ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1220.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 1220/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2017 o dovolání, které podal obviněný R. Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 6 To 26/2017-976, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 12/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 1. 2017, č. j. 68 T 12/2015-908 , byl obviněný R. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle zjištění soudu dopustil tím, že
dne 6. 10. 2013 v době od 21:09 do 21:11 hodin v Ch., okres K., na čerpací stanici Euro Oil na ulici D., maskovaný černou kuklou s otvory pro oči využil situace, kdy po skončení otevírací doby obsluha čerpací stanice B. O., vycházela z objektu čerpací stanice bočními dveřmi, násilím ji natlačil zpět do kanceláře a se slovy "Dej sem prachy!", po ní požadoval vydání tržby předmětné čerpací stanice, a tento svůj požadavek umocnil tím, že na ni mířil pistolí černé barvy, kterou držel v levé ruce, a když poškozená B. O. odpověděla, že žádné peníze nemá, udeřil ji otevřenou dlaní pravé ruky přes levou tvář a levé ucho tak silně, že B. O. upadla v kanceláři na podlahu a ztratila vědomí, poté jí […] svázal ruce za zády tkaničkami od bot, vzal jí svazek klíčů a přešel do prostor prodejny čerpací stanice, kde si klíčem ze svazku odemkl kovový trezor umístěný pod prodejním pultem, odcizil z něj finanční hotovost v celkové výši 234.791 Kč a místo činu opustil, čímž vlastníku předmětné čerpací stanice, společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem Praha 7, ul. Dělnická č. p. 213/12, IČ: 60193531, způsobil škodu ve výši 197.791 Kč, a B. O., provozovatelce předmětné čerpací stanice, škodu ve výši nejméně 37.000 Kč, v důsledku jednání obžalovaného poškozená utrpěla lehký otřes mozku s následnými bolestmi hlavy a krční páteře s dobou léčení maximálně 3 týdny.
2. Obviněný byl za tento trestný čin a za sbíhající se přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne
19. ledna 2016, č. j. 34 T 116/2015-169, odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. ledna 2016 č. j. 34 T 116/2015-169, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR Zlín, Zarámí 160, částku 20.813 Kč, České podnikatelské pojišťovně, a. s., Praha 8, Pobřežní 665/23, částku 196.791 Kč, ČEPRO, a. s., Praha 7, Dělnická 213/12, částku 1.000 Kč, B. O., částku 37.000 Kč.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, č. j. 6 To 26/2017-976, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 6. 10. 2013 v době od 21:09 do 21:11 hodin v Ch., okres K.,
na čerpací stanici Euro Oil na ulici D., maskovaný černou kuklou s otvory pro oči využil situace, kdy po skončení otevírací doby obsluha čerpací stanice B. O., vycházela z objektu čerpací stanice bočními dveřmi, násilím ji natlačil zpět do kanceláře a se slovy "Dej sem prachy!", po ní požadoval vydání tržby předmětné čerpací stanice, a tento svůj požadavek umocnil tím, že na ni mířil pistolí černé barvy, kterou držel v levé ruce, a když poškozená B. O. odpověděla, že žádné peníze nemá, udeřil ji otevřenou dlaní pravé ruky přes levou tvář a levé ucho tak silně, že B. O. upadla v kanceláři na podlahu a ztratila vědomí, poté jí […] svázal ruce za zády tkaničkami od bot, vzal jí svazek klíčů a přešel do prostor prodejny čerpací stanice, kde si klíčem ze svazku odemkl kovový trezor umístěný pod prodejním pultem, odcizil z něj finanční hotovost v celkové výši 234.791 Kč a místo činu opustil, čímž vlastníku předmětné čerpací stanice, společnosti ČEPRO, a. s., se sídlem Praha 7, ul. Dělnická č. p. 213/12, IČ: 60193531, způsobil škodu ve výši 197.791 Kč, a B. O., provozovatelce předmětné čerpací stanice, škodu ve výši nejméně 37.000 Kč, v důsledku jednání obžalovaného poškozená utrpěla lehký otřes mozku s následnými bolestmi hlavy a krční páteře s dobou léčení maximálně 3 týdny a současně se u ní v důsledku prožitého šoku a v reakci na prodělaný stres v souvislosti s jeho útokem projevila duševní porucha, a to porucha adaptace, posttraumatická stresová porucha
a středně těžká depresivní fáze, výrazně omezující B. O. v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 64 týdnů, zejména dlouhodobou pracovní neschopností, paměťovými poruchami, poruchami soustředění, poruchami nálady, poruchami spánku, stavy tenze a únavy a somatizací těchto psychických příznaků, spočívajících zejména v závratích, bušení srdce, dušnosti, meteorismem a zvýšenou frekvencí močení.
4. Odvolací soud obviněného odsoudil za tento trestný čin a za sbíhající se přečin vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. ledna 2016, č. j. 34 T 116/2015-169, podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. ledna 2016, č. j. 34 T 116/2015-169, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR Zlín, Zarámí 160, částku 20.813 Kč, České podnikatelské pojišťovně, a. s., Praha 8, Pobřežní 665/23, částku 196.791 Kč, ČEPRO, a.s., Praha 7, Dělnická 213/12, částku 1.000 Kč a B. O., bytem P., S., částku 37.000 Kč. Odvolání obviněného podle §256 tr.ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Citovaný rozsudek vrchního soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Vavříka dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V rámci dovolací argumentace obviněný především namítl, že v návaznosti na důkazní nouzi, která nebyla nikterak překlenuta, jsou skutkové a právní závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zdůraznil, že stíhaného skutku se nedopustil, a namítl, že spolehlivý závěr o jeho vině nelze učinit, neboť závěry soudu jsou učiněny na veskrze nepřímých důkazech, které netvoří logický a ucelený řetězec. Kamerový záznam z čerpací stanice neumožňuje určení totožnosti pachatele, důkaz pachovými stopami je izolovaným nepřímým důkazem a není podpořen důkazy jinými, přičemž poškozená O. popsala osobu pachatele zcela odlišně od něj.
7. V další části dovolatel namítl nesprávnost právní kvalifikace jednání, k níž dospěl odvolací soud. Připomněl, že podle znaleckých posudků utrpěla poškozená lehký otřes mozku, se kterým se běžný člověk léčí pět dní, v případě poškozené pak s ohledem na jiné onemocnění shledal znalec důvodnou délku léčby v trvání tří týdnů. Pokud jde o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něj a z výpovědi znalce se podává, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Prvotní závěry znaleckého posudku nicméně dovolatel zpochybnil, neboť podle něj znalec vycházel jen z toho, co mu sdělila poškozená, přičemž ta určité skutečnosti zamlčela, žádné odborné testy s ní neprováděl a nevyžádal si ani lékařskou dokumentaci. Pokud posléze byly znalci nové informace předestřeny, u hlavního líčení doplnil, že všechny nově zjištěné negativní zkušenosti v životě poškozené by měly vliv na její výsledný klinický stav. Jinak řečeno znalec dospěl k závěru, že zde bylo více faktorů, a to i před 6. 10. 2013, které se mohly na vzniku posttraumatické stresové poruchy podílet. V tomto směru se dovolatel plně ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně. Namítl, že pokud nelze právně ani lékařsky oddělit, která událost a negativní zkušenost v životě poškozené měla největší podíl na vzniku posttraumatické stresové poruchy, a jakým dílem, pak je namístě učinit závěr, že mu není možné přičíst k tíži, že jediným důvodem jejího vzniku bylo tvrzené nezákonné jednání. V návaznosti na uvedené dále zpochybnil postup odvolacího soudu, když uvedl, že výslech znalce v rámci veřejného zasedání byl pouze formálním úkonem, nic nového oproti výslechu u hlavního líčení nepřinesl, a odvolací soud tak v podstatě pouze hodnotil tento dříve provedený důkaz odlišně, než soud nalézací.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2017, č. j. 6 To 26/2017-976, zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj část výhrad dovolatele vůbec nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Zejména v úvodu dovolání uplatnil obviněný jen námitky procesní a skutkové povahy, jejichž obsahem je polemika s provedenými důkazy, nesouhlas s jejich hodnocením soudy, a v návaznosti na to zpochybnění skutkových zjištění, která učinil nalézací soud a jejichž správnost v převážné míře potvrdil soud odvolací. Jen na podkladě uvedeného pak obviněný podle hodnocení státního zástupce zpochybňuje závěr obou soudů, že loupežného přepadení se dopustil on, a dožaduje se zásahu Nejvyššího soudu do provedeného dokazování a do skutkových zjištění.
10. Podle státního zástupce se takové námitky s uplatněným dovolacím důvodem zcela míjí a přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, z důvodu jím dále vyložených, založit nemohou. Pouhá skutečnost, že dovolatel se skutkovými závěry nesouhlasí, ještě neznamená, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a že bylo povinností obecných soudů ho obžaloby zprostit.
11. Státní zástupce zdůraznil, že nalézací soud, při vědomí obtížnosti důkazní situace dané především tím, že obviněný je usvědčován pouze důkazy nepřímými, provedl všechny dostupné důkazy. Těchto nepřímých důkazů je tolik a jsou natolik významné a vypovídající, že umožňují s oporou o logickou argumentaci nalézacího soudu (na str. 15 až 19 rozsudku) a rovněž logické a srozumitelné úvahy soudu odvolacího (na str. 11 až 16 rozsudku) učinit přesvědčivý závěr o vině dovolatele. Významným důkazním prostředkem, na jehož podkladě byl vybudován závěr o jeho vině, byla odborná vyjádření z oboru metody pachové identifikace. K jejich významu, využití a vypovídací hodnotě se výstižně vyjádřil odvolací soud na str. 11–14 rozsudku. Lze shrnout, že obviněný je usvědčován především celou řadou pachových stop nalezených na místě činu, u nichž bylo současně vyloučeno, že by mohly být na místo činu jakýmkoli způsobem „přeneseny“. Tyto pachové stopy obviněného se přitom nacházely z hlediska spáchané trestné činnosti na významných místech, mj. na páce závory zámkového mechanismu trezoru, uvnitř trezoru, dále na klíčích, jimiž byl trezor odemčen, na šňůrce, kterou byla poškozená O. svázána, jakož i na místě, kde pachatel před trezorem klečel. Pachové stopy obviněného nalezené na místě činu však nejsou důkazy osamocenými. Naopak, skutečnosti z nich vyplývající a současně osvědčující závěr o pachatelství dovolatele, jsou potvrzovány také důkazy dalšími, zejména pak svědeckými výpověďmi J. J., A. J., M. G., D. B. a do jisté míry i J. Š., která nejprve obviněnému v prvotní výpovědi poskytovala lživé alibi, při dalších výpovědích však již nikoli. Závažné skutečnosti vyplynuly rovněž z facebookové komunikace poskytnuté svědky J. a B. a z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu. Z posledně zmíněného bylo krom jiného zjištěno, že SIM karta obviněného se v inkriminované době „vyskytovala“ nedaleko místa činu. Pokud obviněný na podporu své obhajoby zmínil výpověď poškozené B. O., je namístě připomenout, že z její výpovědi rozhodně nevyplývá, že obviněný pachatelem trestného činu není. Jak podrobně zmínil i nalézací soud na str. 18–19 rozsudku, poškozená byla vyslýchána se značným časovým odstupem po spáchání skutku. Již s ohledem na jeho maskování pachatele kuklou ho přesně identifikovat nemohla a uváděla jen, že šlo o šlachovitého muže s kuklou a zbraní, který vyjma jedné krátké věty ani nemluvil, a který byl cca o hlavu vyšší než ona (což osobu obviněného nevylučuje), u něhož se současně domnívala, že by mohlo jít o muže mladšího věku. S přihlédnutím k prvně uvedenému ucelenému řetězci nepřímých důkazů je proto nepochybné, že loupežného přepadení se dopustil právě obviněný.
12. V druhé části dovolání soustředil dovolatel výhrady proti právní kvalifikaci užité odvolacím soudem. V tomto směru nezpochybnil, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Zmínil však, že pokud nelze právně ani lékařsky oddělit, která událost a negativní zkušenost v životě poškozené měla největší podíl na jejím vzniku a jakým konkrétně dílem, není mu možno přičíst k tíži, že jediným důvodem posttraumatické stresové poruchy bylo jemu za vinu kladené protiprávní jednání. Uvedenou výhradu by snad pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit. Jisté pochybnosti stran přípustnosti této námitky (resp. možnosti podřadit ji pod uplatněný dovolací důvod) vzbuzuje pouze tvrzení obviněného, jímž v podstatě zpochybňuje skutková zjištění soudu, neboť uvádí, že nejde právně ani lékařsky oddělit, která událost a negativní skutečnost v životě obviněné měla největší podíl na vzniku posttraumatické stresové poruchy. Takto prezentovaný závěr je totiž v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, který mj. na podkladě opakovaného výslechu znalce dospěl k závěru, že ačkoli se na vzniku uvedené poruchy podílelo více faktorů, zásadní a nejvýznamnější příčinou bylo právě loupežné přepadení spáchané obviněným. V návaznosti na další tvrzení obviněného (viz jeho argumentace na str. 4 dovolání v druhém odstavci) je namístě doplnit také to, že nikým nebylo nikdy tvrzeno, že protiprávní jednání obviněného bylo jediným důvodem vzniku posttraumatické stresové poruchy.
13. Pro případ, že by uvedená námitka obviněného byla podřazena pod uplatněný dovolací důvod, je třeba ji podle státního zástupce označit za námitku neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění vyplývá, že kromě jiných poranění (možno říci méně závažného charakteru) propukla u poškozené B. O. v reakci na prožitý stres porucha adaptace, posttraumatická stresová porucha a středně těžká depresivní fáze, které poškozenou významným způsobem omezovaly v běžném způsobu života po dobu 64 týdnů. S přihlédnutím k délce a závažnosti onemocnění je nepochybné, že šlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť těžkou újmou na zdraví je nejen újma na zdraví fyzickém, ale i psychickém. Ačkoli na vznik uvedených poruch měly určitý vliv i jiné negativní faktory, z hlediska způsobeného následku příčinou nejvýznamnější bylo právě protiprávní jednání obviněného. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a vzniklým následkem tak rozhodně zůstala nepřerušena (k tomu viz konstantní judikatura Nejvyššího soudu vztahující se mj. k problematice příčinné souvislosti u trestného činu ublížení na zdraví, spolupůsobí-li na způsobení následku více příčin, např. usnesení ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 590/2015, usnesení ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 3 Tdo 78/2010 a další). S přihlédnutím k tomu, že odvolací soud ve veřejném zasedání zopakoval důkaz, který byl pro posouzení právní kvalifikace jednání obviněného důkazem nejvýznamnějším, byl také v souladu s §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. oprávněn nově rozhodnout.
14. Protože státní zástupce shledává skutkový stav správně zjištěným a na jeho podkladě opodstatněným i závěr o vině obviněného zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas k tomu, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva (např. též v otázce, jaký trest zda samostatný či souhrnný měl být obviněnému uložen), nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Navíc musí zdůraznit, že k posouzení důvodnosti dovolání z hlediska určení, zda napadené rozhodnutí trpí vadou vytýkanou mu dovolatelem, může přistoupit jen tehdy, shledá-li v daném směru dovolání přípustným. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení
21. Stran vlastního zhodnocení námitek obviněného se Nejvyšší soud ztotožňuje s tím, co ve vyjádření k dovolání uvedl státní zástupce. Prvou část dovolacích námitek obviněného je skutečně třeba pokládat za vymykající se uplatněnému důvodu dovolání, jež je určen k nápravě vadného posouzení (správně) zjištěného skutkového stavu věci, resp. skutku v jeho popise vyjádřeném především v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, neboť jimi obviněný napadá samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů, resp. jejich závěr, že pachatelem skutku, jehož existenci dovolatel svými námitkami nezpochybňuje, je on. Činí tak prostřednictvím námitek, že okruh usvědčujících nepřímých důkazů je nezpůsobilý k prokázání jeho identity, coby pachatele označeného skutku. Ve vztahu k jím vyjmenovaným důkazům pak uzavírá, že jejich vypovídací hodnota je tak nízká, že skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů se ocitají v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
22. Důvodnosti této argumentace nelze přisvědčit. V obecnosti je úvodem třeba zdůraznit, že tzv. extrémní nesoulad je v jeho výkladu Ústavním soudem dán tehdy, nastává-li mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými a potažmo právními závěry takové pnutí, které vede k poznatku, že učiněná zjištění jsou neudržitelná, neboť nemají v provedených důkazech dostatečné a racionální ukotvení. O takový rozpor by se konkrétně ve smyslu jeho výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
23. Protože skutkové námitky nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonem upravených dovolacích důvodů, nemůže být kasace napadených rozhodnutí odůvodněna pouze explicitním namítnutím existence extrémního nesouladu v podaném dovolání, případně vyjádřením nesouhlasu dovolatele se skutkovými a právními závěry soudů. Polemika dovolatele se skutkovými zjištěními soudů, způsobem jejich hodnocení důkazů a následným právním posouzením věci, je na úrovni běžných odvolacích námitek, jež věc neposouvají do roviny, na niž by byl nucen reagovat dovolací soud. Především na dovolateli leží odpovědnost, aby svou argumentací v konkrétnosti poukázal, v jakém směru se tvrzený extrémní nesoulad projevuje a ve vztahu k jakým důkazům je skutkové zjištění soudu takto namítanou vadou zatíženo. I Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud argumentace dovolatele (resp. stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti) není budována na námitkách, které by svědčily o tom, že skutková zjištění soudů nemají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, nejsou z nich vyvoditelná, či jsou přímo jejich opakem, případně výsledkem jejich dezinterpretace, tj. předkládá-li toliko vlastní možná řešení, která by bylo lze podle jeho názoru z důkazů soudy hodnocených vyvodit, pak zvoleným postupem nemůže existenci extrémního nesouladu založit. Odlišný způsob zhodnocení důkazů od představ stěžovatele a současně způsob, jemuž nelze vytknout nedodržení limitů upravených v §2 odst. 6 tr. ř., nemůže tvrzenou vadu odůvodnit, což má současně za následek konstatování, že takto vznesené výtky nemohou vést ani k závěru, že by postupem soudů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1472/17). Povinnost dovolatele v konkrétnosti zdůvodnit jeho existenci je logicky odvoditelná z toho, na podkladě jakých vad je možno se v dovolacím řízení domáhat kasace napadených rozhodnutí (taxativní výčet dovolacích důvodů obsažený v §265b tr. ř.) a jak je dovolání, a způsob řízení o tomto mimořádném opravném prostředku, zákonem upraveno (přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšším soudem na podkladě vad vymezených dovolatelem, tedy nikoli na základě revizního principu - §265i odst. 3 tr. ř.).
24. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétní rozbor důkazů ve smyslu výše uvedeného požadavku neuvádí, setrvává na úrovni obecných tvrzení o neucelenosti důkazního řetězce a nezpůsobilosti označených důkazů nepochybným způsobem jeho pachatelství na činu prokázat. Z důvodů sledovaného zájmu pak nezmiňuje ty další důkazy, které vypočítává ve svém vyjádření státní zástupce, a jež rovněž významným způsobem k závěru o pachatelství dovolatele přispívají. Není úkolem dovolacího soudu, aby se podrobně k námitkám dovolatele opětovně vyjadřoval, zejména vypořádal-li se s nimi zcela dostatečným způsobem již soud odvolací. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce je třeba konstatovat, že svědkyně B. O., pokud byla k věci procesně vyslechnuta (dne 19. 5. 2016, tedy s odstupem více jak rok a půl od spáchání skutku), neuvedla (č. l. 710-716) nic zásadního, co by mohlo být vyloženo jako znak, který dovolatele jako pachatele loupeže vylučuje. Neuvedla totiž žádné konkrétnosti popisu, které by mohly vést k individuální identifikaci pachatele (jednak v důsledku krátkosti vizuálního kontaktu – po úderu ztratila vědomí, jednak pro maskování pachatele kuklou) a pokud se vyjádřila k jeho věku, byla její úvaha založena na posouzení jeho hlasu (avšak v návaznosti na omezený rozsah komunikace). Stran závěru o pachatelství obviněného je tak možno v plném rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které provedené důkazy vyhodnotily zcela akceptovatelným způsobem. Navíc soud odvolací, jak na to ostatně upozornil ve vyjádření státní zástupce, se k obsahově shodným námitkám obviněného vyjádřil zcela přesvědčivým způsobem, když zdůraznil, že vina obviněného není budována jen na důkazech technického rázu, resp. zpochybňované výpovědi poškozené, nýbrž i na výpovědích svědků J., kteří prezentovali vyjádření dovolatele, jímž se ke spáchání skutku doznal způsobem (detaily stran jeho provedení), jež vede k závěru, že sděloval skutečnosti odpovídající realitě, které mohl znát jen pachatel činu.
25. Protože dovolatel neuplatnil nic, co by svědčilo o tom, že by soudy k hodnocení důkazů přistoupily způsobem odporujícím znění §2 odst. 6 tr. ř., resp. že by se při této činnosti dopustily libovůle, a nic takového ani z odůvodnění jejích rozhodnutí neplyne, neshledává dovolací soud žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění, neboť při jejich tvorbě soudy důkazy provádějícími nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
26. Ve shodě s nazíráním státního zástupce Nejvyšší soud usuzuje, že k výhradám dovolatele vůči aplikaci kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže daného znakem způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví [§173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] odvolacím soudem by bylo lze přistoupit jako k námitce hmotně právního charakteru toliko s jistou mírou tolerance. Při jejím užití by bylo možno dospět k závěru, že její podstatou je zpochybnění kauzálního nexu mezi jednáním dovolatele a jeho následkem (těžším následkem v podobě vzniku posttraumatické stresové poruchy, jíž podle zjištění soudů poškozená trpěla ve vymezeném období – výrazné omezení v obvyklém způsobu života po dobu 64 týdnů).
27. K takovému – obviněného favorizujícímu (neboť součástí výhrad obviněného je polemika se správností odborných zjištění znalce, která má ryze skutkový a procesní charakter) obsahovému pojímání jeho námiky, že „na základě provedeného dokazování nelze mít za prokázané, že by se na vzniku posttraumatické stresové poruchy poškozené podílel pouze a samostatně skutek ze dne 06.10.2013”, by snad bylo lze přistoupit tehdy, pokud by byla vyložena v tom smyslu, že důvod k užití kvalifikačního znaku nastává toliko tehdy, pokud má těžší následek svůj původ výlučně v trestním jednání pachatele. Již na tomto místě lze konstatovat, že takto není vztah příčiny a následku jak judikaturou, tak trestně právní naukou, vykládán. Stejně tak by šlo pojímat jako hmotně právní námitku to, že pachateli není „možné přičíst k tíži, že jediným důvodem vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené bylo právě tvrzené nezákonné jednání” za situace, že by nešlo „právně, ani lékařsky oddělit, která událost a negativní zkušenost v životě poškozené měla největší podíl na vzniku posttraumatické stresové poruchy a jakým dílem” , neboť v takovém případě by vyjma řešení skutkového (nutnost aplikace principu in dubio pro reo ) nutně nastupovalo i posouzení hmotně právní (zda jednání obviněného je příčinou následku ve smyslu pojímání kauzálního vztahu podle teorie podmínky – conditio sine qua non ) .
28. Ve skutečnosti tomu tak není, neboť dovolatel odhlíží od skutkového zjištění odvolacího soudu (ve vztahu k němuž, avšak nedůvodně, namítá procesní nepodloženost, resp. nepřípustnost jejich vzniku – „… není možné znalci… klást neustále ty samé dotazy ve snaze domoci se určité odpovědi“ ), který je vyjádřen na str. 18 jeho rozsudku tak, že dovolatel „způsobil jinému, v daném případě B. O., těžkou újmu na zdraví“ , neboť „v důsledku jednání obžalovaného se u poškozené rozvinula zejména posttraumatická stresová porucha, která poškozenou způsobem popsaným ve výroku tohoto rozsudku (pozn. zejména dlouhodobou pracovní neschopností, paměťovými poruchami, poruchami soustředění, poruchami nálady, poruchami spánku, stavy tenze a únavy a somatizací těchto psychických příznaků, spočívajících zejména v závratích, bušení srdce, dušnosti, meteorismem a zvýšenou frekvencí močení ) podstatným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 64 týdnů“.
29. Je nezbytné odmítnout náhled dovolatele, že postup odvolacího soudu, jenž opětovně vyslechl zpracovatele znaleckého posudku, byl rozporný se zákonem (pokud takto měla vyznít jeho námitka, že „… není možné znalci… klást neustále ty samé dotazy ve snaze domoci se určité odpovědi“ ). Soud druhého stupně k výslechu znalce přistoupil opodstatněně, pokud konfrontoval právní závěr nalézacího soudu, podle něhož nelze činit obviněného odpovědným za přivození těžšího následku z důvodu soudem tvrzené nemožnosti rozlišení příčin jeho vzniku, s vyjádřením znalce MUDr. Petra Ročka při hlavním líčení. Poukázal-li odvolací soud zejm. na č. l. 898 verza, kde znalec uvedl, že další zevní faktory, které měly vliv na psychické zdraví poškozené, měly oproti negativní zkušenosti, kterou znalec vyšetřoval, daleko menší gradaci, pak soud druhého stupně důvodně dospěl k závěru stran pochybností o správnosti právních vývodů nalézacího soudu. Pokud za této situace k výslechu znalce přistoupil, realizoval své oprávnění plynoucí z posílení apelačních prvků odvolacího řízení, jež zavedla novela trestního řádu provedená s účinností od 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb.
30. Namítal-li dovolatel, že výslech znalce nepřinesl nové poznatky, pak to lze v zásadě akceptovat, neboť ke změně právního posouzení skutku odvolací soud přistoupil poté, kdy vyložil (str. 16-17 rozsudku odvolacího soudu), že již skutková zjištění, která mohl z provedeného dokazování u hlavního líčení nabýt soud prvního stupně, měla uvedený soud vést k tomu, aby čin obviněného kvalifikoval ve shodě s podanou obžalobou, resp. s tím, jak učinil posléze soud odvolací. Pokud podle zjištění znalce měly na výsledný klinický stav poškozené vliv i zmíněné zevní faktory, tedy faktory odlišné od vlastního loupežného přepadení, avšak vliv daleko menší, pak nelze soudu odvolacímu vyčítat, že v posouzení skutkových zjištění vztahujících se k otázce příčinné souvislosti nalézacím soudem shledával vady, které se rozhodl napravit vlastní procesní činností důkazního charakteru, jež mu umožnila (§263 odst. 7 tr. ř.) přistoupit ke změně skutkových zjištění nezbytných pro nové právní posouzení skutku.
31. Vymezil-li se proto dovolatel vůči právním závěrům odvolacího soudu způsobem uvedeným v jeho dovolání (viz citace výše), učinil své námitky stran nesprávného právního posouzení skutku na základě primárního zpochybnění skutkových zjištění, resp. při odhlédnutí od nich. Za takové situace – neboť odlišným skutkovým zjištěním zcela zpravidla odpovídá i odlišné právní posouzení – však svou hmotně právní námitku učinil způsobem kolidujícím s obsahovým vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť existenci vady projevující se v nesprávném hmotně právním posouzení skutku posuzuje Nejvyšší soud (jak již výše uvedeno) zásadně (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu, který ve věci posuzované dán není) na základě skutkových zjištění obsažených v dovoláním napadeném rozhodnutí.
32. Uvedená zjištění ústí do závěru, že obviněný své dovolání podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Vzhledem k tomu o něm Nejvyšší soud rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
33. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu