ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1691.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1691/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 To 106/2016-324, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 214/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2015, č. j. 5 T 214/2015-266 , byl obviněný Z. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle jeho skutkových zjištění tím, že
dne 24. 9. 2013 sepsal podání nazvané „Oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu“, které bylo dne 25. 9. 2013 doručeno Policii České republiky, Městské ředitelství Brno, Cejl 4/6, ve kterém vědomě nepravdivě uvedl, že Ing. D. L., jeho bývalý věřitel po něm na základě částečně padělané smlouvy o půjčce ze dne 28. 11. 2011, požaduje vrácení částky 300.000,- Kč, ačkoliv si v měsíci listopadu roku 2011 od Ing. D. L. půjčil ve skutečnosti pouze 200.000,- Kč, kdy navíc uvedenou částku Ing. D. L. v srpnu roku 2012 vrátil, tyto nepravdivé údaje následně Policii České republiky sdělil i při svém podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. řádu dne 7. 11. 2013, to vše činil s úmyslem vyhnout se vrácení finančních prostředků Ing. D. L., přičemž věděl, že jsou jeho nepravdivé tvrzení způsobilá Ing. D. L. přivodit trestní stíhání.
2. Obviněný byl odsouzen za tento přečin a sbíhající se přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 91 T 6/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, podle §345 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2015, sp. zn. 91 T 6/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 9 To 256/2015, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2016, č. j. 4 To 106/2016-324 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o souhrnném trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu uložil podle §345 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Michlovského dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá jednak vadnost právního posouzení skutku, jednak existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů.
5. Obviněný po rekapitulaci obsahu rozhodnutí soudů vyjadřuje své přesvědčení, že je „pro závěr ohledně spáchání trestného činu křivého obvinění obžalovaným irelevantní skutečnost, zda Ing. L. obviněnému půjčil 200 nebo 300 tis. Kč, zda Ing. L. zfalšoval smlouvu o půjčce nebo nikoli anebo zda byly půjčené finance Ing. L. vráceny“. Zdůrazňuje, že se soud nevěnoval otázce, zda skutek popsaný v oznámení je trestným činem a zda obviněný byl schopen tímto jednáním spáchat trestný čin křivého obvinění. Cituje judikaturu Nejvyššího soudu, podle které trestným činem křivého obvinění není lživé obvinění jiného z jednání, které nezakládá zákonné znaky některého trestného činu. Rozebírá znaky trestného činu podvodu a uvádí, že ze strany Ing. L. nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty podvodu, neboť absentuje naplnění znaku uvedení poškozeného v omyl. Jestliže věřitel požaduje po dlužníkovi větší částku, než jakou mu skutečně půjčil, a za tímto účelem dokonce falšuje listinu, nemůže být dlužník uveden v omyl, jelikož on sám zná okolnosti, za kterých mu byly peníze půjčeny a případně zda a v jaké výši byly vráceny. Věřitel tedy nemůže spáchat vůči dlužníkovi podvod, pokud mu v otázce existence nebo výše pohledávky uvede nepravdivé informace, případně pokud se rozhodne na základě zfalšovaného titulu prokazujícího poskytnutí půjčky takový nárok uplatnit u soudu. V této souvislosti cituje dovolatel závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle kterých soud není osobou, která by mohla být jednáním pachatele uvedena v omyl. Jelikož se Ing. L. vůči dovolateli nedopustil trestného činu, nemohl ani obviněný spáchat trestný čin, pokud učinil oznámení o skutku, který bez ohledu na jeho pravdivost není trestným činem.
6. Zjištěný skutkový stav je podle dovolatele v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud jej nemohl uznat vinným trestným činem křivého obvinění, pokud se nevypořádal s jeho námitkou, že smlouva byla falšována. Za svévolný a učiněný v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů označuje dovolatel závěr soudů, že Ing. L. peníze nevrátil. V této souvislosti cituje některé závěry z odůvodnění soudních rozhodnutí a na základě vlastního hodnocení důkazů je označuje za nepřijatelné. Cituje též závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3622/10 a uzavírá, že závažnost vad v hodnocení skutkového stavu je natolik intenzivní, že nesplňuje kritéria spravedlivého procesu.
7. V návaznosti na uvedené se obviněný domáhá toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem svého vyjádření státní zástupce sděluje, že přes neúplnost návrhu dovolatele na rozhodnutí dovolacího soudu neshledává podmínky k tomu, aby o tomto dovolání bylo rozhodnuto formou jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř.
9. V návaznosti na připomenutí obsahového vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činí státní zástupce závěr, že pokud jde o námitky, jimiž obviněný polemizuje se závěrem soudů o tom, že vypůjčené peníze Ing. D. L. nevrátil, pak tyto směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pokud se týká tvrzení dovolatele o falšování smlouvy o půjčce, pak odvolací soud uvedl, že o pravosti písemného vyhotovení smlouvy o půjčce není důvodu pochybovat (str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu); nejde tedy o to, že by se soud se skutkovými tvrzeními dovolatele nevypořádal, ale o to, že podatel se závěry soudu nesouhlasí. Z námitek dovolatele nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy a provedenými důkazy. Takový rozpor by byl dán pouze v případě, že by soud vyvodil z provedených důkazů závěry, které by z nich nevyplývaly při žádném v úvahu přicházejícím logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Takovouto vadou však soudní rozhodnutí v předmětné věci netrpí a dovolatel se v podstatě domáhá jen toho, aby soud důkazy hodnotil jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem.
10. Deklarovanému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá námitka, podle které jednání, z něhož dovolatel Ing. L. lživě obvinil, nebylo trestným činem. Dovolateli v obecné rovině přisvědčuje v tom směru, že lživé obvinění ve smyslu §345 odst. 2 tr. zákoníku se musí týkat jen trestného činu, tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu; nepostačuje lživé obvinění z jednání, které je protiprávní, znaky trestného činu však nevykazuje. V návaznosti na skutková zjištění soudů a vymezení trestného činu podvodu usuzuje, že jednání věřitele, který předestírá dlužníkovi nepravdivé okolnosti a snaží se dosáhnout vrácení vyšší částky, než jakou skutečně půjčil, nebo dokonce opětovného vrácení peněz již jednou vrácených, je z formálního hlediska jednáním podvodným ve smyslu §209 tr. zákoníku, když věřitel se takovýmto jednáním snaží uvést dlužníka v omyl o průběhu smluvního vztahu, aby sebe obohatil. Jde o jednání hraničící s tzv. nezpůsobilým pokusem, když dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že dlužník je osobou, u které lze předpokládat znalost rozhodných okolností týkajících se výše půjčky a jejího vrácení či nevrácení. Za výjimečných okolností (dlužník je osobou s nižšími rozumovými schopnostmi, popř. pro velký počet svých závazků již ztratil přehled o tom, kolik a komu dluží) by podle státního zástupce nicméně k „úspěšnému“ dokonání trestného činu podvodu dojít mohlo. Pojmově tedy jednání, ze kterého dovolatel Ing. L. lživě obvinil, znaky pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku vykazovalo a s názorem nalézacího soudu lze souhlasit. Relevantně uplatněnou námitku dovolatele proto státní zástupce nepovažuje za důvodnou.
11. Pro případ, že by odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o tom, zda jednání, ze kterého byl Ing. L. obviněn, vykazovalo znaky trestného činu, státní zástupce uvedl, že dovolatel, který byl v době činu policistou, svoje podání zaslané orgánům činným v trestním řízení výslovně označil jako „Oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu“. Nepochybně tedy jednal v úmyslu přivodit trestní stíhání Ing. L. a údaje, které orgánům činným v trestním řízení sděloval, považoval k iniciaci trestního stíhání za způsobilé.
12. Jednání pachatele, který učiní nepravdivé trestní oznámení v úmyslu přivodit jinému trestní stíhání, v důsledku neznalosti nebo nedostatečné znalosti práva však popíše tvrzené jednání křivě obviněné osoby tak, že všechny znaky trestného činu nevykazuje, je třeba podle názoru státního zástupce posoudit jako pokus přečinu křivého obvinění ve smyslu §8 odst. 1 k §345 odst. 2 tr. zákoníku. Právě tak by bylo nutno právně kvalifikovat jednání dovolatele v případě, že nekalé jednání, ze kterého Ing. L. lživě obvinil, by za trestný čin podvodu, resp. za pokus tohoto trestného činu, považováno nebylo.
13. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání udělil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
21. Dovolací námitky obviněného, hodnocené v jejich komplexnosti, lze posoudit jako argumentaci, jež z formálního hlediska naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod určený k nápravě vad nastalých při hmotněprávním posouzením soudy zjištěného skutku. Je tomu tak proto, že vyjma námitek, jež dovolací soud ve shodě s jejich posouzením státním zástupcem považuje za formálně nenaplňující obviněným uplatněný důvod dovolání (námitky skutkového charakteru), nesprávnosti právního posouzení vztahuje k popisu skutku ( vědomě nepravdivě uvedl, že Ing. D. L., jeho bývalý věřitel po něm na základě částečně padělané smlouvy o půjčce ze dne 28. 11. 2011, požaduje vrácení částky 300.000,- Kč, ačkoliv si v měsíci listopadu roku 2011 od Ing. D. L. půjčil ve skutečnosti pouze 200.000,- Kč, kdy navíc uvedenou částku Ing. D. L. v srpnu roku 2012 vrátil ), jak je v napadených rozhodnutích vyjádřen.
22. Protože dovolací soud opakovaně vyjádřil, že námitky skutkového rázu (nedosahují-li úrovně extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem) nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, je třeba úvodem posoudit, zda tvrzení dovolatele o existenci takového rozporu ve věci posuzované má své racionální opodstatnění.
23. O extrémní nesoulad, jenž by byl způsobilý odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu, se jedná v případě, že lze důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
24. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
25. Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
26. Dovolací argumentace obviněného není budována na námitkách, které by svědčily o tom, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají dostatečné ukotvení v provedených důkazech, nejsou z nich vyvoditelná, či jsou přímo jejich opakem, případně výsledkem jejich dezinterpretace. Obviněný toliko předkládá vlastní možná řešení, která by bylo lze podle jeho názoru z důkazů soudy hodnocených vyvodit. Tímto postupem ovšem nemůže existenci extrémního nesouladu založit, neboť odlišný způsob zhodnocení důkazů od představ obviněného a současně způsob, jemuž nelze vytknout nedodržení limitů upravených v §2 odst. 6 tr. ř. nemůže obviněným tvrzenou vadu odůvodnit, což má současně za následek konstatování, že takto vznesené výtky dovolatele nemohou vést ani k závěru, že by postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zakládá-li dovolatel své tvrzení o existenci extrémního rozporu na vývodu, že Ing. L. (v dovolání však uvádí „obžalovaný“ ) „mohl do B. dorazit bez větších obtíží mezi 11,20 - 11,30 hodin, co je nepochybně časový úsek označován ještě jako "dopoledne" , pak odhlíží od toho, že nevěrohodnost vrácení peněz poškozenému soudy založily na tom, že tvrzeno bylo, že k jejich vrácení došlo "chvíli poté, co J. vybral z banky", tj. dne 3. 8. 2012 v 09.49 hodin“. S ohledem na časové údaje, které stran pobytu jmenovaného v B. soud uvádí, nelze jeho dílčí skutkový závěr o tom, že vrácení peněz nebylo prokázáno, označit za extrémně rozporný s provedenými důkazy.
27. K námitkám, jež dovolatel vyjádřil v části I. dovolání a jeho doplňku, je nezbytné uvést následující skutečnosti.
28. Co se týče jeho tvrzení, že je zcela irelevantní, „zda Ing. L. obviněnému půjčil 200 nebo 300 tis. Kč, zda Ing. L. falšoval smlouvu o půjčce nebo nikoli anebo zda byly půjčené finance Ing. L. vráceny“ , pak s takovým hodnocení nemůže Nejvyšší soud souhlasit. Z povahy věci plyne (znak lživě ), že pachatelem žalovaného trestného činu může být pouze osoba, která vědomě uvede údaje, jež jsou v rozporu s objektivní skutečností (proto nelze tvrdit, že není podstatné zjištění, zda Ing. L. skutečně nějakou hotovost obviněnému předal, za jakých podmínek, atd.) a současně jde o údaje, které vedou k závěru, že se dotyčná osoba dopustila trestného činu. V této části proto s vývody dovolatele souhlasit nelze.
29. Naopak je třeba obviněnému dát za pravdu v tom, že nepravdivě sdělované informace musí mít povahu údajů vedoucích k závěru, že jinou osobou byl spáchán trestný čin, neboť je sdílen názor, že „lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem“ – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012. S. 3237. To ostatně plyne již ze samotného faktu, že objektivní stránka přečinu, jímž byl dovolatel uznán vinným, spočívá v tom, že pachatel jiného lživě obviní z trestného činu. Dodat lze, že lživé obvinění se tak musí týkat činu soudně trestného; k vyvození trestní odpovědnosti pachatele trestným činem křivého obvinění podle §344 tr. zákoníku nedostačuje, aby jím vědomě sdělené nepravdivé údaje svědčily o spáchání činu méně společensky závažného, např. přestupku – shodně např. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné . 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 889: „Úmyslné nepravdivé obvinění jiného z přestupku je přestupkem podle §49 odst. 1 písm. c) zák. o přestupcích.“
30. Základem dovolací argumentace obviněného je jeho tvrzení, že „nemohlo dojít …ze strany Ing. L. k naplnění skutkové podstaty podvodu, ani ve formě pokusu, a to z důvodu, že zde absentuje znak objektivní stánky tohoto trestného činu – uvedení poškozeného v omyl.“ Dovolatel dovozuje, že za jím nastíněných podmínek „nemůže být dlužník uveden v omyl, jelikož on sám zná okolnosti, za kterých mu byly peníze půjčeny a případně zda a v jaké výši věřiteli byly vráceny“. Obviněný proto dovozuje závěr, že „věřitel nemůže spáchat vůči dlužníkovi podvod, pokud mu v otázce existence nebo výše pohledávky, uvede nepravdivé informace, případně pokud se rozhodne na základě zfalšovaného titulu prokazujícího poskytnutí půjčky, takový nárok uplatnit u soudu“ , který ve vztahu k posuzované věci konkrétně aplikuje v podobě tvrzení, že „[j]elikož se poškozený Ing. L. ve vztahu k oznamovateli nedopustil trestného činu, nemohl ani obžalovaný spáchat trestný čin, pokud učinil na Policii ČR oznámení o skutku, který bez ohledu na jeho pravdivost, nemohl být trestným činem a nemohl Ing. L. ani přivodit trestní stíhání“.
31. K takto tvrzeným skutečnostem je nezbytné uvést, že z nich neplyne, v čem je spatřována vadnost právního závěru soudů nižších stupňů, které při vyslovení viny obviněného vyšly z toho, že (str. 6 rozsudku) „z uvedeného podání obžalovaného a z jeho vysvětlení na Policii… zcela jednoznačně vyplývá možné podezření ze spáchání přečinu podvodu spáchaného ve stadiu pokusu“. Obviněný sice i s oporou o názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010 (v něž bylo vyjádřeno, že soud, ať již v řízení sporném či nesporném, není možno zařadit mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu) operuje s tím, že nemohl být jako dlužník Ing. L. uveden omyl, avšak nikterak tím nevyvrací možnost posuzovat jednání pachatele, jeho jednání by uvedeným úmyslem bylo vedeno, ve formě vývojového stadia příslušného trestného činu, tedy např. jako pokusu trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ohledně něhož se konalo prověřování (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 72). Přitom obviněným dovozovaný závěr o nemožnosti uvedení dlužníka v omyl jednáním věřitele má jen ten dopad, že v daném případě pak logicky nepřichází k provedení jeho majetkové dispozice, jež by měla za následek vznik škody, pod vlivem omylu pachatelem vyvolaného, a tím ani dokonání trestného činu podvodu. Pokus trestného činu však nic takového nevyžaduje, neboť od činu dokonaného se odlišuje právě nedostatkem následku (pokusem podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat… jestliže k dokonání trestného činu nedošlo“ ). Z tohoto, co dovolatel ve svém písemném podání, příp. ústním podání před policejním orgánem sdělil, bylo možno usuzovat na to, že se Ing. L. prezentováním objektivní realitě neodpovídajících skutečností snažil o získání majetkového prospěchu na úkor dovolatele, tedy že se podvodným způsobem snažil obohatit prostřednictvím způsobení škody tomuto. Státnímu zástupci tak lze přisvědčit v jeho hodnocení, že v takovém jednání bylo lze spatřovat jednání podvodné.
32. Je-li ve smyslu §111 tr. zákoníku trestným činem i pokus trestného činu ( pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného – což se ve věci posuzované neuplatňuje), pak při relevantním nezpochybnění toho (vyjma výše uvedeného dovolatel jiné námitky ve svém prvním podání např. stran znaku bezprostřednosti apod. neuplatňuje), že obviněným tvrzené jednání Ing. L. bylo možno posuzovat jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1, k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, z čehož soudy vyšly, pak dovolateli nelze přiznat důvodnost v jeho tvrzení, že Ing. L. neobvinil z jednání, které má znaky trestného činu.
33. V rámci objektivity je nutno sdělit, že v doplňku dovolání obviněný namítl, že „z výroku rozsudku napadeného dovoláním, ani z jeho odůvodnění, vůbec není zřejmé, kdo měla být osoba uvedená v omyl údajným křivým obviněním. Pokud zcela jasně chybí jeden ze základních znaků objektivní stránky trestného činu podvodu (osoba uvedená v omyl), nejedná se o oznámení o trestném činu a takovým oznámením… nemůže dojít ke spáchání přečinu křivé výpovědi“.
34. K této výhradě lze uvést, že jí nelze přiznat důvodnost, neboť ze skutkového vyjádření obsaženého již v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku plyne, že „… Ing. L., jako jeho bývalý věřitel po něm… požaduje vrácení částky 300.000,- Kč…“ , takže stran osoby, jež měla být uvedena v omyl, pochybnosti nevznikají. Navíc je třeba připomenout, že závěr o nemožnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti buduje dovolatel právě na tvrzení, že v omyl nemůže být uveden dlužník (tj. v dané věci on sám, coby dnešní dovolatel).
35. Vcelku mimo dovolací relevanci je tvrzení obviněného, že policejní orgány ani neměly provádět šetření, neboť toto sám svým podáním inicioval a tohoto se domáhal („ Žádám tudíž o prověření shora uváděných skutečností a zároveň o vyrozumění o přijatých opatřeních.“ – viz Oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu ) .
36. Snaží-li se nyní obviněný dovolací soud přesvědčit o tom, že jednání, z něhož podle skutkových zjištění soudů křivě obvinil Ing. L., nemohlo být od samého počátku pokládáno za jednání trestné, pak vyjádření tohoto jeho názoru obsaženého v jeho dovolání ostře kontrastuje s tím, jak svůj náhled prezentoval v podaném oznámení. Nejenže se domáhal prověření, zda „nedošlo k naplnění skutkové podstaty některého z majetkových trestných činů, které lze na daný skutek případně aplikovat (zejména trestný čin podvodu)“, ale navíc současně vyjádřil své hodnotící stanovisko, když uvedl, že se důvodně domnívá, že „se Ing. D. L. dopustil jednání, které není jen protiprávní ve smyslu soukromoprávních norem, ale je předně počínáním trestním ve smyslu trestního zákona“.
37. Poukazuje-li dovolatel na názory obsažené v usnesení policejního orgánu o odložení věci (strana druhá doplnění dovolání), pak Nejvyšší soud musí konstatovat, že těmito již z povahy věci nemůže být vázán, neboť jde o otázky související s posouzením viny obviněného (srov. přiměřeně §9 odst. 1 tr. ř.). Zbývající námitky jsou skutkového charakteru. S ohledem na jejich povahu k nim dovolací soud nepřihlíží a nezaujímá k nim své stanovisko (viz i vyjádření výše).
38. Protože Nejvyšší soud stran té části dovolání, v níž námitky obviněného z formálního hlediska vyhověly obsahovému zaměření jím uplatněného dovolacího důvodu, shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného jako celek odmítnuto podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu