ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.44.2017.1
sp. zn. 6 Tz 44/2017-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 19. července 2017 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného L. C., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného L. C.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
L. C.,
nar. ...... v D. P., Slovenská republika, zemř. ...... v O.,
s e z p r o š ť u j e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 14. 11. 1953 u svého útvaru v T. odmítl převzít přidělenou mu zbraň a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův,
ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54 shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.),
neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54 , který nabyl právní moci dnem 28. 1. 1954, byl zemřelý L. C. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 14. 11. 1953 u svého útvaru v T. odmítl převzíti přidělenou mu zbraň a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, že je Svědek Jehovův.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §270 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti označenému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. Ve svém mimořádném opravném prostředku [s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu – §1 odst. 1, §2 odst. 3 a §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona a §1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci] zaujal názor, že se Nižší vojenský soud v Brně předestřenými ustanoveními příslušných právních úprav neřídil. Podle jeho názoru bylo v dané věci při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v posuzovaném případě, kdy byl obviněný odsouzen v podstatě pro své náboženské přesvědčení. Navíc připomenul, že rozhodnutím bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že tento uplatnil právo na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května 1948. Obviněný tak neměl možnost dostát svým povinnostem, které mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Jeho jednání tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, tedy nebylo trestným činem pro absenci imanentního znaku – protiprávnosti. V daném případě je jednoznačné, že na obviněného bylo působeno ze strany Vojenské správy natolik, že odvolal svoje stanovisko spočívající z hlediska svého náboženského přesvědčení a víry v nemožnosti vykonávat vojenskou službu a převzít přidělenou zbraň, neboť jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, obviněný změnil svůj „záporný postoj k vojenské službě“ a souhlasil s výkonem vojenské služby. Proto mu byl ukládán trest odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby, který byl podmíněně odložen na přiměřenou zkušební dobu, neboť tímto výrazem stanoveného druhu a výměry trestu byl obviněný hodnocen pro změnu svého náboženského postoje k plnění vojenské služby.
5. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 87/1950 Sb., a postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro označený skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
6. Obviněný se k podané stížnosti pro porušení zákona vyjádřil prostřednictvím svého obhájce, který jak v písemném podání ze dne 6. 7. 2016, tak v ústním přednesu u veřejného zasedání navrhl vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona, s níž se z hlediska její argumentace zcela ztotožnil.
7. Shodné stanovisko vyjádřil při veřejném zasedání i intervenující státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného .
9. Při formulaci tohoto závěru vyšel Nejvyšší soud z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje .
10. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. zák. č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
11. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
12. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
13. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělá listinu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.
14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54 se podává, že obviněný dne 10. 10. 1953 nastoupil základní vojenskou službu a dne 14. 11. 1953 u svého útvaru v T. prohlásil, že nepřevezme přidělenou zbraň, přičemž svoje záporné stanovisko odůvodnil tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Při vyšetřování uvedl, že ze stejného důvodu nesloží ani vojenskou přísahu. Po přeložení obviněného k útvaru do Rajhradu u Brna zbraň převzal a složil i vojenskou přísahu přičemž „ svůj postoj k vojenské službě změnil a svědomitě začal plnit všechny úkoly, které byly na něj kladeny “. Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného (jenž se podle jeho odůvodnění plně doznal a dodal, že si je vědom trestnosti svého jednání) uvedl, že si byl a je vědom trestnosti svého jednání. Nižší vojenský soud argumentoval v tom směru, že „tato jeho obhajoba jej však nemůže zbaviti viny, protože svoboda náboženského přesvědčení, na niž se obviněný odvolává, je zaručena ústavou jen potud, pokud to není v rozporu s plněním občanských povinností. Tato skutečnost – odvolávání se na náboženské přesvědčení může býti vzata v úvahu pouze jako vysvětlení pohnutky k jednání. Obviněný si byl vědom, jak sám doznal, že jeho jednání odporuje zákonu. Na posouzení viny nemá vliv ani to, že obviněný od svého záporného postoje k vojenské službě upustil a tato okolnost může a musí býti vzata v úvahu při výměře trestu jako okolnost polehčující, která jasně prokazuje, že obviněný pochopil, že jeho jednání je nesprávné a dokázal, že má snahu po vlastní nápravě. Tím, že odmítl převzít zbraň a konati vojenskou základní službu, naplnil obviněný svým jednáním skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu po všech stránkách.“
15. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti respektující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud v Brně) odmítl převzít přidělenou zbraň a konat základní vojenskou službu, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy České republiky z roku 1948. Na tomto závěru nic nemění ani to, že obviněný pod tlakem Vojenské správy své stanovisko odvolal.
16. Z uvedeného zjevně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona.
17. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01, i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit základní vojenské službě a převzít přidělenou zbraň z důvodu svého náboženského přesvědčení (jako Svědek Jehovův), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května z roku 1948. Přestože tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že se odmítl podrobit vojenskému výcviku, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona.
18. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“
19. Nad rámec uvedeného se připomíná, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
20. Pokud obviněný odmítl konat základní vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou České republiky z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
21. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý nižší vojenský soud v Brně obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý nižší vojenský soud v Brně pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci – slovy bývalého nižšího vojenského soudu v Brně jako vysvětlení pohnutky jednání – obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem v Brně nepopřel a o jejichž správnosti nevznikají pochybnosti) je zjevné, že odmítl konání základní vojenské služby pro jeho příslušnost ke Svědkům Jehovovým a až pod tlakem Vojenské správy svoje stanovisko odvolal, přičemž tak učinil pouze z důvodu, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, aby se vyhnul uložení nepodmíněného trestu.
22. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ke kterým dospěly ve výše citovaných rozhodnutích (bod 17 tohoto rozsudku) je zřejmé, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona o trestním řízení soudním ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, v neprospěch obviněného zemřelého L. C.
23. Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 28. 1. 1954, sp. zn. T 7/54 a současně všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. července 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu