ECLI:CZ:NS:2017:6.TZ.83.2017.1
sp. zn. 6 Tz 83/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého projednal ve veřejném zasedání konaném dne 4. října 2017 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. K., proti pravomocnému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §271 odst. l tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně – PSP 47 ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54,
b y l p o r u š e n z á k o n
v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, v neprospěch obviněného A. K.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný
A. K.,
s e z p r o š ť u j e
podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby pro skutek spočívající v tom, že
dne 27. 7. 1954 nenastoupil, jak byl povinen podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu, vojenské cvičení a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým.
ve kterém byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně PSP - 47 ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, shledán trestný čin nenastoupení služby branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona (zákona č. 86/1950 Sb.),
neboť označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
I.
Řízení předcházející podání stížnosti pro porušení zákona
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, který nabyl právní moci dnem 12. 1. 1955, byl zemřelý A. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950, trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že
dne 27. 7. 1954 nenastoupil, jak byl povinen podle řádně mu doručeného povolávacího rozkazu, vojenské cvičení a odvolával se při tom na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědkem Jehovovým.
2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle §265 odst. 1 tr. zákona uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a podle §43 tr. zákona byla vyslovena ztráta čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zákona na dobu tří let. V důsledku amnestie prezidenta republiky z 9. 5. 1955 byl obviněnému z uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody prominut jeho zbytek.
II.
Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
3. Proti označenému rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.
4. Ve svém mimořádném opravném prostředku [s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu – §1 odst. 1, §2 odst. 3 a §265 odst. 1 tr. zákona a §1 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci] zaujal názor, že v dané věci je nutno při přezkumném řízení vycházet z účelu zákona o soudní rehabilitaci, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jak tomu bylo v případě obviněného, který byl v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Navíc připomenul, že rozhodnutím bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně nebylo zohledněno, že tento uplatnil právo na svobodu svědomí zaručeného tehdejší Ústavou 9. května 1948. Přestože Ústava svobodu svědomí formálně zaručovala, navazující norma nižší právní síly vydána nebyla. Obviněný proto neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala. Nemohl proto dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku, tedy není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti.
5. S ohledem na uvedené má ministr spravedlnosti za to, že došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 tr. ř. z roku 1950 ve vztahu k ustanovení §265 odst. 1 tr. zákona, a postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a dále zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., případně podle §271 odst. 1 tr. ř.
6. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, který upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud a Nejvyšší soud v obdobných kauzách, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Vyjádřil souhlas s ministrem spravedlnosti. Podotkl, že v dané věci neproběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., a tak není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl návrhu ministra spravedlnosti a zprostil zemř. A. K. obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
7. Intervenující státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a obhájce obviněného se s podanou stížností pro porušení zákona ztotožnili a navrhli, aby o ní Nejvyšší soud rozhodl způsobem v ní uvedeným a navrhli, aby Nejvyšší soud zcela vyhověl jejímu petitu.
III.
Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
8. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného .
9. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 stanovil, že se svoboda svědomí zaručuje .
10. Základní požadavky na zjištění trestních soudů v době rozhodování o podané obžalobě v posuzované věci stanovil §1 odst. 1 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (tj. zák. č. 67/1952 Sb.), podle něhož bylo účelem tohoto zákona upravit řízení v oboru trestního soudnictví tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona potrestáni. Podle §2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů pak bylo úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.
11. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
12. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
13. Ustanovení §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu nenastoupení služby v branné moci se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.
14. Podle §1 zákona o soudní rehabilitaci účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly (odst. 1) a činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání (odst. 2).
15. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, se podává, že obviněný měl podle řádně doručeného povolávacího rozkazu nastoupit vojenské cvičení dne 27. 7. 1954, ale rozkaz neuposlechl a vojenské cvičení nenastoupil. Z vyšetřování vyplynulo, že mu v nástupu bránilo jeho náboženské přesvědčení, protože byl Svědek Jehovův. Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného uvedl, že tato jej nemůže zbavit viny a může být vzata v úvahu jen jako vysvětlení pohnutek jeho jednání. Argumentoval dále, že „ každému občanu našeho státu je ústavou zaručena svoboda jeho náboženského přesvědčení, ale z této svobody nesmí nikdo vyvozovati, že by nemusel plniti povinnosti uložené mu zákony .“ Uzavřel, že tím, že obviněný ve stanovený den nenastoupil vojenské cvičení a odvolával se při tom na svoje náboženské přesvědčení, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu.
16. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nesprávné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti zaručující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud v Brně) uvedl, že v budoucnu nikdy vojenskou službu nenastoupí, protože mu v tom brání jeho náboženské přesvědčení plynoucí z jeho příslušnosti ke Svědkům Jehovovým. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručeného mu ustanovením §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948.
17. Z uvedeného zjevně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud v Brně nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení §265 odst. 1 trestního zákona.
18. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (jakož i ve vyjádření obhájce obviněného k podané stížnosti pro porušení zákona ministrem spravedlnosti zmiňované nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 4 Tz 52/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 7 Tz 31/2011, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 6 Tz 8/2013, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn.
7 Tz 15/2013), a konstatuje, že pokud se obviněný fakticky odmítl podrobit základní vojenské službě a oblékat armádní stejnokroj z důvodu svého náboženského přesvědčení (jako Svědek Jehovův), a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené Ústavou 9. května z roku 1948. Přestože tato Ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“ Deklarovanou svobodu svědomí tato Ústava popírala i v §34 odst. 2, když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že nenastoupil vojenské cvičení, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud v Brně porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §265 odst. 1 tr. zákona.
19. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem
- tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v čl. 15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o "vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí" [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“
20. Nad rámec uvedeného se připomíná, že svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, tj. k takovým, která nelze omezit obyčejným zákonem, jehož účelem by bylo omezit takové absolutní základní právo, v tomto případě svobodu svědomí. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob, anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku ČR jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01).
21. Pokud obviněný odmítl konat vojenské cvičení z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou České republiky z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
22. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené mu Ústavou, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý Nižší vojenský soud v Brně pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci – slovy bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně jako vysvětlení pohnutky jednání – obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem v Brně nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný, ačkoli mu tato povinnost byla uložena povolávacím rozkazem, nenastoupil k vojenskému cvičení, protože mu v tom bránilo jeho náboženské přesvědčení, protože je Svědek Jehovův.
23. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ke kterým dospěly ve výše citovaných rozhodnutích (bod 18 tohoto rozsudku) je zřejmé, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 tr. zákona. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona o trestním řízení soudním ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, v neprospěch obviněného zemřelého A. K.
24. Podle §269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 12. 1. 1955, sp. zn. T 66/54, a současně všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §271 odst. 1 tr. ř. pak obviněného podle §226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku. V daném směru totiž Nejvyšší soud usoudil, že ve věci může sám hned rozhodnout na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu