ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.492.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 492/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. května 2017 o dovolání, které v neprospěch obviněného E. P., podal nejvyšší státní zástupce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 To 104/2016-443, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 89/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 To 104/2016-443, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se z podnětu odvolání obviněného zrušuje rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2015, č. j. 17 T 89/2015-349, v jeho odsuzující části a současně se rozhoduje tak, že skutek spočívající v tom, že obviněný
v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ....... - pánské spodní prádlo, zásilku ........ – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky,
s e p o s t u p u j e
Městskému úřadu ve Znojmě, neboť tento není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě dne 25. 11. 2015, č. j. 17 T 89/2015-349, byl obviněný E. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, kterého se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že
„cílevědomě v době od měsíce listopadu roku 2013 do 7. 2. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, vědom si jiného vedeného trestního řízení na základě jemu dne 7. 10. 2013 doručeného usnesení o zahájení trestního stíhání ve věci Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územního odboru Znojmo, sp. zn. KRPB-245455/TČ-2013-061381-SI pro podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b),c) trestního zákoníku, ve kterém bylo dne 8. 10. 2013 pod sp. zn. ZT 330/2013 státním zástupcem vydáno předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V Z., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, přičemž předběžné opatření s ohledem na podanou stížnost obžalovaného nabylo právní moci 29. 10. 2013 a jeho účinky trvaly i k 7. 2. 2015, dále vědom okolností rozchodu s poškozenou, vzájemných napjatých vztahů a jejího nezájmu o další vzájemný kontakt, který nedobře psychicky snášela a byla nucena vyhledat odbornou psychiatrickou lékařskou pomoc, vyvíjel i s ohledem na své majetkové zájmy nepřiměřený a z výše popsaných důvodů nedovolený tlak na osobu poškozené tím, že zejména:
- při vědomí dále zmíněných skutečností již v době dřívějšího soužití s poškozenou, tak až dne 3. 4. 2014 na Finančním úřadu ve Znojmě doručil odvetné oznámení o finančním podvodu, které bylo doplněno 17. 2. 2014, a jež souviselo s podáním daňového přiznání poškozené, neboť tato neměla přiznat příjem od obžalovaného na domácnost, který pravidelně dostávala v období od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2013 vědom si, že poškozená bude s podněty seznámena a tyto s ní budou šetřeny,
- při vědomí dále zmíněných skutečností již v době dřívějšího soužití s poškozenou, tak až dne 4. 2. 2014 na Okresní správě sociálního zabezpečení ve Znojmě doručil jeho odvetné oznámení o neoprávněném pobírání vdovského důchodu poškozené, které bylo doplněno dne 17. 2. 2014, v nichž zmínil, že jej připravila o finanční prostředky a další materiální požitky ve výši několik set tisíc korun českých a další majetek v období od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2013, dále dne 29. 9. 2014 byl doručen podnět k zahájení šetření Okresní posudkové komisi pro rozhodnutí o revizi zdravotního stavu poškozené, neboť byl přesvědčen, že poškozená pobírá důchodové částky neoprávněně, vědom si, že poškozená bude s podněty seznámena a tyto s ní budou šetřeny,
- v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ...... - pánské spodní prádlo, zásilku ...... – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky,
- v prosinci 2014 vyhotovil jménem S. H. dopis poškozené, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že: „nikdy se nesmířím s tím, že jsem byl předhozen jako obětní beránek za jejího syna k zakrytí jeho trestné činnosti podvodů, navíc od člověka, kterého jsem měl tak rád, taková hnusná křivda a zrada se neodpouští“,
přičemž z výše uvedených důvodů se jednalo o útoky, které u poškozené vyvolaly stísněný pocit ze zlého jednání obžalovaného, o čemž svědčí i případné trestní oznámení přestupku proti majetku pod č. j. KRPB-30002/PŘ-2014-061320-POM, kdy poškozenou byl za možného viníka označován obžalovaný.
2. Obviněnému byl podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 125 denních sazeb po 200 Kč, celkem 25.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců.
3. Týmž rozsudkem byl obviněný současně podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 3. 6. 2015 sp. zn. ZT 30/2015, pro skutek popsaný pod bodem 2) obžaloby, v průběhu hlavního líčení státním zástupcem upřesňovaný a spočívající v tom, že
„přestože mu byl usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. ZT 330/2013, které nabylo právní moci dne 29. 10. 2013, uloženo předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou M. K., trvale bytem V Z., které spočívalo v nepřípustnosti jakéhokoliv kontaktování nebo vyhledávání poškozené, osob jí blízkých, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků, tak v době od 8. 2. 2015 do 13. 5. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, na různých místech města Z. opakovaně v nepravidelných intervalech kontaktoval bývalou přítelkyni M. K., gen. viz shora, na místech veřejnosti přístupných při nakupování v obchodních domech a pohyboval se v blízkosti osobního motorového vozidla tovární značky Seat Cordoba registrační značky ..., o kterém je mu známo, že patří poškozené“,
v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
4. O odvolání obviněného (o zpětvzetí odvolání státního zástupce rozhodl soud prvního stupně tak, že je vzal na vědomí usnesením ze dne 23. 2. 2016) rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, jímž podle §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. za použití §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu ve Znojmě v odsuzující části pod bodem I. a trestní stíhání obviněného zastavil.
5. Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce. Na jeho podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016, rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2016, č. j. 8 To 104/2016-385, tak i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Krajský soud v Brně ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 13. 12. 2016, č. j. 8 To 104/2016-443, jímž rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc vedenou u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 89/2015 postoupil Městskému úřadu ve Znojmě.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal v neprospěch obviněného dovolání nejvyšší státní zástupce . Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., když namítl, že usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího bylo rozhodnuto o postoupení věci, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně toto rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
8. Nejvyšší státní zástupce ve svém opravném prostředku nejprve připomenul, jak ve věci rozhodl soud prvního stupně a následně usnesením ze dne 29. 4. 2016 odvolací soud a poté poukázal na to, na základě jakých úvah rozhodl soud druhého stupně o postoupení věci napadeným rozhodnutím. V dané souvislosti uvedl, že krajský soud zdůraznil, že obviněný byl uznán vinným pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně pouze tou částí skutku popsaného v obžalobě, kde jeho jednání spočívalo v tom, že „nechal poškozené na její adresu zasílat různé druhy zboží, které objednal jejím jménem“ , a to proto, že zbytek skutku, kterým soud prvého stupně obviněného uznal vinným, vytvořil až u hlavního líčení. Tento skutek podle hodnocení odvolacího soudu není přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť první dvě jednání popsaná v odsuzujícím rozsudku jsou výslovně označena jako jednání odvetná, další skutek, spočívající v objednání spodního prádla bez vědomí poškozené, se podle jeho názoru jeví jako pouhá schválnost vůči poškozené ve smyslu §49 odst. 2 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Konečně pokud jde o poslední dílčí útok, spočívající v zaslání dopisu (kde obviněný píše: „nikdy se nesmířím s tím, že jsem byl předhozen jako obětní beránek za jejího syna k zakrytí jeho trestné činnosti podvodů, navíc od člověka, kterého jsem měl tak rád, taková hnusná křivda a zrada se neodpouští“ ), ten není podle odvolacího soudu možno subsumovat pod skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku a bude na posouzení příslušného orgánu, zda vůbec lze obsah takového dopisu posoudit jako přestupek. V dané věci proto podle odvolacího soudu přichází v úvahu posouzení, zda zažalovaný skutek, modifikovaný soudem prvního stupně u hlavního líčení, je přestupkem.
9. Dovolatel namítá, že odvolací soud při své argumentaci ignoroval závěry Nejvyššího soudu o posouzení přečinu nebezpečného pronásledování jako trestného činu trvajícího, neboť vycházel pouze ze znění obžaloby, nikoli ze skutku tak, jak jej ve výroku svého rozhodnutí formuloval na základě provedeného dokazování nalézací soud. Poukázal na fakt, že trvající trestný čin se považuje za jeden skutek a jeden trestný čin v hmotně právním i procesním smyslu, a to na rozdíl od pokračujícího trestného činu. Na totožnosti skutku se v případě trvajícího trestného činu nic nemění, jestliže v rozhodnutí soudů některé útoky proti obžalobě odpadnou nebo naopak přibydou. Je třeba respektovat §12 odst. 11 tr. ř., podle něhož mezníkem ukončujícím skutek je sdělení obvinění, což znamená, že tímto mezníkem je usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. jeho doručení obviněnému. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný se ke skutku v rozsahu konstatovaném v rozsudku okresního soudu měl možnost vyjádřit.
10. V posuzované trestní věci bylo rozhodnutí soudu prvního stupně Nejvyšším soudem shledáno jako procesně správné. Obsah odvolání obviněného tvořily procesní námitky, které ve světle rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo možno považovat za důvodné. Odvolací soud za nezměněné důkazní situace či jakéhokoliv odpovídajícího hmotně právního posouzení skutku z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek a věc postoupil Městskému úřadu ve Znojmě.
11. Podle dovolatele předmětný skutek (uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně) nelze postoupit správnímu orgánu k možnému posouzení jako přestupek, když zdůrazňuje jeho časové vymezení (obviněný se ho dopouštěl v období od listopadu 2013 do 7. 2. 2015) a to, že výčet konkrétních závadových jednání obviněného není taxativní. Poukazuje též na skutečnost, že obviněný jednal za situace, kdy si byl vědom vedení jiného trestního stíhání vůči své osobě [jež vyústilo v odsuzující rozsudek, jímž byl uznán vinným přečiny nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku], v rámci něhož bylo dokonce vydáno státním zástupcem předběžné opatření spočívající v zákazu kontaktování poškozené a osob jí blízkých. Předmětné odsouzení pokrývalo dobu od května 2013 do 7. 10. 2013, kdy bylo obviněnému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro předmětnou (předchozí) trestnou činnost, která byla u obviněného vyvolána rozchodem s M. K., jenž ho výrazně citově zasáhl a s nímž se nehodlal smířit. Nesouhlas obviněného s takovým rozhodnutím M. K. v konečném důsledku přerostl v nebezpečné pronásledování, které bylo doprovázeno tím, že poškozoval její věci a dopustil se na ní násilí, v důsledku čehož poškozená utrpěla újmu na zdraví.
12. Nejvyšší státní zástupce namítá, že odvolací soud nevysvětlil, jaké závěry dovodil z označení dvou prvně popsaných jednání obviněného za odvetná. Mínil-li tím, že šlo o jeho reakci na podobné jednání poškozené, pak tak „termín uvedený ve skutkové větě výroku rozsudku nelze chápat, neboť jednání obviněného bylo označeno jako odvetné proto, že jím reagoval nesouhlasně a ublíženě na skutečnost, že s ním poškozená ukončila poměr, do kterého, podle svých představ, velmi investoval, a to jak emočně, tak i finančně “. Takový závěr podle dovolatele vyplývá z toho, že obviněný státním orgánům sděloval, že jej poškozená připravila o finanční prostředky a další materiální požitky ve výši několika set tisíc korun. S benevolencí nelze nahlížet ani na jednání obviněného, které spočívá v tom, že na její adresu objednal určité zboží, a to dámské a pánské spodní prádlo. Jako schválnost by takové jednání mohlo být posouzeno, pokud by šlo o ojedinělý exces ve vztahu mezi lidmi, nikoli však v situaci, v níž se nacházeli obviněný s poškozenou. Obviněný popsaným způsobem jednoznačně směřoval k tomu, aby zastřeným způsobem znepříjemňoval život poškozené a formálně tak vyhověl předběžnému opatření státního zástupce. Totéž lze v zásadě vztáhnout i k dopisu, který obviněný vyhotovil jménem S. H. pro poškozenou, neboť i tímto zastřeným způsobem se domáhal určité, jím nárokované, morální satisfakce.
13. Podle dovolatele je třeba uvedená jednání vnímat v jejich souhrnu, neboť pouze komplexní náhled na jednání obviněného dává prostor pro posouzení skutku jako trestného činu. Společenskou škodlivost jednání obviněného jednoznačně umocňuje skutečnost, že byl pro obdobnou trestnou činnost vztahující se k pronásledování poškozené odsouzen, když v rámci tohoto předchozího trestního stíhání mu bylo uloženo předběžné opatření, které mělo zabránit jejímu kontaktování. Právě proto vymýšlel různé nové druhy a způsoby, jak ji kontaktovat alespoň zprostředkovaně, a viditelně při tom neporušit podmínky předběžného opatření.
14. S poukazem na závěr obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nejvyšší státní zástupce namítá, že obviněný měl být uznán vinným trestným činem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku, jehož zákonné znaky svým jednáním naplnil. Jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že jeho jednání není v souladu se zájmy chráněnými trestním zákoníkem a chtěl takto konat. Četnost útoků spolu s jejich formou potom naplňují požadavky dlouhodobosti. Zasílání písemností a zásilek současně svědčí o vytrvalejší snaze obviněného o kontakt na poškozenou, ač jí to nebylo milé. Musela proto měnit své návyky, omezovala své jednání a vyhledala odbornou pomoc, neboť útoky obviněného byly u ní způsobilé vzbudit obavu o její zdraví, zejména v dušení oblasti.
15. Napadené rozhodnutí považuje dovolatel za vadné i z formálního hlediska, když s oporou o rozhodnutí publikované pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr. připomíná, že postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř., byť odvolacím soudem za užití §257 odst. 1 písm. b) tr. ř., se vždy týká skutku, jehož popis musí být ve výroku rozhodnutí obsažen (aby nemohl být zaměněn s jiným).
16. Protože odvolací soud podle mínění dovolatele postupoval nesprávně, pokud jednání obviněného neposoudil jako trestný čin a věc postoupil Městskému úřadu ve Znojmě k projednání věci jako přestupek [v důsledku čehož došlo k naplnění dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.], navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 věty druhé tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 8 To 104/2016, a stejně tak všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
17. Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil jednak prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Juračky, jednak samostatně koncipovaným podáním.
18. Ve vyjádření zpracovaném svým obhájcem (v návaznosti na uvedení podstatných skutečností vyplývajících z dosavadních rozhodnutí ve věci učiněných) k vlastní argumentaci dovolatele uvedl, že se ztotožňuje s řešením zaujatým krajským soudem. Podle něj odvolací soud respektoval právní názor dovolacího soudu, ve vztahu ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně učinil správný závěr, že tato nelze posoudit jako přečin nebezpečného pronásledování. Ve vztahu k prvním dvěma skutkům zdůrazňuje, že byl oprávněn (do určité míry to bylo i jeho povinností) svá podání učinit. U zbývajících dvou skutků, jejichž spáchání popírá, tvrdí, že nemohou být posouzeny jako přečiny, neboť poškozená měla možnost odepřít přijetí zásilky (žádná škoda jí nevznikla) a v případě dopisu nebyl jeho obsah konfliktní (pouze vyjadřuje pocity obviněného neoprávněně stíhaného). Obviněný namítá, že označení prvých dvou jednání za odvetná má svou příčinu v reakci na různá podání poškozené, jimž se musel bránit. K tvrzené vadě spočívající v chybějícím vymezení skutku ve výroku napadeného usnesení obviněný uvádí, že v důsledku vymezení obsaženého v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně je vymezení pro účely řízení před správním orgánem dostatečné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako nedůvodné podle §265j tr. ř. zamítl.
19. Obsahově shodně se k věci vyjádřil i samotný obviněný. Nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že odvolací soud ignoroval vývody Nejvyššího soudu stran trestných činů trvajících a pokračujících, uvedený soud podle něj i správně vyhodnotil společenskou škodlivost popsaného jednání. Z obsahu jeho rozhodnutí je nepochybné, jakých skutků se týká. Protože byly splněny podmínky pro postoupení věci, navrhl dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnout.
20. V následně vyžádaném vyjádření obviněný prostřednictvím svého obhájce sdělil, že souhlasí s tím, aby o dovolání nejvyššího státního zástupce dovolací soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení důvodnosti dovolání
26. Protože argumentace obsažená v dovolání nejvyššího státního zástupce je podřaditelná pod jím uplatněné dovolací důvody a nelze ji pokládat za takovou, jež by odůvodnila rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku způsobem upraveným v §265i odst. 1 tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí a dospěl k následujícím závěrům:
27. Dovolateli je nutno přisvědčit v tom, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu není přesvědčivé, resp. že vzbuzuje i dojem, že nebere v úvahu právní závěry, jež byly vysloveny v předchozím kasačním rozhodnutí dovolacího soudu. V daném směru k takovému posouzení přímo vybízí již první věta argumentace odvolacího soudu ( „… je třeba zdůraznit, že obžalovaný byl uznán vinným pod bodem 1 napadeného rozsudku pouze tou částí skutku popsaného v obžalobě, kde jeho jednání spočívalo v tom, že „nechal poškozené na její adresu zasílat různé zboží, které objednal jejím jménem“ ), v níž soud druhého stupně opětovně vyzdvihuje konkrétní skutkový popis obsažený v žalobním návrhu se zdůrazněním toho, že „[z]bytek skutku… soud prvého stupně… vytvořil u hlavního líčení.“ Přestože pak svůj právní závěr činí ve vztahu k celkovým zjištěním soudu prvního stupně [ „A tento skutek popsaný pod bodem 1 napadeného rozsudku…není přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) a d) trestního zákoníku.“ ], způsob jeho zdůvodnění není ve své podstatě přezkoumatelný. V případě prvých dvou v rozsudku popsaných jednání obviněného se odvolací soud – jak důvodně poukazuje dovolatel – omezuje na konstatování skutkového závěru soudu prvního stupně ( „První dvě jednání popsaná v odsuzujícím rozsudku jsou výslovně označena jako odvetná jednání...“ ), aniž by vyložil, co z uvedeného (a proč) plyne, v případě posledního jednání (dopis) rovněž neuvádí žádné hodnocení, pro které dospěl k závěru, že jednání obviněného nelze posoudit jako trestný čin. Toliko ve vztahu k jednání spočívajícímu v objednání spodního prádla (v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku třetí popsané jednání obviněného) zmiňuje, že toto „se… jeví být schválností vůči poškozené ve smyslu ust. §49 odst. 2 písm. c) z. č. 200/1990 Sb.“.
28. V daném kontextu zdánlivě logicky a důvodně vyznívá kritika hodnotícího přístupu odvolacího soudu dovolatelem, jenž zdůrazňuje, že „uvedená jednání je … třeba vnímat nikoli izolovaně, ale v jejich souhrnu, neboť pouze komplexní náhled na jednání obviněného dává prostor k posouzení skutku jako trestného činu“. Zdánlivě proto, že ačkoli dovolatel poukazuje na časové vymezení skutku ( „od měsíce listopadu 2013 do 7. 2. 2015“ ), nebere na zřetel to, že při odkazovaném popisu skutku nalézací soud nevyjadřuje žádná konkrétní zjištění, z nichž by plynulo, že se obviněný ve vymezeném období prokazatelně vůči poškozené dopustil dalších jednání, jež by umožnila konstatování, že se v dovolatelem tvrzeném přímém úmyslu [ „Jednal přitom v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku…“ ] dopouštěl protiprávního jednání, jež by pro svou kontinuálnost tvořilo jeden skutek trvajícího trestného činu spáchaného v soudem vymezeném časové údobí. Tento závěr je nezbytné učinit přesto, že interpretací vyjádření obsaženého ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku ( „…vyvíjel… nedovolený tlak na osobu poškozené tím, že zejména:“ ) by bylo lze dospět k závěru, že následně uvedený výčet je toliko demonstrativním ( „zejména“ ) a nepopisujícím tak veškerá, v důkazním řízení prokázaná jednání obviněného vůči poškozené. Výroková část rozsudku žádné další protiprávní jednání obviněného nevymezuje. Výrok, resp. jeho skutková věta proto musí být – i s přihlédnutím k odůvodnění rozsudku (kde soud hovoří o důkazní nouzi a implicitně vyjadřuje použití principu in dubio pro reo - str. 7: „… soud dovozuje důkazní nouzi, proto učiněná zjištění hodnotí ve prospěch obviněného“ ) – při právním posuzování věci brána za celkový podklad pro následnou hmotně právní subsumpci .
29. Nedostatkem rozhodnutí odvolacího soudu (avšak stejně tak mimořádného opravného prostředku dovolatele) je to, že skutková zjištění soudu prvního stupně nepodrobil důkladnému zhodnocení z toho pohledu, zda skutečně odůvodňují nalézacím soudem dovozený právní závěr, že jsou dostatečná pro vyvození trestně právní odpovědnosti obviněného pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) a d) tr. zákoníku ve smyslu naplnění jeho zákonných znaků vyjádřených v tzv. právní větě, tedy že jiného dlouhodobě pronásledoval tím, že jej vytrvale písemně i jinak kontaktoval, omezoval jej v jeho obvyklém způsobu života a toto jednání bylo způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho zdraví.
30. Ze skutečnosti, že trestný čin nebezpečného pronásledování je trvajícím trestným činem, nelze dovozovat, že pro vyvození trestní odpovědnosti pachatele dostačuje vymezit v odsuzujícím výroku dobu spáchání tvrzeného deliktu bez bližší konkretizace jednání pachatele, jímž měl daný trestný čin naplnit. Vyjádřeno jinak, je-li charakteristickým rysem trvajícího trestného činu vyvolání protiprávního stavu a jeho následné udržování (případně pouhé udržování protiprávního stavu, jenž pachatel sám nevyvolal), pak je nezbytné skutek popsat tak, aby z něj bylo zřetelně patrné, jak a kdy pachatel protiprávní stav vyvolal a jakým jednáním jej nadále udržoval. V uvedeném směru skutková věta napadeného rozsudku nic takového nečiní, neboť z ní nelze zjistit, jakého protiprávního jednání se obviněný vůči poškozené měl dopustit od měsíce listopadu 2013 až do začátku února 2014. Stejné lze říci o období od prosince 2014 do 7. 2. 2015, resp. i o obdobích mezi konkrétně popsaným jednáním obviněného. Pozornosti odvolacího soudu (jenž měl napadený výrok o vině přezkoumat a případné jeho vady zjistit bez ohledu na to, zda je obviněný ve svém odvolání vymezil či nikoli) a stejně tak i dovolatele uniklo zhodnocení, zda konkrétně uvedené jednání obviněného je vůbec podřaditelné pod soudem užité zákonné znaky skutkové podstaty.
31. Z hlediska právního posouzení je podstatné a určující vlastní skutkové zjištění soudu (v jeho popise ve výroku rozsudku) a nikoli to, co je z obsahu jím provedených důkazů dovoditelné. Konkrétně uvedeno, jestliže se např. skutkové vyjádření nalézacího soudu omezuje na zjištění, že obviněný „v prosinci 2014 vyhotovil jménem S. H. dopis poškozené…“ , pak z tohoto zjištění nelze dovozovat, že poškozenou písemně kontaktoval, zejména odkazuje-li soud v odůvodnění svého rozsudku (str. 3) stran skutkových zjištění na výrokovou část rozsudku. Odpovídající skutkové zjištění pro možnost závěru právního v podobě naplnění uvedeného zákonného znaku by muselo mít podobu, že tento dopis také poškozené zaslal (jak soud uvádí na str. 13 rozsudku: „… listinu vyhotovil a poškozené zaslal sám obžalovaný“ ) a tato jej obdržela (pouze seznámení s jeho obsahem a zjištění jeho pisatele poškozenou mohlo vést k dovozovaným závěrům – vzbuzení důvodné obavy o zdraví).
32. Jak již uvedeno výše, odvolací soud při strohosti svého zdůvodnění rozhodnutí o postoupení věci nevěnoval náležitou pozornost tomu, zda je odůvodněn právní závěr o tom, že obviněný poškozenou dlouhodobě pronásledoval tím, že ji vytrvale písemně i jinak kontaktoval a omezoval ji v obvyklém způsobu života. Pokud tak neučinil, umožnil dovolateli vznést (ne zcela nedůvodnou) kritiku jeho hodnotící činnosti.
33. Z tohoto, co dovolací soud uvedl pod bodem 26. tohoto usnesení, je zřejmé, že se nekloní k názoru dovolatele, že jednání obviněného konkrétně popsaná v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. jsou jedním skutkem, který je třeba kvalifikovat jako nalézacím soudem označený trestný čin. Pro závěr, že jde o trvající trestný čin, tj. takový druh deliktu, jehož charakter je vymezen znaky skutkové podstaty, tj. v posuzovaném případě přečin nebezpečného pronásledování, je nezbytné, aby konkrétní projevy pachatele byly do té míry souvislé (uskutečněné v tak relativně krátké časové návaznosti), aby bylo možno spolehlivě uzavřít, že jimi bylo vytvořeno tak soustavné (a trvající) negativní působení na osobou poškozenou (předmět útoku), který slovy soudu prvního stupně představoval „nedovolený tlak na osobu poškozené“ , jenž svědčí o vyvolání a udržování protiprávního stavu tímto pachatelem. „Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jenž nadále udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení.“ – viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2016 Sb. rozh. tr. Podstatou trvajícího trestného čin je to, že jeho důsledky poškozený vnímá „jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav“ (typicky u trestného činu týrání), a to proto, že z hlediska jeho spáchání pachatelem jde o setrvalé negativní a protiprávní působení na poškozeného nikoli v časově zanedbatelném úseku ( „Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném, souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu tkví jádro věci“ - viz výše cit. rozhodnutí).
34. Jen skutková zjištění tohoto typu, svědčící o intenzivnějším negativním působení pachatele na poškozeného v relativně delším údobí, umožňují učinění závěru, že se tento dopustil jednoho (a ne několika samostatných) skutků de iure, který vykazuje znaky příslušného trvajícího trestného činu - v daném případě přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku.
35. V posuzované věci takový závěr učinit nelze. Soudem popsané jednání se rozpadá do čtyř časově oddělených období (únor, červenec, září, prosinec 2014), jež nepropojují jiná protiprávní jednání obviněného, která by časově významné přetržky mezi popsaným jednáním pojila do jednoho celku, svědčícím o soustavném a trvalém negativním zaměření obviněného vůči poškozené, zaměření projeveném aktivitou realizovanou v úmyslu omezit ji podstatným způsobem v obvyklém způsobu života vzbuzením důvodné obavy o její zdraví. Pominout nelze ani ten fakt, že skutková zjištění soudu významná pro právní posouzení jednání obviněného nejsou z hlediska časového vyjádřena ve vztahu k osobě poškozené, neboť z nich neplyne, kdy (a jakou formou) se o podáních obviněného učiněným vůči jednotlivým institucím (FÚ, OSSZ) dozvěděla. Přitom pouze vědomost poškozené o nich mohla u ní vyvolat „stísněný pocit ze zlého jednání obžalovaného.
36. Nelze pominout, že soud prvního stupně sice v odůvodnění svého rozsudku (str. 13) argumentoval tím, že „projednávaný případ se četností i charakterem jednotlivých útoků zjevně vymyká běžnému soužití osob“ a že jednání obviněného představovalo „jistou formu msty, psychického nátlaku, což již překročilo schvalovatelnou míru komunikaci mezi lidmi“ , avšak při zdůvodnění právní kvalifikace činu uvedený soud naplnění jednotlivých jím užitých znaků skutkové podstaty označeného přečinu (např. jinak kontaktoval ) blíže nevyložil.
37. Přitom ne každé, pro oběť obtěžující jednání jiné osoby (pachatele), může být považováno za jednání soudně trestné ve smyslu soudem prvního stupně užité právní kvalifikace. Musí jít o takové pronásledování, které klidné mezilidské soužití porušuje obtěžováním a znepříjemňováním života oběti nad únosnou míru. Únosná míra je vymezena především časově (znak „dlouhodobosti“ ) a intenzitou jednání (tj. způsobilostí zákonem vymezeného jednání vzbudit v oběti důvodnou obavu o její život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob oběti blízkých). – srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014 s. 901. Při uvážení těchto požadavků se nutně právní závěry soudu prvního stupně ohledně jeho právní kvalifikace musí jevit jako neopodstatněné.
38. Byť dovolatelem napadené usnesení soudu druhého stupně nelze považovat za bezvadné (k jeho výrokové části viz níže), je možno konstatovat, že i při existenci výše uvedených nedostatků při vyjádření právních závěrů, je nelze pokládat za rozhodnutí vykazující vadu zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na výše uvedené totiž dovolateli nelze přisvědčit v jeho názoru, že tento dovolací důvod je naplněn tím, že skutek soudem prvního stupně popsaný ve výroku jeho rozsudku je přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c), d) tr. zákoníku.
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn proto, že formálně vzato, ze způsobu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není plně seznatelné, proč a v jaké části nastaly podmínky pro postoupení věci. Odvolací soud se nikterak nevyrovnal ani s otázkou, zda postoupení je možné v jím zamýšleném (avšak explicitně nevyjádřeném) rozsahu, a to v zásadě ze dvou hledisek.
40. Předmětem postoupení je skutek de iure, tj. takový, jež jako celek tvoří, resp. podle zjištění soudu může odůvodňovat jeho příslušnou hmotně právní kvalifikaci v podobě činu nikoli soudně trestného (zpravidla přestupku). V případě, že jednání obviněného v rozhodnutí odvolacím soudem rušeném (v daném případě v odsuzující části rozsudku nalézacího soudu) tvoří ve skutečnosti více skutků, jež mají být předmětem samostatného hmotně právního posouzení (skutků spáchaných v reálném souběhu), které při správném posouzení mohou vykazovat znaky více samostatných přestupků, je nezbytné zkoumat existenci zákonných podmínek postoupení věci
a) z hlediska správnosti procesního řízení ve vztahu ke každému z takových skutků,
b) z hlediska možností jejich projednání příslušným správním orgánem.
41. V případě prvém je posouzení nezbytné zaměřit na zodpovězení otázky, zda skutek popsaný v rozhodnutí soudu prvního stupně může být předmětem postoupení z hlediska dodržení zásady obžalovací, neboť je nezbytné dovodit, že pro skutek, jehož se postoupení týká, platí stejný požadavek, jako pro skutek, jenž může být vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Pro ten platí, že jím může být jen skutek, jenž je totožný (alespoň částečně) se skutkem, pro nějž byla podána obžaloba (§220 odst. 1 tr. ř.), resp. bylo zahájeno trestní stíhání ( §160 odst. 1 tr. ř.), neboť jen stran takového skutku může státní zástupce podat na obviněného obžalobu (§176 odst. 2 tr. ř.). Jen tento skutek (totožný se skutkem, ohledně něhož byly konány úkony přípravného řízení) může být předmětem právního posouzení soudem prvního stupně (§220 odst. 3 tr. ř.) a následně předmětem přezkoumání správnosti jeho hmotně právního posouzení soudem druhého stupně. Ostatně to, že předmětem postoupení věci může být jen takový skutek (byť odlišně popsaný), jenž splňuje podmínku dodržení zásady obžalovací (§2 odst. 8 tr. ř.), plyne i ze samotného znění §222 odst. 2 tr. ř.. resp. z interpretace jím užitého pojmu (… zažalovaný skutek… ).
42. Druhá okolnost, jež musí být při rozhodování o postoupení věci uvážena, je to, zda v daném okamžiku (tj. v době rozhodování soudu) jsou splněny podmínky pro to, aby daný skutek mohl být projednán příslušným správním orgánem. Jinak řečeno, musí být učiněno zjištění, že nedošlo k jeho promlčení podle příslušného předpisu, který danou otázku upravuje.
43. Z rozhodnutí odvolacího soudu (viz citovaná pasáž týkající se objednání spodního prádla) lze usuzovat, že uvedený soud uvažoval o možnosti posouzení jednání obviněného jako přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů [označené části jednání obviněného jako přestupku proti občanskému soužití podle §49 odst. 2 písm. c) cit. zákona]. Uvedený zákon v ustanovení §20 upravuje zánik odpovědnosti za přestupek tak, že stanoví, že (odst. 1) přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok ; podle odst. 4 téhož ustanovení do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.
44. Ze skutečnosti, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 3. 2. 2015 (č. l. 1 až 3), jež obviněný převzal dne 7. 2. 2015, poté, co ve věci byly ode dne 16. 9. 2014 konány úkony trestního řízení (viz záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 66), plyne, že jednoroční lhůta, v níž k promlčení přestupku dochází, do tohoto okamžiku (16. 9. 2014) neuplynula a že v důsledku tohoto zjištění přicházelo v úvahu postoupení věci ohledně všech jednání obviněného, která vymezila výroková část odsuzujícího rozsudku.
45. Jiná situace je z pohledu uplatňující se zásady obžalovací. Jak opětovně zdůraznil odvolací soud, obžaloba na obviněného byla podána, co se týče následně prokázaného jednání, jen pro jedno jednání ( „nechal poškozené na její adresu zasílat různé zboží, které objednal jejím jménem“ ) vymezené v odsuzujícím výroku, a proto toliko ve vztahu k němu lze učinit poznatek, že může být předmětem dalšího rozhodování (postoupení věci).
46. Byť u trestného činu trvajícího není vyžadováno, aby pro dílčí jednání, jimiž pachatel naplňuje objektivní stránku příslušného deliktu, bylo zahajováno trestní stíhání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.) tak, jak to zákon procesně vyžaduje v případě dílčích útoků pokračujícího trestného činu (nutnost aplikace §160 tr. ř. ve vztahu ke skutkům ve smyslu §12 odst. 12 tr. ř.), a tudíž při jeho vymezení v odsuzujícím výroku může dojít k rozšíření (případně nahrazení) dílčích složek jednání tvořící jeden skutek v podobě odlišné od jeho popisu v žalobním návrhu (či výroku usnesení o zahájení trestního stíhání), a to v závislosti na výsledcích dokazování, uvedený procesní postup je možný jen tehdy, pokud se „nezbortí“ samotná jeho podstata. Takový postup je proto možný jen tehdy, pokud skutečně materiální základ trestního stíhání obviněného, pro orgány přípravného řízení zvolenou právní kvalifikaci skutku (jako trvajícího trestného činu), zůstane nezpochybněn. Tak tomu bude tehdy, jestliže trestná činnost pachatele bude mít (v reálné podobě) charakter souvislého páchání protiprávních aktů, jež bude i z hlediska objektivního nazírání možno hodnotit jako vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným, jenž je předmětem těchto negativních aktivit pachatele, jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav.
Takto vnímaná (skutečně v objektivním světě realizovaná) kontinuálnost jednání pachatele, jež umožňuje učinit závěr, že mu bylo důvodně sděleno obvinění, resp. důvodně podána obžaloba pro skutek právně kvalifikovaný v jeho celku jako (jeden) trvající trestný čin, umožňuje to, co podle hodnocení dovolacího soudu v posuzované věci neodůvodněně učinil soud nalézací, tj. doplňovat či upravovat popisu skutku na základě výsledků důkazního řízení, neboť v takovém případě nejde o nic jiného, než o vyjádření výsledkům provedeného dokazování odpovídajícího skutku.
47. Důvodnost podání obžaloby spočívá v tom, že je podána pro skutek, jehož popis odráží výsledky dokazování provedeného ve stadiu přípravného řízení, tedy takového stavu věci, jenž je ve své podstatě vyvoditelný z důkazů, o něž se obžaloba opírá (přičemž stran stupně této průkaznosti dostačuje, že výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud – viz §176 odst. 1 tr. ř.). Vágnost vyjádření, či nedostatečné ukotvení státním zástupcem tvrzených skutečností vyjádřených v žalobním návrhu (tj. konkrétních okolností zde popsaného skutku) v obsahu usvědčujících důkazů může mít za následek, že může být shledán neopodstatněným jeho závěr, že se pachatel dopustil jednání, jež lze kvalifikovat jako jeden celistvý (kontinuální) skutek naplňující znaky pokračujícího trestného činu ve smyslu výše vyloženém.
48. V posuzované věci byla obžaloba na obviněného pro přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku podána pod bodem 1) pro skutek spočívající v tom, že
„úmyslně v době od měsíce listopadu roku 2013 do současné doby v obci D., městě Z. a jinde, opakovaně v nepravidelných intervalech pronásledoval bývalou přítelkyni M. K., tím způsobem, že vyhledával její osobu na místech veřejnosti přístupných, při nakupování v obchodních domech Kaufland a Interspar, kde se objevil vždy bezprostředně po jejím příjezdu, dále se pohyboval v blízkosti jejího osobního motorového vozidla tovární značky Seat Cordoba, reg. značky ......., o kterém věděl, že patří poškozené a toto vozidlo poškozoval, dále nechal poškozené na její adresu zasílat různé druhy zboží, které objednal jejím jménem, přičemž shora uvedeným jednáním vzbudil v poškozené důvodnou obavu o její život a zdraví“. Co se týče skutku pod bodem 2) obžaloby, není s ohledem na to, co stran důvodnosti vymezení žalovaného jednání obviněného v podané obžalobě (i k otázce vzniklé překážky rei iudicatae ) uvedl Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí - viz zejm. str. 8-10 usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1375/2016 – se jím v tomto rozhodnutí v souvislosti s řešenou problematikou dále zaobírat.
49. Přestože bylo obviněnému kladeno za vinu páchání označeného přečinu po dobu více než čtrnácti měsíců (vymezení tohoto skutku se upínalo k usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro označený přečin, které převzal dne 7. 2. 2015), z pohledu naznačené problematiky je třeba vymezení jednání obviněného považovat za nedostatečné, neboť intenzita jeho zásahů hodnocená četností a systematičností jeho protiprávního jednání v nich náležitě vyjádřena není („ opakovaně v nepravidelných intervalech“ ). Již z tohoto zorného úhlu proto mohly o důvodnosti žalobního tvrzení – posuzováno stran důvodnosti právní kvalifikace činu – vznikat pochybnosti. Ty se plně projevily po zhodnocení provedených důkazů soudem, který shledal většinu žalobního tvrzení neprokázaným. Dospěl totiž pozitivně jen k tomu závěru, že obviněný „v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ......... - pánské spodní prádlo, zásilku ......... – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky“, které má svůj podklad v té části žalobního tvrzení, podle něhož „nechal poškozené na její adresu zasílat různé druhy zboží, které objednal jejím jménem“.
50. Při daném zhodnocení věci neměl soud procesně postupovat způsobem, jenž zvolil, který spočívá v nahrazení neprokázaných žalobních tvrzení zjištěními, která obsahově nebyla vymezena v žalobním návrhu, a potažmo ani v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného. Byť povaha trvajícího trestného činu umožňuje, aby na změnu důkazní situace soud reagoval novým vymezením téhož skutku (při tzv. vypuštění neprokázaných tvrzení a případném doplnění jiných jednání, konkretizujících způsob spáchání žalovaného skutku), lze takto postupovat jen tehdy, pokud základ skutku (v případě trvajícího deliktu po relativně delší dobu páchané protiprávní jednání pachatele/obviněného zakládající jeden skutek de iure) zůstane nezpochybněn. V dané situaci totiž jde jen o upřesnění skutkových zjištění skutku, o němž se v souladu se zásadou obžalovací vede soudní řízení.
51. Jiná procesní situace nastává tehdy, pokud (jako tomu je ve věci posuzované) se neprokáže skutek v jeho podstatném vymezení, nýbrž toliko jeho fragment, jenž nemůže být považován za skutek, který odůvodňuje státním zástupcem tvrzenou právní kvalifikaci (trvajícího deliktu). Je-li prokázán pouze takový fragment (objednání spodního prádla v červenci 2014), pak je zřejmé, že nelze (aniž by nedošlo k porušení zásady obžalovací) do popisu skutku, který má odůvodnit jeho subsumpci pod obžalobou užitou právní kvalifikaci, doplňovat další, ve skutečnosti zcela samostatné procesní skutky, jak učinil soud prvního stupně. V situaci, kdy ve skutečnosti žalované období, v němž měl být trvající trestný čin spáchán, není vyplněno protiprávním jednáním, které by bylo podřaditelné pod zákonné znaky trestného činu spáchaného v jeho vymezení, nemůže soud postupovat způsobem zvoleným nalézacím soudem, tj. doplňovat do něj nová zjištění, která se týkají časového období, v němž se žalované (dosud stíhané) trestné činnosti nedopouštěl. V takovém případě totiž nejde o změnu (zpřesnění) soudem prokázaného skutku, pro nějž byla podána obžaloba. Nalézací soud se proto měl omezit pouze na posouzení toho, jakým způsobem naložit s prokázanou částí skutku popsaného v žalobním návrhu.
52. V případě posuzovaném zakládají zjištění soudu (jenž se stala předmětem procesní kritiky soudu druhého stupně v jeho předchozím usnesení), která nemají podklad v podané obžalobě, samostatné akty, z procesního hlediska samostatné skutky, pro něž by (v případě, že by byly posouzeny jako trestné činy v odsuzujícím rozsudku) muselo být zahájeno trestní stíhání obviněného způsobem předvídaným v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Pokud k takovému procesnímu postupu nedošlo, nemůže o těchto jednáních soud rozhodovat, a to nejen v podobě skutkového podkladu pro odsuzující výrok, nýbrž ani v podobě podkladu tvořícího skutek, jenž je postupován k projednání jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř.
53. Dovolací soud zjistil, že z toho úhlu nazírání je neodůvodněno postoupení věci v rozsahu, jenž podle obviněného plyne z odůvodnění napadeného usnesení (skutek popsaný v odsuzující části rozsudku nalézacího soudu). Protože soud může podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodnout o postoupení pouze tohoto skutku, pro nějž byla podána obžaloba a jenž je ve smyslu nauky o totožnosti skutku týmž skutkem, pro který bylo obviněnému sděleno obvinění, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postoupení se může týkat pouze té části jeho jednání, v níž byl obviněný shledán vinným tím, že „v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ...... - pánské spodní prádlo, zásilku ....... – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky“.
54. Důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí vyvstává na podkladě toho, co dovolatel uplatňuje spíše podpůrně, a toho, co podle dovolacího soudu ve skutečnosti zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Za zákonu odpovídající totiž nelze pokládat již samotný výrok. Ten je třeba hodnotit jako neúplný, neboť neobsahuje popis skutku, jehož se postoupení týká. Je tomu tak přesto, že již dřívější judikatura (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr.) upozornila na to, že nezbytnou obsahovou náležitostí výroku rozhodnutí o postoupení věci je uvedení skutku, jenž se postupuje jinému orgánu. Na tomto právním závěru o obsahové náplni výroku o postoupení věci se nic nezměnilo. Posun nastal v tom, že nejnověji je explicitně zdůrazněno to (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1417/2016, schválené k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 19. 4. 2017), že ve výroku takového rozhodnutí je nezbytné skutek popsat v jeho vymezení odpovídajícímu skutkovému zjištění soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí ve své výrokové části nevymezilo ani to, že se věc postupuje v části týkající se výroku pod bodem I. napadeného rozsudku okresního soudu. Již pro nekonkrétnost výroku (zrušen napadený rozsudek – ne výslovně jen jeho odsuzující část, byť na podkladě vymezení opravného prostředku ani jinak být rozhodnutí nemohlo) bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit.
55. Na základě výše uvedených poznatků dovolací soud na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 8 To 104/2016-443, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 11. 2015, č. j. 17 T 89/2015-349, v jeho odsuzující části a současně rozhodl tak, že skutek spočívající v tom, že obviněný v červenci 2014 naráz pomocí objednacího kuponu objednal na jméno a adresu poškozené, aniž by měl její svolení, zásilku pod číslem ......... - pánské spodní prádlo, zásilku ....... – dámské spodní prádlo, kdy zásilky musela poškozená vracet a rušit objednávky, postoupil Městskému úřadu ve Znojmě, neboť tento není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu