ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.933.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 933/2017-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 9. 2017 o dovoláních obviněného D. P. , a nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného, podaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 4 To 20/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. P. a nejvyššího státního zástupce o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný D. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (soud prvního stupně, soud nalézací) ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 1 T 7/2016 uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že dne 25. 1. 2016 v době kolem 19:30 hod. v B. na ulici Š. poté, co se téhož dne telefonicky domluvil s poškozenou J. N. (totožnost utajena podle §55 odst. 2 tr. ř.) na poskytnutí sexuálních služeb na uvedené adrese, po vstupu do bytu 1+kk v 7. poschodí uchopil poškozenou oběma rukama za krk a začal ji rdousit tak, že jí oběma palci tlačil na hrtan ve snaze ji znehybnit, poškozená se však vyprostila z jeho sevření, zaujala obranný postoj, pohrozila obviněnému přivoláním policie, načež obviněný z místa činu uprchl, přičemž poškozená v důsledku popsaného jednání utrpěla kromě nezávažného pohmoždění krku a poranění čela vážnou poruchu zdraví - posttraumatickou stresovou poruchu středně těžkého stupně, která ji citelně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu čtyř měsíců. Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo dále uloženo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla rovněž uložena povinnost nahradit poškozené J. N. na náhradě škody částku 1 323 Kč a na nemajetkové újmě částku 52 934 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací (soud druhého stupně) usnesením ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 4 To 20/2017, zamítl odvolání obviněného i státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
II.
3. Toto usnesení napadli v zákonné lhůtě dovoláním jak obviněný, tak nejvyšší státní zástupce.
4. Obviněný ve svém dovolání, které bylo podáno prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Milichovského, uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Soudy vycházely toliko z výpovědi poškozené, aniž by zohlednily vzniklé pochybnosti. Právě hodnocení výpovědi poškozené ve vztahu k ostatním důkazům trpí nesprávným právním posouzením v intencích extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním.
5. Soud prvního stupně dovodil u poškozené vznik posttraumatické stresové poruchy výhradně v přímé souvislosti s předmětným napadením. Vycházel ze závěru znaleckého posudku MUDr. Holanové, že do doby napadení netrpěla poškozená žádnými duševními potížemi, neléčila se na psychiatrii a neužívala pravidelně léky. Závěr o výhradní příčinné souvislosti mezi předmětným napadením a posttraumatickou stresovou poruchou je však v rozporu s výpovědí poškozené i s listinným důkazem - účtenkou za nákup léku Lexaurin ze dne 13. 8. 2015 (tj. dlouho před posuzovaným incidentem), kterou poškozená předložila jako důkaz do adhezního řízení za účelem náhrady škody od obviněného. Z výpovědi poškozené vyplývá, že po předmětném incidentu užila lék Lexaurin 3 mg, což je silnější forma dávkování (léčivo se prodává v dávkách 1,5 mg a 3 mg). Tento lék je indikován ke krátkodobé symptomatické léčbě závažných stavů úzkosti atd. Během užívání léků tohoto typu přitom byly zaznamenány nežádoucí účinky jako neklid, agresivita, falešné představy, hněv, noční můry, halucinace a další. Lexaurin je pouze na lékařský předpis. Z uvedeného vyplývá, že poškozená se buď před incidentem psychiatricky léčila, nebo alespoň užívala silná psychofarmaka, což jak před znalcem, tak před soudem zatajila.
6. To má podle obviněného zásadní vliv nejen na důvěryhodnost poškozené, ale také na újmu, kterou reálně mohla v důsledku konfliktu s obviněným utrpět, tj. zda jí takto vznikla těžká újma na zdraví, což je třeba posuzovat s ohledem na zásadu gradace příčinné souvislosti. Je velmi pravděpodobné, že závěr znaleckého zkoumání psychického stavu poškozené by se lišil, pokud by poškozená řádně přiznala požívání psychofarmak v minulosti a uvedla všechny skutečnosti a psychické problémy, které ji k dlouhodobému užívání tohoto léku vedly. Nelze vůbec určit, do jaké míry se na psychickém stavu poškozené mohou promítat dřívější problémy, kvůli kterým užívala preparát Lexaurin, popřípadě do jaké míry se na psychickém stavu poškozené projevilo svépomocné užívání tohoto léku. Přitom k závěru, zda skutečně obviněný škrtil poškozenou, je zapotřebí stoprocentní věrohodnosti poškozené, neboť údajné škrcení nezanechalo žádné fyzické stopy a celá věc byla poškozenou oznámena až se značným časovým zpožděním. Je možné, že poškozená zatajila své dřívější psychické potíže za účelem získání finančního odškodnění od obviněného. Svědek M. také zmínil i jiný, dřívější obdobný incident poškozené vzniklý v souvislosti s tím, že se živila prostitucí, byť svědek tento incident později zpochybnil.
7. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. považuje dovolatel za závažné pochybení uložení ochranného sexuologického léčení ústavního a připomíná, že podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze ochranné léčení uložit, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Z provedeného dokazování však podle něj nevyplývá, že by trpěl duševní poruchou. Znalci v závěrech posudku uvedli, že obviněný netrpěl v době spáchání činu duševní poruchou. Dovolatel připomněl i další závěry znaleckého posudku a uvedl, že aby byl pachatel nepříčetný, musí mít snížení jeho rozpoznávacích nebo ovládacích schopností původ v jeho duševní poruše, která byla u obviněného vyloučena. Nebylo prokázáno, že by byl obviněný „nepříčetný alespoň částečně“. Výrok o uložení ochranného léčení je tedy podle obviněného nezákonný.
8. Závěrem obviněný jakožto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2017, č. j. 4 To 20/2017-384, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2017, č. j. 1 T 7/2016-323.
9. Nejvyšší státní zástupce v dovolání podaném z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uvedl, že nemá námitek proti řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, ani proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů a že souhlasit lze i se závěrem, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo jednání obviněného kvalifikováno v obžalobě. S poukazem na skutková zjištění, která soudy učinily, však namítl, že čin obviněného vykazuje znaky trestného činu (zločinu) znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. To odůvodnil z hlediska jednotlivých znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
10. Zdůraznil, že jeho objektem je právo člověka svobodně rozhodovat o vlastním pohlavním životě, což zahrnuje nejen volbu sexuálního partnera, nýbrž i volbu podmínek, za kterých k pohlavnímu styku dojde, a to včetně volby způsobu či praktik, jimiž bude pohlavní styk v tom či onom případě naplněn. Pokud tedy došlo mezi poškozenou a obviněným k předchozí dohodě o „normálním“ pohlavním styku, pak jednání obviněného, který se chtěl pohlavně ukojit prostřednictvím přidušení a následného znehybnění poškozené, bezpochyby zasáhlo do práva poškozené svobodně rozhodnout o vlastním pohlavním životě. Násilí obviněného s ohledem na okolnosti případu mířilo k překonání (předpokládaného) odporu poškozené proti vykonání pohlavního styku daným neobvyklým a nebezpečným způsobem. Přitom nelze tvrdit, že prostitutka nemůže být znásilněna. Odvolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 48/2012, kde je stran zločinu znásilnění konstatováno, že „je bezpředmětné, zda se obviněný dříve s poškozenou intimně stýkal či jakou profesi poškozená vykonávala“, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1257/2008, potažmo Ústavního soud ve věci sp. zn. I. ÚS 894/09, kde byl projednán typově obdobný případ a skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin znásilnění. Vrchní soud se mýlí, pokud na podkladě prostého předchozího souhlasu s pohlavním stykem dovozuje, že je vyloučeno znásilnění. Souhlas se totiž zpravidla týká „běžného“ pohlavního aktu, neboť běžný člověk nevyhledává praktiky hraničící s možností ublížení na zdraví či dokonce usmrcení při pohlavním styku, navíc může být souhlas z nějakého důvodu v průběhu pohlavního styku či před jeho zahájením odvolán, a to samozřejmě i prostitutkou. Ani ta totiž nemá povinnost klientovi jakkoliv vyhovět. I ona má právo volby osoby klienta, jakož i volby provozované praktiky.
11. Pokud jde o další znaky daného trestného činu, nelze pochybovat o tom, že poškozená byla způsobilým předmětem deliktu, takže znak předmětu naplněn byl. Z hlediska objektivní stránky se v konkrétním případě jedná o znak pohlavního styku, znak násilí a znak donucení. Je nepochybné, že jednání obviněného směřovalo k pohlavnímu styku, jak výslovně uvedl krajský soud s tím, že obviněný chtěl „v daném případě naplnit své nestandardní sexuální potřeby, motivované sexuální deviací, kdy jeho jednání směřovalo ke znehybnění poškozené a následnému pohlavnímu styku s nehybnou poškozenou“. Násilí spočívalo ve rdoušení poškozené, přičemž mělo jít dle představy obviněného o prostředek k donucení poškozené k pohlavnímu styku nestandardním způsobem, o který měl zájem obviněný, nikoliv však poškozená, která souhlasila toliko s pohlavním aktem běžným. Základní skutková podstata zločinu znásilnění tedy byla naplněna s tou výjimkou, že pohlavní styk se pro odpor poškozené neuskutečnil, obviněný se o něj toliko pokusil. Zločin proto nebyl dokonán a zůstal ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přestože znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění ve smyslu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku naplněn byl, protože důsledkem jednání obviněného byla těžká újma na zdraví poškozené ve formě posttraumatické stresové poruchy. Ze skutkových zjištění soudů je tedy podle odvolatele nutné dovodit, že skutková podstata zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku byla naplněna. Přitom nedošlo k naplnění podmínek ustoupení od pokusu ve smyslu §21 odst. 3 tr. zákoníku, neboť obviněný svého jednání nezanechal dobrovolně, nýbrž až po odporu poškozené a poté, co mu pohrozila přivoláním policie.
12. Naplněna byla podle dovolatele i subjektivní stránka uvedeného trestného činu, neboť obviněný chtěl podle soudu naplnit své nestandardní sexuální potřeby, motivované sexuální deviací, kdy jeho jednání směřovalo ke znehybnění poškozené a následnému pohlavnímu styku s nehybnou poškozenou. Obviněný sám uvedl, že se dohodl s poškozenou na „normálním“ pohlavním styku, věděl tedy, že poškozená není srozuměna s jím preferovaným způsobem pohlavního aktu, že s ním nesouhlasila, přičemž rdoušení poškozené obviněným, resp. užití násilí obviněným jako z povahy věci úmyslné jednání směřovalo k realizaci pohlavního styku způsobem, který zamýšlel obviněný. Jestliže vrchní soud na str. 11 napadeného usnesení konstatuje, že „úmysl ve formě srozumění s porušením zájmu chráněného trestním zákoníkem nesměřoval k donucení poškozené k pohlavnímu styku“, pak to odporuje všem zjištěným skutečnostem, neboť obviněný rdousil poškozenou proto, aby znehybnil poškozenou a na nehybné poškozené vykonal pohlavní styk, přičemž poškozená sice souhlasila s tím, že bude daného večera sexuální partnerkou obviněného, nicméně souhlasila toliko s „normálním“ pohlavním stykem, nikoliv se způsobem, který preferuje v důsledku své deviace obviněný. Pokud vrchní soud konstatuje, že ani sama poškozená se „nebránila v úmyslu znemožnit mu pohlavní styk, ale činila tak v obavě o své zdraví“, pak se jedná o nepřípadnou úvahu. Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu (jakéhokoliv) jsou podstatné vnímání a představy pachatele, nikoliv jeho oběti. Ostatně v případě znásilnění, pokud je např. charakterizováno náhlým, překvapivým útokem, oběť ani nemusí na počátku útoku vůbec vědět, co po ní pachatel chce – prostě se brání násilnému jednání a nepřemýšlí nad tím, zda ji chce útočník povalit, aby ji oloupil či proto, aby na ní vykonal soulož.
13. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněný svým jednáním naplnil jak objektivní, tak i subjektivní stránku zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž argumenty vrchního soudu, na základě kterých dovozuje, že se o pokus znásilnění nejedná, nemohou obstát. Ve věci tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vrchní soud zamítl důvodné odvolání státního zástupce, ač rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
14. V návaznosti na to dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Obviněný se vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce nesouhlasně. Stručně zopakoval své stanovisko k průběhu skutkového děje (tj. že pouze do poškozené strčil při dohadování o ceně za sexuální služby) a připomněl, že skutková zjištění soudů vycházejí z výpovědi poškozené. Zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (MUDr. Želmíra Herrová) a odvětví klinická psychologie (PhDr. Jaroslav Veselý) na svou osobu, včetně phalopletysmografického (PPG) vyšetření. Nejsou dány dostatečné podklady pro závěr o úmyslu obviněného poškozenou znásilnit či dokonce zavraždit, a to i pokud by byl obviněný patologický sexuální agresor (což s ohledem na povrchnost sexuologického vyšetření nelze vůbec považovat za prokázané). Vzhledem k řadě možných variant subjektivní stránky soudy vycházely ze zásady in dubio pro reo a závěry o neprokázaném úmyslu poškozenou usmrtit měl nejvyšší státní zástupce vztáhnout i na úvahy o naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu znásilnění. Zásadní skutečností, kterou státní zástupce ve svém dovolání nereflektoval, je nezapočetí samotného sexuálního styku obviněného s poškozenou. I pokud by byl - teoreticky vzato - útočník sexuálním deviantem, pak nelze za všech okolností, při kterých agresor svou oběť škrtí, dospět k závěru, že tak činí vždy se sexuálním motivem. Znalec není oprávněn zjišťovat motiv obviněného - k tomu je povolán toliko soud s přihlédnutím ke všem důkazům. Obviněný poukázal na své dovolání a na podle jeho názoru vzniklé pochybnosti o skutkovém ději. Rozvedl dále, že soudy nevzaly v potaz, že skutky se sexuálním podtextem v minulosti obviněný spáchal pod vlivem alkoholu, spáchal je v letech 2001 a 2007, tedy před delším časem, a od té doby žádné problémy se sexualitou nemá (k čemuž měla být vyslechnuta jeho družka). Znalkyně sexuoložka dospěla k závěru, že se u obviněného jedná o velmi nebezpečnou sexuální agresivitu tzv. znehybňovače, který šel obětem po krku, avšak pominula, že u obou dřívějších skutků je krk zmíněn jen okrajově, na začátku skutku, a dále již obviněný požadoval sexuální uspokojení jiným způsobem, tj. nikoli znehybněním obětí. Obviněný na závěr zopakoval, že závěry zmíněného znaleckého posudku považuje za nepřesvědčivé, neobjektivní a povrchní.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve stručnosti připomněl jeho obsah a uplatněné dovolací důvody, vyjádřil k němu nesouhlasné stanovisko a uvedl, že se ztotožňuje s napadeným usnesením vrchního soudu s výjimkami, které byly popsány v dovolání nejvyššího státního zástupce, na něž odkázal, včetně závěrečného návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v daném případě přípustné (§265a tr. ř.), obě dovolání byla podána osobami k tomu oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV.
Obecná východiska
18. Úvodem je třeba k samotné podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku připomenout, že právo na dovolání není ústavně zaručeno v Ústavě, v Listině základních práv a svobod ani v závazných mezinárodních smlouvách. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění. S tím souvisí, že dovolání nemůže nahrazovat řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné je podat jen z některého z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Z povahy dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudu při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že dovolacím důvodem nejsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Stejně tak nejsou dovolacím důvodem námitky proti rozsahu dokazování a postupu při provádění důkazů, neboť takové námitky jsou svou povahou procesní.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba dovolatelé, je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, přitom musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu, nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující daný dovolací důvod. Jak už ale bylo řečeno, konkrétní uplatněné námitky mají relevanci dovolacího důvodu jen za předpokladu, že s ním obsahově korespondují. Přitom ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nevztahuje ke skutkovým zjištěním ani k procesním otázkám. To souvisí s výše zmíněnou povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Uvedený dovolací důvod záleží ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
20. Tento dovolací důvod, uplatněný nejvyšším státním zástupcem, obsahuje dvě základní alternativy: Dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy - zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce tudíž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou založil na existenci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
21. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. vyplývá, že jeho prostřednictvím lze namítat, že při těch skutkových zjištěních, která učinily soudy nižších stupňů, nebyly splněny zákonné (hmotněprávní) podmínky pro uložení příslušného druhu ochranného opatření (v tomto případě ochranného léčení). Proto z podnětu dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného opatření zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy nižších stupňů, a nemůže přihlížet k námitkám směřujícím proti správnosti skutkových zjištění soudů nebo jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1567/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 72/2011-T 1356).
V.
K dovolání obviněného
22. Obviněný v dovolání neuplatnil takové námitky, jež by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho námitky se týkají skutkových zjištění soudů o následcích na psychickém zdraví poškozené, které svým útokem způsobil, tj. které byly v příčinné souvislosti s jeho útokem. V podstatě namítl, že nebylo prokázáno, že by závažná újma na psychickém zdraví poškozené (posttraumatická stresová porucha) vznikla v důsledku jeho jednání, neboť z jedné z účtenek za lék Lexaurin, které předložila soudu poškozená, vyplývá, že pochází z doby před posuzovaným činem, přičemž z výpovědi poškozené vyplývá, že po předmětném incidentu užila lék Lexaurin. Z toho podle obviněného vyplývá, že poškozená se buď před incidentem psychiatricky léčila, nebo alespoň užívala silná psychofarmaka, což jak před znalcem, tak před soudem zatajila.
23. Kromě toho, že tyto námitky nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný dovolací důvod, nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani tomu, že by zde došlo k extrémnímu nesouladu (extrémnímu rozporu) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Byť mohla být namítaná otázka soudy blíže objasněna, závěry znaleckých posudků ani výpověď poškozené nejsou zpochybněny tím, že poškozená měla doma (respektive u rodičů, kde údajně bydlela) k dispozici lék Lexaurin (jímž se skutečně léčí úzkostné stavy a který lze získat pouze na lékařský předpis) a že si ho po předmětném incidentu aplikovala. Je notorietou, že ve svých domácnostech lidé mívají mnohé léky nebo jejich zbytky, včetně léků vydávaných jen na lékařský předpis, což je jev sice spíše negativní, avšak značně rozšířený. Podstatné je, že psychické potíže se u poškozené vyskytly až po předmětném činu obviněného, což prokazuje nejen její výpověď, ale také lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, k osobě poškozené a psychickým následkům činu na její zdraví.
24. Z lékařských zpráv vyplývá, že poškozená byla vyšetřena dne 4. 2. 2016 v psychiatrické ambulanci MUDr. Freibergerové, která jí předepsala Escitalopram (č. l. 111), poškozená však medikaci v této první fázi odmítala. Předchozí pravidelná medikace nebyla zjištěna (č. l. 91). Byla vyžádána psychologická intervence (č. l. 110). Další psychiatrické vyšetření proběhlo 8. 2. 2016. Při vyšetření dne 24. 3. 2016 bylo doporučeno Escitalopram ponechat. Dne 23. 5. 2016 byl poškozené nově předepsán lék Lexaurin (č. l. 113) poté, co dlouhodobě užívala Escitalopram, ale „příliš jí nepomohl“ (č. l. 78). Bližší údaje o léku Lexaurin jsou založeny na č. l. 374 a násl. Ve své výpovědi v hlavním líčení poškozená jmenovala Lexaurin mezi třemi druhy léků, které „předtím“ nebrala (č. l. 273). Dále jednoznačně uvedla, že před incidentem žádné psychické potíže neměla (č. l. 275). To potvrdila i znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z dokladů založených na č. l. 287 spisu skutečně vyplývá, že dne 13. 8. 2015 byl zaplacen doplatek 135 Kč za lék Lexaurin. Nicméně soudu prvního stupně byla tato skutečnost známa, a v návaznosti na toto zjištění snížil i náhradu škody. Obviněný vznesl uvedenou námitku již v odvolání (poškozená ve vyjádření podaném prostřednictvím svého zmocněnce na ni věcně nereagovala - viz č. l. 363).
25. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí s uvedenou námitkou obviněného vypořádal a zejména uvedl, že poškozená byla opakovaně vyšetřována lékaři psychiatry i klinickou psycholožkou, přičemž ze všech lékařských zpráv je zřejmé, že před událostí z 25. 1. 2016 žádné potíže psychiatrického rázu neměla. Ze zprávy MUDr. Freibergerové pak vyplývá, že i po psychoterapeutickém pohovoru měla poškozená zábrany akceptovat medikaci. Samotná skutečnost, že poškozená předložila zmíněný doklad o zakoupení Lexaurinu, aniž by tento doklad podával informaci, komu byl tento lék předepsán, nemůže vést k závěru, že poškozená již v době před napadením trpěla psychickými potížemi. Naopak rozvoj posttraumatické stresové poruchy po útoku obviněného vyplývá ze řádně odůvodněných znaleckých závěrů, přičemž za stěžejní lze označit závěr o změně osobnosti poškozené po útoku, tak jak je popsán znalkyní.
26. Nejvyšší soud nezjistil, že by tyto závěry odvolacího soudu, jednoznačně dovozující i příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a zjištěným následkem (účinkem) a korespondující i se závěry nalézacího soudu, byly v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Naopak, tyto závěry jsou v zásadě logické a přesvědčivé. Žádný důkaz nesvědčí o dlouhodobém užívání Lexaurinu poškozenou před posuzovaným činem, jak to naznačil obviněný. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Nic takového však v daném případě nebylo zjištěno. Není předmětem dovolacího řízení znovu provedené důkazy hodnotit či přehodnocovat a znovu vyvracet obhajobu obviněného, kterou se soudy zabývaly. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
27. Obviněný neuplatnil ani takové konkrétní námitky, jež by odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Jeho námitky se týkají skutkových zjištění soudů, když uvádí, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by byl nepříčetný nebo trpěl duševní poruchou (ve svém doplňujícím vyjádření obviněný přímo zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie). Jestliže obviněný dále v dovolání namítl, že znalci v závěrech posudku uvedli, že netrpěl v době spáchání činu duševní poruchou, jde o interpretaci nepřesnou, neboť ve znaleckém posudku (o správnosti jehož závěrů není důvod pochybovat) je ve skutečnosti uvedeno, že netrpěl v době spáchání činu duševní poruchou v pravém slova smyslu, avšak trpěl patologickou sexuální agresivitou, která vedla k podstatnému snížení ovládacích schopností obviněného a která je formou deviace velmi vážnou, vyžadující ochranné ústavní léčení, přičemž navíc si obviněný deviantních projevů ve své sexualitě není vědom. Uvedená sexuální deviace je bezesporu duševní poruchou ve smyslu §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §123 tr. zákoníku, podle něhož se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Sexuálními odchylkami se rozumí především sexuální deviace, tj. závažné sexuální poruchy chování neorganického původu, v důsledku kterých je výrazně ovlivněno volní a rozumové rozhodování jedince, který pak není schopen (zcela nebo částečně) kontrolovat a ovládat své sexuální pudy a prožitky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1324).
28. Dovolatelova argumentace je v další části rozporná, pokud uvedl, že aby byl pachatel nepříčetný, musí mít snížení jeho rozpoznávacích nebo ovládacích schopností původ v jeho duševní poruše, která byla u obviněného vyloučena, a že nebylo prokázáno, že by byl obviněný „nepříčetný alespoň částečně“. Jak už uvedeno, duševní porucha nebyla vyloučena, nýbrž naopak prokázána, včetně toho, že vedla ke snížení schopností obviněného ovládat své jednání. To odpovídá ustanovení §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož může soud uložit ochranné léčení, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Na stav nepříčetnosti toto ustanovení nedopadá. „Částečnou nepříčetnost“ zmiňovanou obviněným český právní řád nezná, zná jen buď nepříčetnost (která zde nepřicházela v úvahu), nebo zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku.
29. Zákonnými podmínkami uložení ochranného léčení se soudy dostatečně zabývaly a dospěly v této otázce ke správným a odůvodněným závěrům.
VI.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
30. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku. Společně s ním uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku přesto, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v tomto případě písm. g). Nejvyšší soud po pečlivém zvážení věci dospěl nakonec k závěru, že dovolací námitky nejvyššího státního zástupce uplatněnému (ani jinému) zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
31. Jak už bylo podrobně zmíněno, Nejvyšší soud vychází při posuzování dovolání ze skutkových závěrů, které učinily soudy nižších stupňů, a není oprávněn je jakkoli doplňovat či dotvářet. V dané věci se proto podrobně zabýval tím, jaká skutková zjištění jsou vyjádřena ve výroku odsuzujícího rozsudku ve spojení s odůvodněním rozhodnutí soudů. Nejvyšší státní zástupce se shora uvedenou argumentací namítl, že čin obviněného vykazuje znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve výroku odsuzujícího rozsudku však tyto znaky vyjádřeny nejsou. Ve vztahu k sexuální motivaci činu je zde pouze uvedeno, že obviněný se předem telefonicky domluvil s poškozenou na poskytnutí sexuálních služeb na uvedené adrese, přičemž po vstupu do bytu uchopil poškozenou oběma rukama za krk a začal ji rdousit ve snaze ji znehybnit. Takto vyjádřená zjištění však nesvědčí jednoznačně o sexuální motivaci, respektive o tom, že jednání obviněného směřovalo k vykonání pohlavního styku. Pouze z odůvodnění rozsudku vyplývá, že ihned po příchodu do bytu se obviněný obnažil na horní polovině těla, a dále je v jeho odůvodnění na str. 9 rozsudku uvedeno, že obviněný „…sledoval s největší pravděpodobností cíl jiný, v daném případě naplnit své nestandardní sexuální potřeby, motivované sexuální deviací, kdy jeho jednání směřovalo ke znehybnění poškozené a následnému pohlavnímu styku s nehybnou poškozenou.“ Tato skutková zjištění jsou sice poměrně jasná, nicméně podle názoru senátu Nejvyššího soudu nejsou dostatečně pregnantní pro závěr, že soudem zjištěný skutek lze kvalifikovat jako trestný čin znásilnění. Zejména jde o to, že citovaný skutkový závěr není postaven najisto, nýbrž je pouze pravděpodobnostní (výraz „s největší pravděpodobností“). Navíc je tento závěr vysloven jen jako oponentní ve vztahu k posuzování, zda bylo (těžké) ublížení na zdraví poškozené přímým cílem obviněného, popřípadě nevyhnutelným prostředkem dosažení jeho cíle. Nejedná se tedy o primární, jednoznačný a stěžejní skutkový závěr nalézacího soudu. Jestliže pak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil stejný skutkový závěr již s jistotou, když uvedl, že výsledkem násilného jednání obviněného mělo být dokonání pohlavního styku, je třeba vzít v úvahu, že ve veřejném zasedání konaném o odvolání nebylo k této otázce provedeno žádné dokazování, takže odvolací soud se nemohl odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu, respektive nemohl v jejich jistotě dále pokročit (§259 odst. 3 tr. ř.).
VII.
Závěrem k podaným dovoláním
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 9. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák