ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.23.2017.1
sp. zn. 6 Tz 23/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Ivo Kouřila stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného F. B. , proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, byl porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovením §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů, a to v neprospěch obviněného F. B.
Usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, se zrušuje . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 152/91.
Podle §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušuje rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, v celém rozsahu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., se zrušují také další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, byl obviněný F. B. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenský trestní zákon o zločinech a přečinech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vojenský trestní zákon), kterého se měl dopustit tím, že „po nástupu základní vojenské služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru 6981 – Brno neuposlechl rozkazu velitele setniny, aby převzal služební pušku a cvičil s ní, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne“ . Za tento trestný čin byl podle §149 vojenského trestního zákona za použití §92 a §125 vojenského trestního zákona odsouzen k nepodmíněnému trestu žaláře v trvání dvanácti měsíců, zostřenému jedenkrát měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu.
2. Obviněný svým podnětem ze dne 7. 10. 1991, adresovaným bývalému Vojenskému obvodovému soudu v Brně, požádal o soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon o soudní rehabilitaci“).
3. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, pravomocným téhož dne, byl rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci, zrušen ve výroku o trestu, a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci rovněž všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, přičemž výrok o vině trestným činem podle §145, §146 písm. c) a §149 zákona č. 19/1855 ř. z., vojenského trestního zákona, zůstal nedotčen.
4. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně následně rozhodl usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960, přičemž podle čl. V (s odkazem na část II) a čl. III tohoto rozhodnutí bylo trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek v souladu s §223 odst. 1 tr. ř. a §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastaveno. V návaznosti na toto usnesení učinil obviněný prohlášení podle §15 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, na jehož základě se v řízení pokračovalo.
5. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 152/91, bylo rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, zločinem porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, bylo podle §227 tr. ř. upuštěno od potrestání obviněného.
II.
6. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného s tím, že zákon byl podle jeho názoru porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona.
7. V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti s poukazem na dikci příslušných ustanovení zákona o soudní rehabilitaci a vojenského trestního zákona konstatoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně se předmětnými ustanoveními neřídil, jelikož rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o vině, i když smyslem zákona o soudní rehabilitaci je a bylo právně i morálně rehabilitovat ty, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
8. K porušení zákona došlo podle jeho názoru tím, že rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, byl zrušen pouze ve výroku o trestu podle §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci a bez nápravy byl ponechán v platnosti výrok o vině z důvodu, že bývalý Krajský vojenský soud v Brně provedl dokazování v potřebném rozsahu a správně zjistil skutkový stav. S tímto odůvodněním sice ministr spravedlnosti souhlasil, rehabilitačnímu senátu nicméně vytkl, že se plně spolehl na právní hodnocení provedené v roce 1949 a obhajobu obviněného nehodnotil v kontextu ústavně zaručených osobnostních práv, ač bylo jeho povinností provést ústavně konformní výklad i starších trestněprávních norem a zajistit účel rehabilitačního řízení ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci. Namítl rovněž, že ústavně garantovaná práva obviněného byla v rozporu s účelem rehabilitačního řízení ignorována i postupem rehabilitačního senátu podle §227 tr. ř.
9. Ministr spravedlnosti dále akcentoval, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně náležitě nezvážil, že obviněný svým jednáním uplatnil toliko právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jelikož pokud by tak učinil, shledal by, že souzený skutek není trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Uvedené základní právo podle jeho názoru nelze zaměňovat s právem na svobodu víry, či se svobodou náboženskou, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, podle něhož nemůže být výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, proveden bez ohledu na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky, a tedy jen takto hodnotově diskontinuálně lze chápat kontinuitu se „starým právem“, jehož aplikace je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí patří ve světle citovaného nálezu mezi tzv. absolutní základní práva, jež nelze omezit obyčejným zákonem a takový charakter základního práva nemůže změnit ani skutečnost, že ústavní zákon č. 150/1948 Sb., svobodu svědomí deklarovanou v jeho §15 odst. 1 negoval tím, že tato nemohla být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon.
10. Vzhledem k průběhu přezkumného rehabilitačního řízení dospěl k názoru, že Nejvyšší soud by měl sám rozhodnout o návrhu na rehabilitaci a zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, v celém jeho rozsahu, jakož i další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, jelikož skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., k čemuž příkladmo poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. 7 Tz 19/2014. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, vyjádřil svůj názor, že by bylo vhodné, aby Nejvyšší soud rozhodl sám též o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., poněvadž v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, načež příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001.
11. Z uvedených důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud
- podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona,
- podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a zrušil rovněž další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 152/91,
- dále postupoval podle ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. a podle §14 odst. 1 písm. d) zákona
o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, v celém jeho rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušil zároveň všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
- a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „po nástupu základní vojenské služby dne 1. 10. 1949 u vojenského útvaru 6981 – Brno neuposlechl rozkazu velitele setniny, aby převzal služební pušku a cvičil s ní, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne“ , ve kterém byl rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, shledán zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
12. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. S obsahem podaného mimořádného opravného prostředku se plně ztotožnil, když zde popsaný skutkový děj i jeho hodnocení označil za správné. S poukazem na závěry Ústavního soudu, jež učinil v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 671/01 a sp. zn. II. ÚS 674/01 uvedl, že byť se tyto týkaly svědků Jehovových, lze je aplikovat i na případy lidí jiného vyznání, neboť v dané věci jde o svobodu svědomí a náboženského vyznání všeobecně. V zásadě souhlasil též s návrhy ministra spravedlnosti. K těmto nicméně poznamenal, že praxe jednotlivých senátů Nejvyššího soudu se rozchází, přičemž v jejímž rámci dochází ke třem variantám, a to k případům, kdy je zrušeno vadné rehabilitační usnesení a soudu prvního stupně je nařízeno provést celé přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění, dále k případům, kdy je zrušen i původní odsuzující rozsudek a soudu prvního stupně je nařízeno projednat původní obžalobu, nebo k případům, kdy Nejvyšší soud po zrušení rehabilitačních rozhodnutí i původního rozsudku sám obžalovaného zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. V návaznosti na to uzavřel, že z hlediska obviněných je to v podstatě jedno, neboť třemi různými cestami se dochází ke stejnému cíli.
13. Intervenující státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s podanou stížností pro porušení zákona v zásadě ztotožnil. Pouze k bodu 3 a 4 závěrečného petitu dodal, že jelikož stížnost pro porušení zákona nebyla podána proti rozhodnutí, které předcházelo rehabilitačnímu rozhodnutí, nemůže být toto předcházející rozhodnutí zrušeno. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc místně příslušnému soudu k dalšímu rozhodnutí.
III.
14. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
15. Základním pochybením bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně bylo to, že si neujasnil účel rehabilitace a z toho vyplývající rozsah, v němž bylo třeba zrušit rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně. V důsledku toho bývalý Vojenský obvodový soud v Brně chybně omezil rehabilitaci v dané věci jen na otázku trestu. Jeho závěr uvedený v odůvodnění napadeného usnesení, totiž že výrok o vině obviněného je správný, rozhodně nemůže obstát v konfrontaci s ustanovením §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
16. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
17. V souladu s §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
18. Zjistí-li soud v přezkumném řízení na základě §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
19. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
20. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
21. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, vyplývá, že obviněný dne 1. 10. 1949 po nástupu základní vojenské služby u vojenského útvaru 6981 – Brno neuposlechl rozkazu velitele setniny, aby převzal služební pušku a cvičil s ní. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí se podává, že obviněný se k souzenému jednání v plném rozsahu doznal a na svou obhajobu uvedl, že jeho náboženské přesvědčení adventisty sedmého dne mu nedovoluje uposlechnout rozkazů k cvičení ve zbrani, třebaže si je vědom toho, že jde o důležitý služební rozkaz. K tomu se bývalý Krajský vojenský soud v Brně vyjádřil tak, že náboženské přesvědčení nemůže obviněného nikterak exkulpovat, jelikož branná povinnost je všeobecnou, a proto je každý vojín povinen podrobit se předepsanému mírovému výcviku se zbraní, neboť ani Ústava, ani branný zákon nezná v tomto směru žádné výjimky. Nad rámec toho poznamenal, že výcvik se zbraní není v rozporu s učením adventistů sedmého dne a že žalovaný dospěl ke svému přesvědčení krátce před jeho odvedením.
22. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svým usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, potvrdil závěry bývalého Krajského vojenského soudu v Brně o vině obviněného ze spáchání zločinu porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, jelikož tento výrok rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, ponechal v platnosti. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj postup odůvodnil s tím, že bylo nepochybně prokázáno, že obviněný dne 1. 10. 1949 nastoupil vojenskou základní službu, kterou odmítl vykonávat z důvodu svého náboženského přesvědčení, k čemuž se u hlavního líčení plně doznal, takže bývalému Krajskému vojenskému soudu v Brně nelze z hlediska správného skutkového zjištění ani právního posouzení spáchaného skutku nic vytknout, neboť jeho rozhodnutí bylo učiněno v souladu s tehdy platným zákonem za dodržení všech procesních ustanovení trestního řádu.
23. Shora citované rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně je třeba označit za nesprávné, neboť nerespektovalo principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž tento soud (jakož i bývalý Krajský vojenský soud v Brně) vycházel, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím převzít přidělenou služební pušku a cvičit s ní, poněvadž mu v tom bránilo jeho vyznání. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy České republiky.
24. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“
25. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
26. Citované závěry Ústavního soudu je nutné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu se zbraní z důvodu svého vyznání a takové jednání bylo reálním projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou České republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
27. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v provedeném rehabilitačním řízení nicméně výše uvedené závěry nerespektoval, když usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/49, toliko ve výroku o trestu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť správně neaplikoval §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí a náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Pokud tak neučinil a omezil se v napadeném usnesení jen na zrušení výroku o trestu, porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci ve vztahu k ustanovením §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona v neprospěch obviněného.
28. Nejvyšší soud proto vyslovil zjištěné porušení zákona, zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad (zejména usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 1 Rtv 152/91, a rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 13. 2. 1992, sp. zn. 1 Rtv 152/91). Nejvyšší soud sám o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci meritorně rozhodl tak, že podle §14 odst. 1 písm. d) zákona o soudní rehabilitaci zrušil rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 373/492, v celém rozsahu a podle §14 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která zrušením tohoto rozsudku pozbyla podkladu.
29. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl o zproštění obviněného, jak navrhl ministr spravedlnosti. Stížnost pro porušení zákona byla podána proti rozhodnutí, které učinil bývalý Vojenský obvodový soud v Brně v rehabilitačním řízení na podkladě návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Po zrušení tohoto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodnout opět jen o návrhu obviněného na soudní rehabilitaci. Rámec rehabilitačního řízení navrhované rozhodnutí o zproštění překračuje v tom smyslu, že je výsledkem řízení konaného na podkladě původní obžaloby.
30. Odkaz ministra spravedlnosti na to, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zprošťujícím výrokem v minulosti rozhodl rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 11 Tz 28/2001, je nepřiléhavý. Citovaným rozsudkem Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, která byla podána proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 1958, sp. zn. T 287/58, jímž byl jiný obviněný uznán vinným a odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Nejvyšší soud poté, co vyslovil porušení zákona a zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Ostravě i další obsahově navazující rozhodnutí, v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby. K tomu, aby Nejvyšší soud mohl přikročit ke zproštění, byl dán podklad tím, že stížnost pro porušení zákona byla podána v původní trestní věci proti odsuzujícímu rozsudku, a nikoli – jak se stalo v nyní projednávané věci obviněného F. B. – proti pozdějšímu rozhodnutí učiněnému v rehabilitačním řízení. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je ovládáno zásadou, že v rámci postupu podle §271 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud svým novým rozhodnutím nahrazuje rozhodnutí, které bylo stížností pro porušení zákona napadeno a které bylo z tohoto podnětu zrušeno. Rozhodnutím, které bylo napadeno stížností pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněného F. B., nebyl původní rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Brně, a proto Nejvyššímu soudu nepřísluší rozhodnout o zproštění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 7 Tz 37/2016).
31. Se zřetelem k uvedenému a s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci Nejvyšší soud přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě obžaloby, jež byla na obviněného podána pro zločin porušení subordinace podle §145, §146 písm. c) a §149 vojenského trestního zákona, a o této obžalobě meritorně rozhodne, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2017
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu