ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.834.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 834/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. J. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 155/2016, takto:
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, ve výroku o vině doplnil v označení trestného činu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku za slova „ublížení na zdraví“ slova „z nedbalosti“ tak, aby tento výrok přesně označoval trestný čin, jehož se výrok týká.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 2 T 155/2016, byl obviněný J. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se měl dopustit způsobem popsaným ve výroku citovaného rozsudku.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na dobu dvou let. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč tvořený z 20 denních dávek po 1.000 Kč. Dále byl podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanoven způsob výkonu peněžitého trestu a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě určen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti dnů. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. K. (dále jen „poškozená“) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu zrušen a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
„dne 6. 10. 2015 okolo 10:00 hodin, jako řidič vozidla tovární značky Ford Mondeo, registrační značky ........, ve vlastnictví J. J., bytem K., P., v P., porušil povinnosti řidiče uložené v §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. e), a §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že při jízdě ulicí N. B. ve směru od S. ul. k ul. P. V., v křižovatce s ulicí K V. a P. V., v důsledku neopatrnosti a nerespektování pravidel silničního provozu, zleva předjížděl vlevo odbočující vozidlo tovární značky Multicar M31, registrační značky ...... ve vlastnictví Pražských služeb, a. s., se sídlem Pod šancemi 444/1, Praha 9, s blikajícím výstražným světlem, ačkoli jeho řidič V. K. včas znamením o změně směru jízdy dal najevo úmysl zahájit odbočování vlevo, a současně již najetý ke středu vozovky, snížením rychlosti jízdy umožňoval bezpečné přecházení zleva doprava ve směru jeho jízdy přecházející M. K., nar. ......., bytem S. m., U., před sebou tlačící kočárek s XXx), bočně narazil do vozidla Multicar a pravým bokem narazil do M. K., která utrpěla těžké pohmoždění kotníku a klenby levé nohy a krevní výron na zevní straně hlezna a levé nohy s maximem palpační bolestivosti na malíkové hraně, nad zevní porcí Chopartova a Listfrancova kloubu, vyžadující odborné lékařské ošetření a výrazně omezující v pohyblivosti po dobu delší šesti týdnů, představující déletrvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a následně narazil do zaparkovaného vozidla tovární značky Škoda Favorit 135, registrační značky ....... ve vlastnictví R. O., bytem R., P., a do vozidla Mercedes Benz, registrační značky ....... ve vlastnictví P. Ch., bytem N., P.“
4. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na dobu dvou let. Podle §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž peněžitý trest ve výměře 20.000 Kč v 20 denních dávkách po 1.000 Kč. Dále byl podle §68 odst. 5 tr. zákoníku stanoven způsob výkonu peněžitého trestu a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ nevykonání peněžitého trestu ve stanovené lhůtě určen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti dnů.
II.
5. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
6. Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v první řadě v tom, že ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu absentuje časové vymezení delší doby trvající poruchy zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tj. od kterého do kterého dne měla u poškozené trvat vážná porucha zdraví. K tomu poznamenal, že v odůvodnění daného rozsudku je sice uvedeno datum počátečního ošetření (6. 10. 2015) a některá data následných lékařských kontrol, z těchto však neplyne konkrétní delší dobu trvající porucha zdraví, přičemž její popis ve výrokové části rozsudku tak, že zranění poškozené výrazně omezovalo její pohyblivost po dobu delší šesti týdnů, aniž by se uvádělo bližší vymezení této doby, neodpovídá §120 odst. 2 tr. ř., neboť výrok rozsudku v této části neobsahuje čas a způsob spáchání trestného činu. Dále namítl, že soud druhého stupně do popisu skutkové věty žádným způsobem nepojal, že poškozená nebyla v pracovní neschopnosti, jakož ani to, že po celou dobu u ní trvající poruchy zdraví vykonávala lékařskou praxi v její zdravotní ordinaci. Pokud bylo prokázáno, že u poškozené trvala porucha zdraví po dobu delší šesti týdnů, tak si ji podle obviněného zapříčinila sama tím, že nerespektovala klid, jak jí byl jejím ošetřujícím lékařem dne 6. 10. 2015 odborně doporučen. Odvolacímu soudu tedy vytknul nepřihlédnutí k tomu, že poškozená již krátce po úrazu vykonávala bez omezení svou praxi lékařky a nedodržovala klidový režim, byť jde o okolnost značně zpochybňující správnost závěru o tom, jakou délku doby trvající poruchy zdraví měl svým jednáním zavinit, načež namítl, že soud druhého stupně měl uplatnit zásadu in dubio pro reo . V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. II/1965 Sb. rozh. tr., z něhož plyne, že pracovní neschopnost je důležitým (byť ne jediným ani rozhodujícím) kritériem při posuzování pojmu „ublížení na zdraví“, jakož i na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 3/1989-23 v Bulletinu Nejvyššího soudu, podle něhož doba, po kterou poškozený nebyl léčen, protože čekal na lékařský zákrok, jenž nemohl být proveden pro omezené kapacitní možnosti zdravotnického zařízení, nelze zahrnout do obsahu zaviněného následku, za který odpovídá obviněný, který způsobil dopravní nehodu. Nesprávné právní posouzení jeho skutku shledal také v tom, že ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně se neuvádí, jakým způsobem měla být poškozená výrazně omezena v pohyblivosti, takže v této části rozsudek neodpovídá §120 odst. 2 „tr. zák.“ (správně zřejmě „tr. ř.“), neboť absentuje popis způsobu spáchání činu. Část výroku rozsudku, že zranění poškozené ji výrazně omezovalo v pohyblivosti, označil za rozpornou s tvrzením poškozené, že po zranění pokračovala ve výkonu své praxe lékařky, přičemž bližší vymezení výrazného omezení v její pohyblivosti, které by trvalo po dobu šesti týdnů, ve výroku rozsudku chybí. Dále vyjádřil svůj názor, že poškozená nepociťovala tak závažnou citelnou újmu v obvyklém způsobu života, jakou předpokládá §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, v souvislosti s čímž opět připomněl, že poškozená ani jako lékařka nerespektovala doporučení ošetřujícího lékaře ze dne 6. 10. 2015 dodržovat klid. Ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu pak podle obviněného absentuje den a způsob počátečního zdravotního ošetření poškozené, průběh její léčby či její zdravotní kontroly v době šesti týdnů po úrazu s uvedením jejich výsledku, aby i z těchto významných údajů bylo možné učinit objektivní závěr, zda došlo např. k ublížení na zdraví či těžké újmě na zdraví, načež připomněl závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 18/1969 Sb. rozh. tr., podle nichž lze za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku považovat dobu asi šesti týdnů za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví.
7. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztáhnul rovněž výhradu, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu druhého stupně se kromě jiného uvádí (ve shodě s tím, jak byl tento rozsudek vyhlášen), že porušil povinnosti řidiče podle §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. e) a §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), byť citovaný zákon neobsahuje ustanovení §5 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. e). V této souvislosti rovněž namítl, že skutková věta ani odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neuvádí, které povinnosti vyjmenované v §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. e) a §17 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích měl porušit a která z nich je důležitou povinností ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž podotkl, že v těchto ustanoveních se uvádí větší výčet povinností řidiče a je vyloučeno, aby je porušil všechny, zvláště pokud jde o povinnosti upravené v §17 odst. 5 zákona o provozu na pozemních komunikacích.
8. Dále namítl, že v popisu skutkové věty rozsudku odvolacího soudu absentuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a úrazem poškozené, neboť se zde neuvádí, do jaké části jejího těla mělo narazit vozidlo, které v rozhodnou dobu řídil, jakož ani to, že poškozená v důsledku tohoto nárazu utrpěla úraz, takže výrok rozsudku soudu druhého stupně neobsahuje okolnost podle §120 odst. 3 tr. ř., tj. způsob, kterým se měl souzeného skutku dopustit, aby tento nemohl být zaměněn s jiným. Soudům obou stupňů pak v neposlední řadě vytknul, že ve výrocích jejich rozsudků je v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř. nesprávně uvedeno zákonné pojmenování trestného činu, a to jako „přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku“ namísto přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dodal, že trestný čin „těžké ublížení na zdraví“ je uveden v §145 tr. zákoníku a není přečinem.
9. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyjádřil své přesvědčení, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, jelikož podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu mohl být uložen buď trest odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitý trest s tím, že za spáchání daného přečinu nelze uložit oba tresty současně.
10. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. shledal ve shora popsaných skutečnostech k důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V návaznosti na to namítl, že popis skutku ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu neodpovídá skutkové podstatě přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, načež zdůraznil, že jeho vina tímto přečinem nebyla v dokazování v hlavním líčení ani ve veřejném zasedání o odvolání prokázána. Soudu prvního stupně vytknul, že neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a důkazy nehodnotil podle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. K tomu příkladmo poukazem na část výpovědi řidiče V. K. a jeho spolujezdce L. L. z přípravného řízení uvedl, že vozidlo Multicar M31 na krátkou chvíli na křižovatce zastavilo, takže obviněný jej objížděl a nikoli předjížděl, avšak nalézací soud vyhodnotil tuto pochybnost v jeho neprospěch, tj. že vozidlo Multicar M31 bylo v pohybu. Stran fotodokumentace založené v trestním spise, z níž soud dovodil funkčnost všech blinkrů vozidla Multicar M31, namítl, že takový závěr není spolehlivý, neboť fotodokumentace byla pořízena až při rekonstrukci, což je zřejmé z toho, že vozidlo Multicar M31 nemá přední kola stočena vlevo, jak by je mělo mít, když mělo začít s odbočováním vlevo, nýbrž stojí rovně, tj. souběžně s okraji vozovky. Soud se pak podle obviněného nevypořádal s jeho obhajobou, že poškozená si zranění mohla přivodit tak, že po střetu vozidel, který uslyšela, zareagovala nečekaným prudkým pohybem, při němž mohlo dojít k podvrtnutí její levé nohy v části kotníku, přičemž konkrétní a spolehlivý charakter jejího zranění nebyl lékaři ani znalcem stanoven. Dále namítl, že fotodokumentací nebyl zajištěn typ obuvi poškozené v době nehody, když i podle povahy obuvi by bylo možné posoudit možnost podvrtnutí její nohy a na její levé botě by měly být stopy po střetu s jeho vozidlem, což prokázáno rovněž nebylo. Poukázal také na okolnost, že poškozená v okamžiku, kdy vstupovala s kočárkem do vozovky, mohla vidět (rozhlédla-li by se před vstupem do vozovky), že k trase, kterou chtěla přejít přes silnici, se blíží vozidlo Multicar M31, přičemž viděla zřejmě i vozidlo obviněného, takže měla vyčkat na projetí vozidla Multicar M31, resp. obou vozidel, a až poté měla vstoupit do vozovky s kočárkem.
11. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, a podle §265 l tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že dovolací soud dospěje po projednání dovolání k závěru, že jsou splněny podmínky podle §265m odst. 1 tr. ř., navrhl, aby při zrušení rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. sám rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem.
12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání sdělil, že nepovažuje za nezbytné zaujímat k němu stanovisko, ani se k němu vyjadřovat. Současně přitom souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností tedy (mimo jiné) vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit.
18. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) [§265b odst. 1 tr. ř.]. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. K námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že tyto směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů (včetně porušení zásady in dubio pro reo ), vadná skutková zjištění a nalézacímu soudu rovněž provedení dokazování v nedostatečném rozsahu. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, vykresluje svůj obraz skutkového děje a předkládá vlastní skutkový hodnotící závěr (že vozidlo Multicar M31 objížděl a nikoliv přejížděl, že si poškozená mohla zranění způsobit sama podvrtnutím kotníku a pokud bylo prokázáno, že porucha jejího zdraví trvala po dobu delší šesti týdnů, tak si to zapříčinila sama tím, že nedodržovala klidový režim, a že poškozená nebyla výrazně omezena v pohyblivosti ani nepociťovala citelnou újmu ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, neboť vykonávala svou lékařskou praxi a nedodržovala klid). Vedle toho odvolacímu soudu vytýká, že ve výroku o vině jeho rozsudku je nesprávně uvedeno zákonné pojmenování trestného činu a v popisu skutku není vyjádřen čas a způsob spáchání trestného činu. Zejména z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání (mj. objektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti).
22. Obviněný tedy v uvedeném směru nenamítá rozpory mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje především v porušení procesních zásad vymezených mj. v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. a v nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. (byť zčásti mylně uvádí §120 odst. 2 tr. ř.). Takové námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a většinu z nich ani pod žádný jiný dovolací důvod (viz bod 29. tohoto usnesení).
23. V této souvislosti nutno připomenout, že do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání zasahovat jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O tzv. extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Byť se v nyní posuzované věci o případ takového extrémního nesouladu nejedná, Nejvyšší soud se k předmětným námitkám obviněných alespoň stručně vyjádří.
24. V nyní posuzované věci však žádný ze shora uvedených případů extrémního nesouladu dán není. Skutek vymezený ve výroku rozsudku soudu druhého stupně má oporu v provedených důkazech (částečně ve výpovědi obviněného, dále ve svědeckých výpovědích poškozené, V. K. a L. L., znaleckých posudcích z oboru zdravotnictví a dopravy doplněných o výslechy znalců a v listinných důkazech) a jeho popis odpovídá všem znakům skutkové podstaty trestného činu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
25. Nejvyšší soud nad rámec toho k některým námitkám obviněného podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že skutková věta výroku rozsudku odvolacího soudu obsahuje náležitý popis následku (účinku) trestného činu spočívajícího ve způsobení těžké újmy na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, včetně časového vymezení delší doby trvající poruchy zdraví [ „pravým bokem narazil do M. K., která utrpěla těžké pohmoždění kotníku a klenby levé nohy a krevní výron na zevní straně hlezna a levé nohy s maximem palpační bolestivosti na malíkové hraně, nad zevní porcí Chopartova a Listfrancova kloubu, vyžadující odborné lékařské ošetření a výrazně omezující v pohyblivosti po dobu delší šesti týdnů, představující déletrvající poruchu zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku“ ]. Ve skutkové větě přitom nemusí být podrobně popsáno, od kterého do kterého dne taková porucha zdraví trvala, v jakém ohledu byla poškozená omezena v pohyblivosti, popř. jaký byl konkrétní průběh a výsledky její léčby, přičemž nutno zdůraznit, že všechny tyto skutečnosti jsou rozvedeny v odůvodněních rozsudků soudů nižších stupňů (viz str. 3-4, 9-10 rozsudku nalézacího soudu, str. 6-7 rozsudku odvolacího soudu). Charakter zranění poškozené a s tím související příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním obviněného a těžkou újmou na jejím zdraví (resp. že její zranění bylo způsobeno právě v důsledku nárazu vozidla obviněného) jsou patrny jak z výroků, tak z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a mají oporu i v provedených důkazech (mj. ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví a výslechu znalce MUDr. Lea Havelky, viz č. l. 100, 217-219 spisu). Soudy obou stupňů se zabývaly také obhajobou obviněného, zda si poškozená nepřivodila těžkou újmu na zdraví sama tím, že vykonávala svou praxi lékařky a nedodržovala klidový režim (srov. str. 7 rozsudku nalézacího soudu, popř. str. 6-7 rozsudku odvolacího soudu). Nadto lze poznamenat, že pracovní neschopnost není jediným ani rozhodujícím kritériem pro posouzení pojmu „těžké újmy na zdraví“ podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jelikož delší dobu trvající porucha zdraví znesnadňující obvyklý způsob života poškozeného nezbytně nevyžaduje jeho pracovní neschopnost (srov. kupř. rozhodnutí publikované pod č. 5/1962 Sb. rozh. tr.).
26. Dovoláním napadená skutková zjištění soudů nižších stupňů stran toho, že obviněný vozidlo V. K. předjížděl, nikoliv objížděl, jakož i ohledně toho, že svědek V. K. dával včas znamení o změně směru jízdy, pak korespondují s výpověďmi svědků i znalce Jaromíra Tesaře (přičemž fotodokumentace pořízená krátce po dopravní nehodě pouze nad rámec toho osvědčuje funkčnost blinkrů vozidla Multicar M31). Pokud jde o vymezení povinností, jež měl obviněný svým protiprávním jednáním porušit, tak tyto jsou uvedeny ve výrocích rozsudků soudů obou stupňů (blíže k této námitce viz bod 32. tohoto usnesení) a z odůvodnění jejich rozhodnutí je rovněž patrné, že důležitou povinností ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku, již obviněný porušil, je povinnost řidiče podle §17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
27. V kontextu shora uvedeného je pak zapotřebí konstatovat, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se po provedeném přezkumu zásadně ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu (vyjma závěrů, jež v napadeném rozsudku pozměnil, které však obviněný v podaném dovolání nijak nezpochybňuje), přičemž odvolací soud není povinen všechny závěry, s nimiž se ztotožní, v odůvodnění svého rozhodnutí znovu rozvádět. Zejména pak nutno akcentovat, že úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího není, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Se zřetelem k tomu pak nelze přisvědčit ani námitce stran porušení pravidla in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř.
28. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a převážně z toho pak vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, tak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
29. Co se týče procesních výhrad obviněného stran nerespektování §120 odst. 3 tr. ř. z důvodu nesprávného zákonného pojmenování trestného činu a nevyjádření času a způsobu spáchání trestného činu ve výroku rozsudku odvolacího soudu, tak tyto sice nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [jakož ani další uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l ) tr. ř.], nicméně svým obsahem by mohly odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je naplněn, pokud v rozhodnutí napadeném dovoláním některý výrok chybí nebo je neúplný.
30. Ohledně námitky, že ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně absentuje popis času a způsobu spáchání trestného činu, nutno konstatovat, že tato je zcela neopodstatněná, jelikož ve skutkové větě je zcela přesně popsán čas ( „dne 6. 10. 2015 okolo 10:00 hodin“ ) i způsob spáchání trestného činu ( „porušil povinnosti řidiče uložené v … tím, že při jízdě … zleva předjížděl vlevo odbočující vozidlo tovární značky Multicar M31 … ačkoli jeho řidič V. K. včas znamením o změně směru jízdy dal najevo úmysl zahájit odbočování vlevo … bočně narazil do vozidla Multicar a pravým bokem narazil do M. K., která utrpěla … a následně narazil do …“ ), jak to předpokládá §120 odst. 3 tr. ř.
31. Naproti tomu výhradu obviněného vůči nesprávnému označení trestného činu ve výroku rozsudku odvolacího soudu nutno označit za důvodnou. Ve výrokové části rozsudků soudů obou stupňů se totiž uvádí, že obviněný spáchal přečin „ těžké ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku “. V dané souvislosti je potřeba připomenout, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to i jeho zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tomuto požadavku však soudy nižších stupňů nedostály, jelikož zákonné pojmenování trestného činu, jehož se obviněný dopustil (tj. přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti ), není ve výrocích jejich rozsudků přesné, nýbrž je lehce zaměnitelné se zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku. Tato vada záležející v tom, že výrok dovoláním napadeného rozhodnutí je neúplný, sice není důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, nicméně opodstatňuje postup Nejvyššího soudu v souladu s §265 l odst. 2 tr. ř., podle něhož dovolací soud (aniž napadené rozhodnutí zruší) přikáže soudu, aby neúplný výrok doplnil.
32. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný učinil ještě námitku, že výrok o vině rozsudku soudu druhého stupně obsahuje neexistující ustanovení §5 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích, přičemž této výhradě nutno přiznat formálně i materiálně právní relevanci. Skutková věta výrokové části rozsudku odvolacího soudu totiž uvádí, že obviněný „porušil povinnosti řidiče uložené v §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. e), a §17 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“ , avšak zákon o provozu na pozemních komunikacích ve znění platném v době spáchání souzené trestné činnosti ustanovení §5 odst. 5 písm. e) skutečně neupravoval, přičemž odvolací soud se v tomto směru dopustil stejného pochybení jako soud prvního stupně. Na tomto místě nutno nicméně podotknout, že nalézací soud na str. 7 odůvodnění svého rozsudku již správně uvádí, že „obžalovaný porušil povinnosti uložené v §4 písm. a), §4 písm. b), §5 odst. 1 písm. b), §17 odst. 5 písm. e),“ a na další straně rozvádí, že důležitou povinností, již obviněný svým protiprávním jednáním porušil, je povinnost podle §17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Vzhledem k tomu nutno učinit závěr, že v dané části výroku rozsudku soudu prvního stupně jde pouze o zřejmou nesprávnost, neboť z obsahu jeho odůvodnění je patrné, že obviněný neporušil neexistující ustanovení „§5 odst. 5 písm. e)“ zákona o provozu na pozemních komunikacích, nýbrž „§17 odst. 5 písm. e)“ zákona o provozu na pozemních komunikacích. V návaznosti na to je pak zapotřebí zdůraznit, že z kontextu rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se s uvedenými právními závěry nalézacího soudu ztotožnil [když ostatně na str. 6 svého rozsudku ve shodě se soudem prvního stupně výslovně konstatoval, že obviněný porušil závažným způsobem pravidla silničního provozu, zejména §17 odst. 5 písm. e) zákona o provozu na pozemních komunikacích]. Lze tak uzavřít, že i z rozhodnutí soudu druhého stupně se podává, jaké konkrétní povinnosti obviněný svým protiprávním jednáním porušil a která z nich byla povinností důležitou ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
33. Toto pochybení soudů obou stupňů spočívající v uvedení nesprávného ustanovení zákona ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku (byť jeho existenci nelze popřít), když je z odůvodnění jejich rozhodnutí patrné, že se jedná o písařskou, nikoliv faktickou chybu, však neodůvodňuje mimořádný průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocného meritorního rozhodnutí odvolacího soudu. Nutno tudíž konstatovat, že taková vada nezaložila důvod pro zrušení rozsudku soudu druhého stupně postupem podle §265k, §265 l odst. 1 tr. ř.
34. Ohledně námitky vztažené k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že podle §147 dost. 2 tr. zákoníku nelze vedle sebe uložit trest odnětí svobody a peněžitý trest, Nejvyšší soud konstatuje, že byla uplatněna formálně právně relevantně (v alternativě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští), nicméně z níže uvedených důvodů ji nutno označit za zjevně neopodstatněnou.
35. K tomu je zapotřebí připomenout, že trestní zákoník umožňuje uložit převážnou většinu druhů trestů jak samostatně, tak vedle jiného nebo jiných druhů trestů (kromě tzv. vedlejších trestů ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti, které nelze uložit samostatně, nýbrž jen vedle jiného druhu trestu). Souběžné ukládání trestů upravuje §53 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe . Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v §52 tr. zákoníku. Nelze však uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění. Ustanovení §53 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nevylučuje možnost uložení peněžitého trestu vedle trestu odnětí svobody, přičemž se zřetelem k danému ustanovení není jejich souběžné uložení vyloučeno ani užitím spojky nebo v §147 odst. 2 tr. zákoníku („odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem“). Byl-li proto obviněnému uložen trest odnětí svobody vedle peněžitého trestu (za současného splnění dalších zákonných podmínek), nejedná se o případ uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
36. Stran posledně uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že mu nelze přiznat žádnou právní relevanci, jelikož rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o odmítnutí ani zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného, jak to daný dovolací důvod předpokládá, nýbrž z podnětu odvolání obviněného bylo po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nově rozhodnuto o jeho vině a trestu za spáchaný trestný čin.
37. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl rozhodnout o odmítnutí podaného mimořádného opravného prostředku, neboť postupoval podle §265 l odst. 2 tr. ř. a, aniž by rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 To 83/2017, zrušil, přikázal Městskému soudu v Praze, aby ve výroku o vině citovaného rozsudku doplnil v označení trestného činu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku za slova „ublížení na zdraví“ slova „z nedbalosti“ tak, aby tento výrok přesně označoval trestný čin, jehož se výrok týká.
38. Jelikož zjištěné vady napadeného rozhodnutí nemohl Nejvyšší soud odstranit sám v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněného v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
x) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.