedl, že ze strany obviněného se jednalo o poměrně intenzivní napadení poškozeného, ke kterému došlo na místě veřejnosti přístupném, a jeho jednání „ dosáhlo tak vysokého stupně společenské škodlivosti, že je na místě použít jako ultima ratio trestní předpisy “. Za okolnost zvyšující stupeň společenské škodlivosti pak považoval, že obviněný je osobou, jež v minulosti projevila sklony k páchání násilné trestné činnosti.
26. Z výše uvedeného vyplývá, že soudy dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu toliko na základě toho, že obviněný na místě veřejnosti přístupném napadl jiného, resp. při zohlednění skutečnosti, jež není znakem skutkové podstaty (trestní minulost dovolatele). Nezabývaly se však již podrobně dalšími okolnostmi případu. Z výpovědí obviněného a svědkyně I. T. je zřejmé, že po delší dobu mezi nimi docházelo ke konfliktům a obviněný zcela nepřiměřeně reagoval na ukončení jejich manželství ze strany svědkyně. Obviněný očividně velmi nelibě nesl také nový vztah své bývalé manželky s poškozeným. Incident na čerpací stanici tak byl bezpochyby vyústěním tohoto jejich individuálního konfliktu. Přestože se tento konflikt udál na benzinové stanici, která zcela jistě splňuje požadavky na místo veřejně přístupné, nelze jednání obviněného automaticky považovat za narušující veřejný pořádek v intenzitě odůvodňující jeho trestní postih. Celý incident, jak si ověřil přehráním videozáznamu dovolací soud, trval po poměrně krátkou dobu (cca 75 vteřin), kdy nelze mít za to, že by vyvolal pozornost většího počtu lidí. Přesto, že se udál v poměrně exponovanou dobu (8:20 hodin ráno), nebyl incident zaznamenán žádným z kolemjdoucích, avšak zejména, což je podstatné, jeho průběh – jak ostatně plyne z popisu skutku – se nevyznačoval těmi charakteristikami, které se obvykle v případě výtržnosti spojené s napadením jiné osoby s jednáním pachatele pojí (výraznější hlučnost, nikoli časově pomíjivý konflikt apod.)
27. Z popisu skutku (s podporou zjištění o vzájemných vztazích účastníků konfliktu) je zřejmé, že jednání obviněného nesměřovalo k narušení veřejného pořádku, neboť obviněný si jím primárně vyřizoval své osobní spory s poškozeným, resp. realizoval svůj záměr nabýt do dispozice svůj telefon způsobem sice ne akceptovatelným, nikoli však protiprávním na úrovni škodlivosti odpovídající typové škodlivosti trestného činu. V úvahu je nutno vzít také to, že vzniklý následek na sekundárním objektu trestného činu, se nejeví jako výraznější (popis skutku zranění poškozeného na ruce v důsledku kousnutí ani nikterak nevymezuje) do té míry, aby odůvodňoval závěr o nutnost trestně právní reakce.
28. Konečně je nutno upozornit na to, že skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku a proti občanskému soužití upravené zákonem účinným v době spáchání posuzovaného skutku obsahovaly znaky, od nichž bylo třeba (z hlediska kvalitativně vyššího stupně společenské škodlivosti) odlišit jednání dovolatele tak, aby bylo na jisto postaveno, že jeho postih na úrovni přestupkového zákona není možný a že je nutno trestní právo užít jako instrument ultima ratio. Tak konkrétně přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), se přestupku dopustil ten, kdo vzbudil veřejné pohoršení, přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. b) téhož zákona ten, kdo jinému ublížil na zdraví, a téhož přestupku podle §49 odst. 2 písm. d) téhož zákona ten, kdy úmyslně narušil občanské soužití tím, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání.
29. S přihlédnutím k uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutek, jak byl v dovoláním napadených rozhodnutích vyjádřen, neodůvodňuje jeho posouzení jako činu soudně trestného v podobě přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr současně znamená, že dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože tuto vadu vykazoval již rozsudek soudu prvního stupně a nápravu vadného rozhodnutí nezařídil soud odvolací, ač k tomu měl v důsledku podaného odvolání příležitost, je dán i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v alternativě bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
30. Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, č. j. 11 To 54/2017-347, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 11. 2016, č. j. 1 T 13/2016-293, a to v celé jeho odsuzující části, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
31. Vzhledem k tomu, že k nápravě konstatované vady není nezbytné provádět důkazní řízení (vůči skutkovým zjištěním nejsou zásadní námitky uplatňovány, když zjištěný skutkový stav lze pokládat za odpovídající realitě), není nezbytné věc vracet soudu prvního stupně, do jehož náplně patří tvorba skutkových zjištění. Současně je zřejmé, že zásadě ekonomie trestního řízení se příčí i to, aby věc byla vrácena soudu odvolacímu, neboť učiněná skutková zjištění jsou dostatečná a rozdílný náhled na věc se projevuje jen v otázce právního posouzení, jinak správně zjištěného skutku. Při vázanosti orgánu, jemuž je věc vracena k novému projednání a rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. ř.), je zřejmé, že odvolací soud by při aplikaci §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v návaznosti na projednání řádného opravného prostředku obviněného proti rozsudku nalézacího soudu učinil toliko to, co může provést sám soud dovolací, tj. rozhodl by o postoupení věci orgánu oprávněnému rozhodnout o přestupku.
32. Nejvyšší soud proto při aplikaci §222 odst. 2 tr. ř. sám rozhodl tak, že věc dovolatele postoupil jinému orgánu (Městskému úřadu v Neratovicích, odboru správních činností a dopravy), jelikož shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Toto rozhodnutí učinil při zjištění, že ohledně uvedeného skutku, jenž by mohl být posouzen jako přestupek, nedošlo k zániku odpovědnosti za něj způsobem upraveným v §20 odst. 1 zákona o přestupcích, neboť zahájením úkonů trestního řízení též ohledně něj dne 12. 1. 2015 (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 5-6) došlo k přerušení běhu lhůty pro projednání přestupku podle §20 odst. 3 téhož zákona.
33. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť jak dovolatel (č. l. 394), tak státní zástupce (č. l. 380) s takovým postupem vyslovili souhlas.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu