ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.517.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 517/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2017 o dovolání, které podala obviněná I. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2016, č. j. 2 To 172/2016-876, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 60/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 T 60/2016-850 , byla obviněná I. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
od přesně nezjištěného dne v roce 2010 do blíže nezjištěné doby, nejpozději do dne 13. 9. 2013, jako zaměstnanec nejprve společnosti R. M., se sídlem P., Š., a následně nástupnické organizace CBA NUGET, s. r. o., IČ: 27785360, se sídlem tamtéž, v postavení účetní, s místem výkonu zaměstnání v Š., si postupně ponechávala pro sebe část převzatých stravenek emitentů Le Cheque Déjeneur, s. r. o., Edenred CZ, s. r. o. Sodexo, s. r. o. a Sodexo Pass Česká republika, a. s. z tržeb provozovny v Š., které ještě nebyly znehodnoceny razítkem subjektu a přivodila tak společnosti R. M. škodu v roce 2010 v hodnotě 149.611 Kč, v roce 2011 v hodnotě 263.937 Kč, v roce 2012 v hodnotě 367.732 Kč a od 1. 1. 2013 CBA NUGET, s. r. o. v hodnotě 48.923 Kč, celkem tedy způsobila škodu ve výši 830.203 Kč.
2. Obviněná byla odsouzena podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti CBA Nuget, s. r. o. ve výši 758.726 Kč a R. M. škodu ve výši 71.476 Kč.
3. O odvolání obviněné rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 19. 9. 2016, č. j. 2 To 172/2016 – 876, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení krajského soudu napadla obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Sedláčka dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Dovolatelka namítá (část II.), že právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním rozporu se zjištěními, které vyplynuly z dokazování, a že popsaný skutek není prokazován provedenými důkazy. Následek v podobě vzniku škody a právní závěry (část III./1) nelze z provedeného dokazování dovodit. Tvrdí, že její zaměstnavatel neúčtoval o stravenkách z š. provozovny jako o ceninách, nýbrž jako o hotovostních penězích a současně svému zaměstnavateli vytýká, že stravenky okamžitě neznehodnocoval při jejich příjmu do pokladny. Znalecký posudek, z něhož je závěr o existenci a výši škody dovozován pokládá za nesrozumitelný, obtížně přezkoumatelný a pro závěr o naplnění znaku značné škody nedostatečný proto, že znalkyně výši škody vypočítala jako rozdíl mezi předanými stravenkami společnosti FOLGET, spol. s r. o. a zaevidovanou pokladní hotovostí. Vzhledem k tomu, že o stravenkách bylo účtováno pouze jako o hotovostních penězích a nikoli o ceninách, není patrné, jak znalkyně rozlišila mezi skutečnou hotovostí a stravenkami, o nichž jako o hotovosti bylo účtováno. Poškození podle jejího názoru postupovali v rozporu s právními předpisy o účetnictví co do způsobu nakládání se stravenkami. Namítá, že nebyla zohledněna skutečnost významná pro výpočet škody, že část stravenek byla při ukončení pracovního poměru poškozené vydána, aniž by o tuto hodnotu byla snížena výše škody, jejíž způsobení je jí kladeno za vinu.
6. Obviněná usuzuje (část III./2), že dohoda o hmotné odpovědnosti byla krajským soudem interpretována v rozporu s pracovněprávními předpisy, neboť nesplňuje základní náležitosti vyžadované zákoníkem práce (§252 a násl.) Právní následky nemůže vyvolat obecné konstatování, že zaměstnanec přebírá hmotnou odpovědnost, aniž by bylo specifikováno, co je přejímáno. Podstatou dohody o hmotné odpovědnosti je navíc podle jejího přesvědčení skutečnost, že svěřené hodnoty jsou pouze v moci zaměstnance. S oporou o výsledky provedeného dokazování namítá, že se krabice se stravenkami občas nacházely nezajištěné na místech, kam mělo přístup dalších pět účetních. Závěr odvolacího soudu o jednoznačnosti ustanovení dohody je proto sporný, žádná hmotná odpovědnost jí nemohla vzniknout. Za nesprávný považuje postup odvolacího soudu, pokud usuzuje na skutečnosti, které z předmětné dohody neplynou. Takové závěry považuje za rozporné s právními normami pracovního práva.
7. Extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními (část III./3) spatřuje dovolatelka v tom, že soudy s oporou o výpovědi svědků M., K., V., S. a H. dovodily závěr o přisvojení si části stravenek a vzniku uvedené škody, ač z výpovědí těchto svědků nevyplývá konkrétní výše škody. Závěr soudů, že si přisvojila cizí věc je fakticky vyloučen znaleckým posudkem. Podle názoru znalkyně nelze jednoznačně stanovit, která konkrétní osoba mohla způsobit škodu nebo zda se na vzniku škody podílelo více osob. Z dokazování dále neplynou tvrzení odvolacího soudu, že je vyloučeno, aby případné nedostatky z pozice své funkce nezjistila, resp. prvostupňového soudu, že byla jedinou osobou schopnou komparací zjistit manko. Závěry soudu jsou v rozporu se závěry znalkyně, byť z nich soudy vyšly. Poukázala na výpověď znalkyně Pechanové, podle níž z tzv. výčetek, které sloužily jako podklad pro fakturaci, nelze zjistit, zda někdo určitý počet stravenek převzal a předával. Obviněná klade otázku, zda se jednání mohl dopustit někdo jiný než právě ona. Ze závěrů znalkyně, že pochybení obviněné shledala v nevyhotovení předávacího protokolu a že inventury byly prováděny chybně, usuzuje na záměr zaměstnavatele „vše kamuflovat“ a stravenky vyvádět k dalšímu použití.
8. Předmětný spor měl být navíc podle jejího názoru řešen (část III./4) v souladu se zásadou ultima ratio v režimu náhrady škody mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnavatel však přistoupil k řešení prostřednictvím norem trestního práva. Učinil tak proto, že by poškozená společnost nebyla v civilním řízení schopna svůj nárok prokázat. Obviněná soudům vytkla, že ve svých hodnotících úvahách (část III./5) ponechaly stranou aspekty motivu.
9. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v prvé řadě uvedla, že dovolatelka s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítla žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací. Svůj mimořádný opravný prostředek založila toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů. Její ryze skutkové námitky tak nemohou odpovídat zvolenému dovolacímu důvodu v té jeho zákonné variantě, která je založena na námitce nesprávného právního posouzení skutku, a to ani v tom případě, že by argumentovala extrémním nesouladem učiněných skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování. Navíc by takovou námitku musela kvalifikovaně odůvodnit způsobem, který zakládá judikované důvody výjimečného zásahu do skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Mezi její skutkové námitky pak lze zařadit i tu, podle níž přisouzený skutek nelze podřadit pod zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku proto, že na podkladě uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti nebyly přesně specifikovány svěřené hodnoty, jejichž zpronevěry se měla dopustit. Právní závěr o tom, že přisouzeným způsobem jednala vůči cizím věcem, které jí byly svěřeny, se totiž po stránce skutkové výslovně neopírá o zjištění, že se její svěřenecký vztah k cizím majetkovým hodnotám odvíjel od uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti. Přitom existence tohoto zákonného znaku ( „cizí věc, která jí byla svěřena“ ) obecně není podmíněna zjištěním, že konkrétní osoba měla uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti.
11. Státní zástupkyně předesílá, že na straně druhé není pochyb o tom, že dovolatelčin svěřenecký vztah k majetkovým hodnotám jejího zaměstnavatele obecně vyplýval z uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti s tam vymezenými povinnostmi při nakládání se svěřenými hodnotami převzatými „v době trvání této dohody“ v souvislosti s výkonem její funkce. Jde-li o nakládání s tou částí svěřených hodnot, která se týká cenin, dává Směrnice pro vedení pokladny, jakož i Vnitropodnikový předpis účetní jednotky LC R. M. - NUGET, s. r. o., s právním nástupnictvím společnosti CBA NUGET, s. r. o., zcela jednoznačnou odpověď na otázku dovolatelčina svěřeneckého vztahu k tomuto druhu cenin. Pokud jí ze strany jejího zaměstnavatele nebyly vytvořeny podmínky řádného výkonu její funkce, spojené s hmotnou odpovědností, pak na jeho nedodržený závazek byla povinna bez prodlení upozornit svého nadřízeného, jak ostatně poukázal odvolací soud s tím závěrem, že bylo prakticky vyloučeno, aby z pozice své funkce v rámci celého sledovaného období let 2010 až 2013 nezjistila, že všechny převzaté stravenky nejsou odevzdávány dalšímu obchodnímu subjektu, a to s nepřehlédnutelným rozporem takového fyzického stavu s účetními doklady.
12. Ve vztahu k naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ a argumentaci obviněné spatřující v posouzení této otázky extrémní rozpor s výsledky provedeného dokazování, dovodila, že si obviněná v otázce zpochybnění protiprávního způsobu nakládání se svěřenými stravenkami protiřečí. Vlastní skutkový závěr dovolatelky o tom, že si do tržeb zaměstnavatele nezahrnuté stravenky ve sledovaném období neponechávala právě ona a že se tak nestaly předmětem výhradně jejího defraudačního jednání, založila toliko na konstatování znalkyně, která je opřela pouze o dílčí důkazní podklady, jež se však pro přijetí zcela opačného skutkového závěru ze strany obou soudů nestaly rozhodnými. Státní zástupkyně odkázala na způsob, jakým se odvolací soud na (str. 6 – 7 jeho rozhodnutí) s touto problematikou vypořádal. Závěr o tom, že se defraudačního jednání dopustila právě dovolatelka, nemůže být nikterak ovlivněn ani tím, že podle znalkyně manko nebylo nikdy zjištěno. Nelze přehlédnout zjištění znalkyně, že se „o stravenkách jako o ceninách v daném subjektu vůbec neúčtovalo“ a tudíž podle přehledu provedených pravidelných inventur pokladen subjekt nezjistil žádné schodky.
13. Státní zástupkyně s ohledem na pracovní pozici dovolatelky nepřisvědčila její námitce, že zaměstnavatel porušoval platnou legislativu v tom směru, že o stravenkách z š. provozovny neúčtoval jako o ceninách, ale jako o hotovostních penězích a že je (v rozporu s praxí na dalších pobočkách poškozených Cash J. či Č. T.) okamžitě neznehodnocoval při jejich příjmu do pokladny. Za důvodné nepovažuje ani tvrzení, podle něhož není jasné, jak znalkyně rozlišila mezi skutečnou hotovostí a stravenkami, o nichž jako o hotovosti bylo účtováno. Dovolatelka se svěřenými ceninami naložila v rozporu se zájmy poškozené společnosti způsobem v rozsudku popsaným. Právní závěr nemůže být ovlivněn ani skutečností, že po ukončení dovolatelčina pracovního poměru byla část stravenek poškozené společnosti vydána. Taková okolnost může být zohledněna toliko v rámci adhezního způsobu rozhodování. Poukazu dovolatelky, že poškozená společnost přistoupila k nedůvodnému represivnímu postupu cestou trestního práva z důvodu neschopnosti v civilním řízení svůj nárok prokázat, nelze přikládat žádnou právní relevanci.
14. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
18. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
19. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
21. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
b) vlastní posouzení
22. Námitky, které obviněná učinila předmětem svého dovolání, se v rozhodující míře s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Takto je třeba hodnotit především ty námitky mající povahu skutkových výhrad (částí II., III./3 dovolání), byť se v jejich rámci obviněná dovolávala extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry skutkovými. Již na tomto místě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tento názor obviněné nesdílí.
23. O takový rozpor by se v obecné rovině totiž mohlo jednat výhradně za situace, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněné na spravedlivý proces.
24. Tak tomu však v posuzované věci zjevně není (viz zhodnocení obsažené v bodech 28. a násl.). Vzhledem k tomu, že existence tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem je jedinou možností, jak v dovolacím řízení zvrátit vadná skutková zjištění, která byla v procesu hodnocení důkazů soudy deformována do podoby jim zjevně neodpovídající, a vzhledem ke skutečnosti, že o takový případ se v posuzované věci nejedná, vycházel Nejvyšší soud ze skutkových zjištění, které jsou podkladem výroku odsuzujícího rozsudku. V oblasti skutkových zjištění totiž – i s ohledem na níže uvedené – Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k tomu, aby se od nich v jakémkoli směru odchýlil.
25. Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s tzv. právní větou, která obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu - v posuzované věci konkrétně trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
26. V obecné rovině se připomíná, že objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě. Předmětem útoku je cizí věc nebo jiná majetková hodnota, která byla pachateli svěřena. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá.
27. Formální vyjádření skutkových zjištění, jak jsou zachycena v tzv. skutkové větě výroku o vině, obsahuje všechny potřebné skutkové okolnosti ke zjištění, že obviněná svým jednáním naplnila po formální stránce znaky skutkové podstaty zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Podstata dovolatelčina jednání spočívá v tom, že jako zaměstnankyně společnosti R. M., a následně nástupnické organizace CBA NUGET, s. r. o., IČ: 27785360, v postavení účetní, si postupně ponechávala část převzatých a ještě neznehodnocených stravenek emitentů Le Cheque Déjeneur, s. r. o., Edenred CZ, s. r. o. Sodexo, s. r. o. a Sodexo Pass Česká republika, a. s. a v průběhu let 2010-2013 způsobila škodu v rozsahu 830.203 Kč.
28. Z nezpochybněných skutkových zjištění plyne, že mezi poškozenými subjekty (R. M. a následně nástupnické organizace CBA NUGET, s. r. o.) a obviněnou existoval pracovněprávní vztah založený pracovní smlouvou, obviněná vykonávala funkci účetní společnosti a jejím úkolem byla účetní a faktická manipulace se svěřenými hodnotami (cenin v podobě stravenek) k předem stanovenému a určenému účelu. Režim oběhu stravenek upravoval vnitropodnikový předpis – směrnice pro vedení pokladny (viz č. l. 519) stanovující, že cash prodejna předá stravenky po kontrole pověřené osobě. Pokladní hlavní pokladny předá stravenky pověřené osobě. Pověřená osoba přijaté stravenky předá na základě předávacího protokolu společnosti FOLGET, spol. s r. o. Kontrolou předávacího protokolu na počet přijatých stravenek je pověřena účtárna.
29. Z výpovědí svědka J., kterou učinil při hlavním líčení konaném dne 8. 6. 2016, plyne závěr o postavení obviněné v celém procesu nakládání se stravenkami od okamžiku jejich převzetí od koncových zákazníků až do fáze jejich předání společnosti FOLGET, spol. s r. o. Právě obviněná byla v celém řetězci úkonů „zprostředkovatelem a kontrolorem“ jednotlivých fází, při kterých docházelo k nakládání se stravenkami, kdy na straně jedné se u ní jako účetní společnosti koncentrovaly ceniny v podobě stravenek, které nebyly znehodnoceny na provozovně (viz výpověď svědka J. zachycena v protokolu o hlavním líčení na č. l. 844v.; „měl jsem stravenky za týden… spočítal jsem je, roztřídil jsem je podle druhů a výše stravenek a dal jsem je do pokladny a dal jsem je paní B., co je po mě kontrolovala, já jsem stravenky neznehodnocoval, já jsem tam na druhou stranu razítko nedával, já jsem přebral čisté stravenky, roztřídil jsem je, předávací protokol se nedělal, dělal jsem výčetku, ta byla na zvláštním papíře, druhy stravenek a hodnoty, aby p. B. věděla, jak to má být a podle toho to kontrolovala, co byly s nimi dál, to nevím.“ ) a které následně po kontrole a příslušných účetních operacích, předávala osobě odpovědné za jejich odevzdání společnosti FOLGET, spol. s r. o. (viz výpověď svědka S., který byl osobou odpovědnou za předání stravenek této společnosti, nikoli však za evidenci a vedení účetního stavu. Svědek, při hlavním líčení na č. l. 856v., k dotazu, kdy byl zjištěn problém se stravenkami, uvedl „já jsem žádný problém nezjistil, na to mě přivedl p. M., nevidím do účetnictví, netušil jsem, že neexistuje zpětná kontrola, viděl jsem B, neviděl jsem A, viděl jsem částku, co jsem dostal, tu jsem zaevidoval, neviděl jsem, kolik druhá strana dostala z té jednotlivé provozovny, do toho jsem neměl přístup, to jsem neviděl…“ ).
30. Postavení obviněné ve společnosti bylo specifické tím, že byla jedinou osobou, u které se koncentrovaly informace od jednotlivých odpovědnostních míst za nakládání se stravenkami, z nichž každá byla odpovědná za určitou faktickou či hospodářskou činnost. Byla osobou, která si byla dostatečně vědoma případných rizik spojených v předmětných poškozených organizacích s oběhem těchto cenin. Se zřetelem k tomu, že byla jedinou osobou odpovědnou za vedení účetní činnosti a nakládání se stravenkami v rámci poškozených organizací, je nezpochybnitelné, že jako jediná byla dostatečně informována o skutečném stavu stravenek, které jí byly odevzdány z jednotlivých provozoven. Následně se stravenkami, které nebyly znehodnocené (přicházející z provozovny v Š.), nakládala způsobem, který byl neslučitelný se základním účelem svěření těchto hodnot. Tím byl, jak naznačeno v obecné rovině shora, postup spočívající v nutnosti předání skutečného množství stravenek osobě odpovědné za jejich uplatnění u společnosti FOLGET, spol. s r. o. Této povinnosti obviněná nedostála. Se stravenkami (vůči nimž neměla postavení vlastníka věci, tedy s věcmi cizími), jež jí v důsledku jejího pracovního zařazení byly svěřeny, nakládala způsobem, který zmařil základní účel tohoto svěření, neboť si je ponechávala pro svoji potřebu.
31. V tomto směru nemůže zvrátit závěr o její vině ani tvrzení o možné manipulaci se stravenkami jinými osobami (část III/3. dovolání), byť se k takovým závěrům dovolatelka ve své argumentaci uchyluje ( „nelze jednoznačně stanovit, která konkrétní osoba mohla škodu způsobit nebo zda se na této škodě podílelo více osob“ ). Obviněná přestože tento závěr vyvozuje z výsledků hodnocení znalkyně, které učinila v jí zpracovaném znaleckém posudku (č. l. 548-580), činí tak způsobem neakceptovatelným. Odhlíží totiž od nutnosti kontextuálního posouzení věci, v rámci všech provedených důkazů. Argumentuje pouze omezeným předmětem zkoumání znalkyně. Ta se sice vyjádřila v tom smyslu (č. l. 562), že „z účetnictví a dalších pomocných dokumentů nelze jednoznačně stanovit, která konkrétní osoba mohla způsobit výše uvedenou škodu nebo zda se na této škodě podílelo více osob“ , podstatné je však zjištění, že tento závěr znalkyně učinila výhradně na základě účetnictví společnosti a pomocných dokumentů, které jí ke zpracování znaleckého posudku byly předloženy. Nestandardní „účetní“ operace obviněné však spočívaly v jejím faktickém jednání, kterým si část neznehodnocených stravenek ponechávala pro svoji osobní potřebu.
32. Závěr o vině obviněné je třeba interpretovat v kontextu usvědčujících svědeckých výpovědí, zejména svědka V. (č. l. 843), dřívějšího partnera obviněné, podle něhož dovolatelka „nosila stravenky v balíčcích… stravenky jsem chodil vyměňovat většinou, několikrát jsem byl u p. H., pak u Vietnamce, někdy to bylo 10 tis. Kč, někdy to bylo víc… u p. H. mohlo být vyměněno za 350 tis. Kč…“. Žádná ze skutečností v rámci provedeného dokazování přitom nenasvědčuje tomu, že by snad zaměstnavatel (poškozené organizace) obviněné mzdu či její část vyplácel ve stravenkách či že by ke stravenkám v takovém rozsahu získala přístup na základě jiného právního důvodu, který by závěr o její vině mohl zvrátit.
33. Zcela bez významu z hlediska trestní odpovědnosti obviněné se ocitá její tvrzení, že poškozená organizace účtovala o stravenkách jako o hotových penězích, či její tvrzení o tom, že poškozená organizace nevedla účetnictví v souladu s vnitrostátní legislativou (část III/1. dovolání). Podstatou trestního řízení vedeného proti její osobě je defraudační jednání obviněné, nikoli trestní řízení vedené proti poškozeným organizacím. Skutečnost, že poškozené organizace neměly dostatečnou kontrolu pohybu stravenek a současně i to, že se stravenky neznehodnocovaly ihned na prodejně, bylo bezesporu jednou z podstatných příčin, proč jednání obviněné zůstalo delší dobu bez jakékoli reakce zaměstnavatele, přesto je zjevné, že obviněná následkem těchto zjištění, využila příležitosti nedostatečné kontroly, které si v postavení účetní a jediné osoby odpovědné za účtování stravenek byla vědoma a využila nedokonalý systém kontroly a zpětných vazeb jednotlivých odpovědnostních článků organizační soustavy poškozených organizací. Zcela věrně existující systém popsal svědek S. (viz jeho výpověď v hlavním líčení ze dne 19. 5. 2016, č. l. 856v.), že celý systém byl postaven na důvěře. Tuto důvěru obviněná zneužila a nedostatečný systém kontroly využila ke svému neoprávněnému prospěchu.
34. Povahu právně relevantní námitky nenabývá ani tvrzení obviněné, že ji nemohla vzniknout odpovědnost za svěřené hodnoty (ceniny v podobě stravenek), neboť dohoda o hmotné odpovědnosti, kterou s poškozenými organizacemi uzavřela je neplatná (část III/2. dovolání). Podmínkou vzniku svěřeneckého vztahu mezi obviněnou a poškozeným subjektem (zaměstnavatelem) není v obecné rovině existence pracovněprávní dohody o hmotné odpovědnosti, čehož si je sama obviněná, jak uvádí, vědoma. Podmínkou pro vyvození trestní odpovědnosti tedy není skutečnost, zda obviněná měla se zaměstnavatelem sjednanou (platnou) dohodu o hmotné odpovědnosti či nikoli, neboť trestní odpovědnost pachatele lze při splnění podmínek §206 odst. 1 tr. zákoníku vyvozovat i bez existence jakékoli dohody o soukromoprávní odpovědnosti. Tato skutečnost může mít význam toliko v oblasti pracovněprávní odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem vůči zaměstnavateli, nikoli jako skutečnost významná pro závěr o vině obviněné.
35. Nad rámec těchto konstatování, které postačují jako důvody pro odmítnutí dovolatelčiných tvrzení, se sluší připomenout, že žádné skutečnosti nesvědčí závěru o tvrzené neplatnosti předmětné dohody o hmotné odpovědnosti. K platnosti dohody o hmotné odpovědnosti podle §252 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) se v obecné rovině vyžaduje existující a platný pracovněprávní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, zletilost a písemná forma obsahující závazek zaměstnance, kterým přebírá odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Podmínkou platnosti dohody o hmotné odpovědnosti naopak již není vymezení hodnot, za které zaměstnance převzal hmotnou odpovědnost. „Pro platnost dohody o odpovědnosti je bez významu, zda jsou v ní uvedeny hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které byly zaměstnanci svěřeny a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat.“ (srov. i Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015. S. 1034).
36. Ani obviněnou tvrzený přístup dalších osob ke svěřeným hodnotám (stravenkám) nemá bez dalšího za následek neplatnost takové dohody. Význam tato skutečnost může nabývat výhradně ve vztahu k rozsahu odpovědnosti zaměstnance za zavinění schodku na svěřených hodnotách, neboť „[p]ři tomto druhu zvláštní odpovědnosti zaměstnavateli postačí prokázat pouze existenci dohody o odpovědnosti a vznik schodku… Zaměstnanec, má-li se zprostit odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zcela, popřípadě zčásti, musí prokazovat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.“ (Bělina, M., Drápal, L. a kol. Zákoník práce. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2015. S. 1037). Z hlediska formy odpovědnosti jde tedy o opačnou konstrukci, než v případě obecné odpovědnosti za škodu. Z hlediska prezentovaných úvah a v reakci na tvrzení obviněné o zproštění se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách s poukazem na jejich možné odcizení osobou od obviněné odlišnou – což je však skutečnost, která v provedeném dokazování oporu nemá – se nad rámec již konstatovaného pouze pro úplnost dodává, že ani samo odcizení svěřených hodnot třetí osobou nemá automaticky za následek vyloučení odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách. Zaměstnanec i v takovém případě nese zvláštní odpovědnosti za škodu a i v tomto případě musí prokázat, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. Takový závěr se však dovolatelce nepodařilo zvrátit.
37. Pod uplatněný dovolací důvod není podřaditelná ani námitka, že soudy nezjišťovaly motiv obviněné (část V. dovolání). Motiv (pohnutka) je sice fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu (proto by se mohlo na první pohled jevit, že uvedená námitka byla uplatněna relevantně), ale je zákonným znakem pouze některých skutkových podstat trestných činů, a to navíc jen v případě, že je jako znak skutkové podstaty v zákoně výslovně uveden. Skutková podstata trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku (tj. motiv, resp. pohnutku pachatele obligatorním formálním znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu nečiní). Motiv činu by sice mohl mít význam pro posouzení materiální stránky jednání obviněné, v posuzované věci obviněná neuvedla žádné skutečnosti, které by pro toto – jinak výjimečné – zohlednění mělo svědčit.
38. Jako právně relevantní námitku lze naopak hodnotit výtku obviněné, že předmětný spor neměl být řešen prostředky trestního práva a v souladu se zásadou ultima ratio trestního práva měla být vyvozena její civilněprávní odpovědnost (část III./5). S touto její úvahou se však nelze ztotožnit.
39. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
40. Jednání obviněné v této trestní věci je zcela standardním případem zpronevěry, který navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jednání obviněné odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům zpronevěry, které naplňuje po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněná navíc při svém trvání na stanovisku, že předmětná věc měla být řešena prostředky civilního práva nezohledňuje tu skutečnost, že svým jednáním naplnila znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť svým jednáním způsobila škodu v rozsahu 830.203 Kč, která je podle výkladového ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodou. Ze zmíněných skutečností vyplývá – při zdůraznění, že obviněná naplnila znaky společensky škodlivějšího deliktu, u něhož je předpoklad aplikace zásady subsidiarity trestní represe výrazně omezen – že projednávanou věc není možné projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
41. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněná ve svém dovolání v rozhodující míře uplatnila námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly, a to s jedinou výjimkou představovanou možným nezohledněním zásady subsidiarity trestní represe (viz body 38-40. Vzhledem ke zjevné nedůvodnosti této námitky Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
42. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu