ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.974.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 974/2017-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. srpna 2017 o dovolání, které podal obviněný M. M. K., dříve D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 221/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2016, č. j. 4 T 221/2016-147 , byl obviněný M. M. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od 1. 1. 2013 do 8. 2. 2016, kdy byl v O. na ulici L. zajištěn policejní hlídkou PČR, odbor služby dopravní policie, oddělení silničního dohledu, pobýval na území České republiky, a to i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 1997 pod sp. zn. 1 T 291/97, pravomocným dne 22. 12. 1997, odsouzen za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zařazením do věznice s dozorem a k trestu vyhoštění z území České republiky.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. et Mgr. Zdeňka Kopečného dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. Existenci dovolacího důvodu shledává v nesprávném vyhodnocení naplnění zákonných znaků skutkové podstaty, zejména objektivní a subjektivní stránky trestného činu, a rovněž i škodlivosti jeho jednání soudy nižších stupňů. Těm vytýká, že se nezabývaly důvodem oprávněnosti jeho pobytu na území České republiky.
5. Obviněným tvrzená legálnost pobytu na území České republiky podle něj vylučuje možnost naplnění zákonných znaků přečinu podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, navzdory existenci soudně uloženého trestu vyhoštění. Ze svého přesvědčení, že „jeho pobývání v České republice je legální, v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů o pobytu cizinců“ dovolatel dovozuje že „nemohl svým jednáním porušit žádné ustanovení TZ a spáchat trestný čin, za který byl odsouzen“. S poukazem na podanou žádost o přiznání přechodného pobytu v České republice a účinek spojený s jejím potvrzením Ministerstvem vnitra namítá nesprávné vyhodnocení věci soudy nižších stupňů ( „... neexistuje žádná negativní podmínka, která by vyloučila aplikaci §87y ZPC… negativní účinek přiznává pouze pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění, které však obviněnému v rozhodné době nebylo uloženo…“ ), jež pak „mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku a nezákonné rozhodnutí ve věci“ .
6. Nedostatek subjektivní stránky dovozuje obviněný z toho, že se „důvodně a oprávněně domníval, že skutečně v České republice pobývá legálně, když účinky dnes již neexistujícího ´neomezeného´ trestu vyhoštění jsou tak zhojeny současným stavem“. Namítá proto, že nelze dovodit jeho úmyslné zavinění, ať již ve formě přímého či nepřímého úmyslu, neboť na základě mu dostupných informací je přesvědčen, že „pokud se na území České republiky zdržuje od podání žádosti o přechodný pobyt, tj. od 30. 5. 2012 až do doby rozhodnutí v této věci, neporušuje žádné zákony České republiky, a to ani ustanovení trestního zákoníku“.
7. Obviněný se v dané souvislosti dovolává názoru, jenž byl vysloven soudem v jeho předcházející trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 171/2012 (a to jak zprošťujícího rozsudku ze dne 26. 11. 2012, tak vyjádření samosoudkyně při hlavním líčení) a připomíná několikeré uplatnění tohoto argumentu před soudy nižších stupňů, kterým vyčítá, že nepovažovaly za důvodné si zvukový záznam vyžádat a přehrát. Neprovedení navržených důkazních prostředků soudy považuje dovolatel za rozporné se zákonem i ústavními principy (dovolává se nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07). Důsledkem vytýkaného postupu soudů je podle jeho přesvědčení jak neúplné zjištění skutkového stavu věci, tak porušení ústavně zaručeného práva na obhajobu (odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3067/10). Obviněný rovněž zmiňuje, že pravidelně navštěvuje policejní orgán v Přerově – Odbor cizinecké police a Oddělení pobytových agend Přerov, přičemž mu tímto orgánem nikdy nebylo sděleno, že by se na území České republiky nacházel neoprávněně.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud, po seznámení se s jím označenými důkazy, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 2. 2017, č. j. 68 To 24/2017-169, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení, případně aby ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, jímž by jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
9. Zbývá dodat, že na uvedenou dovolací argumentaci (a v obsahové shodě s ní) navázal obviněný v doplněních dovolání, která jsou založena na č. l. 213 a násl. (kde přikládá přílohy) a na č. l. 250 a násl. (kde v souvislosti s otázkou posuzování subjektivní stránky poukazuje na rozdílný přístup okresních soudů při výkladu §87y zákona o pobytu cizinců a kde řešení zaujaté v napadeném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně označuje za rozšiřující podmínky trestní odpovědnosti pachatele v důsledku porušení zákazu analogie v neprospěch pachatele).
10. Součástí svého dovolání učinil obviněný podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně k podání návrhu podle §265h odst. 3 tr. ř. a pro případ, že by takový návrh nepodal, pak podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby na jeho základě v rámci postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, vůči němuž své dovolání podal.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce), podle něhož obviněný ve své dovolací argumentaci opakuje svou obhajobu uplatněnou před nalézacím i odvolacím soudem, tj. že zákaz pobytu uložený soudem pozbyl účinků vzhledem k tomu, že na území České republiky pobývá podle §87y zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“ nebo „zákon o pobytu cizinců“) a že tak, jako si nebyl vědom neoprávněnosti svého pobytu v roce 2012, nebyl si jej vědom ani v roce 2013. S touto argumentací se podle státního zástupce obsáhle a přesvědčivě vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud zejména na str. 5-6 svého rozsudku přiléhavě vyložil shora uvedené ustanovení zákona o pobytu cizinců a vysvětlil, z jakých konkrétních důkazů učinil závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného přečinu – dovolatel byl jednoznačně poučen, že na území republiky pobývat nemůže a že na výsledek své žádosti o povolení k přechodnému pobytu musí vyčkat na Ukrajině. Tamtéž nalézací soud přiléhavě citoval i usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2948/08, jímž byla zamítnuta ústavní stížnost dovolatele s tím, že ochrany požívá pouze rodinný život existující a z ničeho nelze dovodit „právo zvolit si jeho geografický rozměr, navíc v zemi, ze které byl vyhoštěn. Stát tudíž není povinen vpustit cizince na své území, aby tam vytvořil nová rodinná pouta“.
12. Podle státního zástupce tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka proti výkladu §87y zákona č. 326/1999 Sb. Řešení zaujaté nalézacím soudem shledává správným, výklad uváděný dovolatelem by podle něj byl protismyslný, neboť by zvýhodnil pachatele trestných činů oproti pachatelům pouhých přestupků. S poukazem na legislativní úpravu obsaženou v zákonných normách (zmíněn zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, jenž neupravuje řízení motorových vozidel osobami se zákazem řízení) připomíná, že ani zákon o pobytu cizinců neupravuje „nepobyt“ trestně vyhoštěných cizinců (pokud je takový „nepobyt“ cizinců v citovaném zákoně zmiňován jen zcela kuse, nejedná se o nějakou faktickou nepřímou novelu trestních předpisů či dokonce o agraciaci, jak se snaží dovozovat dovolatel). Státní zástupce usuzuje, že kusost úpravy patrně souvisí s předpokladem, že takové odsouzené osoby na území republiky vůbec pobývat nebudou. Podle §154 odst. 3 písm. a) je taková osoba osobou nežádoucí a eviduje se. Mezi nežádoucí osoby jsou ovšem řazeny i osoby bez soudem uloženého trestu zákazu pobytu. Zákonodárce v dalším textu citovaného zákona takové odsouzené od ostatních nežádoucích osob nerozlišuje a již tím dává najevo, že jejich statusem se nehodlá blíže zabývat. Státní zástupce má za to, že právě z tohoto důvodu nezmínil takové osoby ani v §87y zákona o pobytu cizinců. Kdyby se statusem osob odsouzených k vyhoštění zabývat chtěl, uvedl by, že do doby právní moci rozhodnutí o žádosti se výkon jim uloženého trestu vyhoštění ze zákona přerušuje. Nic takového však v citovaném ustanovení uvedeno není. Přerušení trestu vyhoštění je nadále možné jen postupem podle §350h tr. ř.
13. Z uvedeného důvodu státní zástupce uzavírá, že na postavení dovolatele a jemu uložený trest vyhoštění nemohl mít zákon o pobytu cizinců žádný vliv. V této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť soudy správně shledaly, že citované ustanovení zákona o pobytu cizinců nemohlo přerušit výkon trestu vyhoštění.
14. V ostatních částech dovolání se jedná o námitky proti skutkovému zjištění, že dovolatel si byl neoprávněnosti svého pobytu na našem území vědom. Takové námitky by se podle státního zástupce mohly stát dovolacím důvodem jen zcela výjimečně, pokud by dovolatel namítal a dovolací soud shledal existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním nebo existenci důkazů opominutých. Dovolatel z toho namítl pouze důkaz opominutý, když na str. 3 dovolání uvedl, že před oběma soudy „několikrát opakoval argument“, že samosoudkyně Okresního soudu v Prostějově u hlavního líčení konstatovala, že obviněný může pobývat v České republice do rozhodnutí správního orgánu a že měl být tedy proveden důkaz přehráním zvukového záznamu z tohoto jednání v roce 2012.
15. Podle judikatury Ústavního soudu je opomenutým důkazem důkaz, který byl účastníky navržen, nikoliv důkaz, který by se snad mohl pojit k některému z argumentů strany trestního řízení. Ze závěru protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2016 je patrno, že dovolatel (jakožto obviněný) uvedl po provedení všech důkazů, včetně předložení rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 11. 2012 k nahlédnutí: „nemám důkazní návrhy“. Již z tohoto důvodu je vyloučeno považovat tvrzený důkaz za opominutý, když v samotném těžišti dokazování nebyl tento, ani žádný jiný důkaz dovolatelem navržen.
16. K namítanému nedostatku subjektivní stránky státní zástupce poznamenal, že z odůvodnění zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 26. 11. 2012 je zcela zřejmé (str. 9-10), že důvodem ke zproštění dovolatele byla pouze a výhradně jen absence jeho subjektivní stránky, neboť podle závěru soudu byl dovolatel mylně přesvědčen, že na našem území beztrestně pobývat může. Právě tímto rozsudkem byl dovolatel podle hodnocení státního zástupce s konečnou platností ubezpečen, že jeho pobyt je ve skutečnosti nelegální a že od odsouzení jej v roce 2012 uchránilo pouze jeho mylné přesvědčení o legálnosti. Považuje proto za krajně nepravděpodobné, aby mu soudkyně uvedeného soudu u hlavního líčení sdělovala, že na území ČR pobývat může, když ve svém rozhodnutí vycházela z toho, že nemůže a že to pouze nevěděl. Takový omyl dovolatele je však již vyloučen v roce 2013, kdy byl jmenovaný po veškerém svém snažení všemi úřady ujištěn, že trest vyhoštění trvá a že jej musí vykonat pobytem mimo území ČR. Citovaný zprošťující rozsudek tak byl pouze posledním varováním a nemohl založit žádnou presumpci trvajícího omylu dovolatele. V této části tak bylo podle posouzení státního zástupce dovolání obviněného podáno z důvodů neodpovídajících uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu, neboť jí napadá jen učiněná skutková zjištění o svém zavinění.
17. Konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem odpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jedná se však o opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. K porušení zásad spravedlivého procesu pro opominuté důkazy nedošlo, neboť dovolatel ve věci žádný důkaz nenavrhl.
18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
26. Námitky obviněného je nutno hodnotit způsobem, jenž vymezil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce. Ten zcela správně rozlišil, které námitky obviněného mají hmotně právní povahu a jako takové z formálního hlediska vyhovují obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu, a které z nich naopak jsou svou povahou námitkami skutkovými, jež se obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu (ale rovněž i všem dalším ustanovením §265b tr. ř. upraveným důvodům dovolání) vymykají.
27. K námitkám skutkového charakteru nutno poznamenat, že tyto není Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zásadně oprávněn přezkoumávat, neboť s výjimkou tzv. extrémního nesouladu (jak na to ostatně poukázal i státní zástupce) je skutkovými zjištěními nalézacího, příp. odvolacího soudu, vázán a při posuzování důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci vady zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej soudy nižšího stupně popsaly v dovoláním napadených rozhodnutích (především v jejich výrokové části).
28. Námitky vůči právním závěrům soudů nižších stupňů stran prokázání subjektivní stránky žalovaného přečinu (tj. úmyslného zavinění obviněného) jsou skutkové povahy a jako takové by mohly být dovolacím soudem zvažovány jen v situaci, že by obviněný ve vztahu k jim předcházejícím závěrům skutkovým vznesl výhradu extrémního nesouladu s obsahem provedených důkazů a pokud by důvodnosti této námitky dovolací soud přisvědčil. Tak tomu však ve věci hodnocené není. Jak ve vztahu ke složce vědomostní, tak ke složce volní jsou učiněná skutková zjištění soudů obou stupňů dostačující, mající reálné ukotvení v obsahu důkazů, na něž soudy v odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly. Obviněný přitom toto jejich zhodnocení zásadním způsobem nenapadá (míněno ve smyslu námitek ohledně obsahové deformace důkazů, zjevné nelogičnosti jejich zhodnocení apod.), takže není důvodu do něj zasáhnout.
29. Z pohledu práva na spravedlivý proces sice obviněný namítá, že toto bylo porušeno přístupem soudů obou stupňů ve vztahu k jím učiněným důkazním návrhům, avšak k závěru o jím tvrzeném porušení tohoto práva, resp. práva na obhajobu, jak rovněž namítá, dospět nelze. Ve vztahu k postupu soudu nalézacího lze plně odkázat na vyjádření státního zástupce, neboť z obsahu spisu (konkrétně protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2016 na č. l. 143-145) neplyne, že by obviněný uplatnil důkazní návrh, o němž by měl nalézací soud procesním způsobem rozhodnout a k jehož neprovedení by měl své stanovisko vyložit v rámci odůvodnění svého rozsudku (§125 odst. 1 věta druhá tr. ř.). Po provedení dokazování v rozsahu, jenž z protokolu plyne, totiž obviněný k dotazu soudu uvedl, že nemá důkazní návrhy. Pokud jde o postup odvolacího soudu, ten o důkazních návrzích jednak procesním způsobem rozhodl (č. l. 166), jednak v odůvodnění svého usnesení (str. 5) vyložil, proč důkazní návrhy neakceptoval. Uplatněné návrhy považoval za nepotřebné pro své rozhodnutí, když dospěl k závěru, že důkazní řízení bylo provedeno v rozsahu dostatečném pro zjištění skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. (str. 3), a když usoudil, že navržené důkazy nemají dostatečný potenciál ke zvrácení zjištěného skutkového stavu věci ( „… v podstatě navrhované důkazy se vztahují k jiné trestní věci, k jinému období, než je nyní projednáváno“. ).
30. Dovolací soud sdílí názor soudů nižších stupňů, že jimi provedené důkazy jednoznačně tvrzenou mylnou představu obviněného o legálnosti jeho pobytu na území České republiky vyvracejí, neboť důvodně v tvrzeném přesvědčení nemohl setrvávat, přičemž nelze nezohlednit ani to, co na podporu takového závěru zdůraznil ve svém vyjádření státní zástupce. Pokud ten uzavřel, že soudy zjištěná fakta vylučují v daném směru trvající omyl dovolatele (ohledně legálnosti jeho pobytu a s ním spojené absence protiprávnosti jeho činu), pak takovému zhodnocení je nezbytné přisvědčit a toliko je doplnit konstatováním, že se za daného stavu nemůže uplatnit dosah §18 odst. 4 tr. zákoníku, jenž by trestní odpovědnost obviněného vyloučil. Podle citovaného ustanovení totiž úmyslně nejedná ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje protiprávnost.“ Soudy obou stupňů přesvědčivě vyložily, že taková neshoda vědomí obviněného s realitou ve skutečnosti dána nebyla a že tvrzení dovolatele je pouze formou jeho obhajoby, jež byla důkazním řízením spolehlivě vyvrácena. Při uvedených zjištěních není důvod o úmyslné povaze jeho jednání (a tím existenci subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným) pochybovat.
31. Ve shodě se státním zástupcem je nezbytné za námitku formálně naplňující uplatněný dovolací důvod označit tu výhradu, jíž obviněný brojí proti výkladu ustanovení §87y zákona o pobytu cizinců soudy nižších stupňů. Připomíná se, že obviněný absenci protiprávnosti svého činu shledává v tvrzení, že „[s]kutečnost, že mu v minulosti, v roce 1997, byl uložen dle dřívější účinné právní úpravy trest vyhoštění ´na doživotí´, nepředstavuje důvod, jenž by vyloučil novější účinek ´potvrzení o žádosti´spočívající v oprávnění cizinců v pobytu na území České republiky do okamžiku právní moci rozhodnutí o žádost o přiznání přechodného pobytu“ , resp. v tvrzení, že zvažovanou protiprávnost by mohla založit jen vykonatelná sankce správního charakteru (viz námitka, že „[u]stanovení §87y ZPC tento negativní účinek přiznává pouze pravomocnému rozhodnutí o správním vyhoštění“ ) .
32. K této části dovolací argumentace obviněného nezbývá než konstatovat, že se jí (jako součástí obhajoby a námitkou odvolací) již v dostatečném směru zaobíraly soudy obou stupňů a že se s ní vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem. Skutečností však zůstává, že obviněný (viz též str. 2 odůvodnění usnesení odvolacího soudu) jako odvolací námitku uplatnil tvrzení, že jeho odsouzení je důsledkem zapovězené analogie v neprospěch pachatele ( „… dovozuje, že ze zásady zákonnosti trestního práva a odvozeného zákazu užití analogie v neprospěch obviněného pak vyplývá, že nelze rozšířit negativní podmínky §87y citovaného zákona i na soudní rozhodnutí o vyhoštění, neboť by tím byla analogicky rozšiřována trestní odpovědnost.“ ) a že ve vztahu k ní se explicitně vyjádřené stanovisko soudu druhého stupně v odůvodnění jeho rozhodnutí nenachází. Nejvyšší soud proto považuje za potřebné dodat následující skutečnosti, jež svědčí o tom, že i při absenci konkrétní reakce na uvedenou odvolací námitku není rozhodnutí odvolacího soudu vadné a že tak není důvod k jeho zrušení.
33. Ustanovení §87y zákona č. 326/1999 Sb., ve znění do 14. 8. 2017 (tj. v podobě účinné i v době, kdy se podle zjištění soudů nižších stupňů obviněný dopustil výše specifikovaného přečinu), skutečně (na rozdíl od úpravy provedené zákonem č. 222/2017 Sb. s účinností od 15. 8. 2017, jež jeho znění doplnila o text: „o trestu vyhoštění“ ) oprávnění pobývat na území České republiky do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie odnímalo explicitně toliko osobě, stran níž nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění (nikoli tedy i osobě, jíž byl pravomocně uložen trest vyhoštění). Plyne to z jeho znění, podle něhož:
Rodinný příslušník občana Evropské unie, který sám není občanem Evropské unie a na území pobývá společně s občanem Evropské unie, je oprávněn pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o jeho žádosti; po tuto dobu se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti neplatí, pokud nabylo právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění, o ukončení přechodného pobytu nebo o zrušení trvalého pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, nebo se jedná o opakovaně podanou žádost, v níž nejsou uvedeny nové skutečnosti, které rodinný příslušník občana Evropské unie nemohl uplatnit v řízení o předchozí žádosti. Oprávnění pobývat na území do nabytí právní moci rozhodnutí o žádosti ministerstvo osvědčí vízovým štítkem vyznačovaným do cestovního dokladu podle jednotného formátu stanoveného přímo použitelným předpisem Evropské unie 51) , a to ve formě víza k pobytu nad 90 dnů s dobou platnosti odpovídající předpokládané délce řízení o žádosti; to neplatí, jde-li o cizince zařazeného do informačního systému smluvních států, kterému se vydá pouze potvrzení o oprávnění k pobytu. Platnost dokladu nebo potvrzení osvědčujícího oprávnění pobývat na území zaniká nabytím právní moci rozhodnutí o žádosti.
34. Z této skutečnosti však nelze dovozovat závěry, které předkládá obviněný ve svém dovolání.
35. Podstatou dovolání obviněného je tvrzení, že závěr o jeho trestní odpovědnosti učinily soudy nižších stupňů skrze nepřípustné užití analogie k jeho tíži ( per analogiam iuris in malam partem ), a to analogickým užitím §87y zákona č. 326/1999 Sb., při řešení otázky protiprávnosti jeho činu. Byť v tomto směru dovolatel explicitně nevyjadřuje, že vadnost právního posouzení věci shledává v přijetí nesprávného závěru o protiprávnosti jeho činu soudy, rozborem jeho dovolacích námitek ( „…je přesvědčen, že jeho pobývání v České republice je legální, v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb.,… a proto nemohl svým jednáním porušit žádné ustanovení TZ a spáchat trestný čin…“ ) je třeba k takovému posouzení jejich obsahového významu dospět.
36. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku [t]restným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Ve smyslu této zákonné definice ustanovení §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za trestné (a tím i protiprávní) prohlašuje jednání spočívající v tom, že pachatel maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že zdržuje se na území České republiky, ačkoli mu byl uložen trest vyhoštění nebo bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění.
37. Z uvedené citace je zřejmé, že zákon trestným shledává pobyt cizince na území republiky za situace, kdy existuje pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, jehož smyslem je zabránění dalšímu pobytu v něm konkrétně označené osoby na území státu, bez ohledu na to, zdali sankce mu takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci uložená je důsledkem jeho trestní či správní odpovědnosti. Protiprávní povahu má pobyt takové osoby na území republiky, ať již je takto (setrváním či navrácením na území republiky) porušovaný zákaz výskytu daného jedince na území státu výrazem dřívějšího postihu trestního (právním následkem zjištěné trestní odpovědnosti - trestem), či správního (sankcí správní).
38. Námitce dovolatele, že jeho pobyt na územní státu byl legální (proto, že účinky „dnes již neexistujícího ´neomezeného´ trestu vyhoštění jsou… zhojeny současným stavem“, resp. že „dle dřívější účinné právní úpravy trest vyhoštění ´na doživotí´ nepředstavuje důvod, jenž by vyloučil nový účinek ´potvrzení o žádost´“ , projevující se tím, že se jeho pobyt na území považuje za pobyt přechodný) a pokud soudy dospěly k závěru opačnému, pak jen v důsledku nepřípustného rozšíření podmínek trestnosti cestou zapovězené analogie k tíži dovolatele, nelze.
39. S obviněným by bylo lze souhlasit v jednom, a to v té části námitky, že by se příčilo zásadě zákonnosti (zásadě obecné), mající svůj základ v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, resp. zásadě zákazu analogie trestního zákona k tíži pachatele (zásadě specifické), pokud by jeho vina spočívala na analogickém užití zákona jiného právního odvětví – analogii práva ( analogia iuris in malam partem ). K takovému závěru ovšem dojít nelze.
40. Podstatou analogie je vyplňování mezer v právu, neboť spočívá v užití právní normy na skutkový děj, resp. skutkový stav věci, jehož se taková norma přímo nedotýká. Pro podobnost případu posuzovaného s tím, jenž je právní normou přímo regulován, se při analogii použije této normy, jež případ posuzovaný přímo nereguluje (blíže např. Gerloch, A. Teorie práva, 2. rozšířené vydání, 2001, str. 125 a násl. nebo Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 38).
41. Jak již uvedeno výše, obsahovým jádrem námitky obviněného je popření znaku protiprávnosti jeho činu, neboť svůj pobyt na území republiky pokládá (nejen z hlediska subjektivního opřeného o jeho představy a hodnocení) za legální, tedy v souladu s právem. Přitom protiprávnost je v trestním právu (viz i výklad trestně právní nauky – např. Kratochvíl, opus cit. výše, str. 214) pojímána jako rozpor činu pachatele s právem z pohledu celého právního řádu (trestným činem může být pouze jednání právním řádem zakázané a nedovolené) a jako taková zahrnuje rozpor jeho činu s mimotrestními normami obsaženými v právních předpisech.
42. Pokud tedy základní předpoklad trestní odpovědnosti, tj. protiprávnost zmiňovanou v §13 odst. 1 tr. zákoníku, je nutno řešit s oporou o znění mimotrestních předpisů, je třeba si v situaci namítané obviněným položit otázku, zda v jím vyložených souvislostech možno hovořit o analogické aplikaci mimotrestní normy v souvislosti s řešením otázky jeho viny. Podle názoru dovolacího soudu tomu tak není. Jde totiž o oblast, kterou trestní zákoník ponechává k úpravě jiným zákonům (netrestní povahy). Není zde proto ona mezera v zákoně (míněno trestním zákoně), již by bylo třeba cestou analogického užití jiného, tj. mimotrestního zákona vyplnit. Za daného stavu je třeba dovodit, že ze strany soudů nižších stupňů – při posouzení otázky protiprávnosti činu, coby základu následné trestnosti stanovené trestním zákoníkem – nedošlo k nedovolené analogii v neprospěch obviněného, ale k dovolenému extenzivnímu výkladu dané mimotrestní normy, jenž zásadě zákonnosti vyhovuje, neboť podstata právní regulace v normě obsažená i při tomto výkladu ještě zůstává zachována. Soudy učinily závěr o nelegálnosti (protiprávnosti) pobytu dovolatele na území republiky na základě argumentace spočívající v tom, že by proti smyslu ustanovení §87y zákona o pobytu cizinců byl takový výklad a následná aplikace normy, jež by nelegálním shledávala pobyt jedince, jemuž bylo pravomocným rozhodnutím uloženo správní vyhoštění, a naopak legálním (v souladu s právem) by shledávala pobyt u osoby, jíž byl pravomocně uložen trest vyhoštění. Zde je nutno dovodit, že jde o interpretaci správní normy (a od ní se odvíjející aplikace normy trestní), jež spočívá na logickém výkladu (závěr dovozený skrze argumentum a fortiori v podobě a minore ad maius) . Je-li totiž protiprávním pobyt cizince, jemuž byla uložena sankce (správní vyhoštění) za delikt nižší společenské škodlivosti (za správní delikt), pak za užití uvedeného argumentu musí být tím spíše shledán protiprávním i pobyt toho, komu byl pravomocně uložen trest vyhoštění jakožto právní následek odpovědnosti za delikt vyšší společenské škodlivosti (za čin soudně trestný).
43. Nejvyšší soud proto nesdílí hodnocení dovolatele, že postupem soudů nižších stupňů došlo k nepřípustnému rozšíření podmínek jeho trestní odpovědnosti cestou zakázané analogie k tíži pachatele. Proto i tuto námitku, hodnocenou jako obsahově splňující uplatněný dovolací důvod, pokládá za zjevně neopodstatněnou.
44. Protože námitky hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými, rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
45. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu