ECLI:CZ:US:2013:2.US.979.13.1
sp. zn. II. ÚS 979/13
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 30. července 2013 sp. zn. II. ÚS 979/13 ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného Mgr. Petrou Šternberskou Pospíšilovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Brno, Dusíkova 41, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2012 č. j. 11 P 2/2012-114, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 28 Co 555/2012-170, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti přispívat na výživu dcer a uhradit dlužné výživné, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
I. Rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 3. 2012 č. j. 11 P 2/2012-114 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012 č. j. 28 Co 555/2012-170 se ruší.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byl zavázán přispívat na výživu svých dcer a uhradit dlužné výživné. Současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2000 č. j. P 202/97-30 se mění tak, že s účinností od 8. 11. 2008 je otec (v řízení u Ústavního soudu stěžovatel) povinen přispívat na výživu tehdy nezletilé I. a P. každé částkou 3 500 Kč, s účinností od 1. 9. 2009 každé částkou 4 000 Kč měsíčně. Dále rozhodl, že je povinen zaplatit dlužné výživné za dobu od 8. 11. 2008 do 29. 2. 2012 ve výši 134 300 Kč pro I. a ve výši 128 300 Kč pro P. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud rovněž napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 8. 11. 2008 do 30. 11. 2012 ve výši 130 000 Kč pro I. a ve výši 148 000 Kč pro nezletilou P. je otec povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách po 4 000 Kč (pro každou dceru) spolu s běžným výživným. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se otci nestanoví povinnost přispívat na výživu I. v době od 1. 11. 2010 do 31. 8. 2011 a s účinností od 1. 12. 2012 je otec povinen platit na výživu I. a P. každé částku 3 500 Kč měsíčně. Ve zbylém rozsahu výroku I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím.
Stěžovatel uvádí, že na výživu dcer v minulosti přispíval nepravidelně nad rámec výživného. Vzhledem k dosavadní bezproblémové dohodě s matkou dcer ohledně výchovy a výživného neschovával účtenky od těchto nákupů ani nemá žádná potvrzení o převzetí částek nad rámec výživného. V řízení u obecných soudů se nebránil tomu, aby soud zvýšil výživné pro dcery za dobu, kdy dosahoval v zaměstnání příjmů kolem 25 000 Kč (tj. od listopadu 2008 do března 2011), nesouhlasil však s tím, jak soud vyměřil výživné od dubna 2011, kdy pobíral podporu v nezaměstnanosti ve výši 11 562 Kč, což trvalo až do září 2011, kdy nastoupil do stávajícího zaměstnání, v němž od října 2011 pobírá mzdu ve výši cca 12 000 Kč měsíčně.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy nezjistily správně skutkový stav, neboť vycházely z předpokladu, že jeho výdělek může být vyšší. Soudy při svém rozhodování zcela opominuly obecně známou skutečnost, že v důsledku hospodářské krize nelze srovnávat příjmy stěžovatele v době stavebního boomu s jeho příjmy v době, kdy stavebnictví je v krizi a zaměstnancům je výrazně snížena mzda nebo jsou propouštěni. Stěžovatel je rád, že je zaměstnán, a jistě by přijal práci lépe placenou, pokud by taková možnost byla a rozhodně by takovou práci neodmítal jen kvůli tomu, že probíhá soudní řízení o zvýšení výživného. Práce, kterou předpokládá soud při stanovení výživného, mu ale nabídnuta nebyla, jinak by ji stěžovatel samozřejmě přijal. Dohodu o ukončení pracovního poměru neuzavřel svévolně proto, že by se chtěl vzdát výdělečné činnosti, byla to s ohledem na okolnosti ukončení pracovního poměru nutnost, tento zaměstnavatel by stěžovatele nadále nezaměstnával.
Dále stěžovatel namítá, že soud prvního stupně při stanovení výživného dostatečně nezohlednil jeho finanční zatížení, neboť do března 2011 splácel částku 3 000 Kč měsíčně na úvěr, a dále skutečnost, že bývalé manželce splácel na vypořádání jejího podílu na zaniklém SJM částku 5 000 Kč měsíčně.
Dle stěžovatele obecné soudy nerespektovaly §85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož se děti mají podílet na životní úrovni svých rodičů, přičemž oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
Soudy nepřistupovaly k rodičům při hodnocení jejich majetkových poměrů stejným způsobem. Zatímco poměry matky nezkoumaly do důsledku, zejména pokud jde o sdílení společné domácnosti nejdříve s manželem a pak přítelem (v tomto směru přes stěžovatelem navržené důkazy soud dokazování neprovedl), tak ve vztahu k otci naprosto ignorovaly plnění jeho finančních závazků. V případě matky přitom vycházely z jejího skutečného příjmu, avšak v případě stěžovatele vytvořily teoretickou a nereálnou konstrukci, jakého výdělku podle jejich názoru měl stěžovatel dosahovat, přičemž vycházely pouze z obecných nabídek na trhu práce, u kterých lze skutečně pouze spekulovat, že by tato pracovní místa mohl stěžovatel získat.
Stěžovatel nejenže nemá prostředky na splácení výživného, jak mu je soud uložil splácet, ale po zaplacení pouze např. běžného výživného podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, by mu nezbývaly žádné prostředky ani na jeho základní potřeby.
Napadenými rozhodnutími tak došlo k zásadnímu porušení práva stěžovatele na lidskou důstojnost, když mu jen na základě pouhé úvahy o tom, jakou pracovní pozici by mohl stěžovatel zastávat (aniž by se tato jeho volná úvaha mohla stát realitou, neboť výhodnější pracovní místo stěžovateli nebylo nabídnuto ani takové místo sám nesehnal), bylo vyměřeno výživné v likvidační výši, neboť ze svého stávajícího příjmu 9 640 Kč čistého měsíčně má na běžném a dlužném výživném platit měsíčně částku 15 000 Kč. Takovou povinnost stěžovatel objektivně plnit ani nemůže, soudy obou stupňů jej navíc vystavily nebezpečí trestního stíhání pro zanedbání povinné výživy.
Stěžovatel podotýká, že ke dni podání ústavní stížnosti jsou obě dcery zletilé; starší dcera v době své zletilosti navštěvuje teprve I. ročník učebního oboru, což zřejmě nelze považovat za řádnou přípravu na budoucí povolání.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nejdříve podotýká, že posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti pak dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze uvedl, že zcela odkazuje na své odůvodnění.
Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že postupoval dle §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině, přičemž se vypořádal i s kritériem dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb., a proto neshledává porušení ústavních práv stěžovatele.
Vedlejší účastnice S. R. a I. S. se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
Vzhledem k tomu, že P. S., v řízení u obecných soudů zastoupená městským úřadem, nabyla v únoru 2013 zletilosti, Ústavní soud jí již neustanovil pro řízení o ústavní stížnosti opatrovníka.
Ústavní soud má za to, že v daném případě nebyly ze strany obecných soudů dodrženy zásady spravedlivého procesu tak, jak jsou upraveny v hlavě páté Listiny a rozvedeny v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu.
Ze spisu vyplývá, že matka dětí se žalobou ze dne 8. 11. 2011 domáhala zvýšení dosavadního výživného, které bylo stanoveno ještě v době, kdy dcery navštěvovaly mateřskou školu (celkem 1 000 Kč na obě dcery) na 4 000 Kč na každou dceru, a to 3 roky zpětně.
Obecné soudy dospěly k závěru, že došlo k podstatné změně poměrů, která odůvodňuje zvýšení výživného ve smyslu §99 odst. 1 věty první zákona o rodině, a to k datu 8. 11. 2008, od kterého matka zvýšení výživného požadovala, neboť za dobu od posledního rozhodnutí se nepochybně odůvodněné potřeby dcer podstatným způsobem zvýšily. Z dokazování vyplynulo, že v rozhodném období dosahoval otec čistého příjmu v letech 2008-2009 kolem 25 000 Kč měsíčně, v roce 2011 jeho čistý měsíční příjem byl až do března 2011 ve výši 29 535 Kč. Stěžovatel dne 28. 3. 2011 rozvázal pracovní poměr dohodou. Od 1. 4. 2011 mu byla po celou podpůrčí dobu přiznána podpora v nezaměstnanosti ve výši 11 562 Kč. V nynějším zaměstnání otec dosahuje čistého příjmu v aktuální výši 9 640 Kč měsíčně. Žije v třípokojovém bytě, který získal při vypořádání SJM po rozvodu s druhou manželkou, jinou vyživovací povinnost nemá. Matka dosahuje čistého měsíčního příjmu v aktuální výši 9 564 Kč, má vyživovací povinnost ve výši 1 000 Kč k další dceři K. (narozené v roce 2000), která bydlí u babičky ze strany svého otce. S druhým manželem nežije, bydlí u příbuzných svého kamaráda.
Obecné soudy shora uvedené výroky odůvodnily tím, že stěžovatel se rozvázáním pracovního poměru dohodou dobrovolně vzdal výdělečné činnosti ve smyslu §96 odst. 1 zákona o rodině. Možnosti a schopnosti otce pracovat v oboru jako stavbyvedoucí a mít stále stejné příjmy jako v roce 2011, to je přes 25 000 Kč čistého měsíčně, byly dle soudů i nadále zachovány. Soudy vycházely z přehledu volných pracovních míst v okrese Olomouc, z nichž mělo vyplývat, že se volná místa na pozici stavbyvedoucího nabízí, a ze zprávy Úřadu práce - pobočky v Olomouci, dle níž jsou v profesi "stavbyvedoucí" v okresu Olomouc výdělky 15 000 až 45 000 Kč. Přihlédly k tomu, že otec na rozdíl od matky žije v třípokojovém bytě, který může pronajímat nebo vyměnit za menší. K okolnosti, že splácel úvěr získaný na koupi bytu, své bývalé manželce splácel vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů a rekonstruoval byt, soud nepřihlédl, neboť tyto závazky nelze povyšovat nad prvořadou povinnost otce platit výživné na své dcery. Krajský soud však nepřiznal výživné na dceru I. po dobu, po kterou nestudovala a při stanovení výživného od 1. 12. 2012 přihlédl k současnému nižšímu výdělku otce a výživné pro každou dceru snížil ze 4 000 Kč na 3 500 Kč.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci se obecné soudy řádně nevypořádaly s námitkou stěžovatele týkající se výše jeho příjmu v době nezaměstnanosti a zejména se stěžejní námitkou, dle níž místa uvedená ve zprávě o platových nabídkách stěžovateli nezaručují, že by byl na dané místo přijat a dosahoval podstatně vyššího výdělku než v současném zaměstnání. V tomto směru lze stěžovateli přisvědčit, že úřadem práce poskytnutá evidence nabízených míst, navíc s přihlédnutím k všeobecně známému převisu poptávky po zaměstnání, sama o sobě nevypovídá o skutečných možnostech stěžovatele uzavřít pracovní poměr, či dokonce pracovní poměr se soudem předpokládaným platem. V řízení nebylo nijak prokázáno ani zjišťováno, že by stěžovatel úmyslně odmítal nabízená místa, a že se tak dobrovolně vzdal možnosti dosahovat vyšších výdělků. Soud se rovněž nevypořádal se skutečností, že stěžovatel rozvázal pracovní poměr dohodou sedm měsíců před podáním návrhu matky na zvýšení výživného, přičemž obsah spisu nenasvědčuje tomu, že by matka dcer v předchozí době požadovala po stěžovateli vyšší výživné, a zda lze bez dalšího považovat za pravděpodobné, že by stěžovatel rozvázal pracovní poměr úmyslně z důvodů neochoty přispívat na své děti vyšší částkou. Ústavní soud dodává, že obdobnou problematikou se již zabýval ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1846/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 244/55 SbNU 355), kde rovněž konstatoval, že pouhý aktuální výčet potenciálních míst evidovaných příslušným úřadem práce sám o sobě ještě nezaručuje, že uchazeč o práci by byl některým ze zaměstnavatelů skutečně zaměstnán a byl by mu poskytnut vyšší výdělek.
Stěžovatel se přitom placení výživného ve vyšší částce nebrání, a to i zpětně za období, kdy dosahoval vyšších příjmů. Pouze požaduje, aby bylo přihlédnuto ke všem podstatným skutečnostem a splatnost dlužného výživného byla stanovena způsobem, který pro něj nebude likvidační a umožní mu sanovat nejzákladnější životní potřeby.
Ústavní soud má dále za to, že soudy při stanovení povinnosti splatit dlužné výživné v podstatě nezvažovaly reálné možnosti stěžovatele tento závazek vůbec splnit. Jakkoliv nelze omlouvat chování stěžovatele, který dlouhodobě přispíval na výživu dcer malou částkou, je třeba přihlédnout i k tomu, že ze strany oprávněných po stejnou dobu ani nebyla jiná částka požadována. Je samozřejmé, že stěžovatel je povinen (soudem řádně určené) dlužné výživné doplatit, avšak při stanovení jeho splatnosti nelze zaměňovat povinnost k úhradě dluhu s "potrestáním" (zvláště pokud je povinný k doplacení dluhu ochoten), ale musí být respektována určitá kritéria přiměřenosti, která i v zájmu oprávněných zabrání tomu, aby se povinná osoba dostala do situace, kdy své povinnosti nebude moci plnit ani v budoucnu, případně se sama stane příjemcem dávek sociální podpory. Rovněž soudem navrhovaný pronájem bytu či jeho případná výměna by danou situaci řešila jen v minimálním rozsahu, a nikoliv okamžitě.
Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů vykazují znaky libovůle, která dle ustálené judikatury Ústavního soudu může být příčinou zrušení napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí soudů nelze vzhledem k výše uvedeným nedostatkům považovat za transparentní a přesvědčivá, protože nejsou založena na dostatečně zjištěném skutkovém stavu, přičemž ani dovozené právní závěry z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně nevyplývají. Jak je zřejmé z dosavadní judikatury Ústavního soudu, chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Pokud jde o stanovení splatnosti dlužného výživného, má Ústavní soud za to, že se jedná i o rozhodnutí nelogické a kontraproduktivní, které ve svém důsledku může negativně zasáhnout všechny účastníky řízení, tedy rozhodnutí, které není v souladu se základními principy spravedlnosti. Postupem soudů tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dle Ústavního soudu obecné soudy při rozhodování zcela nerespektovaly ani §85 odst. 2 zákona o rodině, podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů a dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, ani §96 odst. 1 větu první zákona o rodině, dle níž při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Obecné soudy řádně nezkoumaly, zda se stěžovatel nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika, ani se nezabývaly otázkou životní úrovně otce a dcer, která byla napadenými rozhodnutími nastolena.
Ústavní soud, který v projednávané věci přistoupil ke kasačnímu nálezu připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), který v bodě 31 poukázal "na skutečnost [obdobně jak učinil v době neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu - viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97 ze dne 18. 12. 1997 (N 167/9 SbNU 433), III. ÚS 142/98 ze dne 4. 6. 1998 (N 65/11 SbNU 131), III. ÚS 206/98 ze dne 9. 7. 1998 (N 80/11 SbNU 231), III. ÚS 187/98 ze dne 1. 10. 1998 (N 112/12 SbNU 121)], že je ve věcech dle §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nucen provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela Nejvyššímu soudu. Současný ,systém' dovolacího řízení nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, jakož i prostředek sjednocování judikatury v předmětných otázkách, než je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě." [obdobně i nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
Ústavní soud nijak nepředjímá rozhodnutí o výši výživného, která bude stěžovateli stanovena, nicméně klade důraz na to, aby v navazujícím řízení byly zohledněny všechny skutkové okolnosti, ke kterým, jak je uvedeno výše, dosud nebylo přihlédnuto, aby nosným důvodem a v podstatě jediným kritériem pro určení výše výživného nebyly pouze hypotetické úvahy a aby splatnost dlužného výživného byla stanovena způsobem umožňujícím ze strany stěžovatele reálné plnění (v dané věci se ovšem jeví pro všechny účastníky jako nejschůdnější uzavření dohody).
Vzhledem k tomu, že postupem obecných soudů, který vedl k vydání ústavní stížností napadených rozsudků, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížností napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu zrušil. K odložení vykonatelnosti rozhodnutí Ústavní soud neshledal důvod.