ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.410.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 410/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. J. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 101/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 T 101/2015, byl obviněný M. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný Z. P. (dále jen „spoluobviněný“) byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu poté, co
„… na pokyn obž. P. poškozený i s obžalovaným šel do bytu obžalovaného, kde s obžalovaným byl nejméně do 23:00 hodin a kde obžalovaný poškozenému sděloval, že mu poškozený dluží spoustu peněz, obž. P. zde opakovaně požadoval na poškozeném, aby mu poškozený peníze vydělal a sděloval mu, že mu je jedno jak, ale pokud mu peníze „neudělá“, tak jej z bytu nepustí, že jinak jej zavede do lesa a zavře do podzemky nebo díry v lese, vyzýval poškozeného, ať poškozený vymyslí, jak to poškozený s penězi udělá a že poškozenému utíká čas, když poškozený odmítal a sděloval, že nic nevymyslí, že už nechce dělat žádné podvody, že za to už seděl a žádal obžalovaného, aby jej pustil, obžalovaný toto odmítal s tím, že jej to nezajímá a že jej z bytu nepustí, dokud mu poškozený neudělá peníze a v průběhu uvedené doby také obžalovaný sděloval před poškozeným do telefonu, že tam má adepta na podzemku nebo do lesa,
tím, že
krátce před 23:00 hodin se do bytu obž. P. dostavil obž. M. J., který chvíli seděl v kuchyni s obžalovaným i poškozeným, aniž by se jakkoli zapojoval do komunikace mezi obž. P. a poškozeným, načež kolem 23:00 hodiny na pokyn obž. P. všichni tři opustili byt, obž. P. poškozeného držel za pravou paži a vedl jej k nedalekému lesoparku a s malým odstupem za nimi šel i obž. J., načež po 23:00 hodin v lesoparku na konci P. ul., kam obž. P. přivedl poškozeného, jehož do parku vedl za paži, a kam s nimi došel i obž. J., a kde chvíli poškozeného držel za hlavu a tlačil tím poškozeného k zemi, načež vzal poškozenému příruční tašku, kterou společně s obž. J. prohledali za účelem nálezu a odejmutí finančních prostředků, věci poškozeného takto postupně vyházeli na zem a poté, co v tašce nenalezli žádné peníze, tašku poškozeného odhodili na zem, … .“
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců.
3. O odvoláních obviněného a spoluobviněného rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podaném mimořádném opravném prostředku předně uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem není trestným činem, neboť nevykazuje subjektivní stránku trestného činu (úmysl), avšak soud konstruuje jeho trestní odpovědnost chybně jako odpovědnost za následek. K tomu akcentoval, že musí být prokázán úmysl vztahující se jak k násilnému jednání k překonání odporu poškozeného J. V. (dále jen „poškozený“), tak ke zmocnění se cizí věci, nicméně v jeho případě tyto složky absentují, načež odcitoval část nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále namítl, že míra jeho účasti na trestné činnosti neodpovídá loupeži, jelikož míra intenzity je hodnocena pouze na základě výpovědi poškozeného (a to jen v části řízení), a v případě takového osamoceně stojícího důkazu, který rozlišuje právní hodnocení skutku jako loupeže, pak existuje prostor pro pochybnost, kterou je potřebné podle citovaného nálezu osvětlit. V neposlední řadě zdůraznil, že se nepodařilo prokázat, že by přijel do bytu spoluobviněného, z něhož se po předchozí domluvě vydali s poškozeným do lesa, kde měl přinejmenším působit na poškozeného svou přítomností k zesílení hrozby ze strany spoluobviněného, jakož ani to, že by minimálně ze situace v bytě spoluobviněného pochopil svou roli a byl srozuměn s tím, že svou přítomností bude mít vliv na účinnost hrozeb vůči poškozenému. V návaznosti na to soudu vytknul, že tuto konstrukci vytvořil pouze z výpovědi poškozeného v přípravném řízení, která vzhledem ke změnám jeho výpovědi v průběhu řízení před soudem není příliš důvěryhodná. Namítl rovněž, že soud prvního stupně při právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže zcela pominul absenci společného úmyslu obviněných a jejich společného jednání (k čemuž připomněl závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 813/2010), jakož i absenci objektivní stránky trestného činu. K tomu uvedl, že vzhledem ke své tělesní substituci nemohl působit jako hrozba k poškozenému, jelikož je podstatně menšího vzrůstu. Podotkl, že násilí nebo pohrůžka bezprostřeního násilí jsou prostředkem zmocnění se cizí věci, takže musí předcházet zmocnění se věci, což však u obviněného nebylo ani z části naplněno. Závěrem odcitoval část právní věty stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, k zásadě subsidiarity trestní represe.
6. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně podle §265k tr. ř. zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem dovolání a dostupným spisovým materiálem nevyužila svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a věcně se k podanému dovolání nevyjádřila, pouze výslovně souhlasila s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřeném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
9. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 8. 2016, sp. zn. 9 To 230/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
13. V obecné rovině pak nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
14. Předně je zapotřebí konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání směřují převážně primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědi poškozeného) a vadná skutková zjištění (že se nepodařilo prokázat, že přijel do bytu spoluobviněného a následně se s ním vydal do lesoparku z důvodu, aby tam svou přítomností působil k zesílení hrozby na poškozeného, jakož ani to, že by byl s touto svou rolí srozuměn) a zvláště z těchto skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje do značné míry v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nicméně podřadit nelze.
16. V této souvislosti nutno připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. V nyní posuzované věci se nicméně o žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (jenž obviněný ani neučinil předmětem svých výhrad) nejedná. Nejvyšší soud se přesto alespoň ve stručnosti ke skutkovým námitkám obviněného vyjádří. Ohledně jeho výtek vůči hodnocení výpovědi poškozeného je potřeba zdůraznit, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí podrobně a pečlivě objasnil, proč (v části týkající se obviněného) vycházel z výpovědi poškozeného učiněné v přípravném řízení (viz str. 4-5 rozsudku nalézacího soudu), která navíc není osamoceným důkazem, nýbrž ji podporují i výpovědi svědků P., Z. a Š. Ke skutkovým zjištěním nalézacího soudu stran jednání obviněného lze poukázat na str. 13 jeho rozsudku, kde se tento vyjadřuje k přítomnosti obviněného (jakož i jejím důvodům) v bytě spoluobviněného, přičemž nelze pominout, že jako původní důvod jeho pozdní návštěvy připouští „zvědavost“ ohledně dění v bytě, nicméně vzápětí zároveň logicky a podrobně odůvodňuje svůj závěr o srozumění obviněného s jeho následnou účastí na eskalaci protiprávního jednání vůči poškozenému.
18. Na tomto místě je pak zapotřebí konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jeho rozhodnutí tak v žádném směru nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
19. V této souvislosti je vhodné poukázat na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
20. Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše uvedených důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však uplatnil i námitky hmotně právního charakteru, jež zpochybňují právní kvalifikaci jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu nenaplnění jeho subjektivní a objektivní stránky, přičemž takové (byť obecnější) výhrady lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. V daných souvislostech Nejvyšší soud prvně v obecné rovině připomíná, že trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek , jehož se pachatel chce zmocnit, přičemž trestní zákoník zařazením loupeže mezi trestné činy proti svobodě zdůrazňuje zásah do osobní svobody ve smyslu svobody rozhodování v majetkové sféře, který považuje za závažnější a pro charakteristiku loupeže za rozhodující. Objektivní stránka trestného činu loupeže záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Loupež je úmyslným trestným činem, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck: Praha, 2012, str. 1728-1730).
22. Spolupachatelství jakožto obecná forma trestné součinnosti předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a společný úmysl k tomu směřující, jenž nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, která není vyžadována, jelikož postačí konkludentní dohoda. K naplnění pojmu spolupachatelství přitom není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, jelikož stačí i částečné přispění (třeba i v podřízené roli ), je-li vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck: Praha, 2012, str. 728-731). V daných souvislostech není od věci připomenout i dosud aplikovatelné rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž „není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“ . Také podle rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
23. Jednání obviněného, kvalifikované soudy nižších stupňů jako spolupachatelství na trestném činu loupeže, spočívalo (ve stručnosti řečeno) v tom, že poté, co byl do bytu spoluobviněného přivolán s tím, že tam má adepta na „podzemku“ a kde byl přítomen výhrůžkám spoluobviněného vůči poškozenému za účelem „vydělání“ peněz, šel společně se spoluobviněným, který vedl poškozeného za paži, do lesoparku, kde spoluobviněný pokračoval ve výhrůžkách vůči poškozenému, jehož následně strčil a vzal mu příruční tašku, kterou společně s obviněným prohledali (byť neúspěšně) za účelem nalezení finančních prostředků.
24. Nejvyšší soud s ohledem na takto zjištěné a popsané jednání obviněného konstatuje, že toto naplňuje jak objektivní, tak subjektivní stránku trestného činu (resp. spolupachatelství na trestném činu) loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §23 tr. zákoníku.
25. V rámci objektivní stránky daného trestného činu se v případě obviněného jednalo o variantu použití pohrůžky bezprostředního násilí , jelikož svou přítomností při výhrůžkách spoluobviněného spolupůsobil při zvyšování tlaku na poškozeného, když nutno podotknout, že k jejich loupežnému jednání došlo v noci (tj. ve tmě) v lesoparku, kde se v danou hodinu nenacházely žádné jiné osoby. Byť obviněný sám výslovně nepronášel vůči poškozenému žádné výhružky, svou fyzickou přítomností – konkludentně – po celou dobu přispíval k eskalaci jeho zastrašování, které nakonec vyústilo ve zmocnění se a prohledání jeho příruční tašky. Protiprávní jednání obviněného tak spočívalo v konkludentním (nikoli výslovném) spoluvytváření pohrůžky bezprostředního násilí vůči poškozenému, přičemž menší míra jeho účasti na vytváření této pohrůžky v daném případě nevylučuje závěr o společném jednání obviněného ve shodě se spoluobviněným, a tudíž o trestné součinnosti ve formě spolupachatelství, která může (jak naznačeno výše) spočívat i v částečném přispění k trestné činnosti. Skutečnost, že obviněný je menšího vzrůstu než poškozený, přitom nemohla hrát v posuzované věci žádnou roli, jelikož obviněný se „násilného“ jednání vůči poškozenému nedopouštěl sám, ale společně se spoluobviněným, a to navíc v nočních hodinách na opuštěném místě, přičemž o dostatečné intenzitě pohrůžky bezprostředního násilí (ze strany dvou mužů na tmavém opuštěném místě) v tomto případě není žádných pochyb, což potvrzuje i „odevzdané“ jednání poškozeného, který se odejmutí a prohledávání své příruční tašky ani nebránil.
26. Stran naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže je pak zapotřebí konstatovat, že obviněný jednal úmyslně, přičemž jeho úmysl směřoval jak k násilnému jednání k překonání odporu poškozeného, tak k tomu, aby se jim (společně se spoluobviněným) podařilo zmocnit se cizí věci – tašky, resp. finančních prostředků poškozeného. Jeho úmysl k „násilnému“ jednání (v jeho případě úmysl k spoluvytváření pohrůžky bezprostředního násilí) směřující k překonání odporu poškozeného je evidentní z toho, že poté, co byl do bytu spoluobviněným přivolán s tím, že tam má „adepta na podzemku“ a následně byl přítomen jeho výhrůžkám vůči poškozenému, aby mu tento „vydělal“ peníze, si obviněný musel být velmi dobře vědom situace (tj. že od poškozeného byly pod nátlakem požadovány finanční prostředky) a právě s tímto vědomím šel zcela dobrovolně se spoluobviněným a poškozeným v noci do lesoparku, kde musel být minimálně srozuměn s tím, že svou přítomností spolupůsobí na eskalaci zastrašování poškozeného, tedy na vytváření pohrůžky bezprostředního násilí. Zcela úmyslně přitom jednal i ve vztahu ke zmocnění se příruční tašky poškozeného (potažmo v ní ukrytých finančních prostředků), jelikož se zřetelem k obsahu výhrůžek spoluobviněného si musel být vědom, že společně s ním vytváří pohrůžku bezprostředního násilí právě za účelem zmocnění se cizí věci – finančních prostředků poškozeného, když navíc (jak shora naznačeno) u spolupachatele postačuje vědomí, že finančních prostředků se chce zmocnit druhý spolupachatel. Závěr, že obviněný po celou dobu musel být minimálně srozuměn s tím, že účelem společného „násilného“ jednání jeho a spoluobviněného bylo právě zmocnění se cizí věci, přitom dokresluje i ta podstatná skutečnost, že poté, co se spoluobviněný zmocnil tašky poškozeného, obviněný se zcela spontánně, „automaticky“, přidal k jejímu prohledávání (byť již po dokonání trestného činu loupeže, v rámci jeho neúspěšného dokončování), kterážto okolnost potvrzuje rovněž závěr o společném úmyslu obviněného a spoluobviněného jakožto spolupachatelů, u nichž (jak již shora zmíněno) se nevyžaduje výslovná (ústní či snad písemná) dohoda, že budou spoluvytvářet tlak na poškozeného s úmyslem zmocnit se jeho finančních prostředků.
27. Vzhledem ke shora popsaným skutečnostem nutno shrnout, že námitky obviněného stran právní kvalifikace jeho jednání jako spolupachatelství na trestném činu loupeže jsou zcela neopodstatněné. Nad rámec toho lze k citaci části právní věty stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (kterou obviněný učinil v závěru svého dovolání) pouze ve stručnosti poznamenat, že tento obecný odkaz na právní závěry Nejvyššího soudu k zásadě subsidiarity trestní represe obviněný nespojil se žádnými vlastními úvahami či námitkami, přičemž úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet dovolací argumentaci za dovolatele. Nadto možno odkázat na str. 15 rozsudku nalézacího soudu, kde tento náležitě objasnil důvody nevhodnosti aplikace dané zásady v nyní souzené věci, přičemž s jeho závěry se lze bez dalšího ztotožnit.
28. Ze všech shora rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu