ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.18.2017.1
sp. zn. 6 Tz 18/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. července 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. B. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., v neprospěch obviněného J. B.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn.
T -70/53 se zrušuje . Zrušují se také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se zastavuje trestní stíhání obviněného J. B., naposledy bytem V. O. ..., okres S., Slovenská republika, zemřelého dne 23. 9. 2000, spočívající v tom, že dne 10. 8. 1953 nastoupil na 21 denní vojenské cvičení a téhož dne po presentaci odepřel převzít zbraň a odvolával se na to, že je příslušníkem sekty Svědků Jehovových, které bylo rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53, kvalifikováno jako trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. (dále jen trestního zákona z roku 1950).
Odůvodnění:
1) Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn.
T - 70/53, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona (dále jen tr. zák.) a byl podle §270 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §24 a §25 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §68 odst. 1 písm. a) tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost k náhradě nákladů trestního řízení zálohovaných státem.
2) Podle zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně spáchal obviněný uvedený trestný čin tím, že dne 10. 8. 1953 nastoupil na 21 denní vojenské cvičení a téhož dne po presentaci odepřel převzít zbraň a odvolával se na to, že je příslušníkem sekty Svědků Jehovových (odvolával se na své náboženské přesvědčení). Rozsudek se stal pravomocným dnem vyhlášení.
3) Ministr spravedlnosti podal ve prospěch obviněného u Nejvyššího soudu dne 15. 5. 2017 stížnost pro porušení zákona, ve které vytkl shora uvedenému rozsudku nesprávnost výroku o vině. Poukázal na to, obviněný byl odsouzen za to, že uplatnil právo na svobodu svědomí, které i v té době bylo garantováno §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z 9. května 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), přičemž dále došlo k porušení §2 odst. 3 zák. č. 87/1950 Sb. trestního řádu, podle kterého bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech. Dále ve stížnosti pro porušení zákona poukázal na to, že obviněný byl ještě před tímto rozhodnutím odsouzen podle §146 písm. c) vojenského tr. zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., a to rozsudkem Krajského vojenského soudu Košice ze dne 25. 4. 1950, sp. zn. Ktr 275/50. Ministr spravedlnosti závěrem podané stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že napadeným rozsudkem byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 a §89 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí a aby dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., spočívající v tom, že dne 10. 8. 1953 nastoupil na 21 denní vojenské cvičení a téhož dne po presentaci odepřel převzít zbraň a odvolával se na to, že je příslušníkem sekty Svědků Jehovových zastavil, neboť trestní stíhání je nepřípustné.
4) Obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller se plně ztotožnil se závěry ministra spravedlnosti. Poukázal na to, že v předmětné trestní věci se jednalo o obdobné jednání, pro které byl obviněný již dříve odsouzen. S ohledem na toto zjištění se ztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, načež dodal, že jsou dostatečné podklady k tomu, aby Nejvyšší soud mohl postupovat podle §271 odst. 1 tr. ř. a obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil, jak činí některé senáty Nejvyššího soudu nebo trestní stíhání obviněného podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit.
5) Intervenující státní zástupce se plně ztotožnil s obsahem přednesené stížnosti pro porušení zákona a závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud této vyhověl, vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon, napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí obsahově navazující zrušil a sám rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř. tak, že trestní stíhání obviněného zastaví.
6) Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že zákon byl porušen.
7) S ohledem na omezené množství listin, které měl Nejvyšší soud k dispozici (pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP - 47 ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53), mohl tento z rozsudku, který byl napaden stížností pro porušení zákona konstatovat, že obviněný dne 10. 8. 1953 nastoupil na 21 denní vojenské cvičení a téhož dne po presentaci odepřel převzít zbraň a odvolával se na to, že je příslušníkem sekty Svědků Jehovových. Z předmětného rozsudku rovněž vyplynulo, že „obviněný se ke svému jednání doznal a prohlásil, že tak učinil z náboženských důvodů. Dále si Nejvyšší soud opatřil rozsudek Krajského vojenského soudu v Košicích ze dne 25. 4. 1950, sp. zn. Ktr-275/50-I., ze kterého zjistil, že tímto rozsudkem byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §§145, 146:c, 149 v. tr. z., spočívajícím v tom, že v „době od 5. 10. 1949 do 9. 2. 1950 soustavně kategoricky odmítal provést rozkazy svých nadřízených, aby převzal služební zbraň a výstroj a vykonával se zbraní výcvik, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“, za což byl odsouzen podle §§149:I, 92, 125 v. tr. z. do vězení v trvání sedmi měsíců zostřeného žaláře za každých čtrnáct dní trestu jedním tvrdým lůžkem a samovazbou po dobu sedmi dnů na konci trestu.
8) Nejvyšší soud v souvislosti s předmětnou trestní věcí poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“. Dále je nutno přiměřeně odkázat na právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho nálezu ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 4 Tz 14/2006).
9) Po přezkoumání napadeného rozhodnutí s ohledem na závěry plynoucí ze shora uvedených rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně postupoval v rozporu se zákonem, když svým rozsudkem ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T – 70/53, uznal obviněného vinným trestným činem podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. přesto, že pro jednání, které bylo rozsudkem Krajského vojenského soudu v Košicích ze dne 25. 4. 1950, sp. zn. Ktr-275/50-I., byl uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §§145, 146:c, 149 v. tr. z., spočívající v tom, že v „době od 5. 10. 1949 do 9. 2. 1950 soustavně kategoricky odmítal provést rozkazy svých nadřízených, aby převzal služební zbraň a výstroj a vykonával se zbraní výcvik, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení“, a odsouzen, neboť trestní stíhání bylo nepřípustné. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný byl již pro stejný skutek odsouzen rozsudkem Krajského vojenského soudu v Košicích ze dne 25. 4. 1950, sp. zn. Ktr-275/50-I., byla v případě odsouzení rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53, porušena zásada ne bis in idem, tedy že nikdo nemůže být dvakrát postižen pro týž skutek.
10) S ohledem na shora zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1953, sp. zn. T - 70/53 byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil, jakož i zrušil všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Při splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl ve věci sám a trestní stíhání obviněného zastavil, neboť dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu a nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu