ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.565.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 565/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 10 To 514/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 38/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 38 T 38/2016, byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 27. 12. 2015 ve 12.25 hodin v k. o. Č., okres P.-v., na silnici č...... ve směru jízdy od obce D. na obec Č., při řízení motorového vozidla zn. Nissan Navara, RZ ...... porušil povinnosti vyplývající z ust. §4 písm. a), b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění novel, když nedbal potřebné opatrnosti a nedodržel dostatečnou bezpečnostní vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním a přední částí vozidla narazil do zadní části vozidla zn. Škoda Octavia, RZ ......, které řídila M. B., která byla nucena vozidlo zastavit z důvodu dopravní situace vzniklé před ní, tímto nárazem bylo vozidlo Škoda Octavia odhozeno na před ní stojící vozidlo zn. Citroen C3, RZ ......., které řídil J. V., a dále vozidlo Citroen bylo následně odhozeno na další před ním stojící vozidlo zn. Peugeot 307, RZ ......., které řídila A. H., při čemž M. B., utrpěla distorci krční páteře, kompresi Th 7 a kontuzi levé paže, což si vyžádalo její omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší 7 dnů.“
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců. Podle §148 odst. 1, §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech druhů motorových vozidel v trvání patnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 7.178 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. B. (dále jen „poškozená“) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 10 To 514/2016, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že je nepochybné, že při prudkém zabrzdění vozidla jedoucího před jiným vozidlem neexistuje přesně daná vzdálenost, která je považována za bezpečnou a jejíž nedodržení je porušením zákonem uložené povinnosti. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nepřihlédly k jeho tvrzení, že náraz do vozidla jedoucího před ním byl způsoben v důsledku nárazu do jeho vozidla vozidlem jedoucím za ním, neboť je prokázáno, že náraz do zadní části vozidla jedoucího určitou rychlostí má za následek setrvační pohyb, který značně ovlivní možnost zastavení takto postrčeného vozidla. Prezentoval tudíž svůj názor, že je dána zcela reálná možnost, že své vozidlo dobrzdil včas a že žádnou povinnost neporušil.
6. Dále stran znaleckého posudku, o něž se opírají rozhodnutí soudů obou stupňů, namítl, že jeho vadou je nesprávný základní metodologický postup znalce, který při konstrukci svých výpočtů a následných závěrů vychází ze subjektivních pocitů svědků a obviněného, resp. z jejich tvrzení vyslovených v průběhu jejich výpovědí před soudem a zejména z jejich výpovědí krátce po nehodě, kdy jsou tyto osoby prokazatelně ve stavu silného rozrušení a jejich tvrzení jsou proto nevěrohodná. Závěrům znalce pak především vytknul, že nejsou odůvodněny technickými parametry nehody, které vyplývají z vědeckých metod, čímž se znalecký posudek stává nepoužitelným. Tyto výhrady konkretizoval tak, že znalec vycházel z jeho sdělení učiněného v silném rozrušení těsně po nehodě, podle něhož vzdálenost mezi jeho vozidlem a vozidlem jedoucím před ním činila cca 10 m. Tento údaj však označil za nepoužitelný pro závěry znalce, k čemuž vyjádřil své přesvědčení, že vzdálenost mezi jeho vozidlem a vozidlem jedoucím před ním činila minimálně 25 m a že se při svém prvním odhadu hrubě mýlil právě z důvodu emočního zmatku, když navíc omyl znalce v odhadu vzdálenosti prokazatelně vyplývá z fyzikálních pouček konstatujících obecně vztah mezi vzdálenostmi vozidel a brzdnou dráhou. Za další vadu znaleckého posudku považoval skutečnost, že znalec při činění svých závěrů nevychází ze skutkového zjištění faktů potřebných pro posouzení každé nehody, a to údajů, které vyplývají ze stop pneumatik zanechaných na vozovce při brzdění vozidel, přičemž tato vada byla způsobena nedostatečným vyšetřením nehody ze strany Policie ČR, jelikož v plánku nehody nejsou stopy vozidel zaznamenány.
7. Opětovně pak vyjádřil svůj názor, že jedinou příčinou nehody byla skutečnost, že do jeho vozidla narazilo vozidlo jedoucí za ním, které svou energií a setrvačností pohybu posunulo jeho, již zabrzděné, vozidlo. Znalcovi v dané souvislosti vytknul, že ve svém posudku neurčil nárazovou energii vozidla jedoucího za obviněným, takže nemohl určit ani nárazovou energii daného vozidla v době posunutí vozidla obviněného, což činí znalecký posudek nezpůsobilým pro hodnocení tohoto důkazu soudem. V protokolu ani plánku nehody, z něhož znalec vycházel, není zakresleno vozidlo jedoucí za ním, ani střepiny a zbytky laku z vozidel poškozených v důsledku nehody a Policie ČR nezjišťovala ani skutečné rozměry vzdálenosti mezi vozidly, když konstatovala pouze stav vozidel po nehodě, tak jak zůstala vozidla stát na vozovce. Závěry znalce se tak podle obviněného opírají o nejistý odhad situace podle míry deformace jednotlivých vozidel a obecných teoretických principů. V návaznosti na to uzavřel, že svým jednáním nenaplnil po objektivní ani subjektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
8. Ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 10 To 514/2016, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 38 T 38/2016, zrušil.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání po seznámení s jeho obsahem věcně nevyjádřil. Vyslovil pouze svůj souhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
11. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 10 To 514/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
16. V posuzované věci nicméně všechny uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů vady znaleckého posudku, jeho nesprávné hodnocení a na jeho podkladě učiněná chybná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že mezi jeho vozidlem a vozidlem poškozené byla dostatečná vzdálenost a že výlučnou příčinou nárazu do vozidla poškozené byl náraz vozidla jedoucího za ním do zadní části jeho vozidla). Právě z těchto skutkových a procesních námitek a na základě vlastní verze skutkového stavu věci pak (sekundárně) dovozuje tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
17. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení (jak ve svém dovolání ostatně sám konstatuje) §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. V nyní posuzovaném případě se však o žádnou z výše uvedených vad důkazního řízení nejedná. Obviněný v podstatě pouze opakuje své výhrady, jež činil již v řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi náležitě vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí (především str. 4-5 usnesení odvolacího soudu) lze v tomto směru plně odkázat. Nad rámec toho Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že soudy nižších stupňů učinily závěr o vině obviněného na podkladě jeho výpovědi, protokolu o dopravní nehodě (včetně přiloženého plánku z místa nehody a fotodokumentace), výpovědí pěti svědků (účastníků dopravní nehody) a v neposlední řadě i na podkladě vytýkaného znaleckého posudku, jakož i doplňující výpovědi znalce Stanislava Bartoně, přičemž tyto důkazy si obsahově vzájemně korespondují. Daný znalecký posudek přitom byl vypracován a následně proveden jako důkaz v hlavním líčení v souladu s procesními předpisy, takže není dán důvod, jenž by způsoboval jeho nepoužitelnost v tomto trestním řízení. Nutno navíc podotknout, že znalec se podrobně zabýval i otázkou, zda příčinou nárazu vozidla obviněného do vozidla poškozené nemohl být náraz vozidla jedoucího za ním do zadní části jeho vozidla, přičemž dospěl k závěru, že takový závěr je technicky nepřijatelný, což zároveň konvenovalo výpovědím svědků i shora uvedeným listinným důkazům. V souvislosti s tím si Nejvyšší soud připomíná doplňující úvahu soudu druhého stupně, že je v zásadě vyloučené, aby vozidlo Škoda Fabia bylo schopné nárazem udělit podstatně většímu a těžšímu vozidlu Nissan Navara takovou energii, aby to vyvolalo řetězovou nehodu dalších vozidel. Stran výhrad obviněného vůči vzdálenosti mezi jeho vozidlem a vozidlem poškozené před jejich dopravní kolizí pak nutno akcentovat tu skutečnost, že obviněný neuváděl vzdálenost 10 m pouze bezprostředně po dopravní nehodě (kdy navíc uváděl vzdálenost 7-10 m), nýbrž i v rámci své výpovědi v hlavním líčení, kdy již z dopravní nehody otřesen být nemohl. Nadto lze připomenout závěry znalce, podle nichž by obviněný musel za vozidlem poškozené zachovat bezpečnou vzdálenost 30-38 m, což je více nejen jako původně uváděných 10 m, ale i jako v dovolání nově uváděných 25 m. Vzhledem k těmto skutečnostem lze uzavřít, že v posuzované věci nejsou dány žádné, natož extrémní, rozpory mezi řádně provedenými důkazy a na jejichž základě učiněnými skutkovými závěry o vině obviněného přečinem podle §148 odst. 1 tr. zákoníku.
20. V tomto kontextu je rovněž zapotřebí konstatovat, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán.
21. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích, a právě z tohoto pak dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněných (i jiných) dovolacích důvodů irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
22. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu