ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.73.2017.1
sp. zn. 6 Tz 73/2017-24
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2017 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Veselého a soudců JUDr. Ivo Kouřila a JUDr. Josefa Mazáka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. V. , proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp.zn. Vto-268/52, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, byl v neprospěch obviněného M. V. p o r u š e n z á k o n v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon.
Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, jakož i usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, se zrušují . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný M. V. , se z p r o š ť u j e podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ dne 6. 9. 1952 u svého útvaru odmítl vykonati vojenskou přísahu a nadále plniti uložené mu povinnosti a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, že je vyznavačem výry Adventistů 7. dne“, ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, shledán trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „trestní zákon“), kterého se měl dopustit tím, že „dne 6. 9. 1952 u svého útvaru odmítl vykonati vojenskou přísahu a nadále plniti uložené mu povinnosti a odvolával se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, že je vyznavačem výry Adventistů 7. dne“ . Za tento trestný byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, do kterého mu byla podle §23 trestního zákona započtena vazba od 8. 9. 1952.
2. Usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, bylo odvolání obviněného zamítnuto a podle §23 trestního zákona byla do trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně započtena vazba od 21. 11. 1952 do 12. 12. 1952. Následně bylo usnesením bývalého nižšího vojenského prokurátora v Brně PSP-47 ze dne 27. 5. 1953, sp. zn. Np-71/52, rozhodnuto o účasti obviněného na rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1953 o amnestii a podle čl. II. tohoto rozhodnutí mu byl prominut trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
3. Obviněný ani jeho pozůstalí nepožádali o provedení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1991 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na přezkum ve věci nepodal ani příslušný prokurátor.
II.
4. Proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
5. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona s poukazem na výše citovaný rozsudek a doložku v jeho závěru, kdy soud druhého stupně neshledal odvolání obviněného důvodným a v plném rozsahu tak přisvědčil argumentaci nalézacího soudu, konstatoval porušení zákona v neprospěch zemřelého obviněného, a to v čl. 15 odst. 1 zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky a §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Poté uvedl, že v dané věci bylo při přezkumném řízení vycházeno z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo v této věci, kdy obviněný byl odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Dále podotkl, že v době rozhodování bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 nebylo zohledněno, že jmenovaný uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené tehdejší Ústavou 9. května 1948, které nelze zaměňovat se svobodou náboženskou, zejména pokud motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. V návaznosti na to poznamenal, že jednání obviněného bylo jeho osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, k čemuž s poukazem na odůvodnění napadeného rozsudku připomněl, že obviněný se ke svému jednání doznal a uvedl, že byl ve víře vychováván svým otcem a že si je vědom trestních následků svého jednání. Za podstatné označil i to, že obviněný neměl v rozhodné době zákonnou možnost vojenskou službu odmítnout a zvolit alternativní službu beze zbraně, takže nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým svědomím. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97 namítl, že jednání obviněného nelze považovat za trestný čin, neboť v případě takového – právně dovoleného – jednání absentuje protiprávnost jakožto obligatorní znak trestného činu. Uzavřel proto, že odsuzujícím rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 byl porušen zákon v neprospěch obviněného, takže je namístě napravit nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, jakož i jeho pozůstalým. Zároveň poznamenal, že s přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy byl skutkový stav v napadeném rozhodnutí spolehlivě zjištěn, jakož i k úmrtí obviněného a dalším okolnostem doplňování dokazování nepřipadá v úvahu, tudíž je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud sám rozhodl i o zproštění obviněného obžaloby.
6. S ohledem na výše uvedené ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, včetně usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a za použití §226 písm. b) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
7. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obhájce zemřelého obviněného, JUDr. Lubomír Müller. Podanou stížnost pro porušení zákona shledal důvodnou s tím, že napadený rozsudek je v přímém protikladu s právním názorem, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách (např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. II. ÚS 674/01). K tomu uvedl, že ve všech poukázaných případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990 a že na všechny uvedené nálezy navazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (např. v rozsudku sp. zn. 15 Tz 67/2003). Poznamenal, že citované nálezy se sice týkají svědků Jehovových, ale jejich právní závěry se týkají všeobecně svobody svědomí a náboženského vyznání, takže jsou (včetně navazujících rozsudků Nejvyššího soudu) plně aplikovatelné i na případ obviněného. Dále vyjádřil svůj souhlas s návrhy ministra spravedlnosti, k čemuž dodal, že stížnost pro porušení zákona směřuje proti původnímu rozsudku z roku 1952, takže po jeho zrušení není třeba opakovat rehabilitační řízení, nýbrž lze rovnou rozhodnout o původní obžalobě. Ve veřejném zasedání pak navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve spojení s napadeným usnesením zrušil a aby zemřelého obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
8. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve veřejném zasedání s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožnila a včetně závěrečného návrhu na ni plně odkázala.
III.
9. Nejvyšší soud na základě §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, načež shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
10. Nejvyšší soud přitom vycházel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala svobodu svědomí na úrovni ústavního zákona č. 150/1948 Sb., neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že svoboda svědomí se zaručuje. Zdůrazňuje ovšem, že při výkladu těchto norem postupoval způsobem níže rozvedeným (viz zejména bod 17. a 18.).
11. Základní požadavky na postup trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, podle něhož bylo účelem zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni . Podle §2 odst. 3 předmětného zákona pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
12. Ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1950 Sb., trestního zákona, na jehož základě bylo jednání obviněného kvalifikováno jako trestné, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
13. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
14. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
15. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu se zjištěným stavem věci. Z obsahu rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, se podává, že poté, co byl obviněný v září 1952 povolán na cvičení ve zbrani, dne 6. 9. 1952 odmítl vykonat vojenskou přísahu s tím, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, že je vyznavačem víry Adventistů 7. dne a že nemůže plnit žádné povinnosti související s plněním branné povinnosti, přičemž na svém odmítavém stanovisku setrval i přesto, že mu nesprávnost jeho počínání byla vysvětlována jeho představenými a přesto, že byl poučován a upozorňován na trestní následky svého jednání. Na svém stanovisku setrval i u hlavního líčení, kdy prohlásil, že si je vědom svého jednání, že je však ochoten plnit uložené povinnosti, pouze pokud nejsou v rozporu s biblí. Ke svému jednání se v plném rozsahu doznal a uvedl, že vojenskou službu považuje za zbytečnou, že ji nechce konat a že byl ve víře vychováván svým otcem. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 označil obhajobu obviněného za bezvýznamnou pro posouzení jeho viny a vysvětlující jen pohnutky jeho jednání s odůvodněním, že Ústava lidově demokratické republiky zaručuje všem občanům svobodu vyznání, avšak to nesmí být důvodem k tomu, aby se kdokoliv odvolával na své vyznání, má-li plnit občanské povinnosti, zejména aby kdokoliv odmítal plnit nejčestnější občanskou povinnost – brannou povinnost.
16. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Z uvedených skutkových zjištění, z nichž vycházel i bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47, vyplývá, že obviněný setrvával na stanovisku odmítajícím konat vojenskou službu, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení. Ze strany obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky.
17. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem - tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „ Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod.)“
18. Ústavní soud se ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, vyjádřil také k otázce výkladu a aplikace „starého práva“ při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, když konstatoval, že „pro demokratický právní stát, jímž Česká republika má být podle normativního příkazu plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy, je nepřijatelné, aby Nejvyšší soud vykládal §267 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak, že přezkumem zákonnosti napadeného rozhodnutí se rozumí výklad aplikovaného "starého práva" v souladu s někdejší dobovou judikaturou. Ze stejného důvodu také není možné, aby při úvahách o tom, zda stížností pro porušení zákona napadené původní rozhodnutí je zákonné, nebral v úvahu a nevážil základní práva a principy českého ústavního pořádku, do nichž bylo napadeným rozhodnutím zasaženo. Ignorování těchto referenčních norem a principů činí napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen vadným pro porušení subjektivního práva stěžovatele, nýbrž, a to Ústavní soud považuje za nutné nad rámec posuzované věci podotknout, i nesrozumitelným pro společnost, neboť podrývá její právní, resp. ústavní vědomí a přispívá k existující nedůvěře v soudnictví v tom smyslu, že české soudy nedokáží ochránit práva občanů ve vztahu ke státní moci, když se projevila excesivně. Tak se zmenšuje důvěra v materiálně chápanou demokratickou právní státnost České republiky. Nemá-li princip právní kontinuity působit destruktivně ve vztahu k české ústavní státnosti, je třeba důsledně trvat při aplikaci "starého práva" na hodnotové diskontinuitě s ním a reflektovat tento přístup v soudních rozhodnutích.“
19. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou Československé republiky (ústavním zákonem č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Právo na svobodu svědomí deklarováno v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb. bylo následně nepřípustně negováno v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohla být nikomu na újmu, avšak nemohla být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. V době, kdy se měl obviněný dopustit protiprávního jednání, navíc tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případ, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona.
20. Citované závěry Ústavního soudu je nutné plně aplikovat i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 jej totiž odsoudil pro jednání spojené s jeho náboženským přesvědčením, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně PSP-47 tudíž pochybil, jestliže nezvážil, zda byl posuzovaný skutek vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, neboť obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva a svobody. Ze skutkových zjištění bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 jasně vyplývá, že obviněný setrval na svém konstantním stanovisku odmítajícím konání vojenské služby, a to z důvodu svého náboženského přesvědčení. Z pohledu obviněného se tedy jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva na svobodu svědomí zaručeného mu v §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústavy Československé republiky. Pochybení pak nutno vytknout i bývalému Vyššímu vojenskému soudu v Trenčíně, který se s nesprávnou argumentací nalézacího soudu ztotožnil, když o odvolání obviněného rozhodl zamítavým usnesením.
21. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 11. 9. 1954, sp. zn. T-39/54, jakož i usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného, neboť jeho jednání spočívající v odmítnutí konat vojenskou službu nelze považovat za trestný čin.
22. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, byl porušen zákon v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., o trestním řízení soudním, ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného zemřelého M. V.
23. Nejvyšší soud z tohoto důvodu postupoval podle §269 odst. 2 tr. ř. a zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP-47 ze dne 20. 11. 1952, sp. zn. Vt-44/52, usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 12. 12. 1952, sp. zn. Vto-268/52, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dané věci Nejvyšší soud také shledal, že na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, může sám hned rozhodnout. Postupem podle §271 odst. 1 tr. ř. tak obviněného zprostil obžaloby na základě §226 písm. b) tr. ř. pro skutek vymezený v odsuzujícím rozsudku, neboť tento není trestným činem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu