ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.950.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 950/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný T. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2017, č. j. 5 To 6/2017-234, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2016, č. j. 3 T 6/2016-211 , byl obviněný T. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil jednáním popsaném ve výroku tohoto rozsudku. Za tento přečin byl odsouzen podle §192 odst. 2 tr. zákoníku (zjevně míněno §196 odst. 2 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, č. j. 5 To 6/2017-234, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 1. 1. 2015 do 16. 12. 2015 v O. ani jinde, úmyslně ničím nepřispěl na výživu svých dětí, nezaopatřeného XY*) a nezletilé XX*), ačkoli mu tato povinnost vyplývá z občanského zákoníku a byla konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011, sp. zn. 45 P a Nc 87/2010, 0 P 748/2010, pravomocného ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 14 Co 291/2011 dne 2. 12. 2011, kterým byl zavázán přispívat na výživu syna XY*) částkou ve výši 2.500 Kč měsíčně a na výživu dcery XX*) částkou ve výši 2.200 Kč měsíčně splatnými vždy každého 1. dne v měsíci předem k rukám jejich matky, přičemž úmyslně nevyvíjel žádnou stálou a řádnou pracovní činnost, prostřednictvím které by si opatřil finanční prostředky k úhradě výživného, ani se o práci kvalifikovaným způsobem nezajímal, čímž způsobil na běžném výživném syna XY*) dluh v celkové výši 30.000 Kč a na výživném dcery XX*) pak dluh v celkové výši 26.400 Kč.
3. Za toto jednání byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Lubomíra Schweicha dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že odvolací soud nedostatečně a nesprávně vyhodnotil v rozporu se zásadami formální logiky jeho schopnost plnit vyživovací povinnost vůči svým dětem v rozhodném období a patřičně se nevypořádal s jeho obhajobou, kterou opakovaně poukazuje na nálezy Ústavního soudu. Namítá, že předpokladem trestnosti u přečinu je schopnost povinného v posuzovaném období plnit vyživovací povinnost. Nelze vycházet z pouhé potenciality otce a případ je nezbytné posuzovat přísně individuálně a zohlednit faktické možnosti najít si zaměstnání. Takto soudy v jeho trestní věci nepostupovaly a potřebu tohoto postupu nastínil na nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13. Jinak by podle jeho názoru dospěly k závěru, že osoba umístěná po řadu let do výkonu trestu odnětí svobody, si jen stěží může zajistit příjem, z něhož by pokryla vyživovací povinnost a sama se neocitla na pokraji hmotné nouze. Argument odvolacího soudu, že se do nepříznivé situace dostal vlastním přičiněním, nepovažuje za relevantní, neboť významné je objektivní posouzení schopnosti plnit vyživovací povinnost. Úmyslem zákonodárce podle jeho názoru není opětovné sankcionování rodiče za to, že není schopen si nalézt práci a tento stav udržovat do doby, než budou děti schopny se samy živit. O skutečnosti, že z důvodu své trestní minulosti si nebyl schopen nalézt zaměstnání, svědčí i jeho dvouletá evidence na úřadu práce v období od 4. 6. 2011 do 19. 5. 2013, kdy mu nebylo úřadem práce zprostředkováno zaměstnání. Obviněný soudům vytýká, že nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech a spatřuje v tomto postupu vadu při zjišťování skutkového stavu. Má za to, že soudy měly konstatovat, že v roce 2015 neměl obviněný reálnou možnost nalézt zaměstnání, z jehož příjmu by byl schopen pokrýt zákonnou vyživovací povinnost a své potřeby. Svým postupem porušily soudy právo obviněného na spravedlivý proces a ignorance jeho námitek ústí do nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, která by měla být zrušena.
5. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 12. 7. 2017 (č. l. 261v.), se k němu, ke dni rozhodování dovolacího soudu, nevyjádřil (vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z téhož dne bylo Nejvyššímu soudu doručeno až den následující, takže s jeho obsahem nemohl být v době svého rozhodování seznámen). Tato skutečnost však Nejvyššímu soudu nebránila v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
11. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
12. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
13. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
14. Výhrady obviněného, které učinil předmětem dovolacího řízení, nejsou podřaditelné pod jím zvolený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsahově totiž odporují tomu, co vyjadřují rozsudky soudů nižších stupňů. Byť obviněný formálně deklaruje, že napadá jejich právní závěry, konkrétně to, jak se soudy vypořádaly s otázkou naplnění subjektivní stránky ( „soud nedostatečně a zejména nesprávně v rozporu se zásadami formální logiky vyhodnotil schopnost obžalovaného plnit vyživovací povinnost“ ), pro nějž byl uznán vinným (přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku), buduje své úvahy na představách, jež nemají podklad v provedených důkazech. Závěr o formě zavinění je sice závěrem právním – a potud by se formálně hodnoceno jednalo o námitku formálně právně relevantní a tím pádem i naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – jeho zpochybnění však musí vycházet ze skutkových zjištění soudů, které vyplývají z provedeného dokazování, což obviněný ve svém dovolání nerespektuje. Námitky tohoto druhu se však – s jedinou výjimkou v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry, o jehož existenci v posuzované věci nelze vůbec uvažovat (ani takovou výhradu obviněný nevznáší) – s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání věcně rozcházejí.
15. Protože tedy obviněný uplatnil námitky, které se s jím uplatněným dovolacím důvodem věcně rozešly, rozhodl Nejvyšší soud způsobem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Tato konstatování by postačila k hodnocení odvolatelova podání. Přesto však Nejvyšší soud nad rámec uvedených obecných konstatování uvádí následující.
16. Obviněný nesouhlasí s tím – a jedná se o obhajobu uplatňovanou již od počátečního stádia řízení před soudem (a soudy obou stupňů se s touto obhajobou obviněného náležitě vypořádaly: viz str. 5-7 rozsudku okresního soudu, resp. str. 5 rozsudku krajského soudu) – jakým způsobem soudy posoudily předpoklady trestnosti přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a především schopnost obviněného plnit vyživovací povinnost. Podle obviněného soudy nezohlednily faktické překážky obviněného při hledání zaměstnání pramenící z jeho dřívějšího odsouzení.
17. Tuto námitku obviněného však neakceptuje ani dovolací soud, neboť obviněný úvahy o subjektivní nemožnosti obstarat si zaměstnání, buduje na domněnkách jemu svědčících a pomíjí reálný stav věci.
18. Předně je třeba uvést, že výše vyživovací povinnosti, jež vyplývá přímo ze zákona (srov. zejm. §915 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů), byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2011, č. j. 45 P a NC 87/2010, 0 P 748/2010-187 (č. l. 29-31) ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2011, č. j. 14 Co 291/2011-222 (č. l. 32-34), jímž byl obviněný s účinností od 4. 2. 2010 zavázán přispívat na výživu syna částkou ve výši 2.500 Kč a dcery 2.200 Kč měsíčně splatnou vždy k prvnímu dni v měsíci předem k rukám matky a této povinnosti nedostál v době od 1. 1. 2015 do 16. 12. 2015, jelikož ničeho v tomto období na výživu svých dětí nepřispěl. Obviněný se hájí – i v dovolacím řízení – tím, že nemohl nalézt adekvátní zaměstnání, jež by mu umožnilo z příjmů hradit vyživovací povinnost.
19. Podle skutkových zjištění obviněný v rozhodném období úmyslně neplnil vyživovací povinnost ve vztahu k oběma svým dětem a – přestože neměl finanční prostředky k plnění této zákonné povinnosti – nevyvíjel žádnou ekonomickou aktivitu, jenž by mu (třebaže zčásti) – umožňovala zákonnou vyživovací povinnost plnit. Obviněnému je především vytýkáno, že nevyvíjel snahu za účelem opatřit si prostředky ke splnění této povinnosti, což je v tzv. skutkové větě výroku o vině vyjádřeno tím, že obviněný „ úmyslně nevyvíjel žádnou stálou činnost, prostřednictvím které by si opatřil finanční prostředky k úhradě výživného, ani se o práci kvalifikovaným způsobem nezajímal…“, čímž způsobil za inkriminované období dluh ve výši ve vztahu k oběma jeho dětem 56.400 Kč.
20. Ačkoli obviněný nadále zpochybňuje reálnou možnost získání zaměstnání, její existence je prokazována v řízení provedeným sdělením úřadu práce, z něhož je evidentní, že v roce 2015 bylo v okrese K. evidováno 2.526 pro střední odborné vzdělání, 803 pro střední odborné vzdělání s maturitou, 136 pro střední všeobecné vzdělání (gymnázia) a 2.096 pro osoby se základním nebo neúplným základním vzděláním volných pracovních míst (č. l. 202). Objektivně se obviněný mohl ucházet o zaměstnání a rovněž mohl získat zaměstnání, které by mu poskytlo finanční prostředky na hrazení zákonné vyživovací povinnosti. Tato možnost reálně existovala a obviněný ji mohl realizovat cestou ekonomické aktivity. Přesto se rozhodl počínat si způsobem, jenž neodpovídá charakteru osoby připravené svým závazkům dostát a o jeho negativním postoji k možnosti získat zaměstnání a dosahovat výdělku, demonstroval svým chováním i ve vztahu k úřadu práce, z jehož evidence byl jako uchazeč o zaměstnání sankčně vyřazen, protože se nedostavil na termín kontaktu ve stanoveném termínu (viz sdělení úřadu práce na č. l. 142).
21. Skutečnost, že obviněný měl reálnou možnost získat zaměstnání i přes jeho trestní minulost, je potvrzována samotným obviněným, neboť jak plyne z protokolu o hlavním líčení konaném dne 19. 8. 2016, obviněný potvrdil, že měl nabídku zaměstnání z P.: „[i] přes toto všechno jsem měl nabídku místa, ale ta byla do P., takže bych musel odejít z K.…“ a současně uvedl, že jako sobě registrované na profesní síti L. mu přicházely nabídky zaměstnání i mimo území České republiky; „[c]hodily mi tam nabídky z Německa, z Francie, kde bych mohl pracovat, ale jak říkám, kvůli přítelkyni jsem nemohl opustit ČR. V ČR dávaly nabídky v P., P.“ (č. l. 189). Touto obhajobou sám obviněný stvrzuje svůj osud, který nebyl spojen s tak nereálnou příležitostí k tomu, aby si obstaral zaměstnání, pokud sám uvádí, že nabídek, jež dostával, byl dostatek a některé z nich poskytovaly i reálnou šanci, aby zaměstnání získal. Žádná překážka objektivního rázu mu v tom tedy nebránila. Na tom nemůže nic změnit ani tvrzený poukaz obviněného na to, že překážkou, pro níž nemohl opustit území města K. , byla jeho nemocná přítelkyně, o kterou se musel v rozhodné době starat. Tato varianta byla vyloučena její výpovědí, kterou činila při hlavním líčení konaném dne 27. 10. 2016 (č. l. 207-210). Tam uvedla, že obviněný s ní v rozhodné době bydlel a celodenní péči nepotřebovala; „byla jsem soběstačná, měla jsem pouze šetřit pravou ruku, starala se o mě převážně maminka, tato i vařila.“ (viz č. l. 208).
22. Z uvedeného vyplývá, že obviněný měl reálnou možnost získat zaměstnání i jako osoba propuštěná z výkonu trestu odnětí svobody se záznamem v rejstříku trestů a bylo tudíž jeho povinností – pokud nedisponoval prostředky, jež by mu umožnily řádné hrazení vyživovací povinnosti – zajistit si jakékoli pracovní místo, třebaže neodpovídající jeho kvalifikaci, které by mu umožnilo řádně hradit vyživovací povinnost. Pro posouzení viny dovolatele je podstatné, že příčinou nehrazení vyživovací povinnosti byla neschopnost vyvolaná jednáním (resp. nečinností) samotného obviněného tím, že se vzdal bez adekvátního důvodu výdělečné činnosti a o její získání patřičně neusiloval. Nejednalo se tedy o objektivní okolnost, která by bránila získávat obviněnému finanční prostředky prací, nýbrž příčina této nemožnosti byla ryze subjektivního rázu a její řešení bylo plně v dispozici dovolatele.
23. Pro úplnost se dodává, že tvrzený poukaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 979/13 není přiléhavý. V předmětné věci byl spor veden stran výše vyživovací povinnosti, tj. bylo rozhodováno o ústavním souladu napadených rozhodnutí vydaných v civilním řízení s majetkovými možnostmi stěžovatele, jež výživné v soudy dříve stanovené výši hradil. V posuzované věci obviněného je věc diametrálně odlišná z několika hledisek. Předně nejde o civilní, nýbrž trestní řízení, v jehož rámci je rozhodováno o jeho vině a o trestu. Současně, a to především, se věc obviněného liší tím, že obviněný v průběhu rozhodného období (ale i období jiných, a to konkrétně od 19. 9. 2009 až 26. 11. 2012, pro které byl za neplnění vyživovací povinnosti odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 74 T 7/2013 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 4 To 263/2014 a období od 1. 12. 2012 do 9. 12. 2014, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2015, sp. zn. 3 T 25/2015 ve spojení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 6 To 560/2015) neplnil vůbec vyživovací povinnost. Formální poukaz obviněného na tento nález Ústavního soudu tedy není důvodný.
24. Zbývá opakovat, že obviněný nepodnikl veškeré kroky k tomu, aby své vyživovací povinnosti v inkriminovaném období dostál a žádné objektivní, na jeho vůli nezávislé, příčiny mu nebránily v tom, aby si finanční prostředky pro plnění vyživovací povinnosti obstarával prací. Z těchto důvodů proto dal Nejvyšší soud za pravdu odvolacímu soudu, který jednání obviněného právně kvalifikoval jako přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku a tohoto jednání se dopustil v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
25. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že se obviněný svou argumentací s věcným vymezením jím uplatněného dovolacího důvodu rozešel. Protože jeho námitky nelze podřadit ani pod žádný jiný ustanovením §265b tr. ř. upravený důvod dovolání, rozhodl o něm Nejvyšší soud způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu než je upraven v §265b.
26. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.