ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.48.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 48/2012-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. listopadu 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podali obvinění 1) N. A. , nar., 2) A. D. , nar., 3) K. S. , nar., 4) S. Y. , roz. Ch., nar., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
I.
Na základě skutkového stavu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 2 T 2/2009 , který spočíval v tom, že:
I. obžalovaní N. A. , K. S. , S. Y. s odděleně stíhanými obžalovanými H. U., nar. a A. Z., nar.,
„ společně po předchozím opatření střelné zbraně, 2 ks nožů, 2 ks paralyzérů, 3 ks masek - kukel, vymezovací pásky a po odcizení dopravní značky, poté, co se dohodli na rozdělení úloh a následném dělení zisku, za využití znalostí obžalovaných S. Y. a K. S. o denním režimu poškozených a jejich obvyklém způsobu cesty z hotelu A. v D. D. do jejich bydliště, a s vědomím toho, že tito obvykle ve vozidle převážejí částku kolem 100.000,- Kč, v úmyslu získat majetkový prospěch, dne 23. 10. 2007 kolem 21.30 hodin, nejdříve obžalovaný S. Y. a odděleně stíhaný obžalovaný H. U. , čekali v předem vypůjčeném vozidle tov. zn. Škoda Felicia, RZ: před Hotelem A. v D. D., až poškození J. H., nar., státní příslušník K. r. a J. K., nar., státní příslušnice K. r., nasednou do svého vozidla tov. zn. K. C., RZ: a pojedou obvyklou cestou do svého bydliště, tyto poškozené sledovali a cestou dali telefonicky signál odděleně stíhanému obžalovanému A. Z., aby na místní komunikaci v katastru obce V., okres F. – M., za pomoci připravené vymezovací pásky s označením „zákaz vstupu“ a záměrně odcizené dopravní značky nasměrova1 vozidlo poškozených k pokračování v jízdě po místní komunikaci vedoucí přes les, což tento učinil a když kolem něho vozidlo projelo, dal telefonicky signál obžalovaným N. A. a K. S. , kteří napříč komunikací umístili kmeny stromů, čímž přinutili vozidlo poškozených zastavit a následně, kdy řidič vozidla J. H. vystoupil z vozidla za účelem odstranění překážky na vozovce, tak obžalovaný S. Y. najel vozidlem Škoda Felicia těsně za vozidlo poškozených a z vozidla maskován kuklou a s pistolí v ruce vyběhl, a společně s obžalovanými N. A. , který byl rovněž v kukle a měl u sebe nůž a para1yzér a K. S. , který měl tmavou čepici a měl u sebe nůž a paralyzér, fyzicky napadli poškozeného J. H., srazili ho na zem a následně ho proti jeho vůli a pod hrozbou použití krátké střelné zbraně, nožů a elektrických paralyzérů, vtlačili a donutili k nasednutí na zadní sedadlo vozidla K. C., a poškozenou J. K. donutili k vystoupení z místa spolujezdce a k přesednutí rovněž na zadní sedadlo vozidla K. C., poté si obžalovaný S. Y. sedl na místo řidiče, obžalovaný K. S. si sedl s nožem na místo spolujezdce a obžalovaný N. A. s pistolí, kterou mu předal obžalovaný S. Y. , si sedl na zadní sedadlo vozidla k poškozeným, přičemž v průběhu cesty obžalovaný N. A. přikládal pistoli k hlavě poškozeného J. H. a oba poškozené v jejich vozidle vezli lesem v katastru obce N., okres F. – M., kdy během jízdy K. S. bodl nožem poškozeného J. H. do stehna levé nohy, čímž mu způsobil bodnou ránu v délce 1 cm, která zasáhla podkoží a vyžádala si jednorázové ošetření, následně zastavili a snažili se vytáhnout poškozeného J. H. z vozidla ven, což se jim ani pod hrozbou použití krátké střelné zbraně nepodařilo, pouze stáhli z poškozeného jeho koženou bundu a poté obžalovaní K. S. a S. Y. montážní páskou J. H. spoutali ruce, přelepili ústa i oči a obžalovaný K. S. mu odcizil pánskou mu koženou tašku v hodnotě 200,- Kč, s jeho cestovním dokladem, peněženku v hodnotě 150,- Kč s finanční hotovostí ve výši 100,- Kč, koženkovým pouzdrem na vizitky v ceně 15,- Kč, klíči od bytu a kanceláře, písemnosti souvisejícími s provozováním ubytovny, nabíječku k mobilnímu telefonu zn. Samsung a poškozené J. K. poté, co jí odcizili dámskou kabelu přes rameno černé barvy v hodnotě 1.000,- Kč, dámskou peněženku černé barvy v hodnotě 200,- Kč s finanční hotovostí ve výši 200,- Kč, peněženku černé barvy v hodnotě 350,- Kč, s cestovním dokladem na její jméno a další tři cestovní doklady jejich dětí, kartičku zdravotní pojišťovny, platební kartu City Bank K. na její jméno, diktafon nezjištěné značky za 500,- Kč, mobilní telefon zn. LG se SIM kartou za 1.600,- Kč, sluneční brýle zn. Chanel za 3.200,- Kč, kosmetikou celkem za 350,- Kč, svazkem klíčů, 1 pár náušnic ve tvaru kroužku s přívěškem ve tvaru faraóna za 3.000,- Kč, 1 zlatý prsten s drobnými kamínky za 2.200,- Kč, 1 zlatý prsten osazený černým kamenem za 2.300,- Kč, 1 prsten z bílého zlata s brilianty za 2.300,- Kč, dámské náramkové hodinky Galaxy ze žlutého kovu zdobené 2 brilianty za 5.000,- Kč, řetízek na nohu ze žlutého kovu s přívěskem ve tvaru srdíčka za 1.800,- Kč, učebnici za 200,- Kč, 4 krabičky cigaret zn. Davidoff za 288,- Kč, i této spoutali montážní páskou ruce, následně N. A. prořezáním poškodil pneumatiky a rozbil okénko dveří u vozidla Kia Carnival, odebrali klíče od vozidla a poškozené zanechali spoutané v jejich vozidle, a obžalovaní N. A. spolu s K. S. a S. Y. nastoupili do vypůjčeného vozidla tov. značky Škoda Felicia, řízené S. Y. a A. Z., který zůstal na místě u přehrazení silnice páskou, nastoupil do vozidla tov. zn. Mitshubishi Galant, RZ:, řízeného H. U., které měl uschované na místě poškození vozidla Kia Carnival, a společně z místa činu odjeli do O., kde na parkovišti si prohlíželi všechny odcizené věci a hledali peníze, o nichž předpokládali, že je poškození budou mít v taškách, přičemž z odcizených věcí si obžalovaný N. A. vzal mobilní telefon mobilní telefon zn. LG se SIM kartou poškozené J. K. a ostatní věci zůstaly u obžalovaného S. Y. , a jelikož poškození v jednom z útočníků poznali obžalovaného K. S. , poškozený J. H. telefonicky kontaktoval obžalovaného S. Y. s žádostí o vrácení zejména cestovních dokladů, který do úložní schránky č. na Hlavním vlakovém nádraží v P. vložil igelitovou tašku s věcmi poškozených a obžalovaný N. A. na žádost S. Y. dne 2. 11. 2008 dovedl tchána poškozeného J. H. ke schránce, předal mu od ní klíč a vyzvedli z ní igelitovou tašku s cestovními doklady, různými písemnostmi a dalšími odcizenými věcmi a obžalovaný S. Y. převzal jako odměnu za vrácení věcí částku 40.000,- Kč v měně EUR, čímž poškozenému J. H. způsobili škodu 465,- Kč za odcizené věci a 800,- Kč za poškozené kalhoty, poškozené J. K. škodu ve výši 24.508,- Kč a společnostem MRL Invest, s. r. o. škodu ve výši 5.000,-Kč a České pojišťovně, a. s. škodu ve výši 13.188,- Kč za opravu poškozeného vozidla tov. zn. Kia Carnival “;
II.
1. obžalovaní N. A. , A. D. , K. S. a S. Y. ,
„ společně se záměrem vylákat poškozeného R. V., nar. na schůzku a za pomocí výhrůžek a násilí získat všechny jeho věci a peníze, které by měl u sebe, protože poškozený dlužil obžalovanému S. Y. peníze za nevyřízená víza, dne 28. 2. 2008 ve večerních hodinách se po předchozí dohodě sešli v P. v restauraci M. steak u K. m. N. A. , A. D. , K. S. a S. Y. , s tím, že z nové SIM karty, kterou předtím opatřil obžalovaný S. Y. s cílem, aby je poškozený neodhalil, obžalovaný N. A. zatelefonoval poškozenému a vydávajíc se za anglicky hovořícího zákazníka, ho požádal o zajištění nějaké dívky za účelem placených sexuálních služeb a přivezení této dívky do blíže nezjištěného bytu nebo penzionu, přičemž předpokládali, že poškozený tuto dívku bude doprovázet a oni ho budou moci oloupit, což R. V. odmítl, poté obžalovaní A. D. , K. S. a S. Y. opustili restauraci M. steak a obžalovaný S. Y. telefonem zavolal svojí milence, poškozené N. G., nar., která jako prostitutka pracovala pro poškozeného, se záměrem, že v jejím bytě v P., V., provedou plánovanou loupež na R. V., po setkání s ní a s obžalovaným N. A., přijeli dne 29. 2. 2008 kolem 03:30 hod. před její bydliště v ulici V., před domem navrhl obžalovaný S. Y. poškozené N. G., aby všichni šli společně do jejího bytu, s čímž však nesouhlasila a do bytu pozvala pouze obžalované S. Y. a N. A. , kteří měli za úkol poškozenou svázat, zatímco K. S. a A. D. se procházeli po Václavském náměstí, do okamžiku než jim v 03,51 hod. zatelefonoval S. Y. , aby přišli před dům, a N. A. jim otevřel vstupní dveře do domu V. a doprovodil je do bytu ve 3. patře, přičemž po příchodu do bytu, jehož vstupní dveře uzamkl obžalovaný S. Y. , obžalovaný K. S. ke své nevoli zjistil, že poškozená oproti původní dohodě svázána není, a jelikož se poškozená dožadovala jeho okamžitého odchodu, tak jí nejméně jednou udeřil a jednou kopnul do hlavy, přestože poškozená N. G. trvala na jejich odchodu, konzumovali alkoholické nápoje a společně čekali na R. V., a když dne 29. 2. 2008 kolem 05:00 hod. začala poškozená N. G. opětovně projevovat svůj nesouhlas s plánovaným přepadením poškozeného R. V. křikem a dožadováním se, aby všichni z bytu odešli, obžalovaní S. Y. , N. A. a K. S. poškozenou N. G. svázali tak, že S. Y. poškozené svázal ruce za zády přívodním kabelem od žehličky, který odřízl obžalovaný N. A. , všichni tři obžalovaní pak dále poškozené svázali nohy v kotnících riflovým páskem a v kolenou modrým svetrem, obžalovaný A. D. chytil poškozenou za ruce, aby znemožnil její pohyb, po jejím svázání jí obžalovaný A. D. hlídal, aby se nehýbala, zatímco ostatní obžalovaní začali prohledávat celý byt a z věcí N. G., vzali částku 1.950,- EUR a 100,- USD, které našel S. Y. , čímž jí způsobili škodu ve výši 50.841,80,- Kč, a po opuštění bytu si následně tyto peníze rozdělili tak, že každý dostal cca 500,-EUR, potom N. A. a K. S. přelepili poškozené ústa a nos průhlednou lepící páskou s roubíkem vytvořeným z oranžového hadru na nádobí, ve chvíli, kdy dne 29. 2. 2008 v 07.10 hod poškození R. V. a G. P. vstoupili do bytu, tak poškozeného R. V. nejdříve napadl obžalovaný S. Y. úderem pěstí do obličeje a když poškozený upadl na zem, tak ho všichni obžalovaní kopali do hlavy a do celého těla, čímž mu způsobili pohmoždění obličeje s krevními výrony v okolí očnic a s otoky měkkých tkání v okolí očnic a úst, mnohočetné zlomeniny obličejových kostí - nosních kůstek, levé očnice, levé čelní až spánkové kosti, se zakrvácením do vedlejších dutin obličeje, zakrvácením do úst, s následným vdechnutím krve a pohmoždění mozku v pravém týlním a spánkovém laloku s drobným epidurálním krevním výronem v levé spánkové krajině a krevním výronem mezi omozečnice ve spánkové krajině, poté ho odtáhli do pokoje vlevo od vstupních dveří a zde nejdříve obžalovaný S. Y. na R. V. namířil pistoli černé barvy a poté ho i s obžalovaným K. S. opět fyzicky napadli ranami a kopy do hlavy a vymáhali po něm finanční částku ve výši 200.000,- Kč a slíbená víza a když R. V. řekl, že peníze a víza má ve vozidle, tak S. Y. mu prohledal kapsy u kalhot, vzal klíče od vozidla, zlatý prsten ryzosti 14 karátů s 5 ks syntetických čirých kamenů v hodnotě 1.530,- Kč, zlatý řetízek délky 50 cm s přívěskem ve tvaru pravoslavného kříže v hodnotě 3.000,- Kč, mobilní telefon Nokia 6230i v hodnotě 1.199,- Kč a nejméně 1000,- Kč v hotovosti vzal obžalovaný K. S. , čímž mu způsobili škodu ve výši 6.729,-Kč po té obžalovaní S. Y. a A. D. z bytu odešli do nedaleké ulice V J. v P., kde stálo zaparkované osobní motorové vozidlo Škoda Octavia, RZ, které prohledali, ale žádná víza a ani peníze nenašli “,
2. obžalovaný S. Y.
„ po návratu zpět do bytu v P., V., kolem 07,55 hodin dne 29. 2. 2008, obžalovaný S. Y. opět fyzicky napadl poškozeného R. V. údery pěstí do obličeje a v úmyslu ho usmrtit podřízl poškozenému R. V. krk, a to tak, že levou rukou mu zatlačil hlavu dozadu do mírného záklonu a pravou rukou vedl řez zleva doprava, čímž mu způsobil poloobloukovité řezné poranění krku délky 11 cm, oboustranně vzestupně uložené od středu hrtanu, sahající k předním okrajům kývačů s neúplným řezným poraněním štítné chrupavky, s přetětím cév krku a masivním zevním krvácením, s projevy krvácivého šoku, takže všichni obžalovaní měli za to, že je mrtev a proto mu některý z nich přikryl obličej ručníkem, přičemž pouze následný včasný lékařský zákrok přivolané Rychlé záchranné služby a převoz poškozeného do Ústřední vojenské nemocnice v P. - S., zamezil úmrtí poškozeného “,
3 a.) obžalovaný K. S.
„ v době, kdy byli obžalovaní S. Y. a A. D. v ulici V. J. v P., a prohledávali vozidlo poškozeného R. V. RZ :, tj. dne 29. 2. 2008 kolem 07:49 hod. až 07:52 hod. a zatímco obžalovaný N. A. hlídal s pistolí, kterou mu před odchodem z bytu předal obžalovaný S. Y. , těžce zraněného poškozeného R. V. v bytě v P., V. ulice, tak obžalovaný K. S. v pokoji, kde ležela spoutaná poškozená N. G. vykonal vaginální pohlavní styk s poškozenou G. P., kterou do pokoje předtím vtáhl a donutil jí, aby se svlékla, čemuž se poškozená proti své vůli a ze strachu o svůj život a zdraví podvolila “,
3 b.) obžalovaný S. Y.
„ poté, co obžalovaný S. Y. po návratu do bytu v P., V. ulice, kolem 07,55 hodin dne 29. 2. 2008, poškozenému R. V., podřízl krk, vyzval v té době nahou poškozenou G. P., aby s ním odešla do koupelny, kde jí pod pohrůžkou, že „jí zabije, jestli nedojde k jeho vyvrcholení“ s nožem v ruce, donutil proti její vůli k orálnímu pohlavnímu styku “,
3 c.) obžalovaný K. S.
„ poté, co obžalovaný K. S. pomohl odnést poškozenou N. G. do pokoje k těžce zraněnému a pro všechny obžalované domněle mrtvému poškozenému R. V., a v době, kdy obžalovaní S. Y. , N. A. a A. D. dusili poškozenou N. G., opětovně téhož dne na témže místě donutil poškozenou G. P. vaginálnímu pohlavnímu styku, kterému se poškozená proti své vůli a ze strachu o svůj život a zdraví podvolila “,
4 a.) obžalovaní S. Y. , N. A. a A. D.
„ když obžalovaný S. Y. vyšel po uskutečněném orálním pohlavním styku z koupelny, tak spolu s obžalovaným K. S. odnesli svázanou poškozenou N. G. do pokoje, kde ležel podřezaný R. V., obžalovaný K. S. odešel za poškozenou G. P. a obžalovaní S. Y. , N. A. a A. D. , po předchozí dohodě a v úmyslu usmrtit očitou svědkyni předchozího protiprávního jednání, obžalovaný S. Y. dal poškozené N. G., přes už zalepený nos a ústa s roubíkem, nejdříve polštář, zatímco obžalovaný N. A. držel poškozenou za tělo a obžalovaný A. D. jí znemožňoval pohyb držením za nohy, přičemž po chvilce obžalovaný S. Y. vzal ještě igelitový sáček, který natáhl na hlavu poškozené N. G., a přes sáček jí ještě držel polštář, a při tomto jednání jí opětovně drželi obžalovaní N. A. a A. D. , čímž jí způsobovali mučivé tělesné a psychické útrapy po dobu přibližně deseti minut, než poškozenou N. G. udusili “,
4 b.) obžalovaní S. Y. , N. A. a K. S.
„ po udušení poškozené N. G. vešel do vedlejšího pokoje obžalovaný S. Y. , nechal obžalovaného K. S. , převést G. P. do pokoje, kde leželi zavražděná poškozená N. G. a domněle mrtvý poškozený R. V. a opět v úmyslu usmrtit očitou svědkyni předchozího protiprávního jednání jí obžalovaný N. A. držel za ruce, obžalovaný K. S. jí držel nohy a obžalovaný S. Y. jí na hlavu nasadil igelitovou tašku, kterou v oblasti krku utáhl a zamezil tak přístupu vzduchu, avšak poškozená G. P. se vytrhla z držení a rukama si roztrhla igelitovou tašku na hlavě a nabídla obžalovaným, že jim dá 20.000,- EUR, pokud ji nechají žít, po odchodu z bytu obžalovaných A. D. , K. S. a poškozené G. P., obžalovaný S. Y. a N. A. po předchozí dohodě s ostatními obžalovanými zůstali v bytě, a obžalovaný S. Y. s úmyslem zakrýt trestnou činnost poté posbíral po bytě různé oděvní součástky a předměty z látkoviny, naházel je na hromadu u postele, na níž ležela N. G. a na zemi u postele ležel R. V., látkoviny, část postele a tělo poškozeného R. V. polil alkoholem, zapálil, čímž mu způsobili hluboké popáleniny II. a III. stupně na zadní ploše pravého stehna a levém lýtku, celkově na 4% povrchu těla, poté pustil z hořáků sporáku plyn a byt s obžalovaným N. A. opustili “,
III. obžalovaní N. A. , A. D. , K. S. a S. Y.
„ následně dne 29. 2. 2008 v dopoledních hodinách v čínské restaurace v obchodním centru v P. – O., si rozdělili peníze tak, že S. Y. dal každému obžalovanému po 500,- EUR, a dohodli se tak, že poškozenou G. P. bude mít na starosti K. S. , jehož úkolem bylo zabránit, aby se s někým setkala, a činit na ni nátlak za účelem získání částky 20.000,- EUR v hodnotě 504.400,- Kč, potom obžalovaní K. S. , A. D. a poškozená G. P. odjeli MHD do penzionu R. v P., H. u., odkud poškozená zatelefonovala své sestře do Š. a požádala ji o zaslání peněz, dne 29. 2. 2008 v odpoledních hodinách se obžalovaný K. S. dostavil s poškozenou G. P. do pobočky firmy W. U. v P., v horní části V. n., kde G. P. vyzvedla částku 3.000,- EUR v měně USD, které jí zaslala její sestra a dále dne 1. 3. 2008 v nezjištěnou dobu se obžalovaný K. S. s poškozenou G. P. opět dostavili do této pobočky, kde vyzvedli dalších 3.000,- EUR v měně USD, a G. P. drželi i dále v penzionu R. v P., H. u. v úmyslu vyměnit ji za zbývající částku 11.000,- EUR, kterou měla její sestra do ČR přivézt, v penzionu jí nepřetržitě hlídal obžalovaný K. S. , kam za nimi přijeli i obžalovaní N. A. a S. Y. , přičemž dne 3. 3. 2008 v brzkých ranních hodinách byli v penzionu R. v souvislosti s odhalením obžalovaných jako pachatelů skutku ad I. rozsudku, zadrženi Policií ČR obžalovaní S. Y. a K. S. a poškozená G. P. po zadržení obžalovaných ihned dne 3. 3. 2008 odcestovala se svojí sestrou mimo území ČR do Š., čímž poškozené G. P. způsobili škodu ve výši 151.320,- Kč “;
byl obviněný N. A. za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za jednání pod bodem II./1 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za jednání pod body II./4 a.), 4 b.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a za jednání pod bodem III. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.;
obviněný A. D. byl za jednání pod bodem II./1 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za jednání pod bodem II./4 a.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák., za jednání pod bodem III. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.;
obviněný K. S. byl za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za jednání pod bodem II./1 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za jednání pod body II./3 a.), 3 c.) uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., za jednání pod bodem II./4 a.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a za jednání pod bodem III. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.;
obviněný S. Y. byl za jednání pod bodem I. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., za jednání pod bodem II./1 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., za jednání pod body II./2 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za jednání pod bodem II./3 b.) uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., za jednání pod body II./4 a.), 4 b.) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a za jednání pod bodem III. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.
Za to byl obviněný N. A. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. l, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to :
- černého koženkového podpažního pouzdra na krátkou zbraň,
- plynové pistole zn. Blow Class č. se zásobníkem, kartáčkem na čištění, vše uložené v černém plastovém pouzdře .
Obviněný A. D. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. l tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 (devatenácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. l, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Obviněný K. S. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 23 (dvaceti tří) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. l, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks černých pletených masek – kukel.
Obviněný S. Y. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. l, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §55 odst. l písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks černých pletených masek – kukel.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že podle §228 odst. l tr. ř. jsou obvinění N. A. , S. Y. a K. S. povinni společně a nerozdílně zaplatit poškozeným náhradu škody způsobenou trestnými činy, a to :
- J. K., nar., bytem F. – M., J. V. S., částku 18.200,- Kč,
- MRL Invest, s. r. o., se sídlem P., V. n., částku ve výši 5.000,- Kč,
- České pojišťovně, a. s., se sídlem P., S., částku ve výši 13.188,-Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená J. K., nar., bytem F. – M., J. V. S., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst.1 tr. ř. byla poškozená V. z. p. Č. r., K. p. pro h. m. P. se sídlem P., N. P., a poškozený R. V., nar., bytem P., V., odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2010, sp. zn. 2 T 2/2009, podali obvinění N. A. , A. D. , K. S. a S. Y. odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, stejně jako poškozený R. V.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, a to tak, že:
1.) podle §258 odst. 2 tr. ř. byl částečně zrušen u obviněného N. A. z podnětu jeho odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o vině pod body II./1., II./2., II./3.b.), II./4.a.) a II./4.b), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody stran poškozených R. V. a V. z. p. ČR,
2.) u obviněného S. Y. z podnětu jeho odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o vině pod body II./1., II./2., II./3 b.), II./4 a.) a II./4.b), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody stran poškozených R. V. a V. z. p. ČR,
3.) u obviněného A. D. z podnětu jeho odvolání a z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ve výroku o trestu odnětí svobody.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že na základě skutkového stavu obsahově totožného se skutkovým stavem uvedeným pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu nově uznal:
1.) obviněného N. A. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. a trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za to a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku), za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2, písm. b), d) tr. zák. a trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku), tímto rozhodnutím nedotčeným, a obviněného podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvaceti jedna) roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to černého koženkového podpažního pouzdra na krátkou zbraň a plynové pistole zn. Blow Class č. se zásobníkem, kartáčkem na čištění, vše uložené v černém plastovém pouzdře;
2.) obviněného S. Y. vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2, písm. a), b), c), h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kdy byl za tyto trestné činy a dále za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem I. napadeného rozsudku), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zák. a trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. (ve výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku), tímto rozhodnutím nedotčených, odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému společně s obviněným K. S. uložen trest propadnutí věci, a to 3 ks černých pletených masek – kukel;
3) obviněného A. D. při nezměněném výroku o vině z napadeného rozhodnutí odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k výjimečnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Odvolání obviněného K. S. a poškozeného R. V. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Podle §229 odst. 1 byla poškozená V. z. p. Č. r., Krajská pobočka pro h. m. P., a poškozený R. V. ve vztahu k obviněným N. A. a S. Y. odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění N. A. (č. l. 7808 - 7816) , A. D. (č. l. 7787 - 7792), K. S. (č. l. 7609 – 7613) a S. Y. (č. l. 7595 - 7597).
Obviněný N. A. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávné hmotně právním posouzení, spočívající v nesprávné právní kvalifikaci trestného činu vraždy dle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a nesprávné aplikaci ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. při ukládání výjimečného trestu.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že ustanovení §219 odst. 2 písm. a) tr. zák. naplňuje usmrcení dvou nebo více osob, jen pokud k němu došlo jedním skutkem, tedy jedním jednáním. Současně je třeba prokázat, že pachatel byl předem nejméně srozuměn s usmrcením nejméně dvou osob. Celé jednání v předmětném bytě však inicioval a vedl obviněný S. Y., který po usmrcení poškozené N. G. společně s obviněným K. S. započal jednání proti poškozené G. P. V průběhu trestního řízení tak dle obviněného nebyl prokázán a z výroku napadeného rozsudku nevyplývá jeho jednotící úmysl usmrtit více osob. V případě poškozené G. P. nemá napadené rozhodnutí oporu v provedeném dokazování, neboť soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, když ignoroval obsah telefonického hovoru poškozené G. P. s její sestrou L. A. uskutečněného dne 3. 3. 2008 v 18:08 hodin, z něhož jednoznačně vyplývá, že to byl právě on, který jí pustil ruce a umožnil jí tak roztrhnout sáček na obličeji a zachránit si život. Závěry soudu o tom, že k dokonání činu nedošlo z důvodů na vůli pachatele nezávislých, tedy proto, že se poškozená „vytrhla z držení“, nemají oporu v provedeném dokazování. Obviněný současně uvedl, že nesouhlasí ani s tím, že by došlo ke spáchání vraždy způsobem zvlášť surovým nebo trýznivým. Na podporu tohoto závěru rozvíjí podrobnější argumentaci, v rámci níž připustil, že za zvlášť trýznivý způsob lze s ohledem na duševní a psychické útrapy považovat i pozvolné udušení poškozené N. G., kterou svázali, položili na postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci, nicméně u poškozené došlo po cca 1 minutě škrcení k zastření vědomí až bezvědomí, jak vyplynulo z vyjádření znalce z oboru soudního lékařství, a tedy se nemůže o zvlášť surový či trýznivý způsob vraždy jednat. Předchozí jednání spočívající ve svázání poškozené a přelepení jejích úst nesměřovalo k usmrcení poškozené, kdy byla v tomto stavu po delší dobu, resp. až do okamžiku jejího přenesení do druhé místnosti nic nenasvědčovalo tomu, že by byla ohrožena na životě. Obviněný se domnívá, že skutek spočívající v útoku proti poškozené N. G., při respektování skutkových závěrů vyjádřených ve výrokové části napadeného rozsudku, měl být správně kvalifikován maximálně jako trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 tr. zák., kdy obviněný se kloní k závěru, že správně měl být skutek kvalifikován jako zločin zabití dle §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), neboť z provedeného dokazování bylo dostatečně prokázáno, že jednal na pokyny obviněného S. Y. , jimž se podřídil v silném rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného R. V. i ze zmatku, jenž v bytě po útoku obviněného S. Y. proti poškozenému R. V. vznikl, kdy v této souvislosti odkázal na znalecký posudek z psychologie, zpracovaného PhDr. N.
Obviněný dále vznesl námitky proti průběhu důkazního řízení, zejména v tom smyslu, že nebyl prokázán úmysl usmrcením poškozené N. G. zakrýt jiný trestný čin, a že výslechy poškozených G. P. a R. V. a svědkyně L. A. proběhly nezákonně, kdy došlo k mnoha procesním pochybení. Namítl, že mu bylo odepřeno právo klást těmto svědkům dotazy, jimiž by bylo možné objasnit mnoho skutečností a okolností případu i vzájemné pozice jednotlivých obžalovaných v bytě, stejně jako jejich konkrétní účast na jednotlivých fázích trestné činnosti. V této souvislosti namítl, že jeho obhájce nebyl řádně vyrozuměn o termínu a místě konání výslechů svědkyň G. P. a L. A. Nelze souhlasit s vyjádřením Vrchního soudu v Praze, že soud učinil všechny dostupné pokusy o zajištění důkazu (výslechu svědkyně G. P.) před soudem, neboť soudu nic nebránilo, v případě, že je svědkyně pobytem v zahraničí pro soud nedosažitelná, provést výslech této svědkyně před soudem opět prostřednictvím právní pomoci v dožádaném státě, kde se tato svědkyně zdržuje. Výslech svědkyně G. P. byl proveden za přítomnosti J. Ř., která sice byla v protokole označena jako tlumočnice, ale v seznamu tlumočníků tato osoba uvedena není, není zřejmé, v jakém jazyce výslech probíhal a z jakého jazyka tato paní tlumočila, navíc nebyla jako tlumočník přibrána ani nepodepsala tlumočnický slib, svědkyně nebyla řádně poučena, z pořízeného překladu do českého jazyka je zřejmé, že odpovědi nebyly tlumočeny doslova, protože jsou uváděny ve 3. osobě, což v mnohých případech obsah výpovědi zkresluje, navíc jsou některé otázky v překladu uváděny opakovaně, čísla otázek nenavazují, takže celkově předmětný výslech působí zmatečně a nevýstižně, řada dotazů zůstala nezodpovězena. Z takto procesně vadně provedeného důkazu bez jeho provedení před soudem v přítomnosti jeho obhájce, jemuž by bylo umožněno klást svědkyni dotazy, v rozhodování o vině vycházet nelze. Dále má obviněný za to, že prvotní výpověď poškozeného R. V. z 20. 3. 2008 ve vztahu k jeho osobě nelze považovat za procesně použitelnou, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání, které popisovalo trestnou činnost v souladu s podanou obžalobou a se soudem zjištěnými skutkovými skutečnostmi, v překladu do ruského jazyka ze dne 11. 4. 2008, mu bylo doručeno až dne 22. 7. 2008. Výpověď poškozeného R. V. nelze použít ani v rámci odkazu na tuto výpověď při dalším výslechu svědka dne 27. 8. 2008, jelikož vůbec neobsahuje vyjádření ke skutkovému ději. Takový důkaz je pro rozhodování soudu o vině nedostatečný a je nezbytné jej provést znovu před soudem (např. prostřednictvím videokonference), byť formou právní pomoci, kterou mezinárodní smlouvy s U. umožňují. Obviněný je toho názoru, že lékařské zprávy předložené právním zástupcem poškozeného V. neposkytují dostatečně relevantní podklad pro závěr, že svědek není schopen se výslechu před soudem účastnit. Pokud byl svědek schopen výslechu půl roku po inkriminované události, jeví se argumentace, že po 3,5 letech by výslechu schopen nebyl, krajně nepravděpodobnou. Z výpisu z obchodního rejstříku navíc vyplývá, že poškozený R. V. v ČR stále podniká.
Dále obviněný uvedl námitky vztahující se k jemu uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody. Uvedl, že tento mu byl uložen v rozporu se zákonem, protože naplnění zákonných znaků skutkových podstat zvlášť závažného trestného činu samo o sobě nepostačuje pro závěr o velmi vysokém stupni společenské nebezpečnosti, a pokud je skutečnost vedoucí k hodnocení společenské nebezpečnosti činu jako velmi vysoké zákonným znakem trestného činu, nelze k této skutečnosti přihlížet i z hlediska ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. Soud nepřihlížel ke znaleckému posudku z oboru psychologie zpracovanému z popudu obhajoby, který má rovněž význam pro hodnocení podmínek pro ukládání výjimečného trestu.
Na základě výše uvedených výhrad navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, ve výrocích o vině i o trestu zrušil, a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace uplatněná v dovolání sice z převážné části vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze jí však přisvědčit. Soudy obou stupňů při provádění a hodnocení důkazů, jakož i při právním rozboru výsledků dokazování, postupovaly velmi pečlivě a detailně, takže je nadbytečné jejich vývody doplňovat o další argumenty a je možno v plné míře odkázat na vyjádření k dovoláním ostatních obviněných.
Argument obviněného N. A., že právní termín „na dvou nebo více osobách“ předpokládá výlučně usmrcení dvou nebo více osob jedním jednáním, státní zástupce označil za neudržitelný. Tento znak by se totiž podle takové interpretace vztahoval pouze na zcela výjimečné případy, kdy např. jedním výstřelem dojde k záměrnému usmrcení dvou osob naráz. Citovanou zákonnou podmínku však naplňuje i situace, kdy v rámci jednoho skutku (přičemž skutková věta uvedená ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu nepochybně popisuje jeden skutek) se obviněný nejprve dopustí usmrcení jedné osoby či se o to pokusí, a poté s vědomím předešlého jednání pokračuje vražedným útokem proti druhé osobě. Právě v útoku proti druhé osobě je obsaženo úmyslné jednání pachatele postihující vědomé a záměrné usmrcení dvou (případně více) osob jedním skutkem. O správnosti právního posouzení skutku podle citovaného ustanovení tedy dle státního zástupce nemůže být pochyb. Podobně nelze akceptovat představu obviněného, že pokud je nějaká skutková okolnost posouzena jako okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby, nelze již k této skutečnosti přihlížet při rozhodování o trestu. Ke stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání naopak muselo být přihlédnuto i při rozhodování o trestu, neboť trest se ukládá právě za jednání zjištěné dokazováním a popsané ve výroku o vině. Jinak by nemohl být ukládaný trest adekvátním výrazem jeho zákonného účelu, tedy i zásady obsažené v ustanovení §31 odst. 1 tr. zák.
K námitkám nesprávného procesního postupu při opatřování výpovědí poškozených G. P. a R. V. státní zástupce uvedl, že tyto námitky nemíří proti aplikaci ustanovení hmotného práva na nepochybně zjištěný skutkový stav, což je podstatou obviněným deklarovaného důvodu dovolání. Naopak jde o námitky procesní resp. skutkové povahy, jejichž cílem není dosáhnout jiného právního posouzení skutku, nýbrž změny skutkových zjištění; takové argumenty však nelze zahrnout pod žádný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů.
Ve vztahu k uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody státní zástupce uvedl, že jednání všech pachatelů včetně obviněného N. A. bylo charakterizováno neobyčejnou mírou brutality, bezohlednosti, neúcty k životům jiných lidí, lhostejnosti k jejich utrpení a záměrným vyvoláváním mučivých útrap u obětí, a to vše pro nic jiného, než pro nepříliš významnou finanční částku. Tento případ představuje mezi obdobnými trestními věcmi výjimečnou událost, a to především z hlediska časové i místní koncentrace zločinného jednání, ale i s ohledem na věkové složení pachatelů (v době činu jim bylo mezi 20 a 24 roky). Přitom si počínali do té míry otrle, až se to vzhledem k jejich mládí jeví jako sotva pochopitelné. Na potřebě rozhodné a výrazné trestní sankce nemůže ničeho změnit ani kulturní, mravní a sociální zázemí pachatelů, které je zřetelně odlišné od tuzemských zvyklostí, jak se několikrát uvádí v trestním spise a jak je patrné ze způsobu, jímž obvinění přistupovali ke svým obětem. I tato skutečnost a naprostá lhostejnost k morálním standardům zdejší společnosti signalizují ztížené vyhlídky nápravy obviněného N. A. Proto se uložený trest jeví jako zcela adekvátní jeho účasti na trestném jednání celé skupiny pachatelů.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. A. odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný A. D. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Obviněný především odkazuje na své výpovědi učiněné jak v přípravném řízení, tak i před soudem prvního stupně, především na v přípravném řízení provedenou rekonstrukci, jakož i na důkazy prokazující jeho bezúhonnost a založené do spisu již v rámci přípravného řízení, zejména pak výpis z rejstříku trestů poskytnutý Ministerstvem vnitra Uzbekistánu ze dne 15. 9. 2008 a jeho úřední překlad, a hodnocení z místa jeho bydliště v Uzbekistánu, a dále na skutečnost, že měl dostatek finančních prostředků získaných formou zasílání peněz rodiči a příbuznými, jakož i peněz získaných na základě dohody o prováděné práci.
Obviněný uvedl, že mu nebylo nic známo o páchání trestné činnosti spoluobviněnými v minulosti na O., případně i jinde, a pokud užíval mobilní telefon získaný touto trestnou činností, o jeho původu nevěděl, což plyne i z pořízených odposlechů, a nebyla mu prokázána ani žádná jiná trestná činnost. Nelze mu ani přisuzovat to, že by měl tendenci přidružovat se k osobám mající sklony k páchání kriminální činnosti s úmyslem od těchto získávat prostředky pocházející z trestné činnosti. V průběhu přípravného řízení jakož i dokazování provedeného u hlavních líčení Městským soudem v Praze, bylo prokázáno, zejména spoluobviněnými N. A. a S. Y., že o žádné trestné činnosti páchané v O. a vedené pod bodem ad. I) obžaloby nevěděl. Dále namítl, že se nepodílel ani na přípravě trestné činnosti, ke které došlo dne 28. 2. 2008, resp. 29. 2. 2008 v P. ve V. ulici. Nebyl jakkoli srozuměn s úmyslem K. S. a S. Y. vylákat poškozeného R. V. a tohoto oloupit, od samého počátku, kdy byl vmanipulován do dění bytě v P., s tímto nesouhlasil a byt chtěl opustit. Sám obviněný S. Y. ve svých výpovědích uvedl, že mu pod pohrůžkou násilí přikázal, aby v bytě poškozené zůstal a plnil příkazy, které mu dal. Obviněný uvedl, že v jeho prospěch mluví i výpovědi spoluobviněných, kteří jednoznačně prokazují, že nebyl nikdy předtím ani později informován o připravované trestné činnosti. Do pozdějšího dění byl vmanipulován obviněným K. S. a později pod pohrůžkou použití násilí ze strany obviněného S. Y. donucen ke spoluúčasti na páchání uvedené trestné činnosti. Tuto skutečnost potvrzuje ve své výpovědi jak obviněný N. A., tak obviněný S. Y. V této souvislosti obviněný uvedl, že nelze vycházet z výpovědi spoluobviněného K. S., neboť tento ve snaze snížit svůj podíl viny na spáchané trestné činnosti, svaluje vinu na ostatní spoluobviněné a cíleně za tímto účelem mění i výpovědi, případně je doplňuje dalšími skutečnostmi, o kterých nikdy nevypovídal a nebyly ani prokázány.
Obviněný dále polemizuje s obsahem rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že zpochybňuje splnění podmínek pro čtení výpovědí svědků G. P. a R. V. Teprve osobní slyšení poškozených by plnohodnotně prokázalo podíl jednotlivých obviněných na páchání trestné činnosti. Pokud pak poškození namítli a zdůvodnili svou osobní neúčast při hlavním líčení strachem z obviněných, zejména poškozená G. P., mohl soud přikročit k jejímu slyšení u místního soudu ve Š. Obviněný napadl i samotný postup při slyšení poškozené ve Š. s tím, že měla být užita ustanovení trestního řádu, kdy ve spise současně není založen jediný důkaz o tom, že bylo v souladu s místními cizozemskými předpisy, jak dovodil odvolací soud. Obviněný též vylučuje závěr soudu, že jedním z důvodů trestné činnosti mohl být nedostatek peněz. Domnívá se, že mu nikdy nebyl prokázán úmysl spáchat trestnou činnost a získat z ní majetkový profit. Stejně tak nebylo prokázáno tvrzení odvolacího soudu, že by je k páchání trestné činnosti vedlo a spojovalo společné vyznání, původ a místo, kde se narodili, včetně národnosti, jako i již více měsíců trvající společné bydlení v podnájmu a společný nákladný život. Obviněný uvedl, že se dostal do přímé podřízenosti ostatních spoluobviněných a odporem by riskoval, že ho zlikvidují.
Na základě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. l, odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, zrušil, stejně jako rozhodnutí na něj navazující, a dále postupoval podle §265h odst. 1 tr. ř. (správně §265 l odst. 1 tr. ř.) a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství . Zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, a následně uvedl, že argumentace uplatněná v dovolání obviněného D. vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu pouze z menší části. Týká se to v zásadě toliko tvrzení obviněného, že v bytě, kde došlo k předmětné trestné činnosti, se zdržoval nedobrovolně a na trestném jednání se podílel jenom z donucení pohrůžkou násilí, takže byla vyloučena jeho svobodná vůle. Takovou námitku obviněného však shledal neopodstatněnou s tím, že lze plně odkázat na skutkové závěry soudů obou stupňů a z nich plynoucí konstatování úmyslného zavinění na straně obviněného. Jedná se současně o námitku obviněným uplatněnou již v rámci řízení o řádném opravném prostředku, s níž se odvolací soud řádně vypořádal. Jestliže o uplatněných námitkách bylo již řádně a v souladu se zákonem rozhodnuto v řízení o odvolání, nemá Nejvyšší soud jako soud dovolací povinnost se znovu těmito námitkami zabývat. Zbývající námitky obviněného pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze. Týkají se totiž výlučně procesu dokazování, tedy způsobu zjišťování skutečného stavu věci, přičemž obviněný paušálně zpochybňuje správnost skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutí soudu prvního stupně.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené státní zástupce konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž zčásti bylo podáno z jiných než zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Obviněný K. S. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a též na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že městský soud vedl dokazování způsobem a v rozsahu předpokládanými ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., především co se týče čtení výpovědi poškozené G. P. a poškozeného R. V. První informace o jejich výslechu byla zaslána obhájci dne 6. 1. 2009 faxem s tím, že tento proběhne dne 4. 2. 2009 v 9.00 hodin v sídle státního zastupitelství v S. ve Š.. Druhý fax byl zaslán dne 13. 1. 2009 s tím, že výslech proběhne dne 4. 2. 2009 v 9.00 u státní prokuratury Autonomního společenství K. A. P. S. M. S/N (bez čísla) S. Druhý fax byl doručen 21 dnů před konáním výslechu. Obviněný namítl, že takovéto označení místa výslechu v cizí zemi považuje za nedostatečné. Navíc má město S. přes 200.000 obyvatel, neexistuje přímé letecké spojení České republiky s tímto městem a zajištění přepravy je časově velice náročné, kdy bylo nezbytně nutné zajistit i tlumočníka. Zorganizovat osobní účast u výslechu tedy nebylo z časového hlediska proveditelné. Obviněný uvedl, že nemá důvěru v obsah přetlumočeného výslechu a jeho úplnost, kdy poukazuje na osobu tlumočnice, resp. uvedl, že postrádá dostatek informací o tom, v jakém jazyce výslech proběhl, zda osoba označená jako tlumočnice je skutečně tlumočnicí nebo jen osobou ovládající příslušný jazyk, kdy navíc lze překlad výslechu přečíst za necelých 10 minut, přestože dle videozáznamu trval více než dvě hodiny. Navíc nelze zjistit, kdo obsah výslechu přeložil do českého jazyka. Obviněný se rovněž neztotožňuje se stanoviskem soudu, že v souvislosti se čtením výpovědí G. P. a R. V. byla splněna podmínka jejich nedosažitelnosti.
Obviněný dále brojí proti závěru, že se dopustil na poškozené G. P. trestného činu znásilnění. Uvedl, že s poškozenou sice pohlavní styk měl, ale tento byl z její strany zcela dobrovolný. Odpovědi poškozené v jejím výslechu ze dne 4. 2. 2009 v souvislosti s údajným znásilněním jsou jen obecné s tím, že k pohlavnímu styku byla donucena, měla strach, nemohla se vzepřít apod., přičemž nekonkretizuje, jakým způsobem ji měl donutit k pohlavnímu styku, ani jaké okolnosti způsobily, že se tomuto pohlavnímu styku podrobila, zda se bránila a pokud ne, tak z jakého důvodu. V této souvislosti poukazoval i na výpověď obviněného A. D. Soudy dále správně nevyhodnotily skutkový stav v souvislosti s obviněním, že se dne 29. 2. 2008 měl dopustit na poškozené G. P. pokusu vraždy. Znovu zopakoval, že dobrovolně svého jednání zanechal a tím splnil zákonné podmínky zániku trestnosti podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák., kdy poukazoval na výpověď samotné poškozené G. P., ze které dle jeho přesvědčení vyplývá, že chtěl tuto jen postrašit a nikdy neměl v úmyslu ji zabít. Obviněný se vyjádřil i k trestnému činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., jehož se měl dopustil po opuštění bytu ve V. ulici v době od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008. Obviněný v této souvislosti vyslovil názor, že zásah do osobní svobody poškozené G. P. nebyl tak intenzivní, aby jej bylo možno pod danou skutkovou podstatu podřadit. Namítl, že nanejvýše mělo být jednání posouzeno jako trestný čin podle §231 odst. 1 tr. zák. Závěrem obviněný namítl též nepřiměřenost a přílišnou tvrdost jemu uloženého trestu.
Obviněný K. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud dle §265k odst. l tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství . Zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, a následně uvedl, že petit vtělený do dovolání je formálně vadný a nelze jej realizovat. K námitkám obviněného se pak vyjádřil v tom smyslu, že argumentace uplatněná v dovolání vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu pouze z menší části. Týká se to v zásadě toliko tvrzení obviněného, že v době od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008 nemělo jeho jednání vůči poškozené G. P., jak je popsáno v bodě III. rozsudku soudu prvního stupně, charakter zbavení osobní svobody ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák., nýbrž se nanejvýš jednalo o omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., kdy však této námitce nelze přisvědčit. Za omezení osobní svobody nutno považovat situaci, kdy je poškozený jednáním pachatele zbaven možnosti užívat osobní svobody na dobu zcela přechodnou, nanejvýš v řádu desítek minut. V daném případě však obviněný, jenž byl tímto úkolem ostatními pachateli výslovně pověřen, nedovolil poškozené užívat práva osobní svobody v době od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008, přičemž nelze přehlédnout, že tento protiprávní stav by zřejmě byl udržován i dál, kdyby nedošlo právě dne 3. 3. 2008 k zadržení pachatelů v místě, kde poškozenou G. P. drželi jako rukojmí, a to za účelem donutit tuto k tomu, aby jim opatřila slíbenou částku 20.000 EUR. Vzhledem k tomu, že poškozená G. P. byla svědkyní další, velmi závažné trestné činnosti spáchané obviněnými, jak je popsána v bodu II. výroku rozsudku nalézacího soudu, je nanejvýš pochybné, že by poté byla skutečně obviněnými propuštěna. Zbývající námitky obviněného pod uplatněný důvod dovolání podřadit nelze. Týkají se totiž výlučně procesu dokazování, tedy způsobu zjišťování skutečného stavu věci, přičemž obviněný paušálně odmítá správnost skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutí soudu prvního stupně a svými námitkami se domáhá dosažení odlišných skutkových východisek, korespondujících jeho odchylnému výkladu provedených důkazů. Z téhož důvodu jsou irelevantní rovněž námitky obviněného proti uloženému trestu. Státní zástupce dodal, že tento trestní případ představuje mezi obdobnými protiprávními činy výjimečnou událost, a to jak z hlediska časové i místní koncentrace zločinného jednání pachatelů, tak i z hlediska jejich věkového složení (v době činu jim bylo mezi 20 a 24 roky), ale též ve smyslu projevené přímočaré brutality a nezvyklé otrlosti. Odlišné sociální a morální prostředí, z něhož obviněný pochází, a zjevná neochota přizpůsobit se tuzemským zvyklostem signalizují ztížené vyhlídky nápravy obviněného, a proto ani nelze pochybovat o přiměřenosti uloženého trestu.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného K. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné, přičemž z převážné části bylo podáno z jiných než zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Obviněný S. Y. uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 2 tr. ř. , neboť mu byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.
V rámci podaného dovolání obviněný namítl, že má za to, že nebyly splněny podmínky pro udělení trestu odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 1, odst. 3 tr. zák., neboť není dle jeho názoru splněna podmínka, že není naděje, že by bylo možno pachatele napravit trestem odnětí svobody v délce od 15 do 25 let. Má za to, že byť vyplynulo ze znaleckého posudku a výslechu znalců PhDr. Fiedlera a MUDr. Lachmana v rámci hlavního líčení dne 2. 11. 2009, že možnost jeho resocializace je výrazně snížená vzhledem k diagnostikované poruše osobnosti, kdy uvedli, že prognóza jeho resocializace je „výrazně nepříznivá“, není zcela beznadějná. Znalci dané potvrdili i v průběhu hlavního líčení, když výslovně uvedli, že jeho resocializace, tedy jeho schopnost zařadit se do tzv. normálního běžného konvenčního života, tedy pracovat, dodržovat normy a zákony, nedopouštět se trestné činnosti, případně navázat partnerský vztah, eventuelně založit rodinu, v tom nejširším slova smyslu není vyloučena. Není tak tedy naplněn zákonný předpoklad uložení trestu na doživotí vyjádřený slovy „není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let“. V jeho případě se tedy nejedná o trest, který by byl v souladu s účelem trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a hledisky stanovenými v §31 odst. 1 tr. zák. pro stanovení druhu a výměry trestu. Dále obviněný uvedl, že stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy, u něhož byla naplněna i některá z kvalifikovaných skutkových podstat, je vždy velmi vysoký a v případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí má zákon zcela nepochybně na mysli znatelně výrazně vyšší stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost, než jaký je u tohoto druhu trestné činnosti obvyklý a pro jehož postih již nepostačuje zákonná sazba trestu odnětí svobody do 25 let. Má za to, že tato materiální podmínka u něj splněna nebyla. V době spáchání činu byl netrestanou osobou a z jeho osobnostní charakteristiky vypracované znalci nelze vycházet, neboť byla zpracována v jiné situaci a o trestu bylo rozhodnuto s časovým odstupem téměř tří let. Možnost nápravy pachatele bude obzvláště ztížena pouze v případech, kdy k dosažení účelu trestu nebude postačovat uložení mírnějšího trestu, než je trest doživotí, popřípadě ani více jiných trestů uložených vedle sebe nebo v kombinaci s ochranným opatřením. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy musí být založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat zejména z jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik. Má za to, že nelze vyvozovat závěry o jeho obzvláště ztížených možnostech jeho nápravy z toho, že nyní spáchal trestný(é) čin(y), za který(é) lze uložit výjimečný trest, ale mělo by být vycházeno z aktuálního stavu jeho osobnosti, přičemž poukazuje na to, že psychologické a psychiatrické vyšetření bylo prováděno v létě 2008, tedy téměř před 3 lety, a nebyla tedy vzata v úvahu možnost změny či vývoje v možnostech jeho nápravy. Domnívá se tedy, že úvahy soudu druhého stupně, o něž ve svém rozhodnutí opřel závěr o naplnění zákonných podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, nelze označit za správné, dostatečné a vyvážené, odpovídající shora naznačeným teoretickým východiskům.
Na základě uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, a to ve výroku o uložení trestu odnětí svobody na doživotí, a podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265m odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že se mu ukládá trest odnětí svobody ve výši od patnácti do dvaceti pěti let, pro jehož výkon se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace obviněného sice vyhovuje deklarovanému dovolacímu důvodu, nelze jí však přisvědčit. Soudy obou stupňů v odůvodnění výroku trestu odnětí svobody na doživotí postupovaly velmi pečlivě a detailně, takže je obtížné jejich vývody doplnit o další argumenty a je možno v plné míře na ně odkázat. Připomněl, že trestné jednání obviněného, coby vedoucího pachatele, bylo charakterizováno neobyčejnou mírou brutality, bezohlednosti, neúcty k životům jiných lidí, lhostejnosti k jejich utrpení a záměrným vyvoláváním mučivých útrap u obětí, a to vše pro nic jiného, než pro nepříliš významnou finanční částku. Jeho pojetí páchání nejtěžších zločinů se z pozice inspirátora a jeho vůdčí role v celé zločinecké skupině pochopitelně odráželo na podobně zvrhlém počínání ostatních pachatelů, přičemž svou bezohlednost dával najevo i některým ze spolupachatelů. Zbývající obvinění se v této trestní věci dopustili trestného jednání v relativně menším měřítku než obviněný, byli však po právu postiženi tresty odnětí svobody na 21 roků (A.), 16 roků (D.) a 23 roků (S.), takže i z hlediska vyváženosti sankcí je vyloučeno postihnout obviněného, který stál v jejich čele a celou trestnou činnost řídil, takovým trestem, jakého se domáhá. Státní zástupce zopakoval stejně jako v případě společníků obviněného, že se jedná o trestní případ nepochybně představující mezi obdobnými trestními věcmi výjimečnou událost, a to především z hlediska časové i místní koncentrace zločinného jednání pachatelů, stejně jako z hlediska jejich věkového složení, kdy i současně naprostá lhostejnost k sociálnímu ladění zdejší společnosti signalizují ztížené vyhlídky nápravy obviněných a potřebu skutečně výrazné trestní sankce. Není možno přeceňovat ani význam skutečnosti, že dosud nebyl soudně trestán, a to i s přihlédnutím k parazitickému způsobu života, jak se o něm zmiňuje vrchní soud. Sotva si lze představit křiklavější případ neúcty k lidskému životu, než je právě trestná činnost obviněného a jeho společníků, a jeho činy nezbytně spadají do množiny případů, pro něž byl výjimečný trest do zákona vtělen, a má-li jít o funkční formu sankce, je třeba ji v podobných případech aplikovat. Navíc lze poukázat na ustanovení §62 odst. 2 tr. zák., které v případě, že by se u obviněného skutečně projevily příznaky nápravy, o nichž se zmiňuje, umožňuje jeho podmíněné propuštění z výkonu uloženého trestu poté, co z něho vykoná nejméně dvacet let, čili v polovině doby, v jejímž rozsahu se domáhá uložení nového trestu.
S ohledem na skutečnosti uvedené výše státní zástupce dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného S. Y. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 7 To 101/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (u obviněných N. A. a S. Y. ), a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest (u obviněných K. S. a A. D., u něhož došlo toliko ke změně výroku o trestu). Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými N. A., A. D., K. S. a S. Y. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Obvinění N. A., A. D. a K. S. shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však některé uplatněné dovolací námitky obviněných směřují právě do oblasti skutkových zjištění, neboť obvinění namítají nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, kdy k provedeným důkazům uvádějí svá vlastní hodnocení, případně nastiňují vlastní verzi skutkového stavu.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku v dovolání domáhají všichni obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše.
Obviněný N. A. namítl nesprávné hodnocení a provedení důkazů (ve vztahu k jednání vůči poškozené G. P. se zejména jedná o telefonický hovor poškozené s její sestrou L. A. ze dne 3. 3. 2008 v 18:08 hod.; dále neprovedení obhajobou do spisu založeného znaleckého posudku z oboru psychologie zpracovaného PhDr. Netíkem; spadají sem i námitky týkající se provedení důkazů výslechem poškozené G. P., poškozeného R. V. a svědkyně L. A., kdy současně zpochybnil procesní použitelnost těchto důkazů, a to zejména proto, že obviněný ani jeho obhájce neměli možnost poškozené G. P. klást otázky, a kdy prvotní výpověď poškozeného R. V. ze dne 20. 3. 2008 je třeba vůči obviněnému považovat za procesně nepoužitelnou a nelze ji použít ani v rámci odkazu při dalším výslechu dne 27. 8. 2008, neboť obviněnému byla obžaloba v překladu doručena až dne 22. 7. 2008, kdy se jedná o námitky, s nimiž se již zcela dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 35 až 38) a vadná skutková zjištění (týkající se jeho účasti na celém jednání, kdy to byl právě obviněný, který umožnil poškozené G. P. roztrhnout sáček na obličeji a zachránit si tak život, zejména pak, že jednal na pokyn obviněného S. Y. v silném rozrušení ze strachu, úleku i ze zmatku, který v bytě po útoku na poškozeného R. V. vznikl), a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že v případě poškozené G. P., stejně jako poškozeného R. V., soud nesprávně provedl a následně taktéž vyhodnotil provedené důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že celé jednání v předmětném bytě bylo iniciováno a vedeno zejména obviněným S. Y., který po usmrcení poškozené N. G. společně s dalším obviněným K. S. započal jednání proti poškozené G. P., kdy obviněný jednal na pokyn obviněného S. Y. ze strachu, úleku a zmatku po útoku na poškozeného R. V.).
Z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje obviněný N. A. závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takovéto námitky uplatněné obviněným se ale ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod v této části nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Pod obviněným N. A. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze však podřadit některé další námitky.
Obviněný zejména namítl nesprávnou právní kvalifikaci u trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. a s tím související nesprávnou aplikaci ustanovení §29 odst. 2 tr. zák. při ukládání výjimečného trestu, a to s odkazem na neprokázání subjektivní stránky uvedeného trestného činu, resp. absenci jednotícího úmyslu jedním skutkem usmrtit více osob, a nenaplnění znaků skutkové podstaty spočívající ve spáchání vraždy „zvlášť surovým nebo trýznivým“ způsobem či jeho spáchání za účelem zakrytí jiného trestného činu, kdy jeho jednání neodpovídá požadovanému stupni společenské nebezpečnosti pro uložení výjimečného trestu.
Obviněný považuje právní kvalifikaci trestného činu vraždy dle přísnější kvalifikace podle odstavce 2 §219 tr. zák. za nezákonnou, neodpovídající smyslu právní úpravy v trestním zákoně vyjádřené a zejména vybočující ze soudní praxe použití takové právní kvalifikace u srovnatelných trestných činů. Skutek spočívající v útoku proti poškozené N. G. měl být, při respektování skutkových závěrů vyjádřených ve výrokové části napadeného rozsudku, správně kvalifikován maximálně jako trestný čin vraždy dle §219 odst. 1 tr. zák., nebo přiléhavěji jako zločin zabití dle §141 odst. 1 zákona č. 140/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), neboť z provedeného dokazování bylo dostatečně prokázáno, že jednal na pokyn obviněného S. Y., jemuž se podřídil v silném rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného R. V., a i ze zmatku, jenž v bytě po útoku proti poškozenému R. V. vznikl.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) h) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, spáchá-li takový čin na dvou nebo více osobách , zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin , anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Objektivní stránka trestného činu vraždy je charakterizována usmrcením člověka, kterým se rozumí jakékoliv zbavení života živého člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Soudy musí řešit i případy, v kterých pachatelé krátce po sobě usmrtili dvě nebo více osob nebo se o to pokusili. Za jeden trestný čin vraždy lze považovat usmrcení dvou nebo více osob, jen pokud k němu došlo jedním jednáním, tedy jedním skutkem. Jestliže pachatel dvěma nebo více samostatnými útoky postupně usmrtí dvě nebo více osob, půjde vždy o vícenásobný trestný čin vraždy (vícečinná konkurence stejnorodá; srov. R 41/1976). Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným (srov. §4 tr. zák.). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Otázkou zůstává, zda vztah lhostejnosti k následku lze považovat již za srozumění s následkem. Převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu (kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle). Soudy v takových případech na podkladě výpovědi pachatele zpravidla dovozují jeho „srozumění“ s následkem, tedy úmysl nepřímý. Vůle, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku ke smrti jiného. Musí zde být tedy aktivní vztah pachatele k následku.
Podle §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
K námitkám obviněného N. A. je namístě uvést, že odvolací soud se s nimi v části vypořádal již v rámci obviněným podaného řádného opravného prostředku.
V projednávané trestní věci se obvinění protiprávního jednání dopustili ještě za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. (účinného do 31. 12. 2009), konkrétně v roce 2008. Nalézací soud rozhodoval již za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a proto aplikoval ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku, které říká, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější . Ve shodě s podanou obžalobou pak Městský soud v Praze protiprávní jednání obviněných kvalifikoval podle trestního zákona, kdy „ u nejpřísnějších trestných činů zjistil, že nová právní úprava není příznivější, trestní sazby jsou mnohem přísnější “ (str. 141 rozsudku nalézacího soudu). Nejpřísněji trestným je v projednávané věci u všech obviněných shodně trestný čin vraždy podle §209 odst. 2 tr. zák. Stávající právní úprava podle trestního zákoníku je pro pachatele trestného činu vraždy přísnější, než-li právní úprava dle trestního zákona, neboť ze srovnání výše trestních sazeb vyplývá, že za trestný čin vraždy podle §209 odst. 2 tr. zák. může být pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši dvanáct až patnáct let nebo výjimečným trestem, kdežto stávající právní úprava za totožný trestný čin vraždy (dle §140 odst. 3 tr. zákoníku) ukládá pachateli trest odnětí svobody v rozmezí patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest.
Nový trestní zákoník upravuje v §141 novou skutkovou podstatu trestného činu zabití, na který se obviněný N. A. v odkazu na skutek pod bodem II. 4a) výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu odvolává. Obviněný v této souvislosti namítl, že jednal na pokyny obviněného S. Y., jimž se podřídil v silném rozrušení ze strachu, úleku z podříznutí poškozeného R. V. i ze zmatku, jenž v bytě po útoku proti poškozenému vznikl, s tím, že lze odkázat na jím do spisu založený znalecký posudek z oboru psychologie. Vrchní soud se tímto navrženým důkazem řádně zabýval a po zvážení jeho provedení odmítl, neboť dospěl k závěru, že „ při posouzení jeho obsahu a odborných závěrů, které pouze odpovídají psychickému stavu obžalovaného téměř 3 roky po předchozím zkoumání znalcem psychologem, ale nikterak zásadně nekonkurují znaleckému posudku původnímu “ (str. 38 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vrchní soud se taktéž dostatečným způsobem vypořádal s námitkou obviněného a zcela odmítl, že by snad obvinění s ohledem na své chování během několik hodin trvajícího incidentu v bytě a následně po odchodu z něj jednali ve strachu nebo zmatku, tedy že by přicházelo v úvahu u obviněného N. A. kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin zabití dle trestního zákoníku, tedy podle stávající právní úpravy, kdy tato skutková podstata nebyla v předešlé právní úpravě dle trestního zákona obsažena. Obviněný se během celého incidentu aktivně zapojoval do celého dění, kdy odvolací soud zcela správně vypichuje skutečnost, že obviněný v době nepřítomnosti obviněného S. Y. v inkriminovaném bytě v tomto bytě setrval a s pistolí v ruce střežil poškozeného R. V. na místo toho, aby byt opustil a celého jednání tak zanechal, stejně jako se následně zapojil do vyděračských aktivit vůči poškozené G. P. Nejvyšší soud se tak s ohledem na učiněná skutková zjištění zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že obvinění své role, které jim určil obviněný S. Y. „ společně plnili, své jednání vzájemně vizuálně či akusticky vnímali, jeho následky sledovali a kontrolovali a nakonec na nich i finančně participovali “ (str. 40 napadeného rozsudku).
Odvolací soud se dále zabýval námitkou nenaplnění znaků skutkové podstaty, a to znaku týkající se provedení činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a znaku spočívajícím v tom, že se obvinění činu dopustili v úmyslu zakrýt jiný trestný čin. S tímto souvisí i námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, resp. neprokázání úmyslu zabít dvě a více osob odpovídající právní kvalifikaci podle §209 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Spáchání vraždy na dvou nebo více osobách je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby odnětí svobody na dvanáct až patnáct let odnětí svobody nebo výjimečného trestu. Z hlediska zavinění zde postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.].
Spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Může k němu dojít i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanizmů. Přitom bude vždy třeba přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, je jinou skutečností, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby [§6 písm. b) tr. zák.]. Proto není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl.
O zvlášť trýznivý způsob vraždy půjde v případě, kdy oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Záleží zde i na subjektivním prožívání útoku ze strany jeho oběti. Za „zvlášť trýznivý způsob spáchání činu“ podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. lze s ohledem na duševní i fyzické útrapy považovat i pozvolné udušení poškozené, kterou pachatelé svázali, položili na postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci (srov. R 42/1994-I., SR 17/1995). Z hlediska zavinění postačí k této okolnosti nedbalost.
V úmyslu zakrýt jiný trestný čin je vražda spáchána zejména tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu, např. trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. nebo trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. apod., rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu. Stejně naplní tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby i pachatel, který zamýšlí spácháním vraždy odstranit jiného byť náhodného svědka jeho předchozího jiného trestného činu (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1298 – 1304).
Obviněný se jednání pod body II. 4a) a 4b) výroku o vině dopustil s dalšími obviněnými (S. Y. a A. D. u skutku pod bodem II. 4a/, a S. Y. a K. S. u skutku pod bodem II. 4b/ výroku o vině) „ po předchozí dohodě a v úmyslu usmrtit očitou svědkyni předchozího protiprávního jednání “, jak se podává z příslušné části skutkové věty, stejně jako z odůvodnění rozsudku. Je tedy nesporné, že zde byl záměr usmrtit obě svědkyně předchozího loupežného a následně vražedného jednání vůči poškozenému R. V., tedy, že jednání obviněných směřovala k fyzické likvidaci obou poškozených, t.j. N. G. a G. P., kdy u prvé poškozené došlo k dokonání činu, a u druhé poškozené k dokonání činu nedošlo díky okolnostem na vůli obviněných nezávislých. Obviněný se tak předmětného jednání dopustil na dvou osobách. Nelze proto akceptovat úvahu obviněného N. A., že právní termín „na dvou nebo více osobách“ předpokládá výlučně usmrcení dvou nebo více osob jedním jednáním. Právě útokem na druhou svědkyni, poškozenou G. P., obvinění naplnili podmínku úmyslného usmrcení dvou osob. Navíc je zcela zřejmé, že motivem tohoto jednání nebylo nic jiného než snaha zakrýt jiný trestný čin, vedle loupeže a pokusu vraždy na poškozeném R. V., nelze opomenout ani delikty sexuální povahy spáchané na obou poškozených ženách. Nejvyšší soud se taktéž zcela přiklonil k závěrům nalézacího i odvolacího soudu o naplnění znaku uvedené skutkové podstaty vraždy podle §209 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívajícím ve způsobu provedení činu zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Odvolací soud se uvedenou námitkou obviněného N. A. pečlivě a podrobně zabýval v rámci odůvodnění napadeného rozsudku na str. 41 až 43, a Nejvyšší soud proto na dané odůvodnění odkazuje, neboť nepovažuje za nutné cokoli doplňovat.
Taktéž námitky obviněného A. D. z převážné části nenaplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v rámci podaného dovolání napadá zejména skutkový stav věci, kdy namítá nesprávné hodnocení a provedení důkazů ; výpověď K. S. , kterou označil za účelovou; nedoplnění dokazování výpověďmi poškozené G. P. a poškozeného R. V., včetně námitky jejich nesprávného pořízení) a vadná skutková zjištění (týkající se jeho účasti na jednáních uvedenými pod skutky v bodem I. a II. výroku, kdy byl do těchto incidentů vmanipulován a plnil příkazy obviněného S. Y. z obavy o život svůj a svých blízkých), a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud nesprávně provedl a následně taktéž vyhodnotil provedené důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že nevěděl o žádné trestné činnosti páchané v O. a vedené pod bodem 1/, nebyl srozuměn s úmyslem obviněných K. S. a S. Y. vylákat poškozeného R. V. a tohoto oloupit, kdy od samého počátku, co byl vmanipulován do dění v bytě v P., s tímto nesouhlasil a chtěl byt opustit, ale byl obviněným S. Y. pod pohrůžkou násilí přinucen v bytě zůstat a plnit příkazy, které mu dal).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky, v rámci nichž poukazuje na nesprávné vyhodnocení podkladů jeho dosavadní bezúhonnosti, neboť se jedná o námitky procesního charakteru. Pod námitky procesního charakteru spadají taktéž námitky uplatněné obviněnými týkající se výslechů poškozených G. P. a R. V., stejně jako sestry poškozené, svědkyně L. A., učiněných ve Š. a provedených v rámci hlavního líčení v souladu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný A. D. se domnívá, že mu nebyl nikdy prokázán úmysl, kdy uvedl, že přestože onoho dne na místě samém a ve společnosti obviněných byl, o jejich úmyslu nevěděl a ani s ním nebyl srozuměn. S tímto je spojena i námitka, že se daného jednání dopustil ze strachu z výhrůžek fyzickou likvidací ze strany obviněného S. Y.
Totožnou námitku uplatnil již obviněný N. A. a lze tedy v obecné rovině odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, který vyhodnotil uvedenou námitku jako neopodstatněnou. V případě obviněného A. D. odvolací soud zdůraznil, že pokud by jednal ze strachu a od počátku nesouhlasil s tím, co se v bytě dělo, „ mohl D. využít situace, kdy Y. doprovázel na frekventované ulici k autu poškozeného V., a kdy mohl uniknout a učinit oznámení policii “ (str. 40 napadeného rozsudku). Obviněný však ničeho takového neučinil. Nelze ani přehlédnout, že se ještě před příchodem poškozeného R. V. hrubě a násilně chovali k poškozené N. G., kterou pomohl obviněný svázat a hlídal ji, zatímco ostatní prohledávali její byt, stejně jako se následně zapojil do vyděračských aktivit vůči poškozené G. P.
S ohledem na výše uvedené skutkové závěry nelze přisvědčit námitce, že obviněný A. D. nejednal v úmyslu trestný čin spáchat. Nalézací soud uvedl, že „ provedené důkazy a učiněná skutková zjištění dovolují dle názoru soudu dovodit jediný bezpečný závěr a to, že obžalovaní Y., A. a D. svým jednáním dali zcela zřetelně najevo, že chtěli způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem “, kdy „ zjištěný způsob násilného útoku obžalovaných vylučuje, že by obžalovaní mohli předvídat jiný následek. Každý člověk bezpečně ví, že pokud člověk má zamezený přístup vzduchu a nemůže dýchat, může se snadno udusit, tj. může přivodit smrt poškozené a smrtelný následek se nacházel v rámci jejich představ “ (str. 145 rozsudku nalézacího soudu). Obvinění použili více prostředků k tomu, aby zamezili poškozené v dýchání. Vedle použitého roubíku, kterým měla zalepený nos a ústa, poškozené ještě navlékli na hlavu igelitový sáček a následně jí přiložili na obličej polštář, tedy zcela vědomě jednali tak, aby jí přivodili smrt.
Odvolací soud se námitkami obviněného A. D. řádně a pečlivě zabýval v rámci řízení o řádném opravném prostředku. Posoudil míru účasti obviněného na celém jednání a jeho úlohu v rámci obou incidentů, a v důsledku zachování spravedlivé diferenciace, zejména s přihlédnutím ke srovnání s dalšími obviněnými, zrušil původně mu uložený trest odnětí svobody ve výši 19 (devatenáct) let a uložil obviněnému trest mírnější ve výši 16 (šestnácti) let. Odvolací soud zohlednil zejména skutečnost, že přestože se obviněný dopustil pěti trestných činů, z nichž tři spáchal za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, kdy se podílel i na vraždě poškozené N. G., neúčastnil se útoku popsaným pod bodem I.) výroku o vině, trestných činů se dopustil ve věku blízkém věku mladistvých a znalci označili možnost jeho převýchovy za příznivou.
Námitky obviněného tak shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Obviněný K. S. ve shodě s obviněnými N. A. a A. D. uplatnil převážnou část svých námitek způsobem neregulérním a pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelnou. Shodně s nimi namítal v rámci podaného dovolání zejména nesprávné hodnocení a provedení důkazů (výpovědi obviněného A. D., poškozených G. P. a R. V., stejně jako svědkyně L. A., obsah telefonátů poškozené G. P. její setře do Š.) a z nich učiněná vadná skutková zjištění (kdy namítl, že se nedopustil trestného činu znásilnění vůči poškozené G. P., neboť se jednalo o styk z její strany zcela dobrovolný, zpochybnil účast na pokusu vraždy na této poškozené, stejně jako účast na dění po opuštění bytu), zejména, že městský soud nevedl dokazování způsobem a v rozsahu předpokládaným ustanoveními §2 odst. 5 tr. ř., kdy odkazoval na problematiku spojenou se čtením výpovědí poškozené G. P. a poškozeného R. V., stejně jako pořízení těchto výpovědí včetně výpovědi svědkyně L. A. ve Š. Jak bylo vyloženo výše, jedná se o námitky procesního charakteru, které nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud v tomto bodě odkazuje na výše uvedené závěry stran dovolání obviněných N. A. a A. D.
Obviněný odmítá správnost skutkových závěrů a na podkladě vlastní verze skutkového stavu věci dovozuje, že se nedopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinným, resp. nenaplnění znaků skutkových podstat trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. spáchaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák.
Obviněný totožné námitky uplatnil již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se jimi pečlivým způsobem zabýval.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten , kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného.
Objektem trestného činu podle §241 tr. zák. je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, popř. s ní žije v manželství nebo v poměru druha a družky. K naplnění znaku pohrůžky bezprostředního násilí soudy správně požadují, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito okamžitě, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka. Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení (srovnej Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon – komentář – díl II., 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1411).
Úvahy obviněného, že by se snad mohlo jednat ze strany poškozené G. P. o dobrovolnou soulož, jsou zcela nepřípadné. Je bezpředmětné, zda se obviněný dříve s poškozenou intimně stýkal či jakou profesi poškozená vykonávala. Jeví se zcela nepochopitelným, že by poškozená v situaci, kdy byla svědkem násilí vůči poškozenému R. V., kterého stejně jako ostatní považovala za mrtvého, a kdy byla svědkem toho, že druhá přítomná žena, poškozená N. G., byla svázána na posteli, a za situace, kdy byla předtím jiným obviněným S. Y. donucena pod pohrůžkou smrti k nedobrovolnému orálnímu styku, souhlasila s tím, že mezi ní a obviněným K. S. dojde k pohlavnímu styku. Odvolací soud na str. 47 napadeného rozsudku námitku obviněného odmítl s tím, že poškozená podlehla „ pouze v důsledku jeho výhrůžek a strachu “, kdy „ jakoukoli sebeobranu vůči 4 mužům, kteří viditelně jednali ve vzájemné shodě, musela vyhodnotit jako neúčinnou a nerealizovatelnou “. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, neboť za dané situace nelze dobrovolnost ze strany poškozené G. P. nikterak dovodit. Obviněná jednala způsobem, který v danou chvíli s ohledem na okolnosti vyhodnotila jako jediný možný, tedy podrobila se požadavku obviněného z obavy o svůj život. Posoudit takové jednání jako souhlas je zcela nepatřičné, neboť není sporu o tom, že poškozená G. P. si byla zcela vědoma bezvýchodnosti a bezbrannosti své situace, a snažila se proto využít všech možností, které se jí nabízely, aby si uchránila život.
Odvolací soud se zabýval i námitkou obviněného stran zániku trestnosti podle §8 odst. 3 tr. zák. ve vztahu k trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), h) tr. zák. (jednání pod bodem II. 4b).
Podle §8 odst. 3 tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě odstraněno.
Obviněný namítl, že dobrovolně svého jednání ve vztahu k poškozené G. P. zanechal, což dle jeho názoru potvrdila sama poškozená, když v rámci telefonátu své sestře do Š. této řekla, že obviněný K. S. byl tím, kdo ji zachránil, a tedy je zřejmé, že obviněný nikdy neměl v úmyslu poškozenou zavraždit, ale toliko ji vystrašit.
Takováto argumentace obviněného se ve světle celé události jeví absurdní. Obvinění na poškozenou zaútočili stejným způsobem jako na v tu chvíli již usmrcenou N. G., pouze s tím rozdílem, že poškozenou G. P. nesvázali, ale spolehli se na to, že ji fyzicky přemohou, resp. imobilizují dostatečným způsobem, aby poškozená nebyla schopna pohybu, a tedy i obrany. Námitkou se zabýval již odvolací soud, který výstižným způsobem uvedenou námitku vyvrátil, když uvedl, že „ když si poškozená vlastním úsilím vymanila ruce, což obžalovaný A. nečekal, a po roztržení tašky nabídla obžalovaným za svůj život vysoké výkupné, likvidační útok na poškozenou již neopakovali “ (str. 43 až 44 napadeného rozsudku). Obvinění tak jednání zanechali na základě čistě sobeckých pohnutek, nikoli snad proto, že by náhle upustili od záměru poškozenou zavraždit coby svědkyni jejich předešlého trestného jednání. Teprve ve chvíli, kdy jim poškozená G. P. nabídla výměnou za svůj život vysoké výkupné (částka 20.000 EUR) „ pod vlivem tohoto zjištění modifikovali obžalovaní původní likvidační záměr (přinejmenším dočasně) tak, že poškozenou zbavili osobní svobody, čímž si vytvořili prostor pro realizaci vyděračských aktivit vůči ní a její sestře, která byla garantem dodání slíbeného obnosu, a zároveň zbavili poškozenou, nad kterou měli maximální kontrolu, možnosti oznámení jejich předchozí trestné činnosti “ (str. 44 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud může tento závěr odvolacího soudu doplnit snad toliko v tom, že odvolává-li se obviněný K. S. na obsah telefonního hovoru poškozené G. P. její sestře do Š., je takováto úvaha zcela nepřípadná, neboť obviněný ignoruje podmínky, za kterých byl tento telefonní hovor uskutečněn, kdy nelze přehlédnout, že poškozená G. P. byla držena v izolaci pod dohledem obviněných bez možnosti jakéhokoli kontaktu s okolím. Nelze opominout, že byla nejen svědkem jejich předchozí krutosti a bezohlednosti vůči poškozeným N. G. a R. V., ale stejně tak i jednou z jejich obětí. Nacházela se ve vyhrocené situaci, kterou neměla možnost ovlivnit v zásadě jinak, než tím, že se podrobí obviněným a jejich požadavkům. O skutečnosti, že telefonní hovor s její sestrou byl učiněn pod nátlakem, a tedy nelze slovům, která v takové chvíli pronesla, přikládat jiný význam než ten, že se snažila vyjadřovat tak, aby obviněné nijak „nevyprovokovala“, lze jen stěží pochybovat.
Obviněný K. S. ve vztahu ke skutku pod bodem III. výroku o vině namítl, že jej nelze kvalifikovat jako trestný čin zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák., ale maximálně jako trestný čin omezení osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud shledal tuto námitku obviněného neopodstatněnou.
Trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného zbaví svobody.
Trestného činu omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.
Objektem trestných činů podle §231 a §232 tr. zák. je osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Zbavení osobní svobody znamená trvalé nebo alespoň dlouhotrvající omezení osobní svobody, které se blíží uvěznění. Osvobození je při něm velmi ztíženo a je zvlášť obtížné. Na způsobu, jakým ke zbavení osobní svobody došlo, nezáleží, mohlo jít o násilné jednání, využití lsti, uvedení v omyl apod. Méně intenzivní zásahy do osobní svobody je možno posoudit jako trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. Jako omezování osobní svobody lze však postihovat jen zásahy, které jsou pouze dočasného rázu a nemají dlouhodobé trvání. Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, svíráním v náruči, držením paží nebo jiným uchopením a zadržováním nebo o zabránění poškozenému vystoupit z dopravního prostředku v důsledku rychlé jízdy nebo uzamčením dveří anebo o zbavení tělesně postižené osoby pomůcek, bez nichž není schopna se sama pohybovat, apod. I když to zákon nezdůrazňuje, i k zbavení osobní svobody musí dojít neoprávněně . Jde o trvající trestné činy. Vyvolání a udržování protiprávního stavu se proto posuzuje jako jediné jednání, jež trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován (pokud je osobní svoboda omezena). Jde o úmyslné trestné činy.
Dle skutkových zjištění se obvinění dohodli, že poškozenou G. P. bude mít na starosti obviněný K. S., který měl zabránit, aby se poškozená s někým setkala, což bylo zajištěno tím, že poškozená byla dopravena do penzionu R. v P., kde byla držena od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008 a vždy hlídána dvěma muži, během této doby jí bylo vyhrožováno osobní likvidací, byla fyzicky napadána a sexuálně zneužívána, a penzion opouštěla toliko v doprovodu některého z obviněných za účelem osobního převzetí peněz z banky.
I touto námitkou se již řádně a pečlivě zabýval odvolací soud na str. 44 až 47 napadeného rozsudku, kdy stručně a výstižně uvedl, že „ dobu, po kterou tento stav trval sice nelze pokládat za trvalou či dlouhotrvající, avšak s ohledem na to, že zásah do osobní svobody poškozené byl co do povahy, míry a intenzity tak výrazný, že již z tohoto hlediska měl charakter zbavení osobní svobody, postačovala uvedená doba k naplnění zákonného znaku „zbavení“ ve smyslu §232 odst. 1 tr. zák. “ (str. 46). Poškozené bylo zcela zabráněno v jakémkoli volném pohybu mimo místnost, neboť byla pod neustálým dohledem obviněných, kteří ji navíc po celou dobu trvání toho nedobrovolného stavu fyzicky a psychicky napadali. Obvinění její propuštění podmiňovali splněním požadavků hmotného charakteru, kdy se však jednalo o požadavky natolik vysoké, že jejich splnění bylo velmi nejisté, což celou situaci poškozené ještě více znevýhodňovalo. Nejednalo se tak pouze o dočasné omezení osobní svobody poškozené G. P., ale o stav, kdy byla nedobrovolně držena v místnosti bez jakékoli možnosti kontaktu s okolím a bylo ji tak zcela znemožněno jakkoli rozhodovat o volnosti svého pohybu. Dobu, po kterou tento protiprávní stav trval, nelze bagatelizovat, neboť zatímco u omezení osobní svobody jde o situaci, kdy je poškozený takto omezen toliko přechodně, v projednávané věci trval protiprávní stav od 29. 2. 2008 do 3. 3. 2008, kdy lze předpokládat, že by trval i nadále, resp. nejméně do doby, než by byly splněny požadavky obviněných, tj. do předání celé částky 20.000 EUR. Odvolací i nalézací soud řádně použitou právní kvalifikaci zdůvodnily a na jejich závěrech neshledal Nejvyšší soud žádných pochybení.
Obviněný S. Y. podal dovolání z důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 2 tr. ř., tedy proto, že mu byl uložen trest odnětí na doživotí. Takovou námitku lze označit za formálně právně relevantní.
V případě uložení trestu odnětí svobody na doživotí je při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení §29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda skutkový podklad zjištěný soudy v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí. V žádném případě tak na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost skutkových okolností, které jsou významné pro uznání obviněného vinným takovým trestným činem, u něhož zákon uložení tohoto druhu výjimečného trestu připouští (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 15 Tdo 138/2003).
Trest odnětí svobody na doživotí podle §29 odst. 3 tr. zák. může soud uložit pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., nebo který při trestném činu vlastizrady (§91 tr. zák.), teroru podle §93 tr. zák., teoretického útoku (§95 tr. zák.), obecného ohrožení podle §179 odst. 3 tr. zák. nebo genocida (§259 tr. zák.) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Při ukládání trestu odnětí svobody na doživotí je vždy nutné mít na paměti, že jako přísnější alternativa výjimečného trestu představuje vůbec nejpřísnější druh trestu, jaký trestní zákon zná. Tomu odpovídají i podmínky §29 odst. 3 tr. zák., za jejichž splnění lze takový trest uložit.
Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost se musí opírat alespoň o jednu z taxativního výčtu skutečností alternativně uvedených v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., tj. o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu, zvlášť zavrženíhodnou pohnutku nebo zvlášť těžký a těžko napravitelný následek. I když je jejich rozsah užší, nežli je tomu u kritérií určujících stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost obecně podle §3 odst. 4 tr. zák., nelze je hodnotit izolovaně a mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti pro společnost proto nelze vyvozovat bez souvislosti s ostatními obecnými hledisky určujícímu tento stupeň. Nejméně jedno z kritérií uvedených v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. však musí být vždy splněno; protože jsou uvedena alternativně, může to být kterékoli z nich (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 61/1971-III. Sb. rozh. tr.). Jsou-li současně splněna dvě nebo všechna tato kritéria, je jen samozřejmé, že to zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. přiměř. rozhodnutí publikované pod č. 25/1973-II. Sb. rozh. tr.). Mimořádně vysoký stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je vůbec nejvyšším stupněm, jaký trestní zákon zná, a představuje čin obzvlášť závažný, který se vymyká obvyklým měřítkům. K okolnostem, které mají charakter některého z kritérií, lze ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. přihlížet, jen pokud skutečně nastaly, nestačí, že jejich naplnění jen hrozilo. To znamená, že zatímco zvlášť zavrženíhodná pohnutka může být splněna u činu, který skončil ve stádiu přípravy nebo jakéhokoli pokusu, o zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu půjde jen u pokusu, u něhož pachatel alespoň začal takovým způsobem vůči chráněnému zájmu jednat. Naplnění kritéria zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku předpokládá vznik poruchy, kterou lze podle judikatury takto posuzovat, a připadá proto prakticky v úvahu jen u dokonaného trestného činu vyjmenovaného v návětí §29 odst. 3 tr. zák., jímž došlo k usmrcení jedné nebo více osob (srov. přiměř. výtah ze zhodnocení praxe soudů při rozhodování o trestných činech proti životu a zdraví publikovaný pod č. 16/1986 Sb. rozh. tr.).
Zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu charakterizuje objektivní stránku trestného činu. Může záležet buď v povaze samotného jednání, např. ve vyšší míře surovosti, zákeřnosti, zvláštní lsti, brutality či zvrhlosti při provedení činu, než jaká obvykle bývá s tímto trestným činem spojena, nebo v povaze situace, místa, času okolností apod. (např. za živelní pohromy nebo za jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je trestný čin součástí rozsáhlejších teroristických akcí). Lze přihlížet i k tomu, že oběť byla vystavena zvláštním fyzickým nebo duševním útrapám, zejména, šlo-li o osobu nějakým způsobem handicapovanou (bezbrannou ženu, dítě, starého či nemocného člověka). Může zde jít též o zvlášť intenzivní uplatnění přitěžujících okolností uvedených v §34 písm. b), c), d), e), f), h) tr. zák. (k tomu srov. zprávu o výsledcích průzkumu soudní praxe při rozhodování o dokonaných trestných činech vraždy podle §219 tr. zák. a trestných činech ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 2 tr. zák., o nichž bylo pravomocně rozhodnuto soudem v letech 1973 až 1974 publikovanou pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) nebo o spáchání trestného činu ve prospěch zločinného spolčení (§43 tr. zák.).
Zvlášť těžký a těžko napravitelný následek představuje nenapravitelnou nebo jen velmi obtížně napravitelnou poruchu způsobenou trestným činem na nejvýznamnějších zájmech chráněných těmi ustanoveními trestního zákona, která dovolují uložení výjimečného trestu v této podobě. U trestného činu vraždy to může být usmrcení většího počtu lidí, než postačuje podle ustanovení §219 odst. 2 písm. a) tr. zák., u ostatních trestných činů usmrcení dvou a více osob, případně u obou kategorií činů i v kombinaci s dalšími trvalými následky na zdraví. Není vyloučeno považovat za zvlášť těžký a těžko napravitelný následek vedle úmyslného usmrcení alespoň jedné osoby, které je obligatorním následkem, i majetkovou škodu mimořádně velkého rozsahu, vážnou a těžko odstranitelnou poruchu v hospodářství, popřípadě i s negativním dopadem v mezinárodním měřítku apod. (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 259).
Ustanovení §29 odst. 3 písm. b) tr. zák. pak formuluje alternativně dva předpoklady, z nichž pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí postačí splnění alespoň jednoho z nich - buď požadavku účinné ochrany společnosti a nebo zjištění, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
V hledisku účinné ochrany společnosti je zdůrazněn především požadavek generální prevence. Uložení trestu odnětí svobody na doživotí bude namístě, když jiné prostředky, a zejména i nejcitelnější jiné tresty nebudou s to účinně ochránit společnost před nejnebezpečnější kriminalitou, která velmi negativním a často nenahraditelným způsobem poškozuje základní společenské hodnoty. Může tomu tak být za předpokladu, jestliže nastane mimořádné ohrožení společnosti např. v důsledku hrozby spáchání některého z trestných činů uvedených v návětí §29 odst. 3 tr. zák., který se bude častěji vyskytovat, nebo takové trestné činy budou zaměřeny proti některým kategoriím osob, jež jsou jimi ohroženy (např. dětí, veřejných činitelů), dojde k hlubokému znepokojení široké veřejnosti apod. (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 23/1975 Sb. rozh. tr.).
Předpokládá-li zákon závěr o tom, že není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let , jde o prevenci individuální, v níž se vyjadřuje subsidiarita trestu odnětí svobody na doživotí ve vztahu k onomu mírnějšímu typu výjimečného trestu. Znamená to tedy, že z hlediska osoby pachatele je nutno nejdříve zkoumat, zda k dosažení účelu trestu nepostačuje některá z mírnějších alternativ, totiž trest odnětí svobody do 15 let nebo výjimečný trest v podobě trestu odnětí svobody nad 15 až do 25 let. Teprve po negativním závěru, že uvedené tresty, případně ani v kombinaci s příslušným ochranným opatřením v konkrétním případě nepostačují k dosažení účelu trestního zákona, lze za splnění ostatních podmínek přikročit k uložení trestu odnětí svobody na doživotí. Formulací této podmínky („není naděje“) dává zákon najevo, že nestačí nedostatek jistoty, že se pachatel napraví kratším trestem, ale naopak, vyžaduje se rozumná jistota (prognóza) vycházející ze současných znalostí o možnosti napravit pachatele trestem odnětí svobody časově omezeným nad 15 až do 25 let. Tím se ovšem dostává výrazně do popředí ochranná funkce trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v izolaci pachatele od společnosti, aby byla před ním chráněna, když ani dlouhodobý trest odnětí svobody do 25 let není schopen zajistit jeho převýchovu a nápravu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 260).
V návaznosti na takto obecně formulované zásady je vhodné připomenout úvahy, kterými se při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nechal vést odvolací soud: „ při novém rozhodování o trestu S. Y. také vrchní soud zvolil výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, podle §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák., neboť jmenovaný se dopustil celkem osmi závažných, vesměs násilných trestných činů v úmyslu přímém. Čtyři z nich byly navíc spáchány za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, přičemž u pokusu trestného činu vraždy kvalifikovaného podle §8 odst. 1 tr.zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), h) tr. zák. došlo dokonce k mimořádné kumulaci hned čtyř takových okolností“. Odvolací soud neopomněl skutečnost, že obviněný byl do značné míry organizátorem trestné činnosti, k níž ostatní obviněné svedl a současně jimi byl uznáván jako vůdčí osoba. Odvolací soud dále uvedl, že „obžalovaný S. Y. nejen, že u jednotlivých trestných činů vybíral čas, místo a způsob útoků, ale také v rámci spolupachatelské součinnosti rozděloval úlohy a sám byl vykonavatelem nejbrutálnějších prvků jednání. Způsob provedení vražedných deliktů obžalovaného lze označit za zvlášť zavrženíhodný. Se lstí a rafinovaností a posléze přes její odpor zajistil byt poškozené N. G. jako teritorium pro zákeřný útok nejen na poškozeného R. V., který plánoval, ale i na majetek a později život N. G. samotné. Přesto, že šlo o ženu, s níž udržoval intimní poměr a jež k němu měla upřímný citový vztah, který mu bezprostředně před tím projevila darováním prstenu, neváhal ji chladnokrevně, trýznivým způsobem usmrtit a okrást. Útok na poškozeného R. V. vedl s přesilou svých spolupachatelů zákeřně, okamžitě po jeho vstupu do bytu, který byl jeho vlastnictvím, takže žádné násilí zde nečekal a surově byl zraněn ještě dříve než byl vyzván k vydání dokladů a peněz. Po zjištění obžalovaného Y., že poškozený nemá ani v autě očekávaný finanční obnos, snažil se jej v afektu vzteku podříznout způsobem, kterým jsou v jeho zemi porážena zvířata na běžnou konzumaci, což rovněž takto také sám označil. Ani později se nepřesvědčil, zda je poškozený skutečně mrtvý a po polití alkoholem a jeho zapálení mu v rámci likvidace stop způsobil hluboké popáleniny druhého až třetího stupně celkově na 4% povrchu těla. Zranění poškozenému způsobila akutní do současnosti přetrvávající poststresové reakce a trvalou invaliditu. Tento postoj nasvědčuje tomu, že obžalovaný má zcela bezohledný přezíravý a emočně mimořádně chladný přístup k hodnotě lidského života. … Obžalovaného S. Y. vedly k inkriminovaným trestným činům hned dvě zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Znalec psycholog označil za primární motivaci dosažení majetkového prospěchu i za cenu zmaření lidského života. Ve vztahu ke dvěma na místě přítomným bezbranným ženám se jednalo o pohnutku zbavení se svědka předchozí činnosti vůči R. V. i jim samotným. Šlo tedy o preferenci ochrany vlastní osoby před nebezpečím trestního stíhání a jeho důsledky. … Vzhledem k osobnosti obžalovaného a k jejímu dosavadnímu vývoji, s přihlédnutím k naprosté absenci lítosti, soucitu a pocitů viny, označili znalci prognózu jeho resocilizace za výrazně nepříznivou. V hlavním líčení pak naznačili, že pokud by nebrali v potaz věk obžalovaného a jeho dosavadní beztrestnost, byly by závěry o možnostech resocializace obžalovaného ještě méně příznivé. Ani znalec psychiatr nezjistil žádné medicínské možnosti, kterými by bylo možno přispět k převýchově obžalovaného formou ochranného léčení, které by alespoň částečně suplovalo úlohu trestu odnětí svobody. … U konkrétního obžalovaného navíc do popředí s ohledem na závěry znaleckého posudku psychologického vystupuje obava, že by se při svém osobnostním ustrojení mohl opakovaně dopouštět podobně brutálních jednání “.
Odvolací soud shledal i naplnění podmínek §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť „ výše zmiňované skutečnosti s přihlédnutím k nekritickému postoji obžalovaného ke spáchané trestné činnosti, který nedoznal výrazného posunu ani před odvolacím soudem, beze sporu dokládají i naplnění druhé podmínky §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., a to že není naděje, že by obžalovaného bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let “.
Nejvyšší soud se s těmito úvahami a závěry ztotožnil.
Předně lze konstatovat, že trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), h) tr. zák., kterým byl obviněný S. Y. uznán vinným jako nejpřísněji trestným, je nepochybně trestným činem, za který lze ve smyslu §29 odst. 3 tr. zák. uložit trest odnětí svobody na doživotí. Navíc nelze přehlédnout, že se obviněný vedle tohoto trestného činu dopustil dalších vesměs násilných trestných činů v úmyslu přímém, z nichž jedním je další pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu byl naplněn zákonný předpoklad formulovaný v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák., a to tím, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je mimořádně vysoký. K tomu lze poznamenat, že pokud obviněný během jedné hodiny zamýšlel usmrtit postupně tři osoby, přitom toliko s jednou z nich měl osobní spor, a to s poškozeným R. V., kterého neváhal podříznout způsobem, kterým se porážejí zvířata, další byla jeho přítelkyně poškozená N. G., která k němu chovala silné city, a kterou usmrtil udušením, a poslední osobou byla přítelkyně R. V., poškozená G. P., kterou zamýšlel usmrtit stejným způsobem jako N. G., pak takové jednání nepochybně naplňuje kritérium spáchání trestného činu vraždy zvlášť zavrženíhodným způsobem provedení činu. Mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost odůvodňuje zejména způsob provedení činu, kdy se jednalo o brutální a k lidskému životu zcela lhostejný útok, kdy oběti byly vystaveny surovému a trýznivému způsobu zacházení, stejně jako rozsah trestné činnosti, resp. koncentrace jeho jednání do pouhým několika hodin, stejně jako další trestná činnost popsaná pod body I. a II. výroku o vině. Následek jednání obviněného v podobě smrti je následkem zvlášť těžkým a těžko napravitelným, resp. nenapravitelným, ve smyslu §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. Nelze přitom opomenout ani způsob, jakým se obviněný hodlal zbavit svých obětí, zavražděné N. G. a údajně zavražděného R. V., jejichž těla polil alkoholem, zapálil a v bytě pustil plyn, a to bez ohledu na to, že v případě požáru či výbuchu by byli ohroženi další nevinní lidé a současně by byla způsobena rozsáhlá škoda na nemovitosti. Obviněný se předmětné trestné činnosti dopustil také ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, kdy se jednalo o trestnou činnost motivovanou majetkovým prospěchem a dále snahou zakrýt za cenu nevinného lidského života jinou trestnou činnost. Tato okolnost je však již znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., proto ji pro účely úvah o výši a druhu ukládaného trestu nelze brát v potaz [kritérium mimořádného stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost uvedené v §29 odst. 3 písm. a) tr. zák. musí spočívat v okolnostech, které nejsou zákonným znakem trestného činu anebo které se u trestných činů daného druhu buď vůbec anebo v dané intenzitě obvykle nevyskytují].
Pokud se týká podmínek uvedených v §29 odst. 3 písm. b) tr. zák., bylo nepochybně splněno kritérium, dle kterého uložení trestu odnětí svobody na doživotí vyžaduje účinná ochrana společnosti. V této souvislosti je třeba upozornit, že obviněný spáchal trestný čin směřující proti lidskému životu a že se ho dopustil jednáním svým charakterem a rozsahem výjimečným a vybočujícím z rámce toho, co je pro trestné činy tohoto rázu obvyklé, svědčícím o tom, že lidský život je mu lhostejný. Přestože se obviněný dopustil uvedeného jednání ve věku 23 let, znalci hodnotili možnost resocializace jako obzvláště ztíženou, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení neprojevil účinnou lítost a ke svému jednání nezaujal kritický postoj. Právě s ohledem na jeho naprostou neúctu k lidskému životu nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu spolehlivě vyloučit, že by obdobnou trestnou činnost mohl opakovat. V tomto případě bylo tedy uložení trestu odnětí svobody na doživotí odůvodněno již potřebami generální prevence. Je nutné signalizovat potencionálním pachatelům takto závažné trestné činnosti, že na ni bude reagováno přísnými sankcemi, resp. je třeba, aby společnost dala najevo, že se dokáže prostředky trestního práva chránit i před pachateli takto extrémně společensky nebezpečných činů.
Podle názoru Nejvyšší soudu nelze odvolacímu soudu vytýkat ani závěr v tom smyslu, že není naděje, že by obviněného bylo možno napravit trestem odnětí svobody uloženým v rozmezí od patnácti do dvaceti pěti let. Zde je třeba připomenout, že nalézací soud na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie zjistil, že možnost resocializace obviněného byla stanovena jako obzvláště ztížená, kdy u obviněného byla diagnostikována tzv. dissociální porucha osobnosti, která se vedle defektní sociální přizpůsobivosti s permanentním narušováním společenských norem projevuje i emoční zploštělostí se sníženou schopností navazovat citové vztahy, sníženou empatií (vcítění do prožitků druhého), sníženou schopností se poučit z dosavadních zkušeností včetně trestů, zvýrazněnou iritabilitou a agresivitou. Znalci dospěli k závěru, že jakékoli nucené léčení obviněného by nemělo patřičný efekt. Proto i podmínku pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí spočívající v nemožnosti nápravy obviněného výkonem časově omezeného, byť velmi dlouhého trestu odnětí svobody, lze považovat za splněnou. Jako obiter dictum je namístě uvést, že v případě, že by se u obviněného skutečně projevily příznaky nápravy, může v souladu s ustanovením §62 odst. 2 tr. zák. požádat o podmíněné propuštění z výkonu uloženého trestu po vykonání 20 let tohoto trestu, když návrh státního zástupce, aby se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítávala, nebyl vrchním soudem akceptován.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitkám obviněného, že pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí nebyly v posuzované trestní věci splněny zákonné podmínky podle §29 odst. 3 písm. a), b) tr. zák.
S výší uložených trestů odnětí svobody projevili nesouhlas i obvinění N. A. a K. S. , kteří shodně namítli v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že shledávají jim udělený výjimečný trest odnětí svobody (u obviněného N. A. ve výši 21 let, u obviněného K. S. ve výši 23 let) s ohledem na výši společenské nebezpečnosti jejich jednání za nepřiměřený.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 a násl. tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k napravení skutečně zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní moci není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování, přičemž v tomto smyslu je koncipován i předmětný dovolací důvod, kterýžto však nebyl obviněnými uplatněn.
Nad rámec těchto skutečností je nutno poznamenat, že obviněným byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin (trestné činy), jimiž byli uznáni vinnými. Odvolací soud se obviněným udělenými výjimečnými tresty odnětí svobody řádně zabýval v rámci řízení o řádném opravném prostředku, kdy po zhodnocení všech okolností případu rozhodl výše napadeným rozsudkem. Lze odkázat na obecné závěry ve vztahu k námitce obviněného S. Y. vůči uloženému trestu odnětí svobody na doživotí, kdy nelze než znovu poukázat na bezcitnost, brutalitu a zejména pak naprostou neúctu k lidskému životu, které obvinění projevili při páchání trestné činnosti. Odvolací soud uvedl, že „p řípad byl po celé trestní řízení v popředí zájmu všech mediálních subjektů. Příčinou sledovanosti bylo nejen místo činu, ale především zcela mimořádná brutalita spáchání jednotlivých deliktů, jejich počet a skladba, které charakterizují jednání vymykající se výrazně z běžného rámce deliktů stejného typu “ (str. 50 napadeného rozsudku). Odvolací soud zohlednil taktéž vůdčí úlohu obviněného S. Y. ve vztahu k ostatním obviněným, kdy v zájmu spravedlivé diferenciace sankcí snížil tresty odnětí svobody u obviněných N. A. a A. D. a současně ponechal uložený trest u obviněného K. S.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných N. A. , A. D. , K. S. a S. Y. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata