ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.495.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 495/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 6 To 469/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 269/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 9 T 269/2011, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„v úmyslu přivodit trestní stíhání kontrolorů Dopravního podniku hl. m. Prahy E. S., nar. ......., J. T., nar. ...... a P. K., nar. ....., kteří dne 21. března 2011 prováděli kontrolu placení jízdného ve vestibulu stanice metra I. P. P., téhož dne ve 12:34 hod. učinil nejprve na linku 158 telefonické oznámení o napadení neznámého muže revizory Dopravního podniku hl. m. Prahy, ke kterému mělo dojít na tomto místě v době od 12:30 do 12:34 hod., následně dne 22. března 2011 k věci podal na Místním oddělení PČR Nové Město vysvětlení ve smyslu §61 odst. 1 zákona o Policii ČR, které doplnil dne 24. března 2011 písemným trestním oznámením, kdy uváděl, že jeden z trojice revizorů srazil pěstí neznámého cestujícího, který jim nechtěl ukázat svoji jízdenku, následně se druhá revizorka zřejmě proti vůli cestujícího zmocnila jeho mobilního telefonu a poté, když se cestující snažil utéct přes eskalátory, srazil jej první revizor na eskalátory tak, že cestující upadl po hlavě do koryta schodů, a následně prostřednictvím e-mailu takto informoval televizi TV Prima, která s ním natočila reportáž vysílanou ve dnech 23. března a 24. března 2011, v níž sám tento popis událostí opakoval, přičemž si musel být vědom toho, že jeho tvrzení se nezakládají na pravdě a minimálně na posledním z tvrzení setrval i při dalším podání vysvětlení na Polici ČR dne 21. dubna 2011, přičemž ještě dne 30. května 2011 požadoval prostřednictvím PČR, skupiny vnitřní kontroly, přešetření postupu policejního orgánu, který po prověření jeho oznámení věc odložil“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 6 To 469/2016, napadený rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že podle §265s odst. 2 tr. ř. per analogiam se obviněnému trest neuložil.
II.
4. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř.
5. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spatřoval v tom, že orgány činné v přípravném řízení (zejména státní zástupce) odstranily zásadní vadu – že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl – jen z formálního hlediska, nikoliv však z hlediska obsahového, čímž byl de facto obejít závazný právní názor a pokyn Nejvyššího soudu učiněný směrem ke státnímu zastupitelství vyjádřený v jeho zrušujícím usnesení ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 605/2015. V návaznosti na to připomněl závěry citovaného rozhodnutí, podle nichž měl mít obhájce již v přípravném řízení, neboť se jednalo o případ nutné obhajoby, a to již od počátku trestního stíhání, přičemž bylo nezbytné doručit jeho obhájci i usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 26. 1. 2016, stejně jako byl obhájce následně přítomen opakovaným úkonům přípravného řízení (pokračování jeho výslechu a seznámení se spisem), čímž byla podle obviněného podmínka nutné obhajoby z formálního hlediska zřejmě naplněna. Následně nicméně namítl, že obsah této podmínky byl zcela ignorován, neboť obhájce podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, přičemž státní zástupce, namísto rozhodnutí o této stížnosti, zaslal obhájci přípis nadepsaný jako „žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu – vyrozumění“, v němž prakticky odmítl o stížnosti obhájce rozhodnout s odůvodněním, že o stížnosti obviněného proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání již bylo rozhodnuto a že stížnost dále není možná. Právě v tomto postupu shledal flagrantní porušení podmínky nutné obhajoby, jelikož obviněný a obhájce jsou dva rozdílné procesní subjekty s vlastními a samostatnými právy podávat návrhy, stížnosti atd., a rozhodnutí o stížnosti jednoho z těchto subjektů nemůže znamenat rozhodnutí o nepřípustnosti včas podané stížnosti druhého subjektu proti témuž rozhodnutí, když bylo navíc o stížnosti obviněného rozhodnuto v době, kdy neměl obhájce, ačkoliv ho mít měl. Tím, že státní zástupce upřel obhájci obviněného jedno ze základních práv – podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání – pak podle obhajoby obešel v rozporu se zákonem i závazným pokynem Nejvyššího soudu podmínku nutné obhajoby a zásadně tak zkrátil obviněného na jeho právu na obhajobu, spravedlivý proces a zákonnost trestního stíhání, na což obhajoba neúspěšně upozorňovala i před soudy nižších stupňů.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin, a to v důsledku nesprávného právního zhodnocení najevo vzešlých skutečností. Jak obhajoba poukazovala již v předchozím řízení, pro jeho odsouzení podle §345 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby bylo nade vší pochybnost z provedených důkazů prokázáno, že při popisu konkrétního jednání jiné osoby (1) nemluvil pravdu o skutkových okolnostech jednání této jiné osoby, (2) lživé obvinění činil v úmyslu způsobit této osobě trestní stíhání a (3) lživé obvinění učinil úmyslně. Nadto připomněl, že lživě obvinit jiného znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, takže musí být prokázáno, že pachatel trestného činu podle §345 tr. zákoníku si musel být minimálně vědom toho, že jinou osobu obviňuje nepravdivě. Podle obviněného však na základě důkazů provedených v hlavním líčení soud nemohl dospět k nepochybnému závěru o jeho vině, neboť nebyl prokázán jeho základní úmysl jiného lživě obvinit, přičemž z provedených důkazů naopak vyplývá, že byl přesvědčen o tom, že jím uváděné informace jsou pravdivé, o čemž má svědčit jeho trestní oznámení, které je zahrnuto i do skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti navrhl, aby byl zajištěn kamerový záznam z místa činu, jenž má potvrdit jím uváděné skutečnosti, neboť kdyby měl o tomto sebemenší pochybnosti, jistě by na provedení tohoto důkazu nenaléhal. Za zcela zásadní pochybení soudů a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak označil nesprávné vyhodnocení a posouzení znaku objektivní stránky trestného činu jako důkazu naplnění stránky subjektivní, jelikož soudy obou stupňů převzaly argumentaci státního zastupitelství, že o jiných uvedl nepravdivé informace, což užily jako důkaz toho, že tak činil vědomě/úmyslně. Podle jeho názoru je však nesprávným právním posouzením, jestliže ze skutečnosti, že popis inkriminovaných událostí v jeho písemných podáních a vysvětleních je zásadně odlišný od toho, jak byl objektivně zjištěn, soud dovozuje jeho úmysl, tj. že si musel být vědom toho, že uvádí nepravdu. Jako příklad uvedl, že pokud je v řízení prokázána skutečnost, že někdo jiného usmrtí (znak objektivní stránky trestného činu podle §140 tr. zákoníku), neznamená to, že tak činil úmyslně, nebo pokud si někdo přisvojí cizí věci (objektivní stránky trestného činu podle §205 tr. zákoníku), nelze z toho dovozovat jeho úmysl. Uzavřel tedy, že rozhodnutí soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, jestliže užil znak objektivní stránky trestného činu (lživé obvinění jiného) jako důkaz naplnění subjektivní stránky.
7. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 6 To 469/2016, i vadné řízení jemu předcházející, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, případně státnímu zastupitelství, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Stran uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. připomněl, že půjde o případy, kdy obviněný po celé řízení nebo po určitý jeho úsek neměl obhájce, ačkoliv byl dán některý z důvodů nutné obhajoby, nicméně v nyní posuzované věci obviněný měl obhájce po celou dobu řízení následujícího po vrácení věci Nejvyššímu soudem do stadia přípravného řízení a tuto skutečnost, jakož ani to, že by obhájci byla znemožněna účast u některého úkonu trestního řízení, v dovolání nezpochybňuje. Námitky obviněného proti procesnímu postupu státního zástupce při rozhodování o stížnosti obhájce proti usnesení o zahájení trestního stíhání pak podle státního zástupce nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod ani při jeho extenzivním výkladu. Pro úplnost uvedl, že obhájce obviněného není osobou, která by mohla podávat opravné prostředky vlastním jménem, k čemuž poukázal na §41 odst. 2 tr. ř., podle něhož může obhájce podat opravný prostředek zásadně pouze za obviněného a jeho jménem. Uzavřel tedy, že obhájce nebyl subjektem se samostatným právem podat stížnost a nemohl svým jménem znovu podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, k čemuž dodal, že i kdyby o takové stížnosti bylo formálně rozhodováno ve stížnostním řízení, mohlo by být rozhodnuto nanejvýše podle §148 odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejím zamítnutí z důvodu podání stížnosti osobou neoprávněnou.
9. Stran výhrad podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že tyto fakticky nesměřují vůči žádnému nesouladu zákonných znaků trestného činu podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě ve výroku o vině, když obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů odmítá tu část skutkových zjištění, podle které si musel být vědom toho, že jeho tvrzení se nezakládají na pravdě a v podstatě trvá na tom, že o předmětném incidentu podával policejním orgánům a sdělovacím prostředkům informace tak, jak jeho průběh svými smysly skutečně vnímal. Takové námitky označil za primárně skutkové, obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající. Dodal, že Nejvyšší soud v předchozím rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 605/2015 zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů pouze z důvodu procesní vady spočívající v porušení §36 odst. 3 tr. ř. o nutné obhajobě, přičemž skutková zjištění učiněná po tomto kasačním rozhodnutí nedoznala žádných změn oproti skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě se k právní kvalifikaci skutku vyjadřoval Nejvyšší soud.
10. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b trestního řádu. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jakéhokoli jiného nežli navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
12. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 6 To 469/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. V první řadě nutno připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. přitom spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Nadto lze připomenout, že tento dovolací důvod nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž je dán pouze v případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
16. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný shledává v tom, že jeho obhájci bylo upřeno jedno z jeho základních práv, a to podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. K tomu nutno v první řadě konstatovat, že žádné takové právo obhájci obviněného jako samostatnému procesnímu subjektu v trestním řízení nenáleží, jelikož právo podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání (potažmo jakýkoliv jiný opravný prostředek, k jehož podání je obviněný oprávněn) náleží obviněnému. Obhájce je subjektem trestního řízení, jen pokud jedná svým jménem (typicky při uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu), nicméně v případě podávání opravných prostředků jedná jménem obviněného , a tudíž není subjektem trestního řízení. Nad rámec toho lze poznamenat, že právo obviněného na podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v nyní posuzované věci zachováno, přičemž toto právo i uplatnil a o jeho stížnosti bylo rozhodnuto. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je pak nezbytné podotknout, že námitky obviněného spočívající v tom, že jeho obhájci mělo být upřeno právo na podání opravného prostředku, se s tímto dovolacím důvodem formálně míjí. Nadto nutno připomenout, že právo obviněného na nutnou obhajobu bylo v řízení po vrácení věci Nejvyšším soudem v plné míře zachováno a pokyny dané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 605/2015, byly respektovány, jelikož jeho obhájci (jak ostatně uvádí sám obviněný a v tomto směru ani nečiní žádné výhrady) bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání a následně mu byl umožněn řádný výkon nutné obhajoby.
17. Nejvyšší soud dále uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nadto je zapotřebí zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. V posuzované věci nicméně všechny námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů v první řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů (že soudy nesprávně užily jako důkaz naplnění subjektivní stránky skutečnost, že o jiných uvedl nepravdivé informace) a vadné skutkové zjištění o tom, že si musel být vědom nepravdivosti sdělovaných skutečností. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (že z jím podaného trestního oznámení jednoznačně vyplývá jeho přesvědčení o pravdivosti uváděných okolností), vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že byl přesvědčen o tom, že jím uváděné informace jsou pravdivé, takže si nemohl být vědom jejich nepravdivosti). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje své tvrzení o „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“ jeho jednání jako trestného činu.
20. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod nicméně podřadit nelze.
21. V obecné rovině pak nutno připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně, jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
22. V nyní posuzované věci se nicméně o žádný ze shora popsaných případů extrémního nesouladu nejedná. Nadto lze dodat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Nutno přitom zdůraznit, že nalézací soud na str. 11 svého rozsudku rovněž dostatečně objasnil, na základě jakých skutečností (zjištěných na podkladě provedených důkazů) dospěl k závěru, že obviněný jednal ve vztahu k lživému obvinění kontrolorů Dopravního podniku hl. m. Prahy úmyslně. Jeho rozhodnutí tak nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Odvolací soud se pak po provedeném přezkumu ztotožnil (stran výroku o vině) se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
23. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu (uplatněných, ale i jiných) dovolacích důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 4. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu