ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1646.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1646/2016-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2017 o dovolání obviněných 1. J. P. , 2. J. M. , 3. MUDr. I. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 193/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014, zrušují v části týkající se obviněných J. P. a J. M.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Pardubicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. I. P. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014, byli obvinění J. P., J. M. a MUDr. I. P. (dále jen „obvinění“ či „dovolatelé“) uznáni vinnými následujícími skutky:
„ J. P.
- dne 30. 3. 2009 při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy pod č. 0011418177 uvedl v dotazníku pojištěného, který je nedílnou součástí návrhu pojistné smlouvy, nepravdivé údaje o svém zdravotním stavu, konkrétně, že v předmětné době netrpí a ani v minulosti netrpěl chorobami nebo potížemi souvisejícími močopohlavním systémem, ač nejméně od roku 2005 se s močopohlavním systémem opakovaně léčil, přestože věděl, že uvedený návrh bude výchozím podkladem pro uzavření pojistné smlouvy k pojistnému produktu Investiční pojištění Flexi Invest 2008 pojistitele Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pod č. 6000973889 a s počátkem pojištění od dne 1. 4. 2009.
- dne 5. 2. 2010 doručil do sídla pojistitele Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice vyplněný formulář Hlášení pojistné události pojištění pro případ úrazu, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se rozsahu zranění a délky léčení zranění, které mu mělo vzniknout dne 5. 10. 2009 ve 14:00 hodin tím, že při jízdě na jízdním kole v Š. ú. v Městské části Praha 6 mu uklouzla z pedálu noha a došlo k pádu jeho těla v oblasti rozkroku na rám jízdního kola, při popisovaném úrazu měl utrpět podle vyjádření ošetřujícího lékaře, urologa MUDr. I. P. s ordinací se sídlem Š., P., zranění spočívající v parciální ruptuře uretry, hematurii, hematomu skrota a zhmoždění varlat s dobou léčení ode dne úrazu do 5. 1. 2010, ač k takovému rozsahu zranění nedošlo a jeho léčení nebylo v uvedené délce, ale nejdéle do 6. 11. 2009, předmětnou událost pojistitel zaevidoval pod č. PU 1906560973 a vyplatil J. P. na účet ke dni 17. 2. 2010 pojistné plnění ve výši 271.190,- Kč, za celkovou dobu léčby 93 dny, kdy v případě léčby do 6. 11. 2009 by vyplácel částku ve výši 96.000,- Kč (za 32 dní), tímto jednáním způsobil pojistiteli škodu ve výši 177.000,-Kč.
J. M.
- dne 15. 5. 2009 při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy pod č. 0011656871 uvedl v dotazníku pojištěného, který je nedílnou součástí návrhu pojistné smlouvy, nepravdivé údaje o svém zdravotním stavu, a to, že v předmětné době netrpí a ani v minulosti netrpěl chorobami nebo potížemi souvisejícími močopohlavním systémem, ač nejméně od měsíce dubna 2009 se s močopohlavním systémem léčil, přestože věděl, že uvedený návrh bude výchozím podkladem pro uzavření pojistné smlouvy k pojistnému produktu Flexi životní pojištění pojistitele Pojišťovna České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, pod č.7000447971a s počátkem pojištění od dne 01. 06. 2009,
- dne 09. 06. 2011 doručil do sídla pojistitele Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, v úmyslu získat pojistné plnění z uzavřené pojistné smlouvy Flexi životní pojištění č. 7000447971, vyplněný formulář Hlášení pojistné události pojištění pro případ úrazu, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se rozsahu zranění a délky léčení zranění, které mu mělo vzniknout úrazem, který utrpěl dne 23. 12. 2010 v době okolo 07:30 hodin při přelézání zábradlí na ulici Z. v obci P., kdy mu uklouzla noha a narazil na zábradlí v oblasti rozkroku, při popisovaném úrazu měl utrpět podle vyjádření ošetřujícího lékaře, urologa, MUDr. I. P. s ordinací se sídlem Š., P., kam se dostavil k ošetření a u kterého byla prováděna kompletní léčba, zranění spočívající v parciální ruptuře uretry, kontuzi skrota, kontuzi hráze, sufuzi skrota a hráze s dobou léčení ode dne úrazu do 30. 05. 2011, ač k takovému rozsahu zranění nedošlo a jeho léčení nebylo v uvedené délce, ale nejdéle v trvání čtyř týdnů – do 20. 1. 2011, předmětnou událost pojistitel zaevidoval pod PU č. 1909084693, pojistné plnění vyčíslil na částku 477.000,-Kč za celou deklarovanou dobu léčby, kdy v případě léčby do 20. 1. 2011 by měl vyplatit částku ve výši 84.000,- Kč a tímto jednáním by způsobil pojistiteli škodu ve výši 393.000,- Kč, avšak pojistitel po interním šetření s odkazem na uvedení nepravdivých údajů pojištěnce tuto částku nevyplatil,
MUDr. I. P.
1) jako ošetřující lékař, urolog obžalovaného J. P., vyplnil část 3., s názvem Lékařská zpráva, formuláře Hlášení pojistné události pojištění pro případ úrazu, kde popsal zejména zranění, které jmenovaný měl utrpět a délku jeho léčby, kdy následně tuto část opatřil svým podpisem a razítkem lékaře, a dále k uvedenému úrazu vytvořil zprávy o kontrolách a průběhu léčby, přestože věděl, že J. P. léčení v deklarovaném rozsahu nepodstoupil a že mu tímto umožní získat neoprávněně pojistné plnění z úrazového pojištění pojistitele Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 PARDUBICE, kdy J. P. předmětný formulář doručil společně s lékařskými zprávami o ošetření ke dni 5. 2. 2010 do sídla pojistitele v úmyslu získat pojistné plnění z pojistného produktu Investiční pojištění Flexi Invest 2008, které u pojistitele uzavřel pod pojistnou smlouvou č. 6000973889 s počátkem pojištění ke dni 1. 4. 2009, předmětnou událost pojistitel zaevidoval pod č. PU 1906560973 a vyplatil J. P. ke dni 17. 2. 2010 na účet ......... pojistné plnění ve výši 271.190,- Kč, kdy v případě léčby do data 6. 11. 2009, po kterém se účastnil J. P. tréninku motokrosu, by vyplácel pojistitel částku ve výši 96.000,- Kč, čímž mu vznikla škoda ve výši 177.000,- Kč,
2) dne 30. 5. 2011 jako ošetřující lékař, urolog obžalovaného J. M., vyplnil část 3., s názvem Lékařská zpráva, formuláře Hlášení pojistné události pojištění pro případ úrazu, kde popsal zranění spočívající v parciální ruptuře uretry, kontuzi skrota, kontuzi hráze, sufuzi skrota a hráze, které jmenovaný měl utrpět dne 23. 12. 2010, a délku jeho léčby, kdy následně tuto část opatřil svým podpisem a razítkem lékaře, a dále k uvedenému úrazu vytvořil zprávy o kontrolách a průběhu léčby, přestože věděl, že jmenovaný léčení v deklarovaném rozsahu nepodstoupil a že jmenovanému tímto umožní získat neoprávněně pojistné plnění z úrazového pojištění pojistitele Pojišťovny České spořitelny, a.s., Vienna Insurance Group, IČ: 47452820, se sídlem Náměstí Republiky 115, 530 02 Pardubice, kdy J. M. předmětný formulář doručil společně s lékařskými zprávami o ošetření ke dni 9. 6. 2011 do sídla pojistitele v úmyslu získat pojistné plnění z pojistného produktu Flexi životní pojištění, které u pojistitele uzavřel pod pojistnou smlouvou č. 7000447971 s počátkem pojištění ke dni 1. 6. 2009, předmětnou událost pojistitel zaevidoval pod PU č. 1909084693, pojistné plnění vyčíslil na částku 477.000,-Kč, které po interním šetření s odkazem na uvedení nepravdivých údajů pojištěncem nevyplatil, kdy v případě léčby do 20. 1. 2011 by měl vyplatit částku ve výši 84.000,- Kč a tímto jednáním by způsobil pojistiteli škodu ve výši 393.000,- Kč,“
2. Skutek obviněného J. P. byl kvalifikován jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku a skutek obviněného J. M. jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. První skutek MUDr. I. P. byl kvalifikován jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a druhý skutek jako přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ukončený ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Obviněnému J. P. byl za to uložen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Obviněnému J. M. byl podle týchž ustanovení zákona uložen stejný trest jako obviněnému J. P. Obviněnému MUDr. I. P. byl uložen podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, odkázána s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016. Z podnětu odvolání obviněného MUDr. I. P. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v části týkající se tohoto obviněného zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného MUDr. I. P. uznal vinným skutky, tak jak byly popsány v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž první z nich kvalifikoval jako pomoc k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku a druhý jako pomoc k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ukončenému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uložil mu za to podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Pojišťovnu České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněných J. P. a J. M. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podali všichni obvinění dovolání.
6. Obviněný J. P. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e) tr. ř.
7. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku vyjádřil názor, že soud nesprávně posoudil skutek vztahující se k likvidaci pojistné události jako přečin pojistného podvodu, ačkoliv tento skutek není trestným činem, zejména s ohledem na absenci subjektivní stránky trestného činu. Uvedl, že se nedopustil ničeho jiného, než že doručil formulář Hlášení pojistné události pro případ úrazu za účelem uplatnění pojištění, které si po celou dobu řádně hradil. Zdůraznil, že údaje do formuláře nevyplňoval on, ale jeho lékař, ke kterému má důvěru a jemuž nedával žádné pokyny či instrukce, jak má formulář vyplnit a ani by toho jako laik nebyl schopen. Doplněná doba léčení korespondovala s dobou, po kterou k lékaři docházel a léčil se. V dobré víře předložil formulář pojišťovně. Absentuje u něj jakákoli forma úmyslu. Ve skutkové větě podle něj není tvrzeno, že snad věděl, že vyplněné údaje ve formuláři jsou nepravdivé, anebo že to vědět měl a mohl. Ostatně i soud prvního stupně ve svém původním rozsudku dospěl k závěru, že předmětný dílčí skutek není trestným činem. Po zrušujícím usnesení soudu odvolacího soud prvního stupně zcela změnil své rozhodnutí. Zaviněním není kryta ani výše škody, kterou měl způsobit. Výše vyplaceného pojistného plnění byla zcela na vůli pojišťovny. Pojišťovna celou pojistnou událost poměrně dlouho šetřila a na základě vlastního rozhodnutí vyplatila pojistné.
8. Dále uvedl, že pokud šlo o dílčí skutek předmětného přečinu vztahující se k uzavření pojistné smlouvy, je přesvědčen, že došlo k promlčení případné trestní odpovědnosti za tento skutek. Podle §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku v tomto případě dochází k promlčení trestní odpovědnosti v době tří let. Ke spáchání skutku mělo dojít dne 30. 3. 2009, trestní stíhání bylo však zahájeno až v průběhu roku 2014, tedy po uplynutí promlčecí doby. Domnívá se, že s ohledem na promlčení je trestní stíhání jeho osoby vyloučeno a je naplněn dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Bez ohledu na výše uvedené měl obviněný J. P. za to, že předmětný skutek není trestným činem se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe. Vylíčil přitom skutkové okolnosti uzavírání pojistné smlouvy (včetně toho, proč neuvedl své předchozí urologické problémy) s tím, že soud ve svých úvahách o případné trestní odpovědnosti měl tyto skutkové okolnosti vzít v potaz. Zdůraznil, že nikdy nebylo jeho úmyslem vyplňovat do dotazníku nepravdivé údaje či cokoliv zamlčovat, a dodal, že účelem trestní represe není postihovat neúmyslné chybné vyplnění jediné kolonky ve zdravotním dotazníku, když ostatní kolonky byly řádně vyplněny. Zmínil pak ještě, že za neúmyslné chybné vyplnění jediné kolonky ve zdravotním dotazníku mu formálně hrozí stejná sankce jako za trestné činy podle §202 odst. 1 tr. zákoníku, §332 odst. 1 tr. zákoníku, §359 odst. 1 tr. zákoníku a §352 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vyjádřil přesvědčení, že společenská škodlivost jeho jednání je podstatně nižší než u uvedených trestných činů. Na základě uvedeného dovodil, že pokud soud posoudil daný skutek jako přečin pojistného podvodu, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení věci.
10. Závěrem obviněný J. P. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016 podle §265k tr. ř. zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný J. M. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) a e) tr. ř.
12. Předně namítl, že nebyla správně posouzena otázka, zda on jakožto pacient má nebo může ovlivnit celkovou dobu svého léčení, a to za situace, když lékař v léčení pokračuje a doposud léčbu neukončil. Soudy podle něj chybně přenesly odpovědnost za dobu léčby na pacienta a z takové odpovědnosti dovodily subjektivní stránku trestného činu, a to, aniž by bylo prokázáno, že se na prodloužení nepřiměřené doby léčby jakkoliv podílel, resp. aniž by byla prokázána objektivní stránka na jeho straně co do prodlužování doby léčení. Uvedl rovněž, že skutky byly v obžalobě nesprávně uvedeny jako jediný trestný čin, což mělo za následek nesprávnou aplikaci ustanovení o promlčení trestnosti prvého skutku.
13. V návaznosti na to obviněný J. M. namítl, že napadený rozsudek je nesprávný proto, že skutkový stav zjištěný soudem nenaplňuje zákonné znaky trestného činu. Druhý skutek nemůže být kvalifikován jako trestný čin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, jelikož jeho jednáním nebyly naplněny znaky subjektivní stránky tohoto činu. Předmětný úraz se mu skutečně stal a on se následně dlouhodobě léčil u svého urologa. Formulář oznámení pro pojišťovnu vyplňoval tento lékař a nikoliv on. Pokud byla v Hlášení pojistné události uvedena doba léčení delší, než po jakou byly následky úrazu skutečně léčeny, nemůže to být přičítáno k tíži jemu. Pokud obviněný jako pacient sám neví, zda je již zcela vyléčen, nemůže sám rozlišit, zda přetrvávající potíže jsou způsobeny úrazem či chronickými problémy, neví, jaká je standardní doba léčení a nemůže tuto dobu sám ovlivnit, pak nemůže naplnit ani znaky subjektivní stránky trestného činu. Opakoval, že soud přenesl odpovědnost za způsob léčby z lékaře na pacienta a dovodil z ní trestní odpovědnost. Domníval se, že tímto postupem klade soud na pacienta nepřiměřené nároky, za které by měl odpovídat lékař a nikoliv pacient, který postupuje zcela podle pokynů lékaře. Rozhodnutí o ukončení léčení či o tom, zda již nedochází k léčení úrazu, ale již chronického onemocnění pacienta, přísluší lékaři. Nejedná se o laickou znalost, ale o zodpovězení odborné otázky. Nebylo prokázáno, že by mezi obviněným a lékařem existovala dohoda o prodloužení doby léčby. Soud se nezabýval tím, zda mohlo dojít k prodloužení doby léčby v důsledku nesprávného léčebného postupu, přestože znalec upozorňoval na to, že léčba MUDr. I. P. byla nestandardní a pro pacienta dokonce nebezpečná a způsobilá dobu léčení prodloužit. Vyzdvihl, že vyplnit pouze tu dobu léčení, po kterou byly léčeny následky úrazu a ne již případné chronické onemocnění pacienta, bylo v kompetenci lékaře. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé pochybení spočívající v tom, že ze zjištěného skutkového stavu ohledně spoluobviněného J. P. vyvodil závěr o záměrném navýšení vykazované doby léčení i v případě jeho osoby, tedy obviněného J. M. U něho přitom nebyly prokázány žádné okolnosti prokazující, že u něj nemohly přetrvávat výrazné zdravotní obtíže.
14. Obviněný J. M. rovněž uvedl, že trestní odpovědnost u prvého skutku, který měl spáchat dne 15. 5. 2009 při sepsání návrhu na uzavření pojistné smlouvy, zanikla promlčením, když promlčecí doba tohoto přečinu činí tři roky [§34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. K totožnému závěru je nutné dojít i pro případ, kdyby soud vycházel z úvahy, že spácháním druhého skutku došlo k přerušení výše popsané promlčecí doby, tedy dnem následujícím po doručení formuláře ohlášení pojistné události (tj. dne 10. 6. 2011) počala plynout tříletá nová promlčecí doba. Usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno dne 19. 12. 2014, tj. po uplynutí nové promlčecí doby, která uplynula dne 10. 6. 2014. Z toho vyplývá, že trestní odpovědnost za trestný čin uvedení nepravdivých údajů při uzavírání pojistné smlouvy zanikla uplynutím promlčecí doby. Podle obviněného se jedná o samostatné trestné činy. Mezi skutky nebyla prokázána žádná příčinná souvislost ani jeho úmysl již při uzavírání smlouvy způsobit pojišťovně jakoukoli škodu. Za prvý trestný čin, jehož trestnost byla promlčena, nemůže být odsouzen, jelikož nemohlo být pro tento čin vedeno trestní řízení pro jeho nepřípustnost ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.
15. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný J. M. navrhl, aby dovolací soud podle §265k tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, jakož i vadné řízení mu přecházející, tedy rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014, zrušil.
16. Obviněný MUDr. I. P. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
17. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. prezentoval, že jej uvádí pouze z procesní opatrnosti. Připomněl, že požádal o odročení veřejného zasedání o odvolání, které se konalo dne 5. 4. 2016, z důvodu svého špatného zdravotního stavu, což doložil dokladem o zdravotní neschopnosti. Jeho žádosti nebylo vyhověno, přestože soudu bylo známo, že by se musel dopravit z P. do P., což bylo v dané situaci vyloučeno. Tím mu bylo znemožněno osobně se při odvolacím jednání k věci vyjádřit a porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
18. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že oba soudy vyhodnotily provedené důkazy po právní stránce bez ohledu ke všem okolnostem případu a ne zcela v souladu se zásadami trestního práva. Okresní soud z vyjádření znalce MUDr. P. N. vyvodil, že obviněným MUDr. I. P. vykazovaná doba léčení byla zcela neúměrná charakteru prodělaného úrazu a byla výrazně nadsazena a vedla k extrémnímu navýšení nároku na výši pojistného plnění. Krajský soud uvedl, že obviněný si musel být vědom, že jím vyplňovaný doklad slouží k uplatnění nároku na pojistné plnění, neboť se jednalo o formulář pojišťovny k pojištění pro případ úrazu a jeho povinností bylo uvést pravdivě všechny relevantní údaje, včetně doby léčení. Už samo významné zkreslení údaje o době léčení podstatně napomohlo žadatelům v navýšení požadavků na výši pojistného plnění a toho si musel být obžalovaný MUDr. I. P. vědom.
19. V návaznosti na to se dovolatel vyjádřil k pojmu „doba léčení“. Vyložil, že formulář Hlášení pojistné události pro případ úrazu byl připraven a formulován výhradně poškozenou pojišťovnou jako pojistitelem. Pojistitel v daném formuláři uvádí, že jeho třetí část, tj. lékařská zpráva, má být předložena k vyplnění ošetřujícímu lékaři. Tedy pojistitel ukládá klientovi, aby lékaři předložil jen uvedený formulář a nikoliv kompletní znění pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Dovolatel zdůraznil, že tak tomu bylo i v předmětném případě a on (MUDr. I. P.) s jejich kompletním zněním nebyl obeznámen. V závěru třetí části formuláře je uvedeno, že nezbytné jsou především informace týkající se daného úrazu (záznam o prvním ošetření, odborná vyjádření, propouštěcí zpráva atd.). A contrario položka „doba léčení“ nebyla nezbytnou informací, kterou pojistitel pro likvidaci pojistné události vyžaduje. Samotný pojem „doba léčení“ je značně neurčitý a nemá oporu v právních předpisech, na rozdíl např. od pojmu „doba pracovní neschopnosti“ a „doba hospitalizace“. Soudy nižších stupňů nebyly schopny tento pojem jednoznačně definovat. Jelikož tento pojem není právními předpisy definován, je na pojistiteli, aby definoval neurčité pojmy ve formuláři užité. To neučinil, a proto je namístě použít výkladové pravidlo §557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tj. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo jej první použil. Je také na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Dovolatel zdůraznil, že při vyplňování předmětného formuláře vycházel z obvyklé praxe zavedené mezi stranami v právním styku a doby léčení, jak odpovídala lékařské dokumentaci. Ze zavedené praxe vyplývalo, že když nepostačuje vyplněná zpráva a přiložená zdravotní dokumentace, revizní lékař pojistitele ošetřujícího lékaře kontaktuje a vyžádá si doplnění. Shrnul, že při vyplnění formuláře postupoval poctivě a v dobré víře a jeho jednání není možné považovat za trestný čin.
20. Následně se obviněný MUDr. I. P. vyjádřil ke způsobu léčení úrazu. Poznamenal, že podkladem pro závěry soudů nižších stupňů jsou výhradně opakovaná vyjádření znalce MUDr. P. N., přičemž důkazy svědčící o opaku soudy nijak nezohlednily. Vyjádření tohoto znalce jsou podle něj v klíčových bodech značně nekonzistentní. Nehledě na to odvolací soud v rozporu s výpovědí jmenovaného znalce, který připustil čtyřměsíční dobu léčení, dovodil, že povaha zmíněných poranění vyžadovala podle znaleckého posudku dobu léčení výrazně kratší. Obviněný zdůraznil, že mu bylo kladeno za vinu, že uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje anebo že podstatné údaje zamlčel, což je v rozporu s provedenými důkazy, které svědčí o skutečnosti, že léčba v daném rozsahu a po avizovanou dobu proběhla. Znalec pouze vyjadřuje pochybnosti o způsobu léčby, který, ač lege artis, nepovažuje za standardní nebo nejefektivnější. To však není předmětem řízení. Je pouze na zkušenosti lékaře, jaký typ léčby zvolí podle anamnézy a příznaků pacienta. Obviněný dodal, že je mu kladeno za vinu, že potvrdil oběma spoluobviněným dlouhou mnohaměsíční dobu léčení v souvislosti se zmíněnými úrazy, ačkoliv povaha jejich poranění vyžadovala podle závěrů odvolacího soudu léčení výrazně kratší, což je jednoznačně úvahou mimo rámec trestního práva, kterou mu soud ukládá, jakým způsobem by měl léčit své pacienty. Zopakoval, že podle jmenovaného znalce postupoval v souladu s aktuální definicí lege artis a oba pacienti byli vyléčeni. Soudy postupovaly nesprávně, když jiný postup, než ten, který aproboval znalec, označily za trestný čin pojistného podvodu v situaci, kdy soudu i pojišťovně byla předložena kompletní lékařská dokumentace odpovídající průběhu léčení.
21. Dále obviněný MUDr. I. P. namítl, že z provedeného dokazování nelze dovodit, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Jednal poctivě a předmětný formulář vyplnil na základě lékařské dokumentace v dobré víře, že použité pojmy odpovídají zavedené praxi a že pro posouzení nároku na pojistné plnění je klíčová právě předložená lékařská dokumentace. V průběhu dosavadního řízení nebylo také nijak prokázáno, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Orgány činné v trestním řízení nepředložily jediný důkaz, že věděl, že vyplněním formuláře porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný trestním zákonem. Předložil kompletní dokumentaci, čímž poskytl pojišťovně maximální součinnost, což vylučuje jeho trestní odpovědnost. Soudy se nezabývaly ani pohnutkou, která ho mohla podle jejich přesvědčení vést k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů. Soud by se měl podle něj řídit zásadou subsidiarity trestní represe zakotvenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě učinil obviněný maximum pro součinnost mezi ním a pojišťovnou, pojišťovna disponovala řadou instrumentů k moderaci výše pojistného plnění. Pokud pojišťovna koncipovala své pojistné podmínky nejednoznačně a pro sebe nevýhodně, nelze to klást za vinu obviněnému a vinit jej z účasti na pojistném podvodu. Jeho jednání není možné považovat za případ natolik společensky škodlivý, na který je třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost.
22. Obviněný MUDr. I. P. se ještě vyjádřil k argumentaci odvolacího soudu spočívající v tom, že J. P. se měl údajně dne 7. 11. 2009 účastnit tréninku motokrosu, z čehož je dovozováno, že v té době již následky úrazu odezněly. Podle obviněného je sice možné, že se tak stalo, nikde však není uvedeno, jak se takovou okolnost, pokud skutečně nastala, měl on (MUDr. I. P.) dozvědět. Pokud by tedy J. P. nedodržoval léčebný režim a nesdělil to lékaři, projevilo by se to pouze tak, že by příznaky úrazu nadále přetrvávaly (což se stalo, neboť laboratorní testy ukazovaly krev v moči), a není možné klást obviněnému za vinu, že objektivní lékařská zjištění posoudil jako přetrvávající následky úrazu.
23. Závěrem obviněný MUDr. I. P. zrekapituloval hlavní body ze svého podání a uvedl, že věc měly soudy posoudit jako občanskoprávní záležitost, neboť jeho jednání nebylo natolik společensky škodlivé, aby bylo na místě z hlediska zásady ultima ratio uplatnění trestní odpovědnosti. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, zrušil a sám rozhodl o zproštění obžaloby.
24. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
25. K podání učiněnému obviněným J. M. uvedl, že námitky uplatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu odpovídají a považuje je za důvodné. Pro posouzení, zda lze v předmětné věci uvažovat o promlčení, je rozhodné, zda jednání popsaná pod první a druhou odrážkou skutkových vět představují jeden nebo dva skutky. Ve skutkových větách není zmíněn již v době sjednání pojistné smlouvy existující záměr dovolatele vylákat v budoucnu pojistné plnění uvedením nepravdivých údajů o rozsahu a době léčení úrazu postihujícího oblast genitálu. Vznik takové události mohl J. M. stěží při sjednávání pojistné smlouvy předpokládat. Jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů při sjednávání pojistné smlouvy tedy bylo samostatným skutkem, který vykazoval znaky dokonaného přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za dané situace byly důvodné námitky dovolatele týkající se promlčecí doby. Původní promlčecí doba sice byla přerušena spácháním pokusu přečinu pojistného podvodu podle §21 odst. 1 k §210 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku a začala běžet doba nová, usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo obviněnému J. M. doručeno až po uplynutí nové promlčecí doby.
26. Pokud se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důvodnými shledal státní zástupce ty námitky, které souvisejí s námitkami uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. že jednání nebylo možno posoudit jako jeden skutek. V tomto směru považoval za důvodně uplatněný i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Další námitky, které se týkaly v podstatě absence subjektivní stránky trestného činu, za důvodné nepovažoval. Měl za to, že skutková zjištění učiněná ve vztahu k obviněnému J. M. je nutno hodnotit v kontextu skutkových zjištění týkajících se spoluobviněného MUDr. I. P. Ze skutkových okolností vyplývalo, že obviněný J. M. si celkem ve dvanácti případech nevyzvedl v lékárně léky, které mu měly být předepsány, že veškeré léčebné výkony (někdy dosti drastické) měly být prováděny bez poučeného souhlasu pacienta a dokonce, že z doby ošetřování úrazu není pojišťovně vykázáno žádné ošetření a žádný lék. Tato zjištění svědčí o tom, že údaje o léčbě byly fiktivní a budí pochybnost o tom, zda se obviněný vůbec nějaké léčbě úrazu podroboval. Obviněný musel vědět, po jakou dobu a v jakém rozsahu se léčil a podroboval zákrokům a vyšetřením. Musel být srozuměn s tím, že údaje uvedené v Hlášení pojistné události neodpovídají skutečnosti a jsou nadnesené.
27. Státní zástupce ohledně obviněného J. M. uzavřel, že změna soudních rozhodnutí by vedla pouze k tomu, že tato rozhodnutí by obsahovala výrok o zastavení trestního stíhání pro promlčený skutek. Právní kvalifikace skutku spáchaného v souvislosti s uplatněním pojistné události by žádné změny nedoznala. Zastavení trestního stíhání by nemělo dopad ani na výroky o trestu a o náhradě škody, když trest byl obviněnému J. M. uložen na spodní hranici trestní sazby uvedené v §210 odst. 4 tr. zákoníku a o náhradě škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 2 tr. zákoníku. Změna soudních rozhodnutí spočívajících v zastavení trestního stíhání pro přečin podle §210 odst. 1 písm. a) tr. ř. by tak neměla na postavení obviněného praktický dopad.
28. Ohledně dovolání podaného obviněným J. P. státní zástupce prezentoval, že pokud se týká v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. namítaného promlčení trestnosti skutku spáchaného při sjednávání pojistné smlouvy, pak je situace obdobná jako v případě spoluobviněného J. M. Rovněž v případě J. P. představovalo jednání spáchané dne 30. 3. 2009 samostatný skutek, tříletá promlčecí doba začala znovu běžet ode dne 5. 2. 2010 a usnesení o zahájení trestního stíhání bylo dovolateli doručeno dne 21. 8. 2014. Námitky týkající se promlčení proto považoval za důvodné.
29. Dalším námitkám ve vztahu k jednání ze dne 30. 3. 2009 v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však již státní zástupce nepřisvědčil. Považoval je za rozporné, neboť dovolatel se domáhal zásady subsidiarity trestní represe a současně své jednání presentoval jako neúmyslné chybné vyplnění jedné kolonky. Dovolatel musel podle státního zástupce vědět, že se léčí s problémy močopohlavního systému, a pokud to při sjednávání pojistné smlouvy zamlčel, učinil tak úmyslně. Toto jeho jednání nelze považovat za takové, které by mohlo odůvodnit aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku. K námitkám týkajícím se subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že jestliže byl dovolatel již cca 1 měsíc po úraze (7. 11. 2009) schopen provozovat náročnou sportovní činnost (trénink motokrosu), pak rozhodně nemohl trpět vážnými urologickými potížemi, které by odůvodňovaly další léčení pro předchozí úraz. Jestliže předložil pojišťovně Hlášení pojistné události s dobou léčení v délce 3 měsíců, musel být srozuměn s tím, že minimálně údaje o době léčby jsou nepravdivé. Dovolací námitky obviněného J. P. tak státní zástupce považoval za důvodné pouze v části týkající se promlčení skutku souvisejícího s uzavřením pojistné smlouvy. Změna soudních rozhodnutí by stejně jako u spoluobviněného J. M. neměla na postavení obviněného J. P. praktický dopad.
30. K námitkám obviněného MUDr. I. P. státní zástupce podal následující vyjádření. Poznamenal, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolatel nevytýká porušení některého konkrétního ustanovení trestního řádu, ale vytýká pouze, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení veřejného zasedání. O porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti by bylo možno uvažovat v případě, že by obviněný doložil existenci okolností, které mu objektivně znemožňují se dostavit k jednání. Z potvrzení o pracovní neschopnosti bez dalšího nevyplývá, že obviněný trpí takovými zdravotními obtížemi, které mu brání se k veřejnému zasedání dostavit. Provedením veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného MUDr. I. P. tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení upravujícího konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného.
31. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil podle státního zástupce obviněný MUDr. I. P. zčásti námitky skutkového charakteru, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídaly. Námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu byly sice pod uvedený důvod dovolání podřaditelné, avšak je nutno vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Dovolatel MUDr. I. P. v obou případech uvedl extrémní několikaměsíční dobu léčení, když skutečná doba činila cca jeden měsíc. Obviněnému muselo být jasné, že jako dobu léčení nelze označit dobu, kdy se obvinění J. P. a J. M. léčili nanejvýše se svými chronickými zdravotními potížemi. Dovolatel byl v Hlášení pojistné události povinen uvést všechny údaje pravdivé. Okolnost, že pojišťovna má v souvislosti s likvidací pojistné události určitou možnost ověřit si skutečný stav věci, nemůže zbavovat pachatele trestní odpovědnosti. Dovolateli muselo být jasné, že doba léčení je jedním z významných ukazatelů závažnosti úrazu a že může být významná pro výši vyplácené pojistné částky. Je zřejmé, že dobou léčení nemohla být doba, po kterou se obvinění J. P. a J. M. léčili nanejvýše se svými chronickými zdravotními problémy, nikoli s následky úrazu.
32. Státní zástupce nepovažoval za důvodnou ani námitku týkající se subsidiarity trestní represe. Nebylo možno dospět k závěru, že uvedení nepravdivých údajů o době léčení v souvislosti s likvidací pojistné události spočívající v utrpěném úrazu by nedosahovalo škodlivosti ani těch nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů pojistného podvodu. Námitky obviněného MUDr. I. P. proto neshledal důvodnými.
33. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. P. a J. M. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného MUDr. I. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
34. Na vyjádření státního zástupce reagoval dovolatel J. M. replikou, v níž zopakoval, že podle něj rozhodná otázka v posuzované věci zní, zda on jako pacient má nebo může ovlivnit celkovou dobu svého léčení, a to za situace, kdy jeho ošetřující lékař v léčení pokračuje a doposud jeho léčbu neukončil. Subjektivní stránka jeho jednání podle vyjádření státního zástupce vyplývá z toho, že si dovolatel 12x nevyzvedl léky, veškeré léčebné úkony měly být provedeny bez poučeného souhlasu a z doby ošetřování úrazu není pojišťovně vykázáno žádné ošetření. Dva z uvedených důvodů jdou podle něj k tíži lékaře a důvod spočívající v nevyzvednutí léků znamená pouhou nezodpovědnost dovolatele, z níž nelze vyvozovat subjektivní stránku v podobě úmyslu k podvodu. Přístup orgánů činných v trestním řízení by podle obviněného znamenal, že by pacienti postupu ošetřujícího lékaře měli sekundovat a aktivně dohlížet, zda tento postupuje lege artis a plní své další povinnosti řádně. Takový přístup nelze podle něj připustit a případné dovození subjektivní stránky z uvedeného (ne)jednání je nepřijatelné. Dále namítl, že absence subjektivní stránky se promítá i do skutkové věty ohledně druhého skutku, která neobsahuje okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit jeho úmyslné zavinění. V souvislosti s tím upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013. U činu specifikovaného v bodě 1. obžaloby upozornil na to, že státní zástupce s jeho argumentací souhlasil a uznal námitku promlčení trestní odpovědnosti jako důvodnou. Závěrem setrval na svém původním dovolacím návrhu. Dodal, že vady napadených rozsudků jsou vadami neodstranitelnými, neboť soud může rozhodovat jen o návrhu, který je uveden v žalobním návrhu (srov. §220 odst.1 tr. ř.). Podle jeho názoru však žalobní návrh neobsahuje zákonem a judikaturou stanovené náležitosti a lze jej tak považovat za nezákonný. Na základě uvedeného požádal, aby ho dovolací soud podle §265m tr. ř. obžaloby zprostil.
III.
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
36. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
37. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
38. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , který je dán tehdy, když v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
39. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
40. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
41. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
42. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
43. Obecně přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
44. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněných J. P. a J. M. stran promlčení části jejich trestné činnosti, jež byly podřaditelné pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom musel v prvé řadě (jako základní východisko) vyřešit otázku, zda jejich jednání popsaná pod první a druhou odrážkou tzv. skutkových vět představují jeden pokračující skutek a trestný čin nebo dva samostatné skutky a trestné činy.
45. Pokračováním v trestném činu podle §116 tr. zákoníku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Je vymezeno čtyřmi znaky , které musí být současně dány :
a) útoky musí naplňovat, byť i v souhrnu, stejnou skutkovou podstatu ,
b) musí být vedeny jednotným záměrem ( subjektivní souvislost ),
c) musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a
d) blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku ( objektivní souvislost ).
46. Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru , který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku , neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru. Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný . Toto plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jedině v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení trestného činu je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele. Trestní zákoník také vyžaduje k naplnění pokračování blízkou souvislost časovou a souvislost v předmětu útoku . Pokud jde o tento znak pokračování v trestném činu, zákonodárce zúžil pokračování oproti předchozí soudní praxi v tom, že nyní je vyžadována blízká souvislost časová, zatímco u předmětu útoku postačí jen vlastní souvislost, aniž by byla blízká . Časovou souvislost nelze sice přesně ohraničit nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová souvislost, půjde zpravidla o několik dnů či týdnů. Při posuzování podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu §116 z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok. Oproti dřívější praxi bude časová souvislost přerušena, jestliže pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Mezníkem , který ukončuje pokračování v trestném činu, pokud nebylo ukončeno již dříve, je vždy sdělení obvinění , kterým se po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. míní zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. pro tento skutek, v kterém je spatřován stíhaný pokračující trestný čin (srov. znění §12 odst. 11 tr. ř. ). Rozhodující je okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno, tedy okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému, nikoli např. okamžik, kdy bylo písemně vyhotoveno (srov. §32 tr. ř.). I když trestná činnost po sdělení obvinění plynule pokračuje a navazuje na předchozí jednání, netvoří obě části jeden pokračující trestný čin. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 1289-1292s.
47. Z těchto teoretických hledisek bylo zapotřebí v dané věci vyhodnotit následující skutečnosti.
48. Obviněný J. P. nejprve dne 30. 3. 2009 uvedl při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy nepravdivé údaje. Následně dne 5. 2. 2010 doručil pojistiteli Hlášení pojistné události, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se rozsahu zranění a délky léčení. Mezi těmito jednání sice existuje jistá objektivní souvislost (týkala se jediného smluvního - pojistného - vztahu), avšak není možné z nich dovodit, že již v době sjednávání pojistné smlouvy obviněný J. P. jednal v úmyslu dopustit se druhého jednání, které je datováno dnem 5. 2. 2010 a které odpovídá znakům trestného činu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku. Ze skutkových vět ani dalších skutkových zjištění nelze vyvodit závěr, že by dovolatel již při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy pojal záměr (zamýšlel) vylákat v budoucnu pojistné plnění způsobem popsaným v jednání ze dne 5. 2. 2010. Vznik takovéto nahodilé události mohl obviněný J. P. stěží předpokládat. Nelze zde tedy dovodit subjektivní souvislost, neboť z provedených důkazů není prokázána jediná vůle při postupném uskutečňování jednotného záměru , od jednání spočívajícího ve sjednání pojistné smlouvy na základě nepravdivých údajů až po uplatnění pojistného plnění rovněž na základě nepravdivých údajů. Obě tato jednání jsou nadto jednáními odlišnými a není tak naplněn znak spojení útoků stejným nebo podobným způsobem provedení . V neposlední řadě pak je nutno mít na zřeteli i jejich časový odstup, pro který není možno dovodit ani znak blízké souvislosti časové.
49. Uvedená jednání obviněného J. P. tak netvoří pokračující trestný čin podle §210 odst. 1 tr. zákoníku. Za této situace, kdy jednání ze dne 30. 3. 2009 a ze dne 5. 2. 2010 jsou dvěma samostatnými skutky, samostatnými trestnými činy, je na místě považovat námitky jmenovaného obviněného stran promlčení jeho prvého skutku a trestného činu za důvodné.
50. Obviněný J. P. spáchal jednání spočívající v uvedení nepravdivých údajů při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy, jež vykazuje znaky dokonaného přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dne 30. 3. 2009. Promlčecí doba tohoto přečinu je stanovena v §34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku v trvání tří let. Tato doba počala běžet dnem 31. 3. 2009 (viz §139 tr. zákoníku), před jejím uplynutím však obviněný J. P. spáchal dne 5. 2. 2010 trestný čin nový [přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku]. Podle §34 odst. 4 tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Podle odstavce 5 téhož paragrafu přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. V souladu s těmito ustanoveními počala běžet nová promlčecí lhůta, která skončila dne 6. 2. 2013. Usnesení o zahájení trestního stíhání pro uvedený přečin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku však policejní orgán vydal až dne 31. 7. 2014, tedy v době, když již promlčecí doba uplynula.
51. Z rozvedených skutečností vyplývá, že proti obviněnému J. P. bylo vedeno trestní stíhání pro první skutek, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tím byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. zákoníku za současného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v otázce pokračování v trestném činu). Za této situace již nebylo zapotřebí řešit námitku dotyčného obviněného o nutnosti aplikace zásady subsidiarity trestní represe, již vztáhnul právě k danému skutku.
52. V případě obviněného J. M. dospěl dovolací soud ke stejným závěrům. Rovněž jeho, shora popsaná, jednání netvoří jediný skutek a pokračující trestný čin podle §210 tr. zákoníku. Z týchž důvodů jako u obviněného J. P. jsou tato jeho jednání samostatnými skutky, samostatnými trestnými činy.
53. Obviněný J. M. obdobně jako obviněný J. P. nejprve uvedl při sepisování návrhu na uzavření pojistné smlouvy nepravdivé údaje. Učinil tak dne 15. 5. 2009. Následně, a to dne 9. 6. 2011, také doručil pojistiteli Hlášení pojistné události, ve kterém byly uvedeny nepravdivé údaje týkající se rozsahu zranění a délky léčení.
54. Stejně jako v případě J. P. činila promlčecí doba jednání J. M. spočívajícího v uvedení nepravdivých údajů ze dne 15. 5. 2009 tři roky. Dne 9. 6. 2011 však i on spáchal čin, jímž přerušil běh této promlčecí doby. Nová promlčecí doba v jeho případě skončila dne 10. 6. 2014. Usnesení o zahájení trestního stíhání pro jeho první skutek však vydal policejní orgán až dne 4. 12. 2014, tedy již po uplynutí promlčecí doby. I v tomto případě tak bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
55. Dovolací námitky obviněných J. P. a J. M. stran zbývajících skutků vztažených k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují z podstatné části do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obvinění vytýkají soudům obou stupňů zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazují vlastní verzi skutkového děje a předkládají vlastní skutkový hodnotící závěr (že obviněný J. P. v dobré víře a v důvěře k údajům vyplněným lékařem předložil příslušný formulář pojišťovně, resp. že obviněný J. M. nemohl sám posoudit dobu léčení, neboť řešení této otázky je věcí lékaře). I z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak dovozují svá tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení dané věci.
56. Obvinění tedy v tomto směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňují žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřují v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
57. Shora již bylo uvedeno, že Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Může tak učinit jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor (nesoulad). O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
58. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní rozpor (nesoulad) dán. Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení přitom bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními nelze shledávat extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí.
59. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné zmínit následující skutečnosti, jež souvisí i s námitkou obviněných, že v jejich případě nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jak podrobně popsáno výše v rekapitulaci jejich podání. Jejich tvrzení však není možné přisvědčit. Obvinění sice jako pacienti nevedli svou zdravotní dokumentaci, jejíž vedení je věcí lékaře a nemuseli tak nutně vědět, jaké údaje MUDr. I. P. zapisuje, nicméně museli si být vědomi, jakým zákrokům a léčbě se podrobují a v jakém čase tyto zákroky a léčba probíhají. U obou obviněných z dokazování vyplynuly skutečnosti, které jasně prokazují, že si oba dva museli být vědomi, toho že doba léčby uvedená v Hlášení pojistné události neodpovídá skutečnosti. Obviněný J. P. se prokazatelně dne 7. 11. 2009, tj. přibližně 1 měsíc po úrazu zúčastnil tréninku motokrosu. Podle vyjádření znalce by pacient se zraněním uretry měl potíže se sezením na čemkoli. Pokud tedy obviněný byl již 7. 11. 2009 schopen provozovat tento náročný sport, je nepochybné, že jeho urologické potíže nemohly být v té době takové, aby odůvodňovaly jeho další léčení pro jeho předchozí úraz. Skutečnost, že cca 4 týdny po uváděném zranění obviněný J. P. byl schopen provozovat uvedený sport, umožňuje učinit závěr, že doba léčení jeho zranění nepřesáhla 4 týdny. Tato skutečnost zcela koresponduje se závěry znalce MUDr. Pavla Navrátila, Csc., o době léčení v řádu několika týdnů a svědčí tak zároveň i proti obviněnému J. M., který měl utrpět stejné zranění jako obviněný J. P., i proti obviněnému MUDr. I. P. Nutno totiž připomenout, že jmenovaný znalec ve svém posudku hodnotil zranění obou obviněných a u obou dospěl k stejnému závěru o délce léčení těchto zranění. Pakliže tedy obviněný J. P. předložil pojistiteli Hlášení pojistné události, které osobně podepsal a v němž byla uvedena doba léčení 3 měsíce, musel si být vědom toho, že tato doba neodpovídá skutečné délce léčení výlučně pro předmětné zranění uretry. Pokud snad docházel k MUDr. I. P. po dobu několika měsíců po datu, kdy mělo dojít k úrazu, pak je to nutno přisuzovat jeho chronickým zdravotním potížím s močopohlavním systémem. V případě obviněného J. M. je zde signifikantní, že přestože jako spoluobviněný J. P. utrpěl bolestivé zranění stejné povahy - tj. opět rupturu uretry, tak si 12x nevyzvedl předepsané léky v lékárně. Tato okolnost svědčí o tom, že se obviněný J. M. po tvrzenou několikaměsíční dobu neléčil, jinak by totiž nebylo důvodu, aby si předepsané léky nevyzvedával. Stejně jako obviněný J. P., tak i obviněný J. M., si tedy musel být vědom, že doba uvedená v Hlášení pojistné události neodpovídá skutečnosti, a pokud navštěvoval MUDr. I. P. v době přesahující jeden měsíc po úrazu, činil tak na základě chronických zdravotních potíží svého močopohlavního systému.
60. Uváděná zjištění tedy svědčí nejen o tom, že údaje o době léčby obou obviněných nebyly reálné, nýbrž výrazně nadsazené, ale také o tom, že oba obvinění si museli být této skutečnosti, že údaj o délce léčby je nadsazený a nepravdivý, vědomi. Pokud tedy takto vyplněná Hlášení o pojistné události podali pojistiteli, učinili tak s vědomím a současně srozuměni s tím, že v nich jsou vyplněny nepravdivé skutečnosti, včetně důsledků z toho plynoucích. Nelze tudíž soudům nižších stupňů vytýkat, že dospěly k závěrům o úmyslném jednání, a tedy naplnění subjektivní stránky daného přečinu. Je nicméně skutečností, že vyjádření zavinění ve skutkových větách nelze označit za precizní a vyčerpávající, že si v tomto směru lze představit přesnější popis určujících skutkových okolností, byť implicitně lze úmysl obviněných z popisu skutku dovodit. Se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o dovoláních obviněných ovšem Nejvyšší soud dodává, že bude na soudu prvního stupně, aby ve svém novém rozhodnutí subjektivní stránku již výslovně vyjádřil.
61. K výhradě obviněného J. P. týkající se jeho zavinění stran způsobené škody lze především konstatovat, že ve vztahu k následku ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku postačuje podle §17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z nedbalosti (§16 tr. zákoník). Dále je namístě uvést, že obviněný byl obeznámen s pojistnými podmínkami, bylo mu dobře známo, jaké plnění mu při splnění sjednaných podmínek náleží. Za této situace nevznikají pochybnosti o tom, že způsobená škoda byla kryta jeho zaviněním.
62. Nad rámec uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že dovolatel J. M. ve své replice k vyjádření státního zástupce k podaným dovoláním též tvrdil, že vady napadených rozsudků jsou vadami neodstranitelnými, neboť soud může podle §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu s tím, že žalobní návrh neobsahuje zákonem a judikaturou stanovené náležitosti. K tomu nutno na prvém místě uvést, že tato námitka není podřaditelná pod žádný dovolací důvod, je procesního charakteru. Navíc obviněný ve svém podání nekonkretizoval, které náležitosti žalobní návrh neobsahuje. Lze tak plně odkázat na str. 11-12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který se podrobně otázkou totožnosti skutku náležitě vypořádal.
63. Obviněný MUDr. I. P. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž uplatnil převážně argumentaci, jež se s tímto dovolacím důvodem míjela. Konkrétně šlo o výhrady, podle nichž soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, že jejich závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, a také o vlastní hodnotící úvahy vztahující se zejména ke znaleckému posudku znalce MUDr. Pavla Navrátila, CSc. K těmto námitkám nebylo možno v rámci dovolacího řízení přihlížet.
64. V návaznosti a s odkazem na zjištění a závěry uvedené v předchozích odstavcích k námitkám dovolatelů J. P. a J. M. přesto Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Obviněný vyplnil a stvrdil svým podpisem a razítkem formuláře Hlášení pojistné události. Věděl, že jsou podkladem pro uplatnění nároku na pojistné plnění u pojistitele a že pojistitel bude odvozovat nárok na pojistné plnění a jeho výši z údajů, které on jakožto ošetřující lékař do daných formulářů uvede. Není třeba nijak zdůrazňovat, že byl povinen veškeré údaje do formulářů vyplnit pravdivě. To, že předložil pojistiteli také zdravotní dokumentaci, jej nikterak nezbavovalo povinnosti pravdivého vyplnění všech údajů do formulářů. Možno zde připomenout, že k trestní odpovědnosti u předmětného trestného činu postačuje uvedení nepravdivých údajů (srov. §210 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný v obou posuzovaných případech uvedl do daných formulářů údaje o době léčení (viz v popisu skutků výše), která extrémně přesahovala skutečnou dobu léčení. Již tato extrémně dlouhá doba vylučovala, aby obviněným uváděná doba léčení dotčených úrazů byla reálná a vyvolaná např. nevhodnou léčbou. Obviněný oba spoluobviněné jakožto své pacienty znal a musel si být vědom toho, že se u něj oba dva dlouhodobě léčí s potížemi močopohlavního systému a že nemůže do doby léčení úrazu zahrnovat dobu, po kterou se oba spoluobvinění léčí se svými chronickými onemocněními. Nelze přitom opomenout zvláštní okolnosti týkající se zejména vedení zdravotní dokumentace, jak je popsal nalézací soud ve svém rozhodnutí. V kontextu těchto okolností nutno učinit závěr, že obviněný MUDr. I. P. byl srozuměn s tím, že jím uváděné údaje o době léčby jsou nepravdivé, jakožto i s důsledky těchto skutečností. V daných souvislostech lze ve shodě se státním zástupcem ještě doplnit, že nemohly obstát ani námitky obviněného bagatelizující význam uvedení doby léčení pro pojistitele, resp. pro likvidaci pojistné události. Stejně tak nemohlo mít na posouzení jeho trestní odpovědnosti vliv tvrzení, že nebyl seznámen s kompletním zněním pojistné smlouvy a pojistných podmínek. Jak přiléhavě státní zástupce uvedl, bez ohledu na to zda mu byly či nebyly známy pojistné podmínky, muselo být dovolateli jasné, že doba léčení je jedním z významných „ukazatelů“ závažnosti úrazu a že může být významná pro výši pojistného. Již ze skutečnosti, že příslušné formuláře rubriku pro takový údaj obsahovaly, ostatně vyplývalo, že jde o údaj významný pro rozhodování pojišťovny o výplatě pojistného. Stejně tak jsou bezpředmětné námitky týkající se neurčitosti pojmu „doba léčení“. Jak již zmíněno, je zřejmé, že dobou léčení předmětných úrazů nemohla být doba, kdy se obvinění J. P. a J. M. léčili nanejvýše se svými chronickými zdravotními problémy, nikoli na následky úrazu.
65. Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného MUDr. I. P., že v jeho případě měly soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, jež ryze formálně bylo rovněž možno pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
66. Nejprve je na místě připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
67. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. To, že činy, které obviněný spáchal, mají základ v civilněprávním vztahu, neznamená, že by tím byla vyloučena aplikace trestního práva a věc by měla být řešena pouze v rovině civilního práva. K tomu by ve věci musely být zjištěny výjimečné okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost uvedených skutků do té míry, aby nedosahovaly ani škodlivosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů pojistného podvodu. V posuzovaném případě však takové okolnosti zjištěny nebyly. Zjištěné skutky byly standardním případem jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku, resp. pomoci k přečinu pojistného podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) k §210 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku ukončenému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze přitom přehlížet fakt, že v prvním případě pomoc obviněného významně přispěla ke způsobení škody nikterak zanedbatelné (177.000,- Kč) a v druhém případě měla přispět (bezprostředně směřovala) ke způsobení škody ještě podstatně vyšší (399.000,- Kč), což koneckonců našlo v obou případech svůj výraz v aplikaci již kvalifikované skutkové podstaty daného přečinu.
68. Námitka o nutnosti aplikace subsidiarity trestní represe, resp. ultima ratio, tedy byla zjevně neopodstatněná.
69. Dovolatel MUDr. I. P. uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který byl podle jeho tvrzení naplněn tím, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení veřejného zasedání o odvolání z důvodu špatného zdravotního stavu doložené potvrzením o pracovní neschopnosti, čímž mu znemožnil osobně se při tomto jednání vyjádřit k věci, a porušil tak jeho právo na spravedlivý proces.
70. Ustanovením, které výslovně stanoví podmínky konání veřejného zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného, je §263 odst. 4 tr. ř., které však na případ obviněného MUDr. I. P. nedopadá. Dále je na místě uvést, že v daném případě byl obviněný MUDr. I. P. včas vyrozuměn (vyrozumění převzal dne 18. 3. 2016) o veřejném zasedání, které se mělo konat dne 5. 4. 2016. Tím dal odvolací soud najevo, že nepovažuje účast obviněného při veřejném zasedání za nutnou. Dne 4. 4. 2016 jeho obhájce požádal soud o odročení jednání s tím, že u obviněného došlo k náhlému zhoršení zdravotního stavu a není tak schopen zúčastnit se veřejného zasedání o odvolání, přičemž by se rád jednání osobně zúčastnil a mohl se k věci vyjádřit. V souvislosti s tím předložil kopii potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného ze dne 1. 4. 2016. Téhož dne odvolací soud obhájce obviněného vyrozuměl, že podané žádosti o odročení nebude vyhověno s tím, že doklad o pracovní neschopnosti neprokazuje dostatečně, že by se obviněný nemohl dostavit a že veřejné zasedání může proběhnout i bez přítomnosti obviněného.
71. V těchto souvislostech se patří připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, v němž soud vyslovil, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovněprávní účely (srov. §4 odst. 3 vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 2008) a samo nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se hlavního líčení účastnit. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém usnesení ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, v němž také uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
72. Z listiny, kterou obviněný předložil soudu (tj. potvrzení o pracovní neschopnosti), neplynul charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro něj vyplývala, a není v ní uvedena ani diagnóza onemocnění. Z jejího obsahu nevyplynulo, že je obviněný objektivně neschopen se k jednání dostavit. Za této situace nelze odvolacímu soudu vytýkat, pokud nepovažoval omluvu obviněného z jednání za řádnou a neshledal dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. zde účast u veřejného zasedání odvolacího soudu.
73. Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění. Dospěl přitom nejen k závěru, že všechny zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného byly splněny, ale také k závěru, že postup soudu nebyl v kolizi ani s ústavně zaručeným právem na spravedlivý (fair) proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, a tedy že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. není dán.
74. K důvodu dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. možno připomenout, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé, obviněným J. M. uplatněné, variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jmenovaný obviněný důvodně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a zčásti též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora). Lze tedy uzavřít, že v tomto rozsahu naplnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
75. Ze shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud vyhověl částečně důvodnému dovolání obviněných J. P. a J. M. a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 13 To 74/2016, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 1 T 193/2014 v části týkající se obviněných J. P. a J. M., a také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
76. V dalším řízení bude nalézací soud povinen znovu posoudit jednání těchto obviněných v intencích výše uvedeného. Své závěry následně náležitě odůvodní, a to s ohledem na jím zjištěné skutečnosti se zřetelem na promlčení trestního stíhání. Při novém projednání a rozhodnutí věci je přitom soud prvního stupně a následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§265s odst. 1 tr. ř.).
77. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a řízení mu předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněných v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
78. Co se týče obviněného MUDr. I. P. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl z výše ve stručnosti uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) , neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu